Carrie_3

Pohádky k Vánocům patří a tak to má být. Ani já jsem v letošním roce neodolala a některé si pustila, lépe řečeno dvě - Tajemství staré bambitky a Micimutr a nemůžu se vyhnout srovnání. Co první jmenovanou od té druhé odlišuje, je nepochybně výše rozpočtu. Kdy, jak je známo, na snímcích z ostravské produkce se šetří nejčastěji. Ale ani přesto se nemohu zbavit dojmu, že se režisérovi této pohádky podařilo z minima vytřást maximum a zahrál tak za málo peněz hodně muziky. Pohádka je plná satiry , i když občas v té nejjednodušší podobě, ale alespoň zde je. Osobně jsem se mnohokrát velmi bavila nad nápady pohádkové vlády, která vymýšlela různé způsoby, jak zvýšit příjmy do státního rozpočtu, potažmo do svých vlastních kapes. Překvapil mě i výkon Tomáše Kluse, který byl velmi sympatický a v rolích princů neokoukaný. Co dodat závěrem? Asi se nedá očekávat, že se u nás budou točit takové pohádkové skvosty jako před několika desítkami let, ale alespoň jedna malá jiskra, která sice nezářila dlouho, ale pouze probleskla, je jakousi výjimkou v posledních několika letech v tomto žánru.

Dlouho jsem žádný dokument nehodnotila nejvyšším stupněm, zde jsem se ovšem rozhodla udělat výjimku a vedlo mě k tomu hned několik důvodů. I přesto, že nejsem žádným fanouškem snowboardingu, tento snímek mě přesvědčil o jeho kráse. Naprosto jsem chápala kluky, kteří se ženou za tím prchlivým okamžikem štěstí, svobody, létání, i když v zásadě se jedná o obrovský hazard, který je může stát život. Osobně na snímku oceňuji především výběh jednotlivých záběrů a způsob jejich zachycení. Tento způsob byl jedinečný a já neustále měla pocit, že sleduji bezchybně zachycené fotografie, které berou dech. Dále ucho diváka nemohlo jistě nepostřehnout vynikající hudbu, která je s dokumentem neodmyslitelně spojena. Mnoho diváků zde vytýká, že snímek je propagací dvou významných firem. I kdyby to tak bylo, zkuste najít jiné společnosti, které jsou tak neodmyslitelně spjaté právě se snowboardingem, myslím, že je nenajdete. Takže já osobně nevidím důvod, proč by nemohly být součástí tohoto dokumentu.

Snímek zachycující část života Aung San Suu Kyi je jistě zajímavý. Mnozí z nás znají alespoň některé střípky z jejího pestrého života, neboť o něm nejenom zahraniční média čas od času referují. Politická situace v Barmě se v posledních několika desetiletích nevyvíjela vůbec dobře - vraždy, mučení, věznění politických odpůrců apod. Osobně je mi trochu líto, že příběh nešel více do hloubky. Velký prostor byl věnován rozdělení rodiny - Suu Kyi, která se rozhodla strávit nějaký čas v Barmě a napomoci této zemi v obnově k demokratickému systému a naproti tomu stál její manžel a dva synové, kteří velmi těžko získávali povolení strávit se svoji manželkou/matkou alespoň nějaký ten čas pohromadě. Tento snímek rozhodně stojí za zhlédnutí, nabízí pohled na neobyčejný život jedné odvážné ženy. Osobně bych uvítala zkrácení filmu, méně povrchního vyprávění a více neočekávaných "akcí".

Afrika nejsou pouze rozlehlé písčité pláně s teplotami přesahujícími několik desítek stupňů Celsia, tento kontinent je rozmanitý, plný kontrastů, nabízející pohled na relativně moderní města, vyasfaltované silnice, ale i na vyprahlé pouště, stále zelené lesy či žebrající děti (jejich první slova od narození musela znít: "Give money.", protože jinak si to neumím vysvětlit). Projet Afriku za pomoci dvou trabantů je jistě smělý nápad, který většina z nás odsoudí k neúspěchu, ale najdou se i tací, kteří svým snům věří a dokážou si za nimi jít stůj co stůj, a pak mohou vznikat dokumenty jako je právě tento. Snímek nabízí možnost prohlédnout si jedenáct zemí černého kontinentu a zjistit, že každá je úplně jiná, každá má svá specifika, klady i zápory. Jednotlivé záběry jsou doplněny trefnými a mnohdy i velmi vtipnými komentáři, které děj příjemně doplňují. Osobně jediné, co bych dokumentu lehce vytkla, je, že se mohl více zaměřit na jednotlivé pamětihodnosti či přírodní krásy jednotlivých zemí, které měli cestovatelé čest během své cesty poznat. Na druhou stranu musím vzít v úvahu, že snímek má omezený čas a nelze do něj vtěsnat vše.

