ZeroCZ1233

Agitek na téma drogové závislosti jsem si vyslechl ve svém krátkém životě vskutku hodně. Ale mnoho z nich z toho či onoho důvodu nefungovalo a člověk měl až z trucu chuť nějakou tu drogu zkusit, aby jim ukázal, jak jejich systém v tomto ohledu nefunguje. Zároveň jsem ale cítil lítost, protože předávaná myšlenka byla morálně správná. A proto dnes tak rád vyhledávám snímky na toto téma zaměřené a tento beru jako jeden z nejlepších. Přitom Felix na to šel od lesa a nejlehčeji, jak jen mohl, protože věděl, jak tuto skládačku poskládat tak, aby ve všech směrech fungovala. Vzal si jako hlavní premisu skutečný příběh. Příběh, jenž vypráví o vztahu starostlivého otce a závislého syna, jenž mimo jiné stojí na mezigenerační chemii a celkové emocionální síle a síle myšlenky, již vypráví. Do toho musel zákonitě obsadit herecky schopné herce, což se také povedlo. Nikdy bych neřekl, že kulturně silně zapsaný komediant Steve Carell by dokázal hrát něco tak mimo jeho hlavní zaměření, jenže já mu to sežral i s navijákem. To samé mohu říct o mladé naději herecké školy jímž je Timothée Chalamet. Dále musí využít i svůj um režíséra a scénaristy, což dokázal také. Režie je poměrně průměrná, ale scénář a hlavně práce s expozicí vzájemného vztahu ústřední dvojice je skvělá, dobře vložené flashbacky z různých období jejich života, vždy s jinou náladou, krásně vyobrazily, co měly. To vše podepřel silným soundtrackem, jenž dolaďuje potřebné emoce nebo podtrhává dobu, kdy se snímek odehrává, ale ze které záměrně netěží a nepoužívá ji jako berličku, jak to dnes dělá řada jiných. Vše popsané ale také lehce může diváka dosti odradit, protože Felix si dává na čas, takže snímek se vleče v pomalém tempu, aby se emoce a myšlenky správně rozložily, ale občas nějaká menší katarze přijde, ne však v takovém měřítku, aby dněšního diváka uspokojila. Mému vkus, jenž si právě pomalému tempu a budovaní velmi lahodí, se trefilo do noty a byl jsem nadšen a zároveň melancholicky potopen. Na konec si dovolím část textu ze skladby Beautiful Boy od Johna Lennona, jež ve filmu také je a jež mě svým načasováním dostala nepřipraveného a na emoční rozvrácení náchylného. "Close your eyes/Have no fear/The monster's gone/He's on the run and your daddy's here/Beautiful, beautiful, beautiful/Beautiful boy/Beautiful, beautiful, beautiful/Beautiful boy..." Silných 9/10, takhle se to má dělat.

Krásná pocta pro tohoto skvělého filmaře, Čecha, jenž dobyl svět a svým umem ukázal, že to dělá líp jak většina ostatních. Forman filmovému umění předal a přidal co mohl a zapsalo se to do světové kroniky filmu. Teď je řada na nás, aby jsme jeho odkaz s péčí uchovali. A to se paní Třeštíkové povedlo. Nejedná se o žádný velkolepý dokument akademicky rozebírající jeho tvorbu, jedná se spíše o zachycení jeho neskutečné lidskosti, jež z něj vyzařovala kudy chodil. 8/10.

BoJack, jako správný kůň, se mi pomalu začíná zakusovat do ruky a silně se dostává pod kůži. Po minulé slabší sérii se BoJack popáté vrací v plné síle a sopka tvůrčí nápaditosti zase vybuchuje, aby přinesla další originální nápady, cílevědomou komplexnost a charkterní růst našim oblíbeným postavám. Také mi přijde, že je tato série také nejvíce depresivní, což mé emocionální zainteresovanosti podkoplo nohy, což vedlo k tvrdému pádu. BoJack se pro mě začíná stávat srdeční záležitostí. Můžete tomu odporovat, můžete s tím nesouhlasit, ale to je tak jediné, co se s tím dá dělat. 10/10.

