Honza135

„PRÁVĚ SIS POMYSLEL, CO TO JE ZA DIVNOU ŽENSKOU, ŽE JO? TO JE V POŘÁDKU, KONECKONCŮ, JSME JEN LIDÉ. KAŽDÝ Z NÁS MÁ SVÉ VÝSTŘEDNOSTI…“ Do Tokia právě přišlo červnové období dešťů. Patnáctiletý Takao má déšť rád, a tak při cestě do školy, v přestupní stanici Šindžuku, sejde z cesty do školy a zajde do městského rozlehlého parku. A zde, v altánku, se seznámí s mladou ženou, popíjící pivečko a zakusuje ho čokoládou… » Co se mi líbilo: 1) Animace. Jde o úžasnou podívanou. Největší téma si nechám do samotné části popisu, nicméně co tento film vynáší tak vysoko jsou drobné detaily; odpadávající zbytky křídy při psaní znaků na tabuli, všeobecné odrazy světel nebo automobily a jejich pohyb na silnici. Stíny a jejich proměnlivost tu hrají taktéž zásadní roli. 2) Hudba. Mluvím především o té podkresové. Tentokrát ji netvořil pan Tenmon, nýbrž pan Kašiwa. A abych řekl pravdu, volba klavíru jako ústředního hudebního nástroje filmu jen prospěla. Pan Šinkai si hudebního skladatele vybral velice moudře. Jako ukázku vybírám Silent Summer. Jen je škoda, že se v dalších jeho filmech už nevyskytuje. 3) Hlavní hrdina. Na to, že mu bylo pouhých patnáct, si získal můj zasloužený respekt. Vytyčil si cíl v životě a tvrdě pracuje, aby se zlepšoval v řemeslu obuvníka, které jinak než praxí se naučit ani nejde. Jenže, takové řemeslo vyžaduje výrobu kopyt či pořizování drahých materiálů na svršky a na takové potřeby si musí Takao vydělat jeny. A tak místo prohánění středoškolaček tvrdě dře, aby mohl nastoupit na odbornou školu. To je panečku cílevědomý frajer! 4) Park v proměnách počasí. Film velkolepě reprezentuje úctu Japonců k přírodě. Ukazuje na její křehkost a přirozenost, díky které věžáky v centru Tokia vypadají jako skvostné budovy uprostřed přírody. Dalším tématem filmu je déšť. Stejně jako Takao i já mám slabost pro procházky v dešti pod průhledným deštníkem. Ve filmu je zachycen přímo úchvatně, působí velmi věrohodně. 5) Vlaky. To by nebyl pan Šinkai, kdyby ve filmu chyběl jeho ústřední motiv, spojující všechny jeho snímky. Nejvíce záběrů tu získá přestupní uzel Šindžuku, který patří mezi nejvytíženější nádraží na světě. » Co jsem nemusel: Jak můžu jako nadšenec do obuvi a romantický melancholik vůbec říct, že se mi film nelíbil? To by mě huba pálila ještě pěkně dlouho. » Shrnutí: Když jsem tento baťovský animák poprvé viděl před pěti lety, neváhal jsem a dal jsem filmu plný počet. Dnes, když jsem si ho pustil znovu, nemám žádný důvod své prvotní hodnocení měnit. Film na mě působí dostatečně poutavě k tomu, abych jsem si ho zařadil do Oblíbených. Je to první anime titul, co mi představil moderní Šinkaiovu tvorbu, s níž se jako divák ztotožňuji.

"KDYŽ SE RÁNO VZBUDÍM, ČASTOKRÁT SE SE STANE, ŽE ZAČNU PLAKAT. AVŠAK NIKDY SI NEPAMATUJI, CO SE MI ZDÁLO. TEN POCIT, ŽE JSEM NĚCO ZTRATIL, PŘETRVÁVÁ JEŠTĚ DLOUHO PO PROBUZENÍ..." Mitsuha a Taki žijí své běžné životy, každý v jiné části ostrova Honšú. Mitsuha, bydlící na maloměstě rozprostřeném kolem jezera má zcela odlišný život. Je kněžkou v šintoistické svatyni, co vlastní její rodina Miamizu; kdežto Taki žije velkoměstský život v centru Tokia. Mitsuha má už dost života na maloměstě a přeje si, aby v příštím životě byla hezkým tokijským chlapcem... » Co se mi líbilo: 1) Plnohodnotný film. Očekával jsem krátkometrážní jednohubku, avšak po chvíli mi došlo, že třicet minut je fuč a film rozhodně nehodlá končit. Přiznám se, zaskočilo mě to, ale v positivním slova smyslu. 2) Animace. Dostal jsem přesně to, co jsem očekával, a ještě něco navrch. Vysokosnímková animace je už zlatý standard u Šinkaiových filmů. Čím mě však dostal, bylo využití časosběrných snímků ve filmu, kdy vidíme ruch velkoměsta a maloměsta. Dále následuje nádherné noční nebe. Až jsem při pohledu na noční oblohu tiše slintal... 3) Příběh. Velice se mi líbil způsob prolínání komických prvků s dramatem. V počátku jsem si myslel, že téma výměny duší v tělech opačného pohlaví už přece dobře znám, ale autor mě v první hodině vyvedl z omylu, kdy do děje zamíchal i soudobé nadpřirozeno. 4) Uvěřitelnost postav. Člověk je navyklý na běžné stereotypy jednání jedinců v anime, nicméně zde se žádné nekonají. Postavy jednají samy za sebe; do ničeho, co by jim nebylo přirozené, je autor netlačí. Zcela běžně se tu používá uvolněná mluva, kdy postavy promlouvají více lidsky a tím získávají další věrohodnost. Díky tomu je celý film velmi dobře stravitelný a diváka to vtáhne do děje. 5) Ozvučení. Celý film je doprovázen drobným šelestem přírody a zvířat či rušného života ve městě. Na maloměstě slyšíme ozvěnu, noční psí vytí, praskající oheň; ve městě zase dopravní hukot. Běžně tyto zvuky ani nepostřehnu, ale v tomto animovaném filmu jsou věrohodně zachyceny. Nejedná se tedy o žádný běžný sound sample městský ruch, kdy jeho zvuky už moc dobře znám z videoher či jiných podnákladových filmů. 