Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Animovaný
  • Krimi

Recenze (545)

plakát

Mr. & Mrs. Smith (2024) (seriál) 

Do včerejšího dne jsem ani nevěděl, že se na novém pojetí Mr. & Mrs. Smith pracovalo, o to s větší chutí jsem se ještě po doporučení Martina Šrajera do seriálu pustil a s nadšením jsem ho dal na jeden zátah. Tento reboot z produkce Amazonu minimálně mně dal to, co jsem na filmu z roku 2005 miloval, kombinace špionážní akce a velmi křehkých vztahů v černohumorném kabátu se tu daří balancovat tak, jak řada filmů s podobným uchopením z posledních let tolik i přes snahu nezvládala. Možnosti vyprávění na pokračování to však ještě zesílily, jednotlivé mise jsou rozmanité a hravě napádité i přesto s jakou schematičností vlastně pracují, nikdy se však neopakují a neklesají na zábavnosti, jelikož vždy obsahují nějaký ozvláštňující prvek, díky němuž se zručně vyhnou unylé monotematičnosti. Funkčnost zmíněných atributů je ještě působivější, když si divák uvědomí, že jsou samy o sobě pouze ozvlaštněním dobře napsaného vztahového dramatu, který s každou epizodou své komediální zabarvení a důležitost náplně misí tlačí do pozadí, aby uvolnily místo emocím spojeným se vztahem ústřední dvojice, který současně dopomáhají rozvíjet. Představitelé manželů Smithových byli vybráni velmi dobře, chemie mezi Erskin a Gloverem tu je stejně hmatatelná jako u Pitta s Jolie, ne-li výrazněji a znatelně důvěryhodněji, protože se tvůrci pro jejich dobro zříkavají přestřelené béčkové epičnosti a prvoplánové erotické žhavosti o dvě dekády staršího filmu a drží svého Johna s Jane více při zemi, ať se tu bavíme o jejich schopnostech špionů/akčních hrdinů nebo vzájemné vztahové dynamice. Pokud jste si někdy kladli otázku, jak by vypadaly Scény z manželského života, kdyby hlavní pár netvořili ukecaní intelektuálové a emoční analfabeti, ale dva profesionální zabijáci, s tím, aby to nebylo debilní, ale plně funkční, tak přesně jako tento seriál. Mr. & Mrs. Smith je velmi příjemným a hodně povedeným překvapením, které už teď s čistým svědomím řadím mezi seriálové vrcholy tohoto roku, už jenom proto, s jakou suverénností autoři dokázali navázat a ještě povýšit dnes již legendární béčkovou blbinku z úsvitu milénia.  P.S. Otevřeně pohrdám všemi, kteří obsazení asiatky a černocha do hlavních rolí považují za plnění kvót a woke agitku, kvůli čemuž jako akt revolty dávají nízké hodnocení, běžte se svým rasismem do prdele, kam všichni bez výjimky patříte. (Pardon my French).

plakát

#annaismissing (2023) 

Stojaté vody české kinematografie zastoupené prvoplánovými romantickými komediemi či magnusovsko-troškovskými tragédiemi se v posledních několika letech začaly kvalitativně čeřit čím dál častěji, takže skutečně dobré filmy už nejsou takovým ojedinělým zázrakem jako dřív. Přesto se však musím přidat k ostatním a zatleskat tomu, jak se #annaismissing sebevědomě vrhá mezi langošovské veselohry, artové minimalismy a více či méně povedené satiry, aby ukázala, že se u nás pořád dokážou natočit dobré žánrovky. Detektivky mají v Čechách dlouholetou tradici, místní veřejnoprávní i komerční televize si udržují sledovanost produkcí nepřeberného množství prakticky totožných kriminálek, #annaismissing naštěstí stojí mimo tento sterilní proud a svým thrillerovým zabarvením nabízí divákovi ne závratně originální, ale velmi dobře odvedenou svěží podívanou. Není moc času se nudit, přes pár zaškobrnutí film udržuje diváka v napětí, poctivě mu dávkuje informace tak, že díky flashbackům ví o trošku víc než hlavní vyšetřující hrdinka, ale na druhou stranu zaostává za tím, co ví další postavy. Je tedy stále od pravdy dostatečně distancován a má možnosti si tvořit vlastní síť více či méně pravděpodobných závěrů aniž by byl schopen s jistotou určit, který z nich je ten jediný správný. Zápletka po svým povrchem subtilně, avšak velmi čitelně načrtává téma digitální stopy, jak internet funguje jako jedna velká databáze našich životů, každý má svojí složku, která je více či méně otevřená k nahlédnutí veřejnosti. Společně s akcentováním jazyka dnešní generace Z je snímek proto velmi autentický a hlavně aktuální. Problémy, kterými se zabývá ovlivňují nás všechny a je správné, že na něj #annaismissing tímto srozumitelným moderním jazykem upozorňuje. Zručnost tvůrci neprojevili pouze na papíře, film díky kameře, osvětlení, barvám a hudbě je krásně vypadající a neotřele elektronicky ambietně znějící podívaná, u které lze říct, že opraveně stojí jednou nohou v osvědčených evropských vizuálech a je proto ještě větší radost na to koukat. O to víc je vlastně smutné, že tak svěží a vlastně i potřebný film v kinech získal minimální pozornost, tvůrci by však na sebe i přes tyto neúspěchy měli být hrdí, protože natočili film, který je důkazem, že i odvážnější žánrovky se u nás umí natočit dobře.

