Poryv

Uvěřitelný dokument s uvěřitelným DiCapriem, který má potenciál formovat a měnit, aneb věřím (snad ne naivně), že se díky snímkům jako je tento, podaří probrat z letargie a vytrhnout z pohodlného stereotypu alespoň část obyvatel naší planety.

Nelogický, uměle konstruovaný a zkratkovitý příběh o novináři, který trpí schizofrenií.

Pokud si myslíte, že je tento film tuctová béčková oddechovka, při které není nutno si lámat hlavu, mýlíte se. Budete přemýšlet nad tím, jak je možné, že takovou blbost někdo natočil. Nad vodou drží snímek choreografie bojových scén, zbytek ho stahuje hluboko do nitra odpadu včetně jedovatého závěru, který namísto zamýšleného dojetí probouzí salvy smíchu.

Vemte film R. Scotta Dobrý ročník a zasypejte ho pytlem poctivého pelyňku. Cca 70% vtipu a nadhledu nahradí svíravá hořkost a slzy. Tenhle Tony Stark totiž umí kouzlit jen v soudní síni, zbylá část života je poskládaná ze série proher hned na několika frontách. Kvalitní snímek o nejednoznačnosti spravedlnosti, odpuštění a smíření.

V jedničce zeťák Bureš hovořící slovenským akcentem šmelí s kradenými vozy. Ve dvojce povýšil a vlastní nevěstinec pro zahraniční klientelu. Dávám z nostalgie k devadesátkám tři hvězdy a naivně doufám v pokračování. Ve trojce by mohl být Bureš premiérem.

Rejža říkal: „Tak a teď jak budeš na těch nosítkách s rozmašírovanou nohou, pověz mu, ať se vrátí zpět do bitvy pro tvou ztracenou Bibli. Honilo se nám hlavou, že už je to možná trochu moc, ale je to přeci Mel Gibson, chápete, M e l G i b s o n ! Jenže pak Mel přišel ještě s nápadem, že jak mě budou spouštět dolů ze skály, tak to Simon za kamerou bude brát zespod a já budu jakože s pánem Bohem v nebi, kolem budou poletovat mráčky a to bude takové moje první spasení a odměna za to všechno. Asistent ze štábu už to nevydržel a zeptal se, jestli už to není krapet patetické. To bylo naposled, co jsme ho viděli."

Začíná nová velkolepá show! Čtyři známé osobnosti se za pomoci týmu maskérů, kostymérů a choreografů změní na ikony hudební scény a zazpívají jejich nejslavnější hity. Tvoje tvář má známý hlas level Bryan Singer. Bez konfliktu, kontroverze, zádrhelu, otazníku, přesně tak, jak to má planeta Nova ráda. Ten, kdo strávil v maskérně nejvíc času, není Rami Malek. V tomhle filmu je nejvíc namaskovaný samotný příběh Freddieho a skupiny Queen. Jedna hvězda za film, druhá za neotřelou reklamu na fixační krém Corega.

Black Panther je klasická Disney povrchovka, Marvel Nemarvel. Naplněný klišovitý vzorec, který je revoluční maximálně tím, že už by snad milióntýšestý strategicky vybalancovaný průměr mohl být chápán jako nový, plnohodnotný umělecký směr Disneysmus. Jak Disneysmus definovat na základě příkladu? Násilí? Ani ne hodně, ani ne málo. Prostě zobrazit tak, aby nevystrašilo děti, které chroupají předražený popcorn, ale zároveň tak, aby uspokojilo akce chtivé, kteří chroupají předražený popcorn. Opulentní pohledy do kýčovité krajiny je třeba vytunit pasáčkami ovcí, kteří jsou v zenovém klidu, neboť v top high technology světě pěstují vědomou oldschool chudobu z lásky k tradici černého kontinentu. Black Panther je tak víc než co jiného zabitý potenciál proměněný ve vykalkulovaný metafilm, v němž figuruje láska pro lásku, souboj pro souboj, triky pro triky a hluboká message pro hlubokou message. Hlavně nepřekvapit, neznérvóznit, nevykolejit a na konci pohladit po srdíčku. Zhlédnout a zapomenout!

Po strništi bos je mozaikou vzpomínek, které rámují válečné období. Je to jako otevřít deník a prohlížet si útržkovité poznámky, které se zjeví a obrácením listu zmizí. To, co se může jevit jako poezie jedinečných, zapamatovatelných okamžiků, je zároveň slabinou celého filmu. A to slabinou natolik ubíjející, že je těžké se na film vůbec dodívat. Zatímco v Obecné škole se dařilo osobní vzpomínky univerzalizovat, odmazat mezi nimi dělící čáru a zároveň nabídnout poutavou nit přirozeně se prolínající celým příběhem (Igor Hnízdo), ve filmu Po strništi bos tyto snahy selhávají. Vše působí příliš vykonstruovaně, nepřirozeně, předvídatelně, upovídaně. Hned první scéna, kdy kluci čůrají z mostu na vlak a nechtěně zasáhnou německé vojáky, je zbytečně gradována situací, kdy vojáci vlak zastavují, šplhají na most a vrhají se na pronásledování malých teroristů. V momentě, kdy Edův otec zuřivě trhá příručku rad pro holubáře na obdelníčky záchodového papíru, neboť holubi se vznesli a nevrátili, v duchu prosíte, aby vtip nebyl dovršen očekávaným, “nenadálým” příletem. V tu chvíli holubi přilétají. Další short story může začít. Když si jako včelař amatér Edův otec pochvaluje včelařský ochranný oblek, mužete si být jisti, že po chvíli nastane humor s píchnutím od včel. Jediným zábleskem, kladným vykolejením se tak paradoxně jeví odvážný přestřel, kdy je demonstrován příběh, kterak jeden z členů party přišel ke svému zmrzačení. Transportérem zatlačené “gumové” nohy do trávníku alias Drápalík fungují cimrmanovsky absurdně a tedy skvěle. Cimrmanovský feeling se tak náhle vynořuje jako záchranný kruh, který se však vznáší na moři nostalgických, separovaných, neobratně uchopených vzpomínek zcela osamocen.

Déjà vu film, při kterém si můžete odškrtávat reminscence se všemi vymítacími filmy, které jste doposud viděli. Posedlost, vyvrácená hlava, svěcená voda, křížky přiložené na čelo, stigmata, biblické elaboráty vyškrábané zuřivě do stěn, oživlé hračky v dětském pokojíku atd. atd. Tvůrci kulišáci však sérii stereotypů vybalancovali geniálním nápadem. Protkali film skladbami od Doors a do hlavní role detektiva obsadili tenistu Rafaela Nadala. Tato strategie se ukázala natolik účinná, že vám dvě hodiny napínavé gradace utečou jak finále US Open.