Bajda

Při sledování Dnu cvoka jsem se smál a zároveň mi bylo smutno. Smál jsem se, protože mě Koterskiho film upřímně pobavil satirou života v postsocialistickém bývalém východním bloku a bylo mi smutno, že se podobně originální filmy netočí i u nás. Hlavního hrdinu Adama prožívajícího krizi středního věku štve vlastně úplně všechno. Jeho život je jedním velikým rozčílením nad tím, jak se chovají ostatní a v jaké životní situaci se ocitnul. Kosterski se vtipně a nápaditě strefuje do politiků, do tvůrců televizních pořadů a reklam a vlastně i do všech Poláků, které zobrazuje jako nepříjemné podivíny s různými otravnými zvyky. Problémy, které iritují Adama, známe z našeho běžného života všichni, a i když je sledujeme v extrémně zhuštěné a absurdní formě, několikrát jsem si během filmu řekl: „Tak tohle mě přesně štve taky.“ Jediný problém, který jsem s filmem měl, bylo několik málo scén, v nichž Koterski podle mě překročí – v tomto filmu společnou – hranici absurdity a vkusu.

Devil May Cry je pro mě velkým zklamáním. Všechny epizody se odehrávají podle jednoduchého scénaře: Objeví se démon, Dante ho zmasí. Navíc vždycky během asi dvaceti sekund a bez jedinýho škrábnutí. 3 díly to snesete, pak už je to nuda. Navíc mně přijde, že všechno v DMC už jsem viděl jinde. Asi největší podobnost je samozřejmě s Hellsingem, jenže ten je zkrátka mnohem stylovější. Hlavní postava Danteho tak¨, jak ji známe z her by se Alucarovi z Hellsingu určitě vyrovnala, ale v seriálu prostě má těch flegmatických a tvrďáckých hlášek málo. Velká škoda....aspoň je to ale hezky kreslený.

John Lasocki utekl z Polska do USA, aby se stal světoznámým dirigentem a padesát let se nevrátil. Když tak konečně v pokročilém věku učiní, stane se impulsem pro vypuknutí manželské krize mezi houslistkou Martou a jejím manželem, dirigentem provinčního orchestru Adamem. Kromě obliby Marty si získá také sympatie orchestru a v klíčovém momentě se nakonec zachová lépe než Adam, který strávil v Polsku celý život. Smířlivý pohled na emigraci a metafora polské společnosti vtělené do podoby orchestru (jehož atmosféra je tolik závislá na tom, kdo jej vede) dělají z Dirigenta naprosto unikátní a nezapomenutelný film.

Krátký animovaný film o tom, jak je život diskjockeje...kulatý :-) Nápad je to pěkný; já bych jenom všechno zrychlil a stáhl stopáž.

Až příště někdo zase natočí animák o tučňácích asi budu hodně váhat, protože po zklamání z Happy Feeta přichází druhé zklamání z Divokých vln. Nápad udělat animák jako dokument plný rozhovorů je skvělý a určitě (mezi animovanými filmy) originální, ale to bylo skoro jediné co se mi na tomhle filmu líbilo. Jediná zajímavá a vážně vtipná postava je Kuře Joe a i když jsou jeho hlášky dost prvoplánové z nějakého důvodu fungují. To, že si tučňák Cody vyřeže prkno z agáve a naučí se "vážně dobře" surfovat během tří dnů kritizovat nebudu a filmu to odpustím, protože je hlavně pro mladší diváky. Jako celek to ale nestojí za nic. Příběh je předvidatelný od začátku až do konce a navíc hlavnímu tématu - velkým závodům - je podle mě věnováno strašně málo času a všechno je až příliš rychle vyřešené. Jediná věc, kterou si budu z filmu pamatovat je nádherně animovaná voda a scény v ní, bez kterých bych svoje slabé 3* asi ani nedal.