60. léta a hlavně její druhá půlka je dodnes právoplatně označována za největší kulturní revoluci co Zeměkoule zatím zažila. Hudba, oblékání, film, světonázory a více se posunuly na mnohoznačně vyšší level než na čem dříve tyto veličiny setrvávaly. A tento snímek je takový předobraz celé nálady, kulturního povýšení a experimentování ve všech zmíněných směrech. Wonderwall vypráví naprosto obyčejný příběh. Trošku podivínský konzervatista ve středních letech nalezne ve své zdi díru, díky níž vidí do bytu mladé a krásné sousedky. Na tuto premisu se však naroubovala čistá artovina a potřeba expirementů, jež tehdejší doba vyžadovala a podporovala. To je znázorněno mnoha způsoby. Vizuálními hrátkami v podobě barevných koláží či růzobarevně nasvícenými hranými scénami. Prapodivnými snovými scénami, jež předvádí potrhlé kousky postav, například souboj, kde je místo mečů cigareta a rťenka, či LSDman. A hlavně soundtrack. Ten byl vytvořen Georgem Harrisonem, členem Beatles a právě to strhlo na snímek největší pozornost. Ale jméno není vše, je také důležitá schopnost, aby byl soundtrack dobrý, ale tady je přímo dokonalý a to neříkám jen proto, že Beatles je moje nejoblíbenější skupina. Perfektně to vyjadřuje náladu, jež se snímek snaží navodit. Mísící se indická hudba s psychydelickými vyhrávkami a starou hudbou kabaretního stylu je perfektní mix, jež má po hudbení stránce co nabídnout a každý hudební objevitel si ho užije, přičemž také krásně prezentuje to, co tehdy táhlo hudebním světem. Snímek ale nestaví jen na psychydelii a experimentálnosti, on také krásně ukazuje, co s člověkem udělá závislot a o hřejivý lidský moment také není nouze. V žádném případě to však není pro každého, tento snímek ocení milovníci 60. let či ti, co rádi objevují něco nového a nebrání se artovému hávu v oparu psychotropních výjevů. Pro mainstream diváka je to však řeka, do níž nemá cenu ani vkračovat. 7 a kávová lžička LSD/10

Po minulé erupci koncepčních nápadů a emočních rozmrdávaček je tahle série takový pád vzniklého popela k zemi. Tedy se znovu jedná o horskou dráhu s emočně zničujícími pády a over the top vrcholy. To vše zabaleno do tvůrčí hravosti, jež zmiňované kvality jen posiluje na dříve určenou notu, tedy buď to člověka rozmrdá do sraček ještě více nebo to vytáhne skvěle fungující přehnanost na další vrchol. 9,5/10

V letošním roce už v dubnu došlo k zakončení jedenáct let dlouhé ságy a to ságy Zázrační. Jednalo se o definici dobře míněného megalomanství, epičnosti a velkoleposti, podepřené masivním mediálním zájmem a fanouškovskou základnou. Ale Endgame nebylo jediné. Dnes po jedenácti letech došlo k zakončení také jedné ságy. A to ságy, jež si drží pomyslný trůn geniality seriálové tvorby jehož uzmutí jiným kandidátem je prakticky nemožné. Všemi milované Breaking Bad došlo díky svému otci, Vincu Gilliganovi, ke svému zdárnému epilogu a zakončení a když to porovnám s Endgame, tak je to celé kompletně naruby. Kde Endgame sázelo na velikost, tam El Camino tvrdě prosazuje minimalismus. A to je prvek, jenž bude pro mnohé největší kámen úrazu. Většina fanouškovské obce čekala okázalý návrat krále, prostě něco, co člověka posadí na prdel a dostane do varu při objevu té či oné známe tváře (hlavní samozřejme other star W. W.). Avšak tito fanoušci asi po konzumaci jiné tvorby zapomněli na Vincův styl, tedy kličkování mezi klišoidními překážkami. El Camino je cesta Jesseho Pinkmana. Cesta, jež je dlouhá, klikatá, trnita, prašná, prostě a jasně nehezká, ale i pomalá, ladná, do správných emočních mezer zasahující a na svém konci pro charakter osvobozující. Pokud čekáte všemi internetovými proudy spekulovanou velikost, tak v El Caminu ji nehledejte. Tohle je prostě krásný charakterní dovětek pro "toho druhého" a emoční rozmrdávač pro vás. Po zhlédnutí se mě chytly těžké a studené ruce tíživé melancholie, což je zážitek, jenž mně osobně dává vskutku málo snímků. Nejistých a stále se měnících 9, něco/10, děkuji, Vinci.