6) Hudba. Na počátku na mě zapůsobil už soundtrack, kdy otvírák přesně zabrnkal na moje vnitřní struny. Rock a správně zvolený střih videa udělal své. Rocková hudba ve filmu zazní ještě jednou, a věřte, je to fakt slast pro uši. Hudbu na pozadí bohužel nemohu hodnotit, neboť je tak dobře zpracována, že tvoří spolu s dějem a animací jeden celistvý umělecký prvek, který, upřímně, nechci rozplétat, neboť by tak film ztratil své kouzlo. 7) Tokio. Už je to po několikáté, co vidím v Šinkaiových filmech hlavní město jako národní symbol Japonska. Dává mu velkou pozornost; vždy je zobrazeno jako pulzující, živé město, vidíme ruch komplexní sítě tokijského metra, často je ve filmu někde k vidění Tokyo Tower. Říkám si, proč ne? Vždyť to město na první pohled působí hezky... 8) Šintoistické tradice. Ve filmu jsou věrohodně zachyceny svatyně, obřady i festivaly, které tvoří běžný folklór japonského života. Autor dává také velký prostor tzv. kumihimu, tedy tradičnímu splétání šňůr. » Co jsem nemusel: Popravdě, nemám filmu co vytknout, nedokážu k němu najít negativní názor. » Shrnutí: Vůbec jsem netušil, do čeho jdu, když jsem si pustil film na televizi. Nakonec jsem byl zaháčkován už od openingu až do závěrečných titulků. A taková překvapení jsou nejlepší. Proto, ačkoliv se to na první pohled nezdá, jsem se vyhnul v recenzi spoilerům, neboť nechci případnému čtenáři zruinovat zážitek ze sledování. A to jsem si myslel, že mě dokážou takto oslovit jen anime seriály...

"POKUD ŽIJETE SAMI, ZAČNETE KOLEM SEBE VNÍMAT NAHROMADĚNÝ SMUTEK. V POVEŠENÉM PROSTĚRADLE SUŠÍCÍ SE NA SLUNCI, V ZUBNÍM KARTÁČKU V KOUPELNĚ, BA I V HISTORII HOVORŮ V MOBILU..." Takaki a Akari spolu prožívají dětství a prožívají jak hezké, tak i nepříjemné události. Jsou to spolužáci ze stejné školy, avšak po dostudování základky se Akari musí odstěhovat do Točigi, kde bude studovat tamní nižší střední. To by nebylo daleko od Tokia, avšak do té doby, kdy se Takaki dozví, že on se pro změnu bude stěhovat až na daleký jih, do města Kagešima... » Co se mi líbilo: 1) Příběh. Tak jak ve filmech bývá, nebylo tu příliš mnoho času na rozvinutí děje. Avšak i tak jsem si příběh plně užil. Byl velmi uvěřitelný, až... troufnu si říct reálný. Cítil jsem velkou radost, když si v prvním dějství dvě spřízněné duše přeci jen našly k sobě cestu, ale moje radost netrvala věčně. Aspoň, že se děj částečně odehrával v zimě se spoustou sněhu, neboť právě to mi bylo srdci nejbližší. Měl bych toho romantika v sobě krotit, ale já si prostě nemůžu pomoci, když vidím ty kupy sněhu... 2) Animace. Běžně popisuji kresbu, nicméně tento titul není běžný, neboť hodnotím film pana Šinkaie, jež proslul propracovanou animací. Za sebe říkám, že si nepřipadám, že jsem koukal na anime, neboť bylo tak plynule zpracované, že se velmi přibližuje hranému filmu. Vidíme odlesky, nádhernou záři, problikávající zářivky... Pan Šinkai je mistr svého řemesla, ve kterém umí vyobrazit nádheru dynamiky včetně jejích drobných odchylek. 3) Hudba. Pan Tenmon tu rozehrál svůj orchestr plný emocí. Při poslechu soundtracku mě melodie pohltily natolik, že při občasném poslouchání zamačkávám slzu. Jako ukázku vybírám ústřední melodii Cherry Blossom. Jedná se o nejlepší Tenmonovu práci, co jsem měl tu čest slyšet. 4) Železniční provoz. Musím se přiznat, že se ve svém volném čase věnuji železniční tématice víc než dost, kdy čtu odborný deník, hraju tématickou hru a když někam jedu, obvykle volím vlak, kdy se kochám nádražními budovami, odjezdovými tabulemi, okolní krajinou a samozřejmě vlaky a jejich soupravami. A pan Šinkai mě tu velmi překvapil; nečekal jsem to. Se stejným nadšením jsem sledoval právě vyobrazení provozu japonské železnice, včetně jejího autentického ozvučení. Ne, nestal se ze mě díky tomuto filmu ještě větší japanofil než jsem byl ještě před hodinou, ale musím uznat, že ty jejich osobáky nevypadají vůbec marně. Každý mluví o Šinkanzenu, ale co ten zbytek? Ten jako snad všichni přehlíží? » Co jsem nemusel: 1) Zmiňovanou blízkost realitě. Každý se v životě dostal do situace, kdy neměl možnost se za sebe plně rozhodovat či nemohl ovlivnit průběh dění, do kterého byl vrhnut okolním světem. A tento film vám tyto události, chtě nechtě, připomene. Přesně jak píše Jeoffrey, těchto příběhů znám víc než dost. » Shrnutí: Na tento film jsem čekal zhruba pět let, neboť jsem si Šinkaiovu tvorbu odkládal na později. Proč ale nový rok nezačít dlouho odkládanou tvorbou? S výsledkem jsem všeobecně spokojen a to jak po dějové, animační, zvukové i technické stránce. Tohle jde mezi Oblíbené. Už kvůli kombinaci všeho, co mám rád, v pěkném anime kabátku. Co víc si přát? Snad jen... aby se zázraky děly...

