JanHá

Za jeden z nejlepších českých filmů, který jsem v poslední době viděl, bych označil Pusinky, který režírovala (jako svůj debut!) Karen Babinská. Takový svěží film, který jde zajímavou a při tom divácky vcelku atraktivní formou k jádru věci, tedy životním pocitům mladé generace. Film nic nového sice neobjevuje, přesto nevyznívá banálně. Naopak dobře vykresluje jednotlivé postavy, zkoumá „nemravokárně" hodnoty a nevyhýbá se ani sociálním tématům. Občas se sice našlo několik momentů, které celkové vyznění filmu kazilo (např. častý a rušivý product placement), ale i tak Pusinky hravě strčily do kapsy nejeden český „trhák". A jako bonus jsem se ještě po shlédnutí od manželky dozvěděl, že to takto mezi holkami opravdu někdy chodívá.

Alici Nellis, autorku Tajností, považuji za výbornou režisérku. Ale právě tento její poslední film byl pro mě zklamáním. Může za to asi scénář. Herecké výkony Ivy Bittové a Karla Rodena se mi spíše líbily, ale ta neustálá snaha něco dovysvětlovat mě moc nabrala. Nelíbila se mi vykonstruovanost a až kýčovité taneční pasáže. Jako vhled do hrdinčina srdce to pro mě absolutně nefungovalo. A také ty dialogy docela často drhly. Na druhou stranu jsem film ocenil jako pokus o zachycení současného života ve městě a hledání něčeho, čeho se v něm chytnout.

Doporučuji esej M. Petříčka nazvanou Komunikace a mnohonásobná smrt ( http://www.mi.sk/smrt.html ) "Teorie modelování, kterou tento film rovněž připomíná, říká, že modely vytváříme proto, aby v tom, co chápeme jako realitu, umíraly spíše naše teorie než naše těla. To ale znamená, že dovedeme dokonce modelovat i různé verze vlastní smrti."

Vejdělkův ambicióznější projekt, tentokrát o Romech. Ale opět mě příliš nepřekvapil. Snad jen některými ubohými hereckými výstupy a trapnou snahou dělat „Kusturicu". Největší problém ale vidím ve scénáři (Marek Epstein). Škoda, že se sem tam nějaký pořádný film o Romech u nás nenatočí. Tento o nich příliš nebyl.

Knihy M.V. mě nikterak neoslovují a filmové adaptace už to asi těžko mohou změnit. Účastníci zájezdu jsou ale v televizi snesitelní. Taková malá česká podívaná, která uplyne, sem tam nějaké očekávané klišé, více či méně trapný humor... Do mých filmových dějin se snad zapíše jen dvojice řidičů, ti byli skvělí.

Byla to docela příjemná podívaná. A v tomto vyjádření spočívají asi mé největší výtky. V Menzelově pojetí se jakoby ztrácí Hrabalova drsná poetika, tragikomično a naléhavost. Vadí mi, že se Menzel zaměřil jen na některé – spíše ty komické a laskavé – úseky knihy a jiné téměř ignoroval. Pokud by Menzel ztvárňoval svůj vlastní námět, třeba z dob „jeho" první republiky, tak bych mu tleskal, v případě Hrabalovské látky mám trochu obavy, že vytvořil sice příjemnou, ale zároveň nepřesnou, zavádějící a na Hrabalovi spíše parazitující podívanou. Kde se například ztratil pro Hrabala tolik typický proud asociací, různých odboček a odkazů či prky surreálna? Zkrátka chtělo to více odvahy. Takto je to film na diváckou „jistotu", příjemný nekomplikovaný rodinný film do televize, krotký odvar. Lituji těch, kteří si Hrabala nepřečtou. Ale abych byl aspoň trochu pozitivní, opakuji, byla to docela příjemná podívaná, film stárnoucího a trošku se opakujícího se režiséra, který už nejspíše chce jen ten „svatý" klid.

Jan Svěrák také ve Vratných lahvích jakoby zapomněl na své rané opusy (Ropák, Akumulátor, Jízda) a točí další a další limonádky. Jsou jemné, kultivované, ale člověk se jich rychle přepije. Myšlenka filmu Vratné láhve se mi nezdá vůbec zlá, ale nějak není využita. Anebo je to tím, že ten film ničím nepřekvapí?

Další z nepovedených Hřebejkových filmů. Takové nějaké banální a krátkozraké. Postavy jsou velice mělce načrtnuté, zaujme pár hereckých výkonů, překvapí sladkobolné Falling Slowly (film jsem zhlédl po filmu Once), ale jako celek pro mě spíše podprůměrné a v některých momentech i nudné. Asi jako Pupendo nebo Horem pádem.

Nezbavil jsem se sice občas pocitu, že to filmaři někdy s pitvou lidské duše trošku přehánějí, ale jako celek se mi film líbil a vlastně mě (i přes to všechno zobrazované trápení) potěšil. Štěstí je plně autorský film, originální výpověď citlivého autora. Zobrazuje svět outsiderů, jejich tíživou sociální situaci, složitost života, každodennost. Z filmu je cítit osobní zaujetí a upřímnost Slámy při psaní scénáře i režírování. A to je dobře. Díky této autorské intimitě lze filmu odpustit některé prvky a tendence, které by jinde působily doslova trapně. Mám namysli například občasné nepřesvědčivé dialogy vedlejších postav, neustálé zobrazování neutěšené industriální krajiny (já vím, že to byl záměr, ale na můj vkus příliš okatý), naaranžovaná scéna s odvozem dětí, chvílemi až vyděračské zobrazování dětského pláče atd.

U něj to mám tak půl na půl. Atmosféra filmu, kterou vykouzlili režisér David Ondříček, kameraman Richard Řeřicha a autor hudby Jan P. Muchow, mě bavila. Ale stejně to občas drhlo, hlavně když některý z hrdinů promluvil. Zkrátka příjemná podívaná, která mě nechala chladným. Chtělo to ještě asi dopilovat. Rudišovu literární předlohu jsem nečetl, ale po shlédnutí filmu bych po ní nesáhnul. Někdy je té „trendovosti" až moc.