Pojem "kreslený seriál" byl více jak půl století škatulkován jako ten typ zábavy pro děti, jenž stojí na lehkém humoru. Tento vzorec se podařilo víceméně narušit veličinám jako Simpsonovi, Griffinovi či South Park díky svému připepřenému humoru a lepší či horší satirizaci společnosti. V mých očích však právě třetí série BoJacka Horsemana dosáhla kompletního porušení základního popisu kreslených seriálů a to díky mnoha důvodům. Jedním z nich je skvělý a na první pohled viditelný styl, tedy zvířata chovající se jako lidé a žijící po boku lidí ve stoprocentní rovnocennosti. Ta je tak přirozená, že vám téměř ani nepřijde, že se koukáte na zvířata, to tedy musí být připomínáno maličkými stereotypy, jimiž ten či onen druh trpí. Kupříkladu v prostřihu, kdy si pejsek, jenž dělá hotelového poslíčka, hází sám sobě aporty, a těchto situací je tu mnoha a já se nad jejich originalitou neskutečně bavím. Avšak nejdůležitější aspekt je propletenost příběhu a dokonale napsaných postav, díky čemuž získáte potřebnou emocionální zainteresovanost, jež vyústí v růst několika emocí s typickými protiklady. Jednou se bavíte nad čím dál vybroušenějším černo sarkastickým humorem s popraškem nadsázky, když tu náhle dojde ke kompletnímu obratu a vy sedíte a s nevěřícím výrazem a pomale dopadající melancholií zjišťujete, jak geniálně zde funguje představení deprese a jejího dopadu na psychiku člověka, což vše vyvolává pocit o uvěřitelně napsané sondě do duší různorodých charakterů a jejich psychickému rozpoložení. Tuto BoJackovu na vrchol dotaženou specialitu jen podpoří nově zkoušené experimenty v podobě nezvyklých nápadů, až kontroverzních pohledů na silná témata společně s jejich vyústěním a zesílení vůči detailům. To vše a mnohem více je důvod, proč tu teď tak neskrývavě obdivuji tento seriál a proč mě zasáhl tak, jak se dlouho nepovedlo konkurenci ve všech myslitelných žánrech. Obdivuplných 10/10.

Po dvou letech, kdy mezitím na svět přišlo v rámci seriálové tvorby mnoho dobrého (Chernobyl, devátá série TWD) a mnoho špatného (poslední série GoT...), se na obrazovky pro naší nadměrnou spokojenost vrátil generátor filmového řemeslného bohatství Peaky Blinders. A tento šestidílný návrat se nesl po minulé válce v mnohem odlehčenějším stylu co se fyzické kondice týče, avšak psychika našich hrdinů dostala zabrat více jak kdy dřív a mé chrochtavé nadšení se díky tomu naladilo na velmi hlasité vlny. Kompoziční nápaditost s vizuální dechberoucností šla do pozadí vůči propracovanějším příběhovým kličkám a smyčkám, ale když dojde na scénu pro naše vjemy podmanivou, tak se jedná o vynikající práci s audiovizuálnem (jmenovitě musím zmínit baletní představení či krásné čínské lampiónky). A právě do zmiňovaných dějových smyček se dostávají důsledky události, jež ovlivnily celý svět, jako například počátek hospodářské krize či příchod nacionálně laděných režimů. Všechna tato témata do gangsterského základu, jež si seriál stále drží, zapadají skvělé a přinaší originální zápletky, jejichž působnost je sice v určitých chvílích překvapivá a ne pro všechny zavděčující, ale mému skromnému vkusu to sedlo na drahou výbornou. O soundtracku tu není potřeba polemizovat, dvakrát projevený hold vlastním rodákům mluví za vše a já si imaginární kytarové vyhrávky pana Iommiho jel v průbehu celého trvání obou příspěvků. Za mě rozhodnopádných 10/10.

