Bajda

Z žánrového hlediska se dá diskutovat o tom, zda je „jódlovačka“ obyčejné softporno, které se kvůli dobovým reáliím dostalo do běžné distribuce, nebo jestli se jednalo o záměrnou parodii či dokonce persifláž německého heimatfilmu (popřípadě to byla sloučenina obojího). Za sebe musím říct, že si ani s odstupem času nejsem jistý. Z diváckého hlediska to byl jedinečný zážitek, protože první půlhodinu jsem zůstával v trvalém úžasu nad tím, co všechno vidím (a to jsem měl možnost vidět to v kinosále :-D). Časem se ale očekávání proměnilo v nudu, protože člověk věděl, že téměř při jakémkoliv dialogu opačných pohlaví, uvidí do tří minut kozy (a teď nemyslím ty horské mečící)...výsledkem je nezapomenutelná kuriozita, ale bez větší přidané hodnoty.

Iluminace Krzystofa Zanussiho je o životě mladého Poláka Franciszeka Retmana, který je zosobněním postmoderní existenciální krize člověka. Ten se ptá po tom, jak může být člověk nejvíc užitečný, zpochybňuje některé oblasti lidského poznání a snaží se dobrat smyslu života. Při tomto hledání se přesouvá od fyziky, přes biologii až k náboženství, aby zjistil, že správná odpověď stejně neexistuje. Zanussi používá celou řadu zcizovacích prvků. Vypráví zkratkovitě a vypomáhá si například dokumentárními záběry, záznamy úředních dokumentů nebo animovanými sekvencemi. Film je tak strukturován jako jakási mozaika Retmanova života. Nadbytečně explicitní mi přišla scéna, ve které sledujeme operaci mozku člověka a pokusy s ním. Chápu, že na nás měla způsobit stejně silně, jako na hlavního hrdinu, ale pro mě tohle bylo už překročení hranice toho, co jsem ochotný v kině sledovat.

Tohle dílko prostě nemá chybu. Viděl jsem film a četl i knihu (v tomhle pořadí) a nemůžu si vynachválit obojí. Co se mi na Kmotrovi líbí nejvíc jsou jeho dokonale prokreslené postavy a typická italsko-mafiánská atmosféra (nemyslím jenom "drsné momenty", ale i třeba úvodní scény z párty na zahradě). Je to asi nejlepší adaptace knihy jakou jsem kdy viděl, což přisuzuju mimojiné tomu, že kniha vznikala prakticky zároveň s filmem a nebýt producentů filmu Mario Puzo by ji dokonce asi nikdy nedopsal (jak jsem se dozvěděl v dokumentu Ten kluk bude točit - doporučuju).

Na rozdíl od univerzálního poselství Elektry a její pravdy je Lid dosud prosí poměrně čitelnou alegorií na poválečná léta v Maďarsku. Jancsó tentokrát zcela rezignuje na postavy, které bychom mohly označit za hlavní. Herci se tak stávají pouhými historickými kulisami a hlásnými troubami myšlenek a idejí, případně ztělesněním zastánců určitých východisek. Jednotlivci sugestivně promlouvají k davu a vtloukají mu do hlavy socialistické pravdy. Lidé si postupně připínají na různá místa rudou stuhu, která symbolizuje narůstající sílu komunistického režimu. Ta se pak objevuje i na krucifixech a dalších předmětech (stejný motiv byl použit ve Svěžím větru). Církev v osobě kněze je umlčena stejně jako kapitalistický elegán, kostel je zapálen a když je ze scény vyprovozena postava ne-náhodou nesoucí příjmení Nagy, vystřídají ji vojáci, kteří za zvuku veselé hudby postřílí ostatní. Lid dosud prosí (v zahraničí známý hlavně jako Rudá stuha je další Jancsóovou povedenou alegorií nesoucí všechny jeho oblíbené prvky, včetně tance, dlouhých záběrů a specifických scén (například předávání zbraně její odhozením na zem atd.).

Mám dojem, že škatulka „filmových básní“ pro díla Andráse Szirtese poměrně sedí. Předměstí mi svým stylem i poetikou připomnělo Berlin, symfonii velkoměsta Waltera Ruttmana, přičemž oba filmy můžeme zařadit do dokumentárního subžánru městských symfonií. Szirtes v Předměstí využívá mnoha specifických technik, které mu umožňují docílit velice osobité atmosféry a poetiky. Poměrně rychle stříhá do rytmu klasické hudby, takže jsme svědky jakéhosi sledu rychlých záběrů, které připomínají rozpohybované fotografie (někdy to jsou přímo fotografie). Szirtes také využívá nízkého počtu snímků za vteřinu a občas jej zcela zastaví v pohybu, čímž se ještě více přibližuje fotografickému médiu. „Špatná“ kvalita obrazu, jeho vysoká zrnitost, ostrý černobílý kontrast a často negativní snímky dohromady tvoří celek, který k mému překvapení působí celistvě a má svoje kouzlo.

