poz3n

Romantický film o podvádění? Výsledek je podle očekávání rozpačitý. A není to vina jen a pouze hrozných 80ek, které dojem z filmu ničí hlavně úděsným hudebním doprovodem. Problém je právě v tom, jak je uchopení příběhu rozkročené mezi romantickou, bezproblémově vyhlížející limonádou a vztahovým dramatem, které se o něco zodpovědněji staví k dilematu "mám rodinu, ale zamiloval jsem se do někoho jiného". Naneštěstí, právě zmiňovaná přítomnost 80kových propriet podrývá váhu i těm několika málo zajímavým a vážněji pojatým sekvencím. Děj tak táhne pouze přítomnost silné herecké ústřední dvojice. Právě jejich jména však slibovala mnohem větší zážitek, než jsem ve finále dostal. 5/10

Provinilé 3 hvězdy. Vlastně jsem se bavil a prožil 2 hrozně milé hodiny. Navzdory tomu nedokážu překousnout fakt, že Svěrák natočil film bez příběhu, složený z pouhých epizodek. Ty navíc jakoby mezi sebou skákaly v momentech, v kterých to nejméně čekáte (nabízí se teorie, že film byl v hrubé verzi mnohem delší a jednotlivé storky nebyly tak krátké). Dramaturgie tak postrádá nějaký základní systém, na který jsem zvyklý a rytmus střihové skladby je pocitově neuhlazený. Na stranu druhou je zážitek z filmu spíše příjemný a jednotlivé epizodky osamoceně fungují dobře. Takže jako nenáročný film, u kterého vám bude jednoduše dobře Po strništi bos funguje, ovšem není to a myslím si, že to ani v budoucnu nebude, nová Obecná škola. 6/10

Dojemné až běda. Jak zrecyklovat mustr Kokosů na sněhu a nenatočit propadák? Přesně takhle. Je neuvěřitelné, že se tyhle dva příběhy odehrály na jedné a té samé olympiádě. Orel Eddie je z těch filmů, u kterých znáte od první minuty celý jejich průběh. O to víc cením celé zpracování, které je odlehčeně zábavné, ale i setsakra dojemné a přitom nikdy levné. Krásný oddechový film. 8/10

Jak se tak dívám, jsem asi jediný, kdo je tímhle slavným dílem němého filmu zklamaný. Když jsem totiž před nějakou dobou viděl, co byl v roce 1924 schopný Murnau předvést spolu s kameramanem Freundem v jejich Poslední štaci , měl jsem ohromná očekávání. Bohužel, jako by šla tato adaptace Stokerova skvělého románu přesně opačným směrem. V mnoha ohledech mi přišlo, že se dívám na prototyp němého filmu, který do puntíku plní nelichotivá klišé: Herci jsou opravdu špatní, přehrávají tím nejnevhodnějším způsobem, postava Orloka je pak, opět kvůli hroznému herectví, jen a pouze směšná. Střihová skladba a rozzáběrování jednotlivých sekvencí je statické a značně prkenné (opět říkám, podívejte se, co Murnau dokázal za divy o pouhé 2 roky později). Zásadní problém pak mám se samotným příběhem, který mě, tak jako i u dalších adaptací Draculy nudil. Kouzlo Stokerova románu je totiž podle mě ve 2 zásadních bodech: Forma deníkového vyprávění a určitá nevědomost, se kterou se čtenář po celou dobu potýká. Tyto dva aspekty dělají z knižní předlohy naprosto parádní zážitek. Žádná z adaptací, kterou jsem měl možnost vidět se však něčemu podobnému ani zdaleka nepřibližuje. Je mi líto. 4/10

Jako by si ani Mike Nichols nebyl jistý, o čem vlastně točí. Rozhodně si nemyslete, že by Silkwood byl thriller, jak se píše tady nahoře. Bohužel mi opět přijde, že přítomnost neměnné pravdy v podobě přídomku životopisný, svazuje ruce jak scénáři, tak i samotné režii. Než se opravdu něco stane, co by souviselo s hlavním tématem snímku, uběhne snad dobrá hodina a ani v té následující to není o moc lepší. Herci jsou samozřejmě fajn, Ondříčkova kamera je vynikající a má to i slušnou atmosféru, ale dějově je to natolik prkenné, že jsem se celým filmem tak nějak akorát pronudil. 5/10