„NEMŮŽU S JISTOTOU ŘÍCT, ŽE SE HARU MÝLÍ. PROTOŽE NEDOKÁŽEŠ ZABRÁNIT TOMU, ABY SES DO NĚKOHO NEZAMILOVALA. PROTO CHCI VĚŘIT, ŽE MOHOU BÝT ŠŤASTNÍ…“ Když při nehodě zemřou rodiče dvou dětí z rodiny Kasugano, musí se s tím Haru a jeho sestra Sora vyrovnat. Sirotci proto prodají byt ve městě a odstěhují se na venkov, do domu po svých prarodičích. Sora se ještě plně nezotavila ze šoku, kdežto Haru se musí o vše postarat. Svou úlohu v nastalé situaci si moc dobře uvědomuje a chytne uzdy dospělosti plně do svých rukou… » Co se mi líbilo: 1) Alternativita. Příběh se tu dělí do čtyř alternativ, kdy každé děvče, na kterou Haru zapůsobí, dostane svoji část seriálu. Zpracování se velmi podobá seriálu Amagami SS, kde je děj dělen stejným způsobem. Dočkáme se tak čtyř různých konců. Každý divák tak dostane na výběr, který z konců je pro něj nejsympatičtější. 2) Hudební podkres. Opening i ending byl fajn, ale pravé jádro hudebního umění zde nese hudba na pozadí. Je v ní cítit mnoho emocí a když je zasazena do děje, s divákem to pěkně zacloumá. Dojalo mě především houslové sólo Inori. 3) Mobily. Po dlouhé době tu máme znovu anime, kde se naplno využívají výdobytky moderní civilizace. Můžeme tu spatřit ještě véčkové cellphony, pevné linky, ale např. u Sory můžeme vidět první generaci smartphonu. Děj se tak proto odehrává i v hovorech a SMSkách a v některých momentech hrajou klíčovou roli. 4) Kresba. Jak již japonský název seriálu napovídá, dočkáme se tu spoustu pohledů do nebe. A to jak ve dne, na krásná oblaka mraků, tak při západu slunce, dešti i v noci, kdy jsou vidět nádherné mlhoviny. Dále se mi líbilo, že měly děvčata realistické odstíny vlasů. Dokázal jsem se tak do děje snáze vžít a prožívat ho. Upřímně, žádné děvče jsem tu nedokázal nenávidět. Všechny měly své osobní kouzlo. Ale pokud bych měl vybírat favoritky, minimálně o jedné bych věděl. Kazuha a její dlouhé kadeře, slušné vystupování… První route se mi proto docela líbila. Avšak… Je opravdu jedinou? 5) Sora. Jistěže ne. Už v první kapitole jsem byl dvakrát v šoku z událostí, které jsou zde nastíněny. V průběhu děje se postupně odkrývá skrytá pravda. Ukazuje se, že je to drzá a hubatá slečna, která ale ví, co chce a jde se za tím, stůj co stůj. Její výbuch emocí v polovině seriálu mě silně zaskočil a já, pln emocí, vyskočil z gauče. Její absolutní dominance z ní dělá alfu tohoto univerza. 6) Erotika. A protože je titul seriálovou adaptací vizuální novely, dočkáme se tu i sexu. Konečně se autoři adaptace odvázali a zpracovali anime dle předlohy, přesně se vším všudy. Mám sice pár výhrad ke zpracování samotných aktů, ale o tom se rozepíšu až později. Sexualita prostě k životu neodmyslitelně patří a když se Haru zamiluje, tak je čistě logické, že se nezůstane jen u slov plných lásky, že… » Co jsem nemusel: 1) Obří ňadra. Je opravdu na škodu, že především Nao měla své přednosti nerealisticky velké. Nedalo se na to příliš koukat a přišlo mi to zkrátka přehnané. To samé musím ale říct i u Kazuhy, kdy ji během předehry náhle povyrostlo poprsí o několik velikostí. 2) Komediální dodatky. Pro všechny z vás, co si chtějí anime užít a svést se na horské dráze plné emocí, doporučuji každou epizodu po endingu vypnout. Dodatečné super-deformed komediální výjevy jen ničí konzistenci tohoto titulu. Je ale pravdou, že endingová hudba těchto speciálů má svůj šarm, kterou si ale doporučuji poslechnout až po dokoukání celého seriálu. » Shrnutí: Uvažoval jsem nad tím, že dám titulu slušné čtyři hvězdy a půjdu zase dál. Avšak poslední tři epizody rozhodly jinak. V poslední čtvrtině děje se totiž ukazuje pravá podstata svobody umění. Je tu vidět upřímnost a otevřenost autorů i k vážným morálním volbám. Vidíme tu Harua, který svádí těžký vnitřní boj se společenskými hodnotami, kdy čte knihy a stále si není sám sebou jistý. Vidíme jeho duševní prázdnotu. Jeho opovržení sám sebou. Poslední kapitola rozhodla. Shlédnuto v japonském znění s českými titulky v BD verzi