Po skvělém nakousnutí první série do postav a jejich příběhů došlo k velkému vylepšení. Cynickým sarkasmem protkaný humor přitvrzuje, over the top sekce je zeštíhlena na skvěle vyváženou úroveň, díky čemuž se satirický pohled na téma Hollywoodu, jeho hvězd a celkové administrace, stává přesnější, trefnější a mému vkusu na humor jde přímo na ruku. Charakterům se začínají vybrušovat zásadní rysy, kde veselost spadá do uvěřitelné deprese z důsledku většího zaoblení příběhových oblouků. To vše přidalo pro BoJacka chuť a zápach, jenž minule tak trochu postrádal a já si tuto sondu do lidských duší s dobře vyváženou porcí myšlenku nerušící nadsázky začínám vážně užívat už kvůli té snaze o vymamení se z určitých klišé a dobře pojaté serióznosti. Po všech stránkách lepší a dospělejší než zbytečně přeceňovaný Rick a Morty, jehož hype je způsoben lehčím humorem a diváckou přístupností, tedy tím, čemu se BoJack výborně vyhýbá a sedne mu to jak hrnec na prdel nebo jak prdel na hrnec, to už záleží na vkusu každého soudruha. 9/10

Mé znalosti ohledně asijské kinematografie jsou stejně bohaté jako mé znalosti v oboru organizované výroby pastiček na myši, tedy téměř nulové. Jediné, co si vybavím je anime a Sedm samurajů podepsaných mistrem Kurosawou, což jsou dva záchytné body v širokém a neprobádaném moři, v němž plavu. O to více mě zarazilo, jak moc si z Parazita, tedy z produktu té civilizované části Korejského poloostrova, tak mnoho lidí sere do trenek orgasmem z toho, jak je to vynikající. To rozpoutalo zvědavost a v tomto oboru velmi rozhodující očekávání, oba pohárky byly přeplněny nadšením z toho, co se z Parazita vyklubalo. Má osobní predikce, jež sestávala z jednovětného popisu mého kamaráda, se začala v úvodní části snímku potvrzovat. Vtipná, svižná, nápaditá veselohra s figurkami rozmanitých charakterů ztvárněných příjemnými (a pro nás, Evropany, jako vejice vejici podobnými) talenty, jejichž černý humor mě bavil po celou dobu působnosti s žádným případem, kdy bych počítal každou sekundu, kdy nepřijatelná trapnost skončí. Avšak v tu chvíli byl můj domeček jistoty a jasného zařazení Parazita do určitého žánru rozštěpen na malé částečky. Scénář v nestřežené chvíli lehkými skoky nakopl mé orgasmické slabiny svým přechodem do žánru jiného a já pustil bradu k nohám a sledoval, jak se moje neskrývané pobavení tvořené krásnou komičností mění na zaujaté sledování dramatu s cítěním pro sociálně slabší. Tato transformace, na již se po stránce technické také pěkně kouká, proběhla ještě mnohokrát, aby mi potvrdila, že hodnocení, jež jsem si celé sledování v hlavě budoval, je správné a díky níž těch spravedlivých 10/10 dám s maximálním doporučením a zařazením do čela mého osobního žebříčku.