seeker23

Pro fanoušky Tsuie Harka a Hongkongského filmu vůbec povinnost. Tsui, který obvykle hraje postavy se jmény jako Panadol či FBI, zde ve vtipné roli gangstera Whiskyho a navíc v roli producenta, který zjevně občas přebral režisérské otěže, protože takhle rytmizovat akci umí snad jen on. Ano, jak pravil jeden známý, Power Rangers hadr, ovšem po formální stránce opravdu precizně uštrykovaný hadr - co na tom, že tak trochu vyráchaný ve vodě na mytí podlahy. Už jen fakt, že je to jedno z asi 10 hongkongských scifi ho řadí do kategorie Must See.

Patrick Tam patří k nejzajímavějším tvůrcům Hongkongské Nové vlny. Přímo ovlivnil mj. Wonga Kar-waie, který ostatně napsal i scénář k jednomu z jeho filmů. Ve svém druhém snímku asi nejvýrazněji vykročil mimo žánrovou půdu, která jinak byla téměř vždy podložím pro novovlné posuny, často spočívající právě v kombinaci či revidování žánrové tvorby. Tam se tímto filmem ovšem co se formy týče hlásí spíše k tradici evropského uměleckého filmu, první polovina je psychologickou vztahovkou, plnou poměrně dlouhých záběrů, významotvorných či atmosférotvorných střihů na detail (á la francouzská nová vlna), postavy jsou často zachyceny v sošných, promyšlených kompozicích na zploštěle nasnímaném pozadí. Film však postupně přerůstá do hororu, ba téměř slasheru, byť bez nějakých vysloveně gore efektů, násilí je estetizováno - většina postav je oblečena v bílém, takže krví se zde spíše maluje než hnusí - podobně jako třeba v Ptáku s křišťálovým peřím Daria Argenta, kde jsou vraždící scény velmi poetické. Vemi netypický hongkongský snímek, není divu, že ani nevyšel na DVD, ale rozhodně stojí za pozornost.

autistické muay thai vs. retardovaná capoieira je opravdu fajn, jinak to ještě více než dřívější filmy připomíná nějakou počítačovou arkádu. A autismus stejně jako dřívější naivita vesnického balíka nejsou dostatečnou omluvou pro tupé charaktery...

Strašně špatně natočený dokument, který ovšem zaujme čistě díky tématu. Sledovat člověka bez rukou jak jen za pomoci nohou nejen mixuje desk jako DJ, ale zvládá většinu bžných každodenních činností nutně na každého zapůsobí, ale šlo z toho vytěžit mnohem víc, než tu trochu patosu.

Formálně naprosto precizní snímek, vypadající zpočátku pouze jako nápaditě natočená variace na pohádku O slepičce a kohoutkovi, ovšem v půlce dojde k zásadní proměně a vposledku jde o dokonale symetrickou a promyšlenou záležitost. Naprostá většiná záběru je dlouhých a statických, navíc se spoustou dlouhou trvajících zatmívaček, které ovšem díky přítomnosti zvukové stopy udržují kontinuitu a navíc dotvářejí specifický typ humoru, založený na nedořečenosti a na ukazování následků bez znalosti příčin - v tomto ohledu mě napadá souvislos takešim kitanem (byť ten i přes podobnou zálibu ve statických záběrech použivá ke stejnému účinku trochu odlišných technik). Přesto snímek ani trochu nenudí, naopak takto humorné a nápadité využití minimalistických prostředků jsem už dlouho neviděl.

S nadhledem a technickou precizností, jak to umí snad jen Tsui Hark, natočená akční komedie. Děje se tu moc nenajde, zato vtipných situací a cameí snad všech hongkongských režisérů je tu požehnaně (obzvláště Tsui Hark a John Woo jsou zábavní).

Prvotina Patricka Yaua a jeden z prvních filmů produkční společnosti Johnnieho Toa Milky Way Image. Zdejší obsah ignorujte, ten je docela mimo. Mo je prostě naprosto nihilistický hrdina, který za celý film pronese pouze pár slov, myslím, že zdeptanost rozhodně není správné vysvětlení motivace jeho činů. Celý film se točí kolem né moc dobře placeného kontraktu na zabití jakéhosi thajce, který Mo přijme spíš, aby si získal jméno. Pak ovšem vyhraje balík peněz v herně a tudíž se snaží sehnat někoho, kdo by tu zakázku převzal, neb vykroutit už se z ní nelze. Z propuštěného trestance z pevniny se ovšem vyklube žena a zbytek filmu už se točí kolem proměn jejich vzájemného vztahu, vztahů k ostatním lidem a k oné zabijácké zakázce.____ Scénař psal Wai Ka-Fai a jsou z něho cítit typické motivy a prvky filmů od Milky Way - významná role náhody, propracované charaktery, jejichž vztahy nesou celý film, zacyklenost snímku... Celý film se odehrává v noci, je pečlivě nasnímaný a tónovaný v červených a modrých barvách - myslím že se tu dost odráží fakt, že je natočen v roce 1997, tedy v roce předání Hongkongu Číně. Na konci sice čeká příslib naděje, ale propracovat se k němu je opravdu bolestné.

