Rodgar

Na film jsem se podíval až po Oscarech, jelikož mne do té doby nijak nezaujal. To se změnilo v momentu, kdy Spike pronesl svou řeč a strhl tak následný shit storm v Trumpových tweetech. Až na konci filmu jsem přesně pochopil, proč jeho řeč byla právě takto orientována. Mimojiné, místy pomalé a z toho důvodu často kritizované tempo filmu mu dle mého názoru dodává právě tu autentičnost, která by byla hollywoodskou akčností dost narušena.

Problémem filmů s tématikou jakou má Bird Box je vždycky konec. Buďto se film nepodaří ukončit ve správný moment, nebo ho utnou až moc. Susanne Bier se to povedlo tak akorát, i přestože je film řízen knižní předlohou, kterou jsem zatím nečetl. Každopádně mě konec filmu/knihy překvapil, jelikož mne nenapadlo, že by zrovna tento "typ" lidí mohl bez úhony přežít. A doplněk - proč temné síly nepůsobily na zvířata? Konkrétně na ptactvo? A kdyby působily, jakou reakci by asi vyvolaly andulky v kolonii? Co by na to řekli přeživší? A co na to Jan Tleskač?

Queen. Prostá kapela, která dala za vznik mnoha hitům, které si zpívali mladí i staří. Prostá kapela, jejíž profláklé hity mi už začínaly lézt krkem, kdykoliv jsem je slyšel. Takto jsem Queeny vnímal dokud jsem neviděl tento snímek. Queeny jako kapelu jsem měl vždy rád, ale nikdy jsem se extra nezajímal o jejich historii nebo úspěchy. Jednou z mála věcí, které mi o nich utkvěly v hlavě, byla věta mého otce: ,,Queeni skončili, protože Freddie byl bu*na a šu*al s chlapama." Z dnešního pohledu - po obohacení o tento snímek - mi tato věta přijde jako nejvíce dehonestující tvrzení o Queenech. Když snímek začíná a mapuje počátky Freddieho působení v kapele, člověk by si řekl, že s takovým vystupováním by žádná banda neměla šanci uspět - ale Mercury dokázal naprostý opak, dokázal dobýt svět svou hudbou. Ale hlavně dokázal svět sjednotit. Právě proto byl pro mě nejvíce emotivním momentem filmu Live Aid - moment, kdy se divák, Freddie a další členové kapely dívají na publikum, které unisono zpívá jejich písně. Všichni do jednoho jsou v ten moment sjednocení, nehraje roli barva pleti, náboženské vyznání, politický názor, tvar postavy, oblečení, které má člověk na sobě. Nic z toho nemá minimální vliv na daný moment. Všichni jsou si rovni, všichni říkají to samé. We are the champions. My friend. Momentů, kdy se svět dokázal sjednotit od začátku nového tisíciletí nebylo mnoho. Dnešní svět je poněkud tvrdším, drsnějším a emoce-postrádajícím světem na rozdíl od světa 80. a 90. let. Už nikdy se pravděpodobně události jako Live Aid, koncert Metallicy v Moskvě 1991 (kterého se zúčastnilo jeden a půl milionu fanoušků), nebo (když půjdeme ještě hlouběji do historie) Woodstock nezopakují. A právě proto pro mne od dnešního dne písně Queenů znamenají mnohem víc. Znamenají pro mě sjednocení lidstva, radost i víru v lidstvo. Děkuji Ti, Freddie. Děkuji Vám, Queen.

Výborná komedie! V průběhu pořadu jsem se nejen řezal smíchy, ale místy také na žílách.

Když mi bylo 10, tak se mi to líbilo. Tak budu hodnotit podle tehdejšího úsudku, teď by to byl odpad.

Po dlouhé době kvalitní česká komedie, která rozhodně potěší. Průběhová linie není nikdy nudná, v jistých hluchých pasážích doprovázených příjemnou hudbou máte čas na přemýšlení, například jako já, o stáří a budoucím životě. Celou projekci jsem čekal na moment kdy si Jiřík Bartoška vyříká všechny věci, ale možná bylo dobře že tato část zůstala divákovi utajena. Nejvíce však musím ocenit vous pana Bartošky.

Příběh o ničem, efekty taky a jediné vzrušení, když si to ti dva mladí rozdávali pod stalaktity - to zachránilo film od odpadu.

Druhá hvězdička za Chloë, první za Gabriellu, zbytek celkem sračka.

Co k tomuto legendárnímu snímku říct? Jednoznačně je to kult, který jen tak nezanikne.

Další českej sračkovej seriál, vykonstruovaný rozhovory a témata ze života, aby vám řekl že je váš kamarád.