Anorak

Svět, ve kterém jsou papírové krabice neprůstřelné, tělo prokláté půlmetrovou mačetou opět použitelné do dalšího dílu a naopak i připínáček neomylně projde srdcem. Svět, který znamená naději pro ty, kteří v blízké budoucnosti čekají na jednu dobře mířenou mezi oči. Smrt je vrtkavá a Gothamská statistika jasně říká, že dva ze tří takto postižených nejen že přežijí, ale jako bonus navíc získají nějakou tu nadpřirozenou schopnost. Poplakávání nad zemřelými po prvním z mrtvých vstání jaksi již postrádá dramatičnost, podobně jako kdyby jste nikdy nehráli Diablo II na hell. Lahvička s jedem je celá červená, protilátka modrá, aby jsme si děti rozumněli. Otázky zůstávají bez odpovědi sotva pět minut. Pokud nevíš Jime, vem si lupu, nebo se prostě zeptej toho pošuka z laborky, má to v kapse napsané na papírku. Ovšem pozor, nedá to zadarmo, nejdřív musíš Jime vyřešit rébus. Co to je? Čtyři rohy, žádné nohy, jenom břicho veliké?! James Gordon je takový americký Miroslav Krobot, při pohledu na něj jsem si občas vzpomněl na pořad Gumáci vysílaný na TV Nova. Ten chlap má očividně problém s obličejovým svalstvem. Ani pět sérií Gothamu i se všemi těmi nepovedenými scénami, i když si myslím, že se režie s druhými záběry příliš nezabývala, jeho ztuhlosti nepomohlo. „No a jakto, že jsi to milý Petře (ne, nejmenuji se Anorak) vydržel sledovat celých pět sérií?!“ Inu, to máte tak: A) Koronavirus. B) Nejsem velký myslitel. Při sledování seriálů jsem nicméně měl dobrý pocit, že bych jim dokázal poradit. C) Bavil mě tučňák. D) Bavil mě komorník. E) Bavil mě Bullock. F) Bavil mě vývoj postav a prostředí. G) Na rozdíl od Temného případu jsem nemusel čekat do konce posledního dílu, abych se dozvěděl, že vrah je zahradník.

Vlastníci odráží extrémní situaci při schůzi SVJ, jejíž účastníci zastupují většinu kategorií napříč společnosti. Ač se jedná o extrémní případ, není až zas tak vzácný. Začátek filmu plynule navazoval na mou předchozí dvouhodinovou schůzi a nebýt toho, že jsem si matně vybavil cestu do kina, domníval bych se, že se schůze protáhla. Herecké obsazení hvězdné, zejména musím ocenit nudli Terezy Ramby, která si ve filmu zahrála ve vedlejší roli, jen takový menší frk, dalo by se říci, nicméně na světlo bóží se prodrala tak nějak mimoděk jakožto výsledek hrané frustrace její majitelky. Tomuto hereckému výkonu konkuroval snad už jen Ladislav Trojan v roli profesora Sokola. Zároveň je docela dost možné, že se pan Trojan o svém obsazení dozvěděl až po premiéře, protože celé natáčení filmu prohnípal. Legranda s vizitkami se na můj vkus opakovala až příliš často a postava pana Švece v průběhu neudržela své povahové rysy.

Něco tak příšerného jsem neviděl od dob Panství. Upřímně řečeno, jsem tak naštvanej na jednotlivé hodnotící, že si skoro zapomínám uvědomovat, že já jsem tu pravděpodobně ten debil, který nic nepochopil. Ani zábavné, ani konzistentní, následujících pět minut nesouviselo s těmi předchozími. Je to mlácení prázdné slámy po celou dobu trvání filmu. Dialogy naprosto nesmyslné a prázdné. Herecké výkony, to je naprostý propadák. Nějak jsem nedokázal rozlišit mizerný film od hraného dokumentu. Myslím, že sám pan Zelenka byl zaskočen nenadálým úspěchem svého počinu. Tuhle jsem šel po Palmovce, na zemi leželo hovno, na čemž na Palmovce ještě není nic zvláštního, ale ono to hovno vypadalo jako naservírované od Pohlreicha a v tom hovně byla na párátku zabodnuta Čínská vlaječka a to vám tak pěkně vypadalo. Teda zase až tak pěkně ne, ale po shlédnutí snímku Ztraceni v Mnichově jsem si toho hovna s párátkem najednou začal nějak víc vážit.

