JanHá

Dokument Občan Havel lze interpretovat z různých rovin a s různou mírou sympatií či antipatií k politickým krokům někdejšího prezidenta České republiky. Zásadní hledisko v hodnocení je však míra autenticity či naopak strojenosti a inscenování jednotlivých scén, anebo přesněji, schopnost diváka rozpoznat míru a poměr těchto vlastností. Největší problém pak tkví (ostatně jako u mnohých dokumentů) v „mazání“ styčných bodů mezi stoprocentní realitou (pokud ovšem něco takového vůbec existuje) a znázorněným výsekem reality, která je prezentována divákům. Tento rozpor je zesilován použitím observační metody, jež de facto jen snímá a nekomentuje (tedy pouze v ideálním případě). Divákovi je tak předkládán jakoby (od hodnotové roviny tvůrců filmu oproštěný) záznam života Václava Havla na hradě. Problémem však zůstává, jak již bylo řečeno, skrytá výběrovost a preference jednotlivých záběrů a obrazů. Václav Havel je tak umně poskládán (zinscenován) z obrazových střípků jeho života. Je to manipulace obrazem? Vytváří se tak pouhý (hyper)Havel, tedy obraz Havla bez vazby k realitě? I přes to vše je snímek strhující a dává prostor k nejrůznějším úvahám nejen o použité „výzkumné“ metodologii, ale třeba i politice a divadlu. Ostatně podobný pocit jsem měl také z četby Havlovy mozaikovité knihy Stručně prosím nebo dříve z deníku Martina Fendrycha Jako pták na drátě.

Trochu zklamání. Pár stránek románu ...a bude hůř, které jsem kdysi přečetl, mě příliš nevzaly za srdce a trošku jsem se divil, že se o románu v některých kruzích hovořilo jako o kultovním. A nynější film už reputaci nezachránil. Po jeho shlédnutí jsem si kladl otázku co všechno je anebo není revolta, jak ji lze definovat a co všechno se může pod její křídla schovat. Vadil mi prostoduchý děj, zjednodušující černobílé vidění (my a oni) a každou chvíli se na povrch deroucí patos. Měl jsem pocit, že ten film chce být autentický, autenticitu jsem ale spíše nenacházel (syrové scény mi připadaly příliš vykonstruované). Ale možná je to všechno tím, že jsem se neuměl s hrdiny filmu ztotožnit, podobný druh nostalgického vzpomínání je mi cizí a u filmu jsme se spíše nudil.

Trošku vykonstruované, přesto strhující. Předchozí Iñárrituovy filmy jsou lepší, Babel je film globální, trochu se vytratila syrovost a originalita. Ale ten pocit, který po shlédnutí zůstává, je intenzivní. Jsme v tom namočeni všichni… Film o neradostných osudech, meditace o smyslu toho všeho kolem nás, o křehkosti, zranitelnosti či intimitě v situaci našeho pospojovaného světa.

Drobné příběhy z Paříže o lásce, které nutí k přemýšlení, smíchu i snění. Nevyrovnané a přesto milé. Sbírka fotek tuctových, nepochopitelných i nádherných. Mezi nejpovedenější řadím komediální Tuileries od Coenů, Loin du 16éme od W. Sallese a D. Thomasové, jež ve zkratce popisuje jeden z paradoxů života v dnešním globalizovaném světě, vtipný Parc Monceau od Alfonso Cuaróna, zvláštně legrační 14e arrondissement (Alexander Payne) s Američankou a v neposlední řadě (pro mě vrcholná povídečka) Faubourg Saint-Denis v režii Toma Tykwera.

Je to film velmi naivní, umělecky nepřesvědčivý, ale zároveň velmi potřebný. Je to možná jeden z kroků k radikálnímu zpolitizování environmentalistické problematiky (viz rozhovor Víta Kouřila s Václavem Bělohradským nazvaný Nenechat se uspat do vlastního světa - publikováno v Sedmé generaci, čísle 6/2007). K přemýšlení o Americe se mohou hodit eseje J. Baudrillarda publikované v knížce Amerika.

Příjemně temné až apokalyptické… A té temnoty bude asi přibývat, stačí se podívat do novin či demografických ročenek. Silně mi tento snímek souzní se současnou dubstepovou scénou, třeba s takovým Burialem či Bengou. A také čtenáři Bible si přijdou na své.

Téměř univerzální příběh. Rezonoval ve mně hodně dlouho a vyvolal řadu vzpomínek. Bohužel i těch smutných. Film má několik slabších míst, ale jako celek funguje dobře. Perfektní herecký výkon Sama Rileyho.

V. Bělohradský upozorňuje ve své eseji nazvané O vyvratitelnosti světa na slavnou větu Jana Patočky, která říká, že v „dějinách nejde o to, čím lze otřást, ale o otevřenost vůči tomu otřásajícímu. Otřásající jsou polemické obrazy obce, které vyvolávají odpor, spory, polemiky. Angažovaná kultura je tento polemos, který dělá z moderní společnosti společnost otevřenou: otevřená společnost je sjednocena otřesy, které v ní vyvolaly její polemické obrazy.“ Také Český sen představuje značný „otřes“, polemiku se zavedeným světem hypermarketů, se světem reklamy a manipulativními technikami naší doby. Český sen, včetně natažené filmové kulisy a běžícího davu konzumentů k vysněnému „snu“, je polemickým obrazem znázorňující náš životní styl, naši tendenci nechat se svádět manipulujícími (hyperrealistickými) obrazy.

Občanská výchova je filmem o nezkrotném idealismu mládí, o hledání, o snaze nedělat kompromisy. Je to zároveň film o znovunacházení zasunutých rytířských ideálů, o novodobých Don Quijotech, kterým stojí za to, prát se za pravdu, přesto, že se dnes jedná o tak relativní pojem. Autoři filmu neposkytují k dispozici jednoduché závěry. Neglorifikují levicově smýšlející hrdiny snímku, i když jisté sympatie cítit lze. Spíše svým příběhem vyvolávají diskusi o smysluplnosti či etice takových činů. Nedávno mi na tyto otázky do jisté míry odpověděla studie Martina Fafejty s názvem Postmoderna jako sociálně-psychický stav (sborník Sociologica 2001 Filozofické fakulty Univerzity Palackého). Fafejta spolu s francouzskými filozofy (Lyotard, Derrida či Foucault) dochází k výstižnému shrnutí: „Za prvé, nikdo není nevinný, ale na druhou stranu nikomu nelze upírat právo na to cítit se ukřivděně a bojovat proti této křivdě, i když tento boj může způsobit jiné křivdy a tak až ad infinitum. Za druhé, svět, do kterého se rodíme, do značné míry determinuje to, jak jednáme, to ovšem neznamená, že naše jednání je nesvobodné (čili že za něj neneseme žádnou zodpovědnost). Jsme viníky a oběťmi zároveň a můžeme si za to sami i nemůžeme. Neexistuje žádná nejvyšší instance, finální věta, která by mohla vše rozhodnout.“

Vtipné a osvěžující. Nejvíce mě zaujal moment manipulace s realitou. Co všechno je „reality“ a co simulakrum? Autoři snímku se nesmějí jen Američanům, ale nám všem.