JanHá

Nějak takové romantické sladké limonádky nemusím... Slyšel jsem o tom chválu, a tak jsem to vydržel do konce... Ale nakonec z toho byla nuda a nuda a čekání na něco zajímavého a vtipného... Rozhodně film, který jsem si mohl nechat ujít. Ale je pravda, že tak dva tři vtipy mě docela pobavily, třeba ten "bludný Holanďan".

Rafinovaně poskládaný film, v němž se hravost a vtip prolíná se závažnými filosofickými a etickými otázkami (obsaženými v Dostojevského literární předloze), herecká akce s žitým světem, realita (opravdovost) s hrou (předstíráním). Meditace o dobru a zlu, lidském i společenském…

Chuck Palahniuk je mistr grotesky, je to velký ironik, mistr temných vizí, které podává vždy s nadhledem, přičemž mu zřejmě nečiní problém domýšlet je až do nejkrajnějších poloh. Palahniuk udivuje v každé své knize svými znalostmi, které nejsou jen encyklopedické. Naopak jako by byly vyslyšeny třeba mezi hospodyňkami, na odborných botanických kongresech, při čarodějnických obřadech nebo například mezi teroristy. Příběhy mají spád a často dokonce formu thrillerů. Navíc vždy obsahují jakýsi nereálný, fantaskní či přinejmenším úchylný prvek (smrtící říkanka – kouzlo, schizofrenie, sexuální deviace, převtělování, podivuhodná náboženská sekta, netradiční způsoby životního stylu atp.). Palahniuk je naprosto otevřený, rafinovaně vulgární až obscénní, sarkastický, cynický a někdy až nechutný. Rozhodně není lyrický. A přesto máte pocit, že k vám skrze stránek promlouvají velice jemní lidé, tak trochu blázni, outsideři a spasitelé.___Palahniuk je velký kritik umělého světa vytvořeného masmédii, společnosti zmanipulovaných konzumentů. Chuck Palahniuk v nejrůznějších variacích hovoří o manipulacích lidských duší křesťanskými kazateli – „šoumeny“, o atacích médií vytvářejících virtuální realitu, tedy stav, kdy jsme odpojováni od původních významů, aniž bychom si to uvědomovali. Propaganda a manipulace pomocí slov, gest, ideologií, výchovy, reklamy, televizních seriálů… „Velice brzy budeme všichni myslet ve stejnou dobu na stejné věci. Dokonalé unisono. Synchronizace. Sjednocení. Rovnost. Stejnost. Jako mravenci. Jako hmyz. Ovce.“ (z Programu pro přeživší).___Agresivita jako kontrast k nudnému životu na bohaté severní straně zeměkoule – to je jedním z témat Klubu rváčů. Hledání alternativy k nudě klimatizovaných kanceláří, napudrovaných televizních seriálů a vyleštěných úsměvů. Vytváření si nových rituálů, hledání ztraceného mužství… Palahniuk nemusel chodit daleko. Stačilo jen literárně a s trochou fantazie zpracovat a přetavit současné záliby příslušníků euro-americké civilizace, například v extrémních sportech či v způsobování si bolesti a mrzačení se. Tím vším jakoby chtěli novodobí hrdinové činit akt „sebepotvrzení“, akt „pravdy“, akt osahání si té „pravé“ reality. Palahniuk jde ale v hledání „svatého grálu“ či „spasení“ ještě dál – například v knize Klub rváčů jeho hrdinové končí u projektu Devastace, jehož cílem je destrukce celé společnosti, chaos, Apokalypsa.... Jedná se o jistý druh úniku. V tomto případě před nudnou společností blahobytu znecitlivělou hyperreálnou drogou konzumu.___Palahniuk však všechny druhy úniků zpochybňuje. Nutí hrdiny k sebedestrukčnímu jednání (nejen ve smyslu fyzickém, ale také třeba k destrukci zažitých zvyklostí) nebo třeba k paranoidním běsům… Ale také k lásce a znovuzrození… ___Mám dojem, že je to vlastně popis něčeho, co francouzský filozof Jean Baudrillard pojmenovává hrou na nové a staré, předstíráním a čekáním na „konec konce“.