První díly tohoto seriálu slibovaly pomalý a přehledný vývoj případu i postav, což myslet si bylo vzhledem k počtu dílů v první sérii značně naivní. Na takové libůstky tu máme Perníkového tátu. Tento vlažný seriál vychladl přesně v okamžiku, kdy praví detektivové odvyprávěli svůj příběh a šli si po svém. Divňous Rust Cohle ovšem nabízí svou životní filosofii tak přesvědčivě, že jsem se málem přestal bát smrti. Tyhle filosofický frky mají svůj význam, pokud ovšem na jednotlivé díly nekoukáte v pěti kusech naporcovaných posranou plenou vašeho potomka. Frekvence posírání se během sledování Temného případu ztrojnásobila a zdaleka to nebyla výsada pouze všech nezletilých členů v domácnosti.(Poznámka recenzenta). Těšil jsem se na závěrečný díl, protože v těch předchozích jsem se nic moc nedověděl, kromě toho, že Marty bude asi pěknej kurevník a že si nemůže pomoci. Všimněte si prosím, že se samotným případem nemá toto zjištění nic společného. Poslední díl pak završil marast včerejšího večera, když malá řvala dvě hodiny v kuse, přítelkyně mrštila jednou polovinou zapékací mísy o podlahu a tu druhou polovinu s obsahem experimentální moussaky jsme o půl hodiny později spláchli do záchodu. Mám pocit, že videokazeta, kterou detektivové objevili v trezoru, obsahovala některý z dílů Temného případu, protože jinak bych expresivně vyjádřenému hnusu, projevovanému nad jejím obsahem, prostě neuvěřil. Jsem ale taky jenom člověk a když vidím to vysoké hodnocení, přecením svůj zážitek a dám alespoň dvě hvězdy.