Hned v úvodu musím přiznat, že jsem nikdy žádný němý film neviděla do konce, ba co víc pravděpodobně jsem u žádného nevydržela více jak několik minut. Nebýt nominace "The Artist" na Oscary v mnoha kategoriích, asi bych jej ani nikdy nezhlédla. Ale zvědavost mi přeci jen nedala a já nevydržela a musela jsem jej vyhledat. Přeci jen, když slyšíte ze všech stran chválu, věříte, že na tom přeci musí něco být. A skutečně že je. Film byl pro mě v některých ohledech kouzelný, posunul mě do doby dávno minulé a já začala konečně chápat, co naše babičky a dědové na těchto snímcích viděli. Jako dítě jsem to pochopitelně nemohla pochopit, ale pokud se vžiji do tamní doby, nemůžu jinak, než si ji jednoduše užívat. Jean Dujardin předvádí brilantní výkon a troufám si říci, že mu ostatní nominovaní v jeho kategorii nesahali ani po kotníky. Jeho herecký arzenál je opravdu rozsáhlý a on jej dokázal využít do puntíku. Co mu také jiného zbývalo, když se jedná o němý film, ve kterém výraz tváře a gesta hrají jednoznačně prim. Sympatický výkon rovněž předvedla Bérénice Bejo, které to ve své roli neskutečně slušelo. Abych se zde příliš nerozpisovala, dodám jen, že film přináší "starý" čerstvý vítr, na který jen tak nenarazíte. Přesto si myslím, že byste mu měli dát šanci, alespoň pro jednou.

Když budu v tomto případě hodně mírná a vyvaruji se velké kritiky, tak hodnotím 3 *. Přiznávám, s příběhem jsem měla již od počátku problém, čiší z něj velká snaha hrát divákovi na city, jenže já tento jeho úmysl, nechci říci, bojkotovala, ale přišel mi paradoxně hrozně chladný. Celková patetičnost a kýčovitost na mne působila velmi rušivým dojmem. Na jednu stranu chápu, proč tomu tak bylo, snímek je určen pro rodiny s dětmi (o čemž svědčí jeho přístupnost od 12 let) a tedy by se měl zalíbit nejlépe všem. Na druhou stranu si měl režisér uvědomit, že přeci jen jej budou sledovat i diváci starší, kterým třeba nevadí pohádkově ladění děje, ale plytké rozhovory a "urousaný" děj pravděpodobně ano. Když v hlavě přemítám o tomto filmu, mám opravdu problém nalézt něco, co bych vyzdvihla. Snad možná "herecké" výkony koní stály za zhlédnutí, ale to je asi tak vše. Spielbergovo dílo je pro mě velkým zklamáním. Dále nechápu ani oscarovou nominaci na nejlepší film (jednalo se snad o snahu zavděčit se "velkému" režisérovi?). Osobně bych si na jeho místě představovala jiný snímek, daleko více mě například zaujalo bojovné drama s nepříliš známými herci Warrior či artový snímek Drive.

Na tento snímek jsem se velmi těšila, což potvrzuje i fakt, že jsem si koupila knižní předlohu, na kterou doposud uléhal prach. Myslím si, že právě nastal čas, abych ji oprášila a trochu se zpožděním se do ní pustila. Voda pro slony je krásná - krásná kamera, krásná hudba, krásné scenérie, krásní herci a mohla bych pokračoval dále. Ovšem v té kráse je podle mě problém - ze snahy natočit líbivou romanci o zakázané lásce se vyklubal snímek, který hollywoodské trháky nemůže ani omylem ohrozit. Po velmi dobrém rozjezdu, který diváka nepochybně musel přitáhnout k plátnům, se děj pomalu zpomaluje a staví na nepříliš hluboké zápletce, která by se v rychlosti dala charakterizovat takto: dva se do sebe zamilují, ovšem stojí mezi nimi spousty překážek, pokud je ale dokáží překonat, čeká je láska na celý život. Cirkusové prostředí je samo o sobě velmi dobré místo, kde se může odehrát mnoho nejrůznějších příběhů, škoda jen, že se více filmů netočí zde. V případě tohoto snímku mi ani nevadilo, že děj se odehrával v tak kýčovitém prostředí, protože to prostě k cirkusům patří a mně se to opravdu líbilo, musím uznat, že jsem zde našla mnoho krásných záběrů, kdy se můj zrak skutečně rozplýval blahem. Osobně jsem největší problém měla s ústřední dvojicí, pominu-li Christopha Waltze, jehož výkon se mi líbil. Co se týče Reese Witherspoon a Roberta Pattinsona, oba na mě působili jako mladší bratr a jeho sestra a v tom případě jsem jim jejich "hlubokou lásku" nemohla věřit ani na vteřinu. Škoda, Reese to ve své roli opravdu slušelo, možná, kdyby dostala jiného filmového partnera, snímek mohl být o stupeň lepší. Vzhledem k tomu, že jsem se již příliš rozepsala, co bych řekla závěrem? Myslím si, že film nedostatečně využil svého potenciálu, který rozhodně měl. A cirkusové prostředí je místo, které může diváky naladit na tu správnou vlnu, jen ho správně zužitkovat.