„SEDM LET A NIC SE NEZMĚNILO. ANI MOŘE, ANI JÁ.“ „KDEPAK. MOŽNÁ TO TAK VYPADÁ, ALE VŠECHNO SE ČASEM MĚNÍ…“ V adaptaci stejnojmenné vizuální novely se seznámíme s Yoshihirem, který se po sportovním fiasku vrátil do míst, kde prožil své nejkrásnější vzpomínky; na místní pláž. Nechal se zaměstnat jako turistický průvodce pro místní letní školu, kde se stane terčem pozornosti hned několika děvčat. Mezi nimi je i Nao, kterou trápí smutné vzpomínky. Ani Yoshihiro to nemá lehké. Jak ale s jejich pochmurnými vzpomínkami zamává setkání s tajemnou dívkou? » Co se mi líbilo: 1) Tajuplné děvče. Alias dívka z pláže, která se ukáže vždy až po setmění při svitu měsíce. To už samo o sobě něco vypovídá. A když začne mluvit, svým rozumem dokáže převést nejednoho dospělého. Záhadná to postava, která mě nutila přemýšlet nad dějem. 2) Nao. Moudré děvče, které to nemá v životě lehké; a když konečně najde v životě někoho, kdo jí dokáže porozumět, najdou se tu sobci, kteří ji to štěstí nepřejí. Proč musí být lidský život tak trpký, říkáte si… Za mě je to pěkná slečna, která plní ideál ženy; bystrá, dlouhovlasá a vyvinutá. Soucítil jsem s ní a kolikrát mi i slza ukápla; a to jak radostí, tak i smutkem. 3) Kresba. Nové milénium se na kresbě i animaci výrazně podepsalo. OVAčko obsahuje syté barvy okolního prostředí i účesů dospívajících slečen. Ty jsou tu na svou dobu pěkně zachyceny a jejich tváře mají svou charakteristickou roztomilost. 4) Yoshiro. Znovu se setkávám s protagonistou, do kterého se můžu naplno vžít. Není to žádnej úchyl, co by se musel topit v litrech vlastní krve při pohledu na ženské tělo; je to sympaťák, co ví, jak slušně jednat s děvčaty. 5) Něžná erotika. Po dlouhé době jsem se dopracoval k titulu, který nemá erotiku pornografickou či jen jako pozlátko pro diváka, nýbrž příběhovou. Hraje tu podstatnou roli ve vývoji postav, při které se nám tu seznamují dvě mladé duše. Lépe zpracovat děj ani nešlo. Dojde tu také na koupelnovou nahotu, té jsem ale nevěnoval takovou pozornost. 6) Podkreslovací melodie. Když tu došlo na drama nebo melancholii, zazněly tu tajuplné melodie plné pěkných tónů. Ale poněvadž je OVAčko téměř zasypáno písky času, je prakticky nemožné dohledat soundtrack. » Co jsem nemusel: 1) Tsugumi a Chinatsu. Celkem protivný holky, co pořád strkaly nos tam, kam neměly. Jedna si tu stále fotí něčí ňadra, aby na tom později u kluků vydělala. Fakt úchyl ta ženská. Druhá zase oxiduje a je Yoshihirovi doslova koulí na noze, protože bez něj neudělá ani krok. Sice uvažuje jako dítě, to ji však neomlouvá. Vrchol všeho je to její oslovení „Onii-san“. Z toho jsem se pokaždé osypal. Horšího parchanta snad nemohl mít na starosti… » Shrnutí: Ukázkové anime, které dokazuje, že ne všechna kvalitní romance musí pocházet ze školních lavic. Dostalo se mi znamenité kombinace romantiky, vzpomínek, dramatu a erotiky. Sice se tu našly postavy, které mě štvaly, avšak jejich dopad na děj je minimální, takže jde tento neduh bez obtíží ignorovat. Jsem rád, že jsem oprášil tohle anime, které v sobě skrývá víc, než se na první pohled zdá... Shlédnuto v japonském znění s anglickými titulky v DVD verzi

„PŘÍŠTÍ ROK CHCI PŘIJET ZNOVA. DOUFÁM, ŽE SE ZASE UVIDÍME.“ „HEJ, KOUTO… TEN PŘÍBUZNÝ ZÍTRA… JE TO KLUK? NEBO DÍVKA? RÁDA BYCH TĚ DOPROVODILA NA NÁDRAŽÍ…“ Kouta se po dlouhé době vrací do Kamakury, kde podal přihlášku na vysokou školu. U strýce má zařízeno bydlení v bývalé restauraci. Na chodníku s výhledem na moře se znovu setká se svojí sestřenicí, kterou neviděl dobrých osm let. Když si zajdou zavzpomínat na pláž, naleznout tu nahou slečnu s růžky na hlavě. Kouta spolu se sestřenicí se rozhodnou, že se o ni postarají. Tím ale na sebe navážou nepříjemnou pozornost... » Co se mi líbilo: 1) Dynamický příběh. Děj je tu vskutku originální. Již v prvních minutách se tu rozjede boj na život a na smrt, kde nelítají vzduchem jen vystřelené kulky ze samopalů, ale i lidské končetiny. Toto nebývale kruté uvítání do děje vás připraví na krvavé lázně, kterých tu nebude pomálu. V kontrastu s nemilosrdností se poté setkáváme s dalšími postavami, které se shledávají ve štěstí a příjemné náladě. Do toho všeho se ještě zamíchají city a bezbřehá melancholie. Ve výsledku se k nám dostává příběh plný nečekaných zvratů, kdy vůbec netušíte, co se stane v příští vteřině. Byl jsem nedočkavý, jak to celé dopadne, a proto jsem se vždy těšil na další epizodu, a také na emoce, které ve mně sledování probouzelo. 