Věděli jste, že mezi čísly 12 a 18 je daleko větší rozdíl, než jen pouhých šest číslic? Tušíte vy vůbec, kde bychom mohli být, kdyby bohové preferovali číslo 18 před číslem 12? A chápete alespoň to, že v současné době preferované číslo 12 určuje podstatu celého našeho bytí, včetně všech Murphyho zákonů, které navíc ani Murphy nenapsal? Ne? Zkusím se tedy zeptat jinak. Snad máte doma pračku. A k čemu je taková pračka dobrá? Ano, jistě že pere prádlo, ale k čemu je taková pračka dobrá? Ale ano, pere se v ní prádlo, ale k čemu ještě je taková pračka dobrá? Nevíte?! To se rděte, za trest se pětkrát flákněte přes záda důtkami a vyrazte do nejbližšího biografu na Zbrusu Nový zákon, kde tyto vědomosti lehce nabydete a to velmi zábavnou formou. Sám jsem jedno takové kino navštívil, ač braku vzdorné, dával jsem mu poslední šanci, protože při předchozích čtyřech pokusech rozhodně braku neodolalo. Při sledování Zbrusu Nového zákona jsem se nemohl dočkat, až film skončí a já se o svůj prožitek poběžím podělit s tebou, milý čtenáři. V duchu jsem si připravoval obsah mého komentáře, vymýšlel jsem bezpočet úvodních vět, ale každá byla tak dokonalá, že vždy uvozovala Zbrusu Nový komentář. Byl jsem unesen bezstarostným tokem děje, kde tvůrci dali vale pochybnostem, kteří aplikovali hned první neuzrálou myšlenku a zhmotnili jí v tomto dílku. Bavila mě i veverka z Doby ledové v podobě sebevraha, čelícího stále větším výzvám, bavily mě ty drobné, jednoduché vtípky, kterými byl celý příběh prošpikován. Nahlas jsem se smál, když se písař ptal na tvrdé a měkké „i“ a zábavné mi přišly i jiné rozverné situace, které díky netradičnímu scénáři vznikaly coby vedlejší produkt. Na samotném konci jsem dokonce vyjadřoval své nadšení i z třímetrového chlapáka, který se uvelebil v řadě přede mnou, a který se neustále nakláněl přes můj uzoučký průzor ke své přítelkyni. Příjemné pocity jsem prožíval i po skončení filmu, bok po boku s mou milou, která si sama pro sebe nezvykle mlčela a tím násobila mé potěšení. „Jistě je nyní ubohá ženština lapena rozbouřenými pocity, hodnotí svůj dosavadní život a já, král tvorstva, dal jsem jí k tomu příležitost tím, že jsem jí jednoho horkého pátečního večera vyvedl.“ Byl jsem na sebe opravdu pyšný a už už jsem se rozpřahoval, abych do náruče pojal její nekonečný vděk. „To byla hovadina! To bylo tak ubohý!“ zastihlo mě její svérázné hodnocení nepřipraveného a stále rozpřaženého s vševědoucím a chápavým úsměvem na tváři. „Čemu se tam ti lidi smáli? Vždyť to bylo trapný od začátku do konce! Měla jsem chuť odejít v polovině filmu! Například co bylo vtipného na písaři, který se stále vyptával, jaké ‘i‘ má kam napsat?“ Vlastně když nad tím tak přemýšlím, nebylo na tom nic vtipného. „Co ta gorila?“, pokračovala, „to byl vrchol nevkusu a lidi se tomu ještě smějou. Tak jednoduché, rádoby vtipy fungují jen na úplný idioty. Někdo upad! Hahahá, potrháme se smíchy!!!“ Vlastně ani na gorile nebylo nic vtipného a vlastně si až nyní začínám uvědomovat, že si z filmu nevybavuji jedinou vtipnou situaci, které bych se za normálních okolností od srdce zasmál, a také že jsem byl označen titulem Úplný Idiot. Chvíli jsem nevěděl kudy kam. Nervózně jsem tlumil její vášně a snažil se přemluvit sedícího důchodce, aby místo uvolnil, protože přítelkyně začala vztekle cloumat tramvají. Nechtěl jsem uznat, že má pravdu, protože já se náramně bavil a obdivoval volný tok myšlenek, na kterém byl příběh vystavěn. A víš ty co, milý čtenáři? Zde je má pomsta.

Letní filmík pro teenagery, neboli sázka na jistotu. Dost často jsem si musel domýšlet, proč je někdo zlý a druhý proč je kámoš. Když jdu hergot fagot do námořnické akademie, počítám s tím, že na mě někdo bude ječet. Kdo ječí víc je nepřítel číslo jedna a budu se k němu chovat tak, jako by mi vyvraždil rodinu. Annapolis je předvídatelný od začátku do konce a je tak naivní, až jsem musel pomocí zakrývání si očí dělat, že v místnosti vůbec nejsem a na film se vůbec nekoukám, jinak bych se asi propadl hanbou.

Dobře rozjetý film oslavující obratné podvodníky jako hrdiny, který ale ve své druhé části odpoutá divákovu pozornost tvrzením, že vše je jen nahrané. Nebo není? Napálil jsem tě? Nebo nenapálil? To je oč tu běží. Nebo neběží? Každopádně kdo leží, neběží, vždy říkával můj nigerijský kamarád, který se později stal mým synem.