Když jsem přemýšlela nad tím, kolika filmům natočeným v letošním roce (2011) jsem udělila nejvyšší hodnocení, nepřišla jsem na žádný. Kladu si otázku, zda je tento rok tak slabý na kvalitní filmy nebo já tak neschopná je objevit. Pravda bude asi někde uprostřed. Filmy zachycující sportovní události úplně nevyhledávám, přesto jsem ale měla možnost jich celou řadu zhlédnout. Příběh je zaměřen na americké publikum, setkáváme se zde s tématy jako je válka v Iráku, problémy lidí splácet hypotéku, rodinné rozepře a další. Snímek stojí na stejném základu jako všechny filmy s podobnou tématikou - tedy jak se člověk ze střední potažmo nižší vrstvy obyvatel dokáže silou vlastní vůle dostat až na vrchol. Až potud se jedná o klasický příběh, který nikoho neurazí, ale také ani nikoho nenadchne. Proč tedy nejvyšší hodnocení? Tento snímek je v něčem jiný, režisér má zvláštní cit servírovat příběh krůček po krůčku, divák pomalu začíná chápat všechny motivy hlavních představitelů a tuší, k čemu vlastně závěr schyluje. Na snímku oceňuji především kvalitní hudební poklad, režisérkou ruku, výběr herců, kteří nejsou pro mě příliš známí (a přesto dokázali skvěle utáhnout celý film) a v neposlední řadě také závěr (pravděpodobně předvídatelný, přesto ale měl určitě něco do sebe). Mnozí mohou určitě namítat, že snímek je plný klišé, s tím nelze jinak než souhlasit, ale zkuste natočit takovýto film, aniž byste se neopakovali, podle mě to není zas až tak možné.

Co říci k Zrození planetě opic? Osobně, pokud bych jej brala jako letní blockbuster, který má přitáhnout do kin miliony diváků, nepochybně svůj účel splnil. Kdybych si zpětně vybírala film, na který se dá jít s partou lidí do letního kina, tento snímek by byl jasná volba. Jenže já jej sledovala z tepla postele jednoho zimního večera a nemohla jsem se zbavit pocitu, že jsem od něj očekávala něco víc. Film mi přišel jako takový ten typický americký příběh, který je určen širokému obecenstvu, které nemůže zklamat a nejlépe aby se zavděčil všem: mladým - starým, mužům - ženám,... Ať nejsem jen u kritizování, určitě bych vyzdvihla práci s grafikou a speciální efekty.

Nevím, co si mám o tomto filmu pořádně myslet. Každopádně já od něj očekávala mnohem, mnohem více, než dokázal předvést. Takto zmařený potenciál jsem už dlouho neviděla. Meryl Streep nepochybně předvedla brilantní výkon, ale dojem mi kazí průměrný a někdy až podprůměrný děj. Zobrazit Margaret Thatcherovou jako senilní (s prominutím) babku, která už to má v hlavě trochu pomotaný, chce určitě svoji odvahu. Nebo snad mělo jít právě o kontroverzi? Mě osobně to rušilo a spíše to rozdrobovalo děj, než aby jej sjednocovalo. Děj sám o sobě byl velmi roztříštěný, snaha tvůrců zařadit do snímku co nejvíce z jejího života byl sice obdivuhodný, ale zde se měli - dle mého- řídit spíše pravidlem: "Méně je někdy více". Diváci naopak mohou být při sledování filmu často zmateni, pokud neznají dobře dějinné souvislosti, protože snímek velmi často skáče z jedné události na druhou. V tomto případě hodnotím 3 hvězdami a jsem velmi mírná, protože jsem občas měla pocit, že sleduji špatně natočenou parodii.