Můj vztah k tomuto kousku se pohybuje po sinusoidě od absolutního obdivu z dětství přes nenávist mladistvého intelektuála až po ještě větší obdiv k jeho až komiksové stylizaci (je vidět, že scénarista měl zkušenosti právě na poli komiksu) a nadsázce. Přitom nejde o nijak extra odlehčovaný film (až na Arnieho hlášky), je to pořádné ejtýs maso, ovšem s tím, že tu jsou scény, které jakoby vypadly z nějaké arkády (Arnieho rytmizované kosení mnohonásobné přesily na padoušském ostrově...). Úvodní záběr na Arnieho nesoucího kmen stromu je symptomatický: dnes už víme, že sledujeme nejen posledního akčního hrdinu, ale vpravdě poslední Hvězdu ve smyslu klasického hvězdného Hollywoodského systému...

Po zhlédnutí traileru jsem nechápavě kroutil hlavou. Nemám rád závodnické filmy a většinou nesnášim filmy hýřící okázale všemi barvami. Tak mě tu po pravdě zarazily kometáře začínající slovy jako "Strašná pecka" či "K zbláznění dokonalé". A ony nelhaly. Doteď jsem nevěřil, že můžou amíci udělat alespoň koukatelnou live action adaptaci anime, a navíc takového, jenž je zaměřeno na děcka. Navíc jsem se bál zda mohou mít filmy od Wachovských ještě koule (když se proslýchá, že tohle duo minimálně o dvě přišlo). Ale oni nejenže natočili film pro děti s nevídaným nadhledem a na tento žánr vcelku složitou strukturou vyprávění, ale opravdu dokázala formálně důsledně pracovat se zákonitostmi anime (spousty detailů obličejů - často z profilu, stylizované zrychlení pozadí akce, ale i herectví - christina ricci vypadá jako manga postavička už sama o sobě, ale tady už stačí sem tam správně povytáhnout jedno obočí a efekt je dokonalý ), ale navíc tyto efekty, které vlastně obraz ještě více zplošťují dynamicky stříhají a prolínají s 3D záběry závodů, díky čemuž rozteklá guma z pneumatik občas stříká až do třetí řady. A aby toho nebylo málo, dokáží si skrze zákonitosti žánru rodinného filmu dělat legraci z vlastních trademarků (neuvěřitelně vtipná celorodinná bitka proti padouchům, kde nejenže fungují klasická klišé typu bojují děti i domácí opičí mazlíček a těžce všrm nakládají, ale navíc se tu ironicky vyjadřují k zneužívání bullet timeových efektů u jejich epigonů). Ano, bez všeho toho formálního novátorství by to byl docela hloupý rodinný film, jak mi bylo namítnuto, ale jde o to, že skrze veškerou tu citlivost nejen k detailům a k oživení klukovských snů, ale i ke způsobu práce s převodem anime zákonitostí na běžné kollywoodské plátno vytvářejí film natolik živý a radostný, jednoduchý a přitom i složitý, že tu nelze mluvit o samoúčelném formalismu apod. Wachowští si hrají s jednoduchostí žánru rodinného filmu s podobnou lehkostí jako si třeba Russ Meyer užívá samoúčelnost svých sexploatačních snímků (možná divoké srovnání, nicméně vidím tu podobnou schopnost učinit v tom nejlepším slova smyslu z nouze (= kritiky vnímaných limitů takovýchto opomíjených žánrů) ctnost). _____ P.S. Díky bohu za tu jednu originální kopii, kterou promítají ve Slovanském domě

Deset japonských filmařů adaptovalo na plátno soubor krátkých próz Nacumeho Sósekiho Deset snů. Původní drobné povídky se vyznačují snovou, místy až zenovou atmosférou, dosahují minimem prostředků maximálního účinku na čtenáře. O ději se tu téměř nedá mluvit, jde opravdu o miniatury se snovou logikou. Je úžasné pozorovat, jak si s nimi poradili přední japonští filmaři, kromě veteránů Ichikawy a Jissojiho vesměs nadějní noví tvůrci. Ichikawa jako jeden z mála se snaží o hodně doslovné zpracování a zachování ducha ve druhé epizodě, která se odehrává beze slov a už původně měla jasný zenový rozměr. Většinou však dochází k posunům směrem k módnímu hyperstylizovanému ztvárnění. Takashi Shimizu posouvá svou epizodu více směrem k hororovému stylu, jímž je proslulý, aniž by však opustil původní směs tajemnosti a humoru, spíše obě polohy zesiluje. Za zmínku rozhodně stojí Suzuki Macuo, který epizodu o legendárním sochaři posunul do bizarní roviny, když z něho udělal jakéhosi electrobuggie tanečníka, jenž svým pohybem ovlivňuje okolní realitu. No a závěrečnou povídku, v níž už v knize byl ujetý motiv vepřů chystajících se olizovat hrdinu, jenž je svou holí posílá do propasti, dostal na paškál Yudai Yamaguchi odpovědný za skoro exploatační kousky jako Battlefield Baseball a ukázal nám pořádný prasečí wrestling! ___Tenhle film je rozhodně povinností pro každého, kdo upřednostňuje styl nad příběhem a též je to jedinečná příležitost pro milovníky japonského filmu konfrontovat styl předních současných japonských filmařů.