Kdysi hodně, hodně dávno mě jeden pošetilec v putice tři hodiny přesvědčoval, že Cage je herec par excellence a ten pošetilec byl tak sugestivní, že mi honba za kouskem Nicolasova umění vydržela až do dnešních dní. Tímto to ale končí a je na čase rozvázat poměr, ať už byl jakýkoliv. Už jsem toho viděl dost. Pan Cage, ne že by se nesnažil, se nikdy neměl stát hercem, protože jeho prázdný výraz, asi díky jeho rozmazaně pomněnkovým očím a pokřivený, křečovitý úsměv prostě diváka mého ražení nepřesvědčí. Stejné je to i s Lovci pokladů. Spíš bych si v roli Franklina uměl představit statického Krobota, který excelentně odexistoval scénu se ztracenými podšálky. Franklin ve filmu trpí přemrštěně vyvinutou dedukcí, která mi připomněla hru Polda, kdy hráč musel přijít na to, že musí do kokosu nasypat PRDOPEČ, kokos následně vložit do útrob mrtvé opice a tu pak hodit do moře, kde už brousil hladový žralok. Hlavní padouch Sean Bean je spíš hrozně otravný, než cokoliv jiného. Otec Franklina Voight je figurka zlámaná do konceptu celého příběhu. Oproti zoufalému provedení je ale scénář celkem dobrý a i jsem měl pocit, že se dílko snaží v průběhu trochu odrazit od absolutního dna. Dvě hvězdy za skvěle provedený artefakt v podobě fajfky a za ne úplně blbý scénář.

Woody Allen pro mě nikdy nepředstavoval dobrého režiséra, natož pak herce. Vždy jsem k jeho filmům a hereckému umění přistupoval stejně jako k reklamě, kterou je třeba eliminovat přepnutím na jiný kanela (čti program). Nyní to spíše vypadá, že jsem si ho šetřil pro můj vstup do středního věku a jeho výtvory mi začínají dávat daleko větší smysl. Nebo jsem ho prostě z nudy vzal na milost. Kouzlo měsíčního svitu zřejmě neaspiruje na oskara, o to více mě ale mrzí, že se zde pohybuje v šedivé zóně i když je to opravdu o fous. Vzezření dvacátých let minulého století je celkem věrohodné. Někdy bylo toto vzezření přerušeno rychlým střihem a dost často byla dosazená hudba z tehdejší doby trochu na překážku. Bylo jí tam až moc. Na druhou stranu byl vyprávěný příběh kompaktní a bezesporu i napínavý. Z celého filmu jsem získal pocit, že jsem tak nějak tajně porozuměl, co tím chtěl básník říci. Woody na mě z televize pomrkával, jako bych byl jediný, s kým si během té doby rozuměl. Stanleyho přístup k životu jsem při pomrkávání na Woodyho souhlasně odkýval. Na kouzla věří jen špatně informovaní jedinci, nebo blázni, kterým nikdo neřekl, že život je jedno velké utrpení. Vy ostatní ale nezoufejte, největším kouzlem je přecejc Láska!

Dobré tak do televize v srpnu ve dvě hodiny odpoledne při teplotách okolo 30° ve stínu. Ani to Česko ve filmu nebylo moc vidět. Bojové scény ze začátku tak chaotické a rozmazané, že si ani nejsem jistý, zda jsem viděl bitvu o Berlín nebo Pohlreicha, jak zuřivě míchá guláš. Z paňmámi, která si "překvapivou" lstí zachránila záď, se opět vyklubala americká amazonka, která ve vlaku během momentální indispozice Léva vyřídila snad tři dobře živené borce. Když už nebylo co zabírat a nikdo z účinkujících už neměl žádný nápad, pasáž byla vyplněna náletem kamery nad dýmajícím vlakem. To se během filmu uděje zhruba třikrát. Jistota je jistota. Také si představte, že někdo, koho honíte, má k dispozici automobil, kdyžto vy ho honíte pěšky. Řekli by jste si, že dohonit prchajícího máte šanci pouze tehdy, pokud prchající auto tlačí, tzn. nevyužívá na plno jeho potenciál, nebo se někde za rohem střetne s překážkou, se kterou předem nepočítal. Snímek ovšem nabízí třetí možnost, kdy prchající zřejmě instinktivně po cca 50ti metrech z auta dobrovolně vystoupí. Pokud už doběhnete k nastartovanému autu a rozhlížíte se kolem, napadlo by vás zvolání:"Hele támhle v lese někdo je"? "No kdo by tam asi tak byl!" Odpovídá rozradostněné publikum a soudě podle této reakce by měl být snímek spíše zařazen do kategorie komedie. Osobně se nedivím, že Dítě číslo 44 v Rusku zakázali, alespoň tam mají rozum. Nicméně viděl jsem i horší výtvory a Hardy mi je sympatický, tak tady dvě *.