Jak mi Hawksova tvorba povětšinou nesedí a celkový hype ohledně jeho režisérské důležitosti v historii Hollywoodu mi přijde poněkud přehnaný, tak mě zážitek z Bringing Up Baby zcela jistě na delší dobu umlčí. Zkrátka a dobře, je to nejlepší crazy komedie, co jsem měl možnost vidět (za mě i lepší než Bogdanovichova pocta What's Up, Doc?). Dokonalá symbióza a totální vycedění vzájemné chemie dua Grant a Hepburn a jedna absurdní situace za druhou. Když už máte pocit, že by tomu mohl třeba spadnout řetěz, přijde moment, který ten předchozí ještě překoná a jede se dál. Skvost v komediálním žánru, vrchol crazy komedie a zatím i to nejlepší, co jsem od Hawkse viděl. 9/10

Paráda. Kombinace Cukor, Grant a Hepburn nemůže zklamat. Holiday se profilují ve své první polovině jako klasická divadelní screwballka, aby se před blížícím se očekávaným závěrem překvapivě proměnily do dramatické polohy, ve které hlavní postavy touží po vlastním sebeurčení. Tenhle docela neočekávaný tah ve výsledku funguje výborně a dodává postavám Granta a Hepburnové na plasticitě. Cukor byl prostě hollywoodský král. 9/10

"Jsi už velkej kluk, tak by sis nějakýho toho Bergmana dát mohl." Sám sebe jsem povzbudil a s vidinou pouhých 90 minut jsem toho Bergmana pustil. Neříkám, že jsem ve výsledku umíral nudou, to opravdu ne. Má to zajímavou atmosféru a v mnoha momentech jsem vnímal inspiraci ruským literárním realismem (a to já rád). Na druhou stranu jsem však nedokázal necítit určitou pózu podobenství, která čiší především z těch střihových přechodů na tváře hlavních hrdinek, což celému zážitku v mých očích dodávalo na takové umělecké prkenosti, kterou jsem nedokázal přijmout jako zcela upřímnou. Chápu, že high class umění takhle mnohdy prostě vypadá a kinematografie není výjimkou. První setkání s Bergmanem tedy nepovažuji za úplný debakl, ale cestu si k němu budu určitě muset hledat dál. 4/10

Už Smrtelná Marie ukazuje, jak moc osobitým režisérem v budoucnu Tykwer bude. Patrná je již výrazná estetická stránka filmu (podpořená výborným záběrováním Griebeho kamery), invenční střihová skladba a samozřejmě výrazná a zároveň neobvyklá atmosféra. To všechno jsou prvky, které najdete asi v každém Tykwerovo díle. Smrtelná Marie je psycho thrillerem s náznaky magického realismu, doplněným o vůni postkomunistického Německa 90. let. Dohromady to tvoří opravdu specifickou chuť s mnohdy nejasným tvarem, která ale za to ochutnání stojí. 6/10

Pokud chcete dát Daliborkovi šanci, je třeba si v prvé řadě uvědomit, že Klusák nenatočil dokument v podobě, v jaké ho většina z nás chápe. Pokud by se dalo říct, že inscenovaný dokument jako žánr má určitý rádius, který je definovaný například mírou dramaturgické inscenace, ale i určitou úrovní dokumentárního záběrování (značně odlišné od hraného filmu), je Svět podle Daliborka pravděpodobně i mimo rámec této definice. Vlastně jsem se každou minutou přesvědčoval víc a víc, že koukám na hraný film, který funguje právě díky kombinaci "nepřiznaně hraný, vydávající se za dokumentární". Tahle tenká hrana způsobila, že jsem si po dlouhé době odnesl z filmu pocit absolutní neschopnosti srovnat si své dojmy a názory. To samozřejmě umocňuje kontrast prvních 90 min (měl jsem pocit, že vlastně koukám na takové Dědictví aneb Kurvahošigutntág nového milénia, kdy Klusák nahradil dokumentárně observační metodu Nové vlny samotnou zástěrkou dokumentárního žánru) a závěrečného epilogu v Osvětimi. Ten na mě sice velice silně zapůsobil, zároveň jsem ale podobně jako mnozí ostatní cítil, že Klusák už nezná hranice. Jenže po rozhovoru Klusáka na DVTV, kde mimo jiné říká, že scénu dotlačili do filmu producenti a dramaturgové, a že on sám se v ní vnímá jako pitomec, jsem ohledně jeho přístupu k celému filmu trochu poupravil názor. Svět podle Daliborka je film na podivné hranici nikoho a je v tomto případě opravdu na každém jednotlivě, jak na něj zapůsobí a jaký k němu posléze zaujme postoj. 7/10