2) Lucy/Nyuu. Nemohl jsem si nevšimnout, že si Yuka vynucovala na Koutovi pozornost nepříjemnými otázkami, aby se poté cítil jako viník a snažil si to u ní vyžehlit. Avšak Koutu to přirozeně táhlo k Nyuu, o kterou měl starost a věnoval se jí, jak jen mohl. Což jednoznačně schvaluji; koneckonců, taktéž jsem si jí velmi oblíbil. To utrpení, které se jí dalo vyčíst z očí, se mi vrylo do paměti. Stále jsem si pokládal otázku; čím se ta rohatá slečna trápí? Co jí leží na srdci? 3) Hudba. Muzika tu hrála zásadní roli v budování atmosféry; chvíli byla děsivá, následně zase smutná. Obecně byly veškeré melodie naprosto perfektní. Vypíchnu saint a houslovou verzi openingu Lilium. Jak je u mě známo, nepřeskakuji openingy ani endingy. Vždy je považuji za nedílnou součást kapitoly. Nejinak tomu bylo i u Elfen Lied. Chorálový otvírák jsem vnímal silně emocionálně, kolikrát mi i slzy tekly. Zavírák už byl sladkej pop, ale narovinu, po drsném příběhu je fajn se zacelit dokupy nějakou pozitivní písničkou. Na hudbu si tedy nemůžu vůbec stěžovat. 4) Lehká erotika. Odhalené Lucininy ženské křivky mě neurážely; ba naopak, nekoukalo se na ní vůbec zle. No, co byste taky jiného čekali od chlapa, že? Že by se mi nahá slečna s krásnými ňadry nelíbila? Ale noták… 5) Závěr. Pánové, tak já se vám přiznám. V poslední kapitole jsem emočně bouchl jak kamna. A to jak štěstím, ale i smutkem. Takové bolesti, co si museli všichni projít. Ale stojím si za tím, že to lépe dopadnout ani nemohlo. » Co jsem nemusel: 1) Koutovu sestřenici. Časem se mi Yuka zprotivila natolik, až jsem ji začal nenávidět. Ta její sebestřednost mě hodně vytáčela. Pořád měla kecy, jak se Kouta neustále stará o Nyuu a na ní mu vůbec nezáleží. Pořád ty stejný řeči vyřčené vyčítavým tónem a se zarytým ksichtem do země nebo do stolu. A pokud možno, ještě ho uhodit a prohlásit, jakej je to idiot. Pokud se ale na to dívám správně, tak idiot je tu někdo jiný. Co pro Koutovu přízeň udělala ona? Neumí rozjet vlastní snahu, jen sobecky žárlí a myslí si, že jen ona má na Kouta nárok. To jsi přepískla, holčičko. Takhle to na světě nefunguje! » Shrnutí: Tak silně vtažen do příběhu jsem ještě nikdy nebyl. Ani po dokoukání nedokážu děj dostat z hlavy. A upřímně, ani Lucy ne… Kdo by čekal, že by mohl fungovat gore spolu s romantikou? Byl jsem ohromen. Emoce ve mně doznívají ještě teď, při psaní těchto řádků. Dozajista se k seriálu někdy vrátím, protože se znovu rád projedu po nejprudší emocionální horské dráze, kterou jsem měl čest kdy poznat. Shlédnuto v japonském znění s českými titulky v BD verzi

„DNY POKLIDNĚ PLYNULY, TAK JAKO OBVYKLE. ALE... PROČ CÍTÍM TAKOVOU ÚZKOST? ZŘEJMĚ NA NĚCO ZAPOMÍNÁM. NA NĚCO VELMI DŮLEŽITÉHO…“ Přímé pokračování na předešlou anime sérii nás zanese do chvil, kdy baseballový klub oslavuje realizaci prvního oficiální zápasu formou palačinkové párty. Nedlouho poté si Riki najde přítelkyni a vypadá to, že veselé dny nebudou brát konce. Jenže to Riki ještě nepřišel na tajemství tohoto světa, které možná nebude tak prosté, jak se to zprvu tváří… » Co se mi líbilo: 1) Komplexní myšlenka. Hned v první kapitole se začínají dít nekalé události. Z drobné nejasnosti příběh přejde během pár epizod do nekončících útrap. Určitou roli v tom má taktéž narkolepsie, jíž Riki trpí. A možná ještě něco… ale co? Rád bych tento bod více rozvinul, ale cokoliv, co bych k tomu řekl, by vás mohlo ochudit a překvapení, které je pro prožití této sérky zásadní. 2) Příběhové zvraty. Konečně se dočkávám příjemné příběhové nejistoty, co se bude nadále dít. Ta v této sérii není rušena radostnými chvílemi, které tu nemají takovou hloubku jako v první sérii, kdy pokaždé zabíjela dramatickou část. Nečekané dějové změny vrcholí v posledních epizodách, ze kterých jsem býval často v naprostém šoku. Některé díly jsem si po přehrátí musel znovu pustit, abych dokázal pochopit vyřčenou myšlenku. A to je na mě už co říct. 3) Děvčata. Konečně tu dostane Yuiko svoji část příběhového koláče. Natolik mi zachutnal, že navzdory již vyřčené náklonnosti k fialovlasým děvčatům jsem si ji zařadil v imaginárním pořadači jako mě nejmilejší. Holt mám rád děvčata, kterým to pálí a zároveň s nimi není nuda (a mají stužku ve svých vlasech sahajících až po boky). Způsob, kterým si dobírala druhé, jsem měl rád; ale jednoznačným rozhodnutím bylo odhalení jejího hudebního talentu. Holt klavíristka; to byla