Dny čekání jsou zajímavým snímkem, ve kterém je styl některých scén přizpůsoben tomu, jak funguje naše mysl a paměť. //SPOILERY// Jeho jádro ale tvoří silný příběh o trojúhelníku umírající matka-její syn (politický vězeň)-její snacha. Tyto reálie jsou nám ale odhalovány postupně, což má silný emotivní účinek. Nejprve se totiž domníváme, že syn je v Americe a že matku chodí navštěvovat nějaký profesor, kterého má velice ráda. Obojí se ale později ukáže být milosrdnou lží vytvářenou právě snachou. //KONEC SPOILERŮ// Scény, ve kterých pozorujeme jakoby rozpomínání a přemýšlení staré ženy, jsou fascinující. Její paměť je tvořená střípky (krátkými záběry) jejichž zdroj je ve vzpomínkách, ale také ve věcech, které jsou rozmístěné po pokoji ženy. S jejím rozpomínáním se pak frekvence střihu zpomaluje a záběry se prodlužují. Vztah jednotlivých záběrů je často odvozen od způsobu asociativního způsobu fungování naší mysli. Nenechte se ale mýlit; film opravdu není pouhým stylistickým experimentem. Má silný příběh, který kromě emotivních scén, leccos vypovídá o tvrdé realitě v socialistickém Maďarsku.

1* za závěrečný song. Animák výhradně pro děti, který zhruba každou 3. minutu opakuje, že Bůh je super a měli bychom v něho věřit a věřit, že nás má rád on a.....takhle je to fakt celej film. Co se týče animace, tak nejhezčí scény byly ty 2D kreslené rukou (trvaly asi minutu), popřípadě jedno hezké pozadí taky nakreslené rukou. Jinak mi animace připomínala videa mezi misemi nějaké postarší počítačové hry a to je na celovečerní film opravdu málo. Dokonce i na hlavních postavách je najít nějakou detailnější texturu než jednobarevnou plochu potíž. Originální a zapamatovatelná hláška žádná a scénář je nejklišovitější z nejklišovitějších (zeleninkám se rozbije auto, tak musí čekat v hospodě na odtahovku a mezitím jim piráti vypráví příběh o Jonášovi). Druhý zkouknutí bych fakt nerozchodil...

(SPOILERY) Rakouská verze skvělého jihokorejského horroru/thrilleru Janghwa, hongryeon, která je bohužel horší téměř ve všech ohledech. Nápad ukradený, scenáristicky ale zpracovaný podstatně hůř, takže „šokující“ pointu odhalíte po prvních 10 minutách. Je pravda, že film se po nějaké době začne ubírat vlastní cestou, na které ale postavám chybí motivace a to co se na plátně děje vás tak zvedá ze židle maximálně proto, že je to explicitní a brutální exploatace. Ve zkratce: trailer lepší než film :-/

Takový vyčpělý pozdní Méliès. Někteří považují Dobytí pólu za jeho mistrovské dílo, ale oproti jiným jeho snímkům se v něm nenachází nic inovativního. Vidíme stále ty stejné motivy, stále stejné triky a jenom lehce obměněný příběh. Rozdíl jedné dekády mezi tímto filmem a Cestou na měsíc není bohužel vůbec poznat.

Každý fanda Indiho má svůj oblíbený díl. Pro mě jsou to Dobyvatelé ztracené archy. Film je nepochybně skvěle a nápaditě natočený, je výpravný, má krásně napsaný scénář i hudbu. To samotné by ale k úspěchu, jaký Indy dodnes má, nestačilo. Hlavním tahounem filmu a to, proč se film stal kultovní je Indiana sám. Charakter, který je neuvěřitelně uvěřitelný, vtipný a charismatický. Harrison Ford sice Oscara nikdy nedostal a přesto se jeho šibalský úsměv vryl do paměti miliónů lidí. Nemá nadpřirozené schopnosti, ba naopak - když mu něco vyjde tak jak chtěl, je to skoro důvod k oslavě. Právě to ho ale dostává blíž k divákům a činí ho sympatickým. Dobyvatelé ztracené archy - to je zrod legendy ve velkolepém stylu.