V rámci pořadů České televize hodnotím velmi vysoko. Téměř po každém díle se otevírá široký prostor pro debaty a obecnější úvahy. A to mi vyhovuje!

Dobré herecké výkony, ovšem scénář (hlavně v závěru) trochu přitroublý.

Výborně natočený snímek, který je jakýmsi "polemickým obrazem obce" (tak, jak o něm v eseji nazvané O vyvratitelnosti světa píše Václav Bělohradský). Jen šokující obrazy, které "otřásají", mohou vyvolat změnu. Bělohradský píše: "Otřásající jsou polemické obrazy obce, které vyvolávají odpor, spory, polemiku." Pro každou společnost je důležité mít někoho, kdo nemilosrdně nastavuje zrcadlo, kdo je nekorektní a jde do krajnosti. Ulrich Seidl jakoby se učil u samotné Elfriede Jelinek. Pozoruhodnou postavou snímku je pomatená žena - stopařka, která žvaní o supermarketech, táže se na intimnosti či zpívá reklamní popěvky. Je nesnesitelná a pravdivá zároveň. Ukazuje meze života v individualizované konzumní společnosti, kde se osamocenost spojuje s apelem užij si! Zabetonovaná krajina jako předobraz duše.

Woody Allen rád vypráví, baví se a ironizuje. Tentokrát mám ale pocit, že to o něco více klouže po povrchu. Příjemný film, na který asi rychle zapomenu. Spíše film do série, nic nového. Škoda trochu rozvláčného začátku.

Musím přiznat, že jsem k Medvídkovi přistupoval už od začátku s dost silným despekt a jednotlivé scény mě v mém kritickém pohledu postupně jen utvrzovaly. Přesto se ve filmu našlo pár dobrých míst, z nichž bylo možno vytušit, že film točil tým kvalitních řemeslníků. Ovšem jako celek mě film spíše rozladil. Tragikomedie pro horní střední vrstvy od Hřebejka a Jarchovského mě už delší dobu nebaví, a to hlavně kvůli absence trochu silnějšího myšlenkového námětu. Místo vtipné tragikomedie s přesahem k jakési životní moudrosti (ala Woody Allen) jsme častěji svědky spíše „plácání“ se na místě, které lze popsat jako vršení klišé za klišé, hromadění nevěrohodností a vykonstruovaných banalit (hlavně v příběhu samotném), jež jsou prošpikovány nepropracovanými dialogy. Někdy méně by bylo více (méně postav, méně dějových kudrlinek, které jdou do ztracena apod.). Až příliš lze z výsledného tvaru cítit, že tvůrci točí filmy rychle a snadno, jakoby si na pomoc brali kopírák a zapomínali, že třeba také psychiku postav lze trochu lépe propracovat, udělat ji věrohodnější (třeba namísto hluchých záběrů vzlétávajících letadel či turistických záběrů z Říma, jež opět tak trochu idealizují „západní“ svět). Hodnocení pomoci hvězdiček je někdy těžké. Nyní jsem se přiklonil (možná ne úplně spravedlivě) spíše k tomu horšímu, a to zejména pro zmiňovanou tvůrčí sterilitu, která na mě dýchala. Trocha tvůrčího nadšení a snahy dělat filmy jinak by neškodila. Z Hřebejka se místo toho stává spíše kvalitní režisér reklamních sloganů na neexistují hyperreálný svět. Bohužel.

Touha dělat srandu je příliš křečovitá, scénář prostoduchý. Přesto vše bych Poslední plavky neoznačil za odpad jako třeba Troškovy vesnické kýče. Sem tam probleskne nějaká ta dobrá narážka, letmý záblesk chutného absurdního humoru… Snad se aspoň Čtvrtníček se štábem při natáčení bavili…

Těch kusů masa mohlo být méně. Působilo to na mě jako nadbytečné klišé. Jinak film hodnotím v rámci české produkce jako hodně nadprůměrný, ovšem na Švankmajera asi spíše průměr. Ale i tak je zde několik výborných a silných míst a celá atmosféra více než příznačná a přesná. Bezmocné loutky v šíleném kolotoči... Doporučuji k přečtení studii Františka Dryje Chvála anachronismu aneb Je král nahý?, jež se filmem zabývá. Vyšlo to ve Film a doba (4/2005).