trefa do černého. Ale hlavní hrdinkou tu byla Rin. Kočkofil…chtěl jsem říct bruneta s copem, vyzdobená drobnými rolničkami, hraje v příběhu zásadní roli. Přijal jsem ji jako poměrně zajímavou postavu a její příběhovou linku si užíval. Uměla se ozvat, když někdo sáhl na jejího zvířecího mazlíčka a v případě potřeby pachateli nakopala zadnici. Tomu říkám správná prchlivost! Rozhodně nebyla tak nudná narozdíl od nejmenované tvrdohlavé lolitky, která mi zruinovala Clannad After Story… 4) Hudba. Otvírák tu nedosahuje takových kvalit jako ten z první sérky. V posledních kapitolách mě fakt iritoval, nicméně zavírák; to bylo jiný kafe. Elektronickou hudbu já můžu, takže nemám žádné výhrady. A pak tu byly klasicky melodie na pozadí. Jak jsem už zmínil, mám pro klavír slabost, a právě proto jsem při poslechu melodií Unused Track a In the Town of Incessant Rain zadržoval slzy. Nicméně, stejně mi jedna sjela po tváři… 5) EX speciály. Dodatkové díly přidávají Refrainu další zápletky. Dostává se tu i na novou postavu, která zabírá celou polovinu speciálu. Dojde tu taktéž na romantickou zápletku a musím říct, zase jsem byl jak na trní a prožíval jsem to. Druhá polovina nabízí menší odhalení příběhů dvou vedlejších hrdinek, ze kterých především Sasami upoutala mou pozornost. Pozměněná rocková verze openingu rozhodně patří mezi nejlepší otvíráky v seriálu. Doporučuji speciály nevynechat, protože to považuji za příjemnou třešničku na dortu. » Co jsem nemusel: 1) Poutavý obsah seriálu až v druhé sérii. Už když se podívám do statistik hodnocení, svítí tu na mě velmi nízké číslo vyjadřující počet hodnotitelů. Je to zvláštní; však to byl ještě před pár lety tzv. ongoing, proč mu většina diváků přesto nevěnovala pozornost? Odpověď je jednoduchá; ukažte mi v dnešní uspěchané době dobrovolníka, kdo by shlédl předchozí sérii bez větších připomínek a neopustil v průběhu od sledování. A když se takový sebemrskač přeci jen najde, tak si stopro řekne, že druhá série bude to samý a zařekne se, že se na to zvysoka vykašle. Větší omyl jako anime fanoušek udělat snad ani nemůžete… » Shrnutí: Jak se říká, „kdo si počká ten se dočká“, a taky že ti vytrvalí rozhodně neprohloupí. Chcete znovu zažít ty těžko popsatelné emoce, které ve vás probudily předešlé adaptace vizuálních novel od studia Key? Keyovky v komunitě patří mezi známé visual novely, které se prodávají i na naších západních trzích úplně samy. To samé se dá říct i o adaptacích. Uplynuly už dva roky, co jsem viděl svou první Keyovku – Kanon. Dnes se jen usmívám nad tím nadšením, které jsem z toho seriálu měl. To samé platí i o komentáři, kdy dnes vím, že jsem v něm napsal asi tak jednu třetinu svého názoru a pocitů (a proto jsem ho kompletně přepracoval). Jedno je ale stejné; anime založené na romantice a dramatu mě stále baví. A asi jen tak nepřestane… Shlédnuto v japonském znění se slovenskými titulky v BD verzi

„DOPŘEJ SI NAPLNĚNÍ SVÉ TOUHY. JE TO LIDSKÁ PŘIROZENOST. NIKDO NEDOKÁŽE VZDOROVAT TÉ ROZKOŠI…“ Tahle erotická adaptace vizuální novely nám představí středoškoláka Minase Taki, který žije poklidný středoškolský život. Náhle, bez jakéhokoliv studu, mu populární Shiraki vyzná svou lásku. Je jak očarovaná; ze dne na den po Minasovi velice touží. Ba natolik, že chce svou lásku stvrdit fyzickým aktem… » Co se mi líbilo: 1) Temný příběh. Příjemný, lehce záletnický středoškolský story se nám tu během pár chvil přemění na neskutečnou řežbu. Holčiny se zprvu brání, ale magie proniká i do těch nezarytějších počestných žen a postupně se nechávají unést neodolatelnou rozkoší. A nejen ženy; včetně hlavního hrdiny je do těchto vášnivých útrap postupně zatáhnuto i několik obyčejných studentů, kteří se v mžiku stanou přívrženci démona. To vše se tu odehrává v nejhutnější a nejdepresivnější atmosféře, kterou se jsem kdy zažil. Utrpení střídá trýznění, krásné ženy tu volají o pomoc, dokud se nepodvolí svému chtíči… 2) Magická sexuální posedlost. Z menšího záletníka tu najednou máme neovladatelného sexuálního maniaka. Stačilo jedno vyslovené kouzlo naučené z tajemné knihy ze školního suterénu a přestal se ovládat; v tu chvíli zaprodal svou duši ďáblu, který nyní ovládá jeho sexuální chtíč. A právě Minase je ten, kdo postupně přináší do tohoto utrpení nové oběti. A je to ten, kdo tyto útrapy taktéž praktikuje. Stejně tak na tom jsou podrobená děvčata, která jsou pomocí temných kouzel omámena a je jim už úplně jedno, s kým si pokolikáté v řadě užívají a už vůbec nezohledňují, že se na ně dívá řada členů místní sekty… Všichni tu postupně přichází o zdravý rozum a kruh utrpení se dokonale uzavírá. Divák je při pohledu na tato muka deprimován myšlenkou, že lidé jsou tak slabí a bezbranní, když jde o jejich tužby. 