Slarque

Chytrý animovaný film pro dospělé je vlastně také anomálie. Charlie Kaufman to má všechno promyšlené, takže nakonec dávají všechny jeho „divné“ volby smysl. Ano, na začátku jsem si také chvíli zvykal na nezvyklý vzhled lidských loutek či na to, že i ženské postavy mluví hlasem Tom Noonana, ale nakonec to za to stálo (90%).

Situace kolem Anthrax byla tehdy nejistá, nakonec se k nim vrátil Belladonna, takže hrábli do archivů a hráli písně ze svých začátků, což doplnili i o kus Heaven & Hell od Sabbatů. Megadeth mi jsou hudebně nejblíž, ale měli smůlu na počasí, protože zejména na začátku jejich setu lilo jako z konve. Slayer už jsou dnes poloviční, takže zaplaťsatan byli natočeni v plné síle a plné kvalitě, dokud to ještě šlo. S odstupem času znovu smekám před ultimátní thrashovou mlátičkou Lombardem. Metallica je kapitola sama o sobě a i tahle jejich show byla dost povedená. Am I Evil? od Diamond Head v podání všech sedmnácti hudebníků je ovšem jedinečný zážitek. Nutnost pro všechny thrashery.

Ta jednoduchá love story, která se táhne celým filmem je vlastně zhola zbytečná, jen nás provází výběrem nejlepších čísel z několika představení Cirque du Soleil. A to jsou samozřejmě příklady mistrovské akrobacie, choreografie i dalších vyspělých technologií. A když se nakonec Erica Linz jako Mia konečně setká se svým vzdušným akrobatem, je z toho parádní vzdušný duet na závěr. Něco mezi akrobacií a baletem. Škoda, že to u nás nešlo do kin...

Další typický severský policajt, tentokrát v podání Jakoba Cedergrena, a jeho případ, který se dostane do nesouladu s jeho soukromými problémy. Jenže tentokrát je to alespoň originální v tom, že Asger Holm je jedinou viditelnou postavou tohoto kriminálního thrilleru, ostatní jsou jen hlasy na telefonu. Zatímco na scénáři je cítit jistá vykonstruovanost podle pravidel, režii, která si vystačí s jediným hercem ve dvou místnostech, není co vytknout. Při uměřené stopáži se jedná o velmi dobrý film.

Tohle se asi mělo jmenovat Studená láska. Vizuálně je to opět parádní, i ta hudba se mi nakonec líbila, ale na příběhu autorovi zřejmě moc nezáleželo. Léta se v klidu potkávali na Východě i na Západě, až přišel čas na závěrečné titulky (70%).

Pěkně komponované záběry sice nemohu pominout, ale asi jsem zrovna nebyl v náladě na filmovou poezii a nedokázal jsem zpomalit na rychlost tohoto filmu.

Ze začátku jsem se radoval z návratu Terryho Gilliama, jak ho mám rád. Ale nevydrželo to až do konce, takže nejspíš drsná realita a množství kompromisů dostihly i fantazii snílka, který se tento projekt snažil natočit přes čtvrt století. Adam Driver v hlavní roli je ovšem opět naprosto perfektní. Po většinu stopáže výborný film s rozpačitou koncovkou.

Film na pomezí dokumentu zkoumá lidskou intimitu. Centrem je Laura, žena neschopná fyzického kontaktu s jinými lidmi. Už ani nevím, jak se od toho časem film dostal až do BDSM salónů, nechápu proč kromě věčně před kameru lezoucí režisérky mám ještě koukat na záběr přes filmařskou techniku. Nakonec se pro mne tohle rumunské umění stávalo spíš utrpením. Zlatý Medvěd z Berlinale je pro mne nepochopitelný (co to tam bylo za porotu?).

Psychologické drama výborně pracuje s napětím mezi tím, zda hlavní hrdina vidí něco, co ostatním uniká, nebo zda na něj naopak neútočí psychická choroba, což ostatně pokládá za reálnou možnost i on sám. Čekal jsem, pro co se na závěr autor rozhodne, ale i tak mne konec překvapil. Michael Shannon ve své dost možná nejlepší formě.

Dobře, film jsem sledoval od půlnoci, což můj zážitek zcela jistě ovlivnilo. Po poklidném romantickém prologu je první polovina s jakousi hippie sektou téměř k nepřežití nudná. Pak se konečně sebere Nicolas Cage, jenže pro mne už bylo pozdě. Film sice přináší souboj motorovými pilami i řadu dalších přestřelených scén, ale stejně mi z něj za pár dní zůstane v hlavě jen obrázek Nicolase Cage na záchodě s flaškou vodky. Svoji jedinou hvězdičku věnuji Jóhannu Jóhannssonovi, pro něhož tohle byla poslední hudba složená pro film (a jediná za něco stojí).