Dny čekání jsou zajímavým snímkem, ve kterém je styl některých scén přizpůsoben tomu, jak funguje naše mysl a paměť. //SPOILERY// Jeho jádro ale tvoří silný příběh o trojúhelníku umírající matka-její syn (politický vězeň)-její snacha. Tyto reálie jsou nám ale odhalovány postupně, což má silný emotivní účinek. Nejprve se totiž domníváme, že syn je v Americe a že matku chodí navštěvovat nějaký profesor, kterého má velice ráda. Obojí se ale později ukáže být milosrdnou lží vytvářenou právě snachou. //KONEC SPOILERŮ// Scény, ve kterých pozorujeme jakoby rozpomínání a přemýšlení staré ženy, jsou fascinující. Její paměť je tvořená střípky (krátkými záběry) jejichž zdroj je ve vzpomínkách, ale také ve věcech, které jsou rozmístěné po pokoji ženy. S jejím rozpomínáním se pak frekvence střihu zpomaluje a záběry se prodlužují. Vztah jednotlivých záběrů je často odvozen od způsobu asociativního způsobu fungování naší mysli. Nenechte se ale mýlit; film opravdu není pouhým stylistickým experimentem. Má silný příběh, který kromě emotivních scén, leccos vypovídá o tvrdé realitě v socialistickém Maďarsku.

Označení „antiheimatfilm“ sedí Náhlemu bohatství chudáků z Kombachu stoprocentně. Film pracuje s konvencemi tohoto žánru, převrací je a poukazuje tak na jejich absurditu, nesmyslnost i naivitu. Venkov není zobrazen jako krásné místo, kde si všichni žijí šťastně na čerstvém vzduchu, ale jako místo, kde musí každý dřít. Frustrovaní venkované žijí v naprosté chudobě a neustálé depresi. Muži bijí svoje ženy, neustále se hádají a nedělá jim problém udat svoje nejbližší přátele. (SPOILER) Film nám ale jako divákům neumožní zaujmout nějaké jednoznačný postoj; hlavní hrdiny, kteří skončí na šibenici, nelitujeme, ale zároveň k nim ani necítíme žádné sympatie. K tomu dopomáhá i odosobněný komentář dvou nediegetických vypravěčů, díky kterému máme pocit, že sledujeme dokument nebo dokonce konzumujeme úplně jiné médium – čteme knihu.___Vzhledem k počtu heimatfilmů, které v Německu vznikaly, byla zřejmě pouze otázka času, kdy někdo přijde s podobnou reakcí.

Kultovní maďarský film je adaptací povídek Gyuly Krúdyho. Hlavní hrdina v něm zažívá nespočet dobrodružství, ale o velké části z nich ve skutečnosti jenom mluví nebo sní. Kameraman Sándor Sára v tomto filmu dokazuje, že spektrum jeho možností je široké a že si dokáže poradit i s filmy méně realistického ražení. Populární herec Zoltán Latinovits se svojí role zhostil na výbornou, ale film jako celek mi příliš nesednul. Užíval jsem si netradiční asociativní střih i zajímavou kameru, ale děj mě nezaujal a po skončení projekce jsem si uvědomil, že k němu mám naprosto nulový emociální vztah.

Noir podle Fassbindera. Tak by se dal v jedné větě popsat Americký voják. Relativně krátký film na mě působil jako taková vtipně a mile udělaná jednohubka. Fassbinder v ní noir sice přímo neparoduje, ale občas po divákovi jakoby pomrkává a svůj příběh vytváří nejspíš podle toho, jak noir chápe on, co mu na něm přijde nejcharakterističtější a nejzajímavější. Poctivě si v mizanscéně hraje se stíny i s kontrastem bílé a černé, jeho hrdinové nosí obligátní klobouky, kouří cigarety, oblek a dlouho nepřemýšlí než vystřelí. Odkaz amerických noirovek není v Amerického vojákovi zpracován tak důmyslně a vtipně jako v jiných filmech tohoto typu, ale zvláštní je na něm právě ta nepopsatelná osobitost, kterou mu Fassbinder dokázal vdechnout.

Tématem Sázky na iluze jsou stejně jako v některých dalších Szabóových filmech mezildiské vztahy, tentokrát konkrétně vztah milostný a přátelský. Film má velmi zajímavou strukturu syžetu, který jednotlivé události někdy neprezentuje lineárně, a některé scény dokonce nejsou dočasně vůbec časově ukotveny. Divák si tak vytváří významy a souvislosti na základě hypotéz, které jsou filmem postupně vyvraceny, potvrzovány nebo různě poupravovány. Tohoto procesu je dosahováno opakováním jednotlivých scén v průběhu filmu, kdy postupně začíná být jasná jejich spojitost a posloupnost se scénami ostatními. Narace je kromě této komplikovanosti také poměrně sebevědomá. Hlavní postavy se zpovídají přímo do kamery a v jednom momentu dokonce oba čtou své dopisy tomu druhému ve stále kratších střídajících se záběrech, až jakoby překročí hranice fikčního světa a dají se krátce do přímého rozhovoru.