3) Ponurá hudba. Anime adaptace nemá žádný opening, jak je u anime tohoto formátu zvykem. To ale nikterak nekritizuji; díky tomu jsou tu slyšet mistrovské skladby, jako je Catacombe a poté především Bible Black, která je ústřední skladbou celého anime. Obě mají nepopsatelně hluboký dopad na dění na obrazovce. 4) Sexuální scény. Po rozebrání děje a myšlenkové atmosféry se posunu na další hlavní téma, kterým jsou H-scény. Při spuštění první epizody jsem očekával nepříjemný jekot a piskot japonských středoškolaček, který je typickým klišé v každém současném anime. Při sledování těchto sexuálních scén, kterých je tu jak máku, se mi otevírají ústa úžasem. Jsou tu slyšet nikoliv pronikavé hlásky, které by vám trvale poškodily svou vysokou frekvencí ušní bubínky, ale smyslné vzdychy, které známe z našeho západního prostředí. A když do toho zohledníme, že vizuálně je zde odhaleno vše ve své plné kráse… Divák se až diví, že tohle je jen dabovaný animák. 5) Děvčata. Přiznám se, měl jsem tu dvě favoritky, které jsem viděl vždycky rád. První z nich byla již zmíněná Shiraki, která mě svojí milou a oddanou povahou vždy zahřála u srdíčka a jí způsobené příběhové zvraty mě zvedaly z gauče, plného emocí. A pak tu byla Saeki, ze které se stala neskutečná mrcha. Jejím koníčkem byla černá magie, takže není divu, že se docela rychle stala pravou rukou démona. Ale i tak jsem měl pro ni slabost. Ty její fialový kukadla, těm se špatně odolávalo… » Co jsem nemusel: 1) Futanari. První čistokrevné Háčko, co jsem kdy viděl, přijde na první H-scénu a já vidím z ženského rozkroku penis. Vteřina šoku, kdy rozpačitě mávám před sebou rukama se slovy „Co to sakra má bejt?“, nicméně ve vteřině druhé si uvědomuji, že v japonské animované pornografii je možné vše, takže se zase tiše uklidním a s vytřeštěnýma očima sleduji probíhající řežbu. Ke Kinami-sensei jsem měl zpočátku odpor a strach, kdy zase vytasí se svým nářadíčkem. Když to proběhlo už po čtvrté, můj strach zcela opadl a začal jsem to brát jako její přirozenou výbavu. Byla démonem, takže se musela vyznačovat nějakou zvláštností; jen to bylo poměrně složité na rozumové přebrání. » Shrnutí: Vzhledem k častému užívání odkazů na anime festivalech a doporučování jsem dobrovolně přijal výzvu, že do toho jdu. Bral jsem to jako nedělní oddechovku, ale tento názor se diametrálně lišil od skutečnosti. Anime má hlubokou myšlenku, nad kterou když se člověk zamyslí, uvědomuje si svou vlastní slabotu. Musel jsem se mírně otupit alkoholem, abych anime zvládl na jeden tříhodinový zátah. Zeslabit trochu své emoce a uvědomění, že z toho není úniku; dění jsem silně prožíval. Už to mám holt zakořeněné ve své povaze. Ne nadarmo je anime na špici Hentai žebříčků; je to zkrátka ikonická série. Tento titul nedokážu k ničemu zatím viděnému přirovnat. Doporučuji každému zvídavému dospělému, ale jen za okolností původního voice-actingu s titulky. V anglickém dabingu je příběh značně zkreslený, kde jsou konverzace zavádějící a lživé (a to nemluvě o českém dabingu, který se řadí mezi stejný odpad) a tím se kompletně převrací původní myšlenka. Teď si ale musím dát pauzičku od anime tak na dva tejdny, než tenhle nedělní zážitek dostanu z hlavy. Přečtena původní vizuální novela. Shlédnuto v japonském znění s českými titulky v severoamerickém vydání

