JanHá

Celý film, ač se odehrává pouze na moři, je plný barev, detailů i působivých obrazů. Přestože některé scény mohou působit jako až přespříliš citově vyhrocené, neskutečné či vykalkulované (tím připomene některé snímky dánského režiséra Lars von Triera), film nesklouzává k bezvýznamové efektnosti či banalitě. Naopak se jedná o minimalistickou, úspornou a zároveň přesnou meditaci o životní rovnováze, hledání a znovunacházení harmonie či osudovosti. Je to film, u kterého můžete přemýšlet i snít. Označit film za vynikající bych se sice zdráhal, přesto mi zůstanou jeho obrazy dlouho zaryty v paměti. Možná také díky jeho zvláštní symboličnosti či téměř pohádkovosti.

Film je plný kontrastů a nečekaně vypointovaných záběrů. Nádherně barevné ironizující muzikálové skeče jsou střídány s ponurými záběry dlouhých chodeb či nezabydlených moderních interiérů i exteriérů. City jsou skryté, sex otevřený, naturalisticky snímaný. Meloun je nejen zeleninou, ale i víceznačnou rekvizitou (například funguje jako symbol touhy), podobně je pracováno s uzamknutým kufrem, jenž nejde odemknout, nebo vodou, které je nedostatek. Tsai Ming-Liang se pohybuje zcela svobodně mezi dvěmi póly, mezi tragikou a komikou a vzájemně je kříží. Je zde spousta stylizace a záběrů na hru na opravdivost a autenticitu (natáčení pornosnímků). Vrcholem je pak závěrečná scéna, kdy hlavní hrdina filmu souloží s omámenou (nebo mrtvou?) pornoherečkou a je při tom natáčen. K tomu všemu je (až voyersky) sledován dívkou, s níž rozvíjel „autentický" milostný vztah. Nesnesitelně dlouhé záběry sexu a nečekaný závěr, který nelze interpretovat jako jednoznačně dobrý nebo špatný. Tragika se zde snoubí s variací na happyend. V exaktním popisu těchto rozmlžených hodnotových krajin, což se samo o sobě může jevit jako paradox či protimluv, je film Chuť melounů asi nejsilnější.

Už název filmu je příznačný, alegorický. V pohádkách to většinou bývá tak, že rytíři, kteří zachraňují (a probouzí), zároveň také vtahují zakleté princezny do víru života. Až magicky působí moment náhody. Ten také svede oba hrdiny dohromady. Bojovník zachrání Princezně život. A zároveň ji tak probudí ze zakletí. A jak už to v pohádkách bývá, hned ji opustí. Vrací se do své bitvy se svými depresemi. Film je působivý především díky výborné filmařině. Téměř nadreálné pozvolné obrazy se střídají s dynamickými scénami. Až hypnotickým dojmem působí nejen prostředí psychiatrické léčebny, ale především zpochybnění pohádkové osnovy příběhu. Bojovník – i když má svaly a umí se zřejmě i prát – není tím klasickým akčním hrdinou. Spíše naopak – nese si v sobě spoustu pochybností... Princezna zase narušuje představu pasivní ženskosti…

Dobře pasující hudba geniálního Arvo Pärta. Více než jako pouhé vyprávění jsem film vnímal coby přemítání o dobru a zlu, o etických dimenzích odplaty, o čistotě, úniku. A navíc, Nebe je téměř dokonale natočeným filmem, je plné působivých obrazů, je divácky atraktivní, nenudí a člověk na něj hned tak nezapomene.