„TEĎ JE TO NA TOBĚ, ABY JSI DOKONČIL TO, CO JSME MY NEDOKÁZALI. JSI NAŠE POSLEDNÍ NADĚJE...“ Toto OVA je alternativní verzí stejnojmenného anime seriálu, kde se Osano Makoto vrací i se svou sestrou do rodného města Nazune. Už je tomu deset let, kdy naposledy viděl své přátele Tsutomu Tachibana a Shikouin Kasumi. Shledá se i s Narukaze Minamo, které slíbil, že se za ní vrátí. Tento slib byl ale v rozporu se žádostí Makotovy matky, která nechtěla, aby se její potomci vraceli do tohoto města... » Co se mi líbilo: 1) Alternativní příběh. Přišlo mi, že OVA mělo lepší úvod do příběhu než anime seriál. Celkově byl děj podobný, avšak podrobnosti byly zcela jiné. Došlo to tak daleko, že zakončení tohoto titulu bylo pro mě až šokující. 2) Drama. Klavírová melodie dodávala OVAčku pocit úzkosti. A když do toho zacinkala rolnička, tak bylo drama dotaženo do zdárného záměru. 3) Animace. Když porovnám anime seriál a tento titul, mám pocit, že OVA má přeci jen hezčí kresbu. Prostorové animace také ubylo, takže pravděpodobně zbylo více peněz na klasickou kresbu, což se na ní positivně podepisuje. Zmíním například zobrazení nočního nebe s mlhovinou nebo kresbu postav - obojí se mi opravdu líbilo. 4) Tsutomu Tachibara. Ačkoliv mě vždy ty jeho narážky prudily, tak přeci jen se v něm našlo něco dobrého. Dokázal spolu s Kasumi poradit, když bylo potřeba. 5) Třicetiminutové epizody. Mám radši, když mají kapitoly obvyklou délku včetně openingu a endingu. Působí to na mě více klasicky, jsem na to již navyklý. » Co jsem nemusel: 1) Ending. Opening byl sice trochu slabší, ale ending byl takový nemastný, neslaný. Ale animačně byl dobře zpracovaný. » Shrnutí: Nedostatky by se sice našly, ale jsou zanedbatelné oproti kresbě a podání příběhu. Na závěr tak mohu říct, že jsem si OVAčko oblíbil stejně jako seriálovou verzi. Obě verze nejsou dokonalé, ale každá má své kouzlo. Shlédnuto v japonském znění s anglickými titulky v DVD verzi

„PŘED DLOUHOU DOBOU LIDÉ Z TOHOTO MĚSTA VYVOLALI BOHA, ABY SE VYHNULI NEBEZPEČÍ. BŮH JIM SLÍBIL, ŽE JIM BUDE VŽDY PLNIT VELKÁ PŘÁNÍ. ALE NA OPLÁTKU SI ŽÁDAL OBĚTI...“ Tento anime seriál byl vytvořen podle stejnojmenné vizuální novely, kde se Osamo Makoto po dlouhé době přistěhoval nazpět do rodného města. Ještě než toto město v dětství opustil, slíbil své kamarádce Narukaze Minamo, že se zase jednoho dne shledají. Ještě než se s ní rozloučil, daroval ji svou harmoniku. Jednoho dne se Makoto musí v podvečer vrátit zpět do školy pro zapomenutý sešit. Když už je na cestě domů, zaslechne povědomou melodii hranou na harmoniku. Je slyšet ze školná střechy a tak to Makotovi nedá a běží se podívat, kdo to může hrát... » Co se mi líbilo: 1) Příběh. Z počátku je mile poklidný, řeší se každodenní problémy, vidíme vznik vztahu mezi Minamo a Makotem. Ale náhle je tu zlom, začnou se dít podivné věci a jen Minamin otec tuší, co se děje... 2) 2D animace propojená s 3DCG. Bylo to poprvé, co jsem viděl anime seriál takto zpracován. Skvěle je tu využita kombinace plošné a prostorové animace a jejich vzájemný potenciál je využitý do maxima. Koukalo se na to velmi dobře, především na budovy a objekty v prostoru. 3) Hlavní hrdinky. Jde konkrétně o Narukazu Minamo a Fujimiyu Nozomi, tedy o holčiny, které měly zájem o Makota. Obě se mi líbily; byly hezké, jejich účesy měly nádech a ačkoliv se každá chovala odlišně (Minamo byla velmi laskavá a Nozomi zase dovádivá), obě jsem si oblíbil. 4) Hudba. Tento titul má pouze opening, zato je v něm znát zvýšená kvalita. Opening je vysloveně nádherný. Když jsem ho slyšel v prvních kapitolách, pokaždé se mi řinuly slzy z očí; natolik mě dostal. Bohužel, tento titul je celkem neznámý, takže sehnat hudbu na pozadí se mi nepodařilo. 5) Zvláštní schopnosti hrdinek. To dělalo celý příběh ještě zajímavější. Například Hinata dokázala vyskočit do výšky dvoupodlažního domu, Minamo dokázala silou myšlenky rozfoukat vítr a Wakaba zase léčit nemoci. 6) Poslední díl. Třináctý díl je označen jako bonusový, takže se nejedná o navazující epizodu, jak by se mohlo zdát. Ve skutečnosti navazuje na události 10. kapitoly. Shrnuje vše podstatné, co se do té doby událo a ukáže Minamininu pravou povahu. » Co jsem nemusel: 1) Krátkou stopáž. Té je rozhodně škoda. Asi je to dáno náročným animačním zpracováním, autory to stálo majlant a tak rozvinutý příběh zkrátili, jak to jen šlo. Naštěstí i přes to se jedná o velmi povedený titul. » Shrnutí: Tento seriál mě dojímal, především v prvních kapitolách a při sledování již zmíněného openingu. Proto nemohu říci, že by toto anime mělo nějaké vážné nedostatky. Když se u mě probudí tak silné emoce, které se objevily v mém případě i v závěru seriálu, je pro mě daný titul vždy srdcovou záležitostí. Shlédnuto v japonském znění s českými titulky v TV verzi