plakát

Všechno bude (2018) 

Na tento film jsem se chytal dlouho, už v době uvedení mě upoutala jeho premisa, plakáty i herecké obsazení a slibovaná neotřelost pro současnou tuzemskou kinematografii ne tak obvyklou. A po zhlédnutí vlastně souhlasím se všemi výtkami, co Všechno bude má. Omerzu skutečně moc neovládá žánrová pravidla road-movie ani coming of age, zvolená témata opravdu nepitvá dostatečně hluboku, aby z nich šly vyčíst nějaké hlubší závěry, jenže mně tato povrchnost naprosto pasuje do přítomného motivu nefalšované dětské naivity. Ústřední duo nezletilých kamarádů neví pořádně kam jedou, před kým a proč vlastně utíkají, vážnost veškerých problémů si sice v danou chvíli uvědomují, ale nakonec na ně rychle zapomínají nebo je vnímají s takovým odstupem a právě tak povrchně, že ani pořádně neví, co si myslet nebo jak reagovat. Díky tomu veškerá jejich rozhodnutí nevychází z rozumu, ale ze srdce. A přesně s touto perspektivou ochotně přehlížím tu spoustu nedostatků, ten film je pro mě čistou sympatickou esencí toho, když dvě nezkažené dětské  duše skrz svou naivitu objevují svět a nástrahy, které je v něm čekají a nás berou s sebou, abychom to v jejich režii a jejich očima viděli a prožili s nimi. Tohle není ani dokonalý road-movie, ani dokonalé coming of age, ale jenom velmi poctivý a hlavně neskonale upřímný film, který se vám dokáže dostat pod kůži, jen stačí trošku povolit své nekompromisní kritické myšlení a napojit se jako hlavní postavy srdíčkem, které Všechno bude po všech stránkách má.

plakát

Idol (2023) (seriál) 

První dvě epizody mi vlastně nepřišly vůbec špatný, protože i přes všechny jejich problémy jsem je bral jako obdobu toho typického mainstream popového songu, tedy přeleštěná paráda, která nemusí dávat smysl, či působit uvěřitelně, hlavně že baví. Ale po nich začal seriál prudce upadat a já si začal uvědomovat, že touto perspektivou to ani moc vnímat nemůžu, protože se v jejím duchu Idol nejenže nedrží, ale ještě bych tím všechny jeho neduhy přehlížel, což si nezaslouží. Sam Levinson tady opakuje své největší chyby z minulosti, zase si vybral projekt, ve kterém rozpracovává zajímavá a relevantní témata, jenže kvůli své potřebě vizuální exhibice a rádoby kontroverze je výsledek pouze kamerovým cvičením a vágní přehlídkou samoúčelných sexuálních scén. Těch je tam zbytečně moc, už třetí člověka nudí, u čtvrté začíná cringovat a další rovnou přeskakovat, jelikož celku nijak nenapomáhají a pouze ubírají prostor, který by šlo využít k důslednějšímu prozkoumání problematiky využívání a sexualizace mladých popových hvězd nebo nechutně komercializovaných mocenských struktur v hudebním průmyslu. Scénář však trpí dál, v Idolovi je až moc zřetelně vidět, že Levinson s Weekndem a Fahimem v prvních epizodách rozestavěli postavy na šachovnici, ale už nevěděli, jakými tahy tuto přestylizovanou hru dohrát, každou další epizodou docházelo k většímu rozpadu koherence, čemuž nepomohlo ani rozhodnutí na poslední chvíli seriál ukončit už pátou epizodou a ne šestou, jak bylo plánované. Dojem tomu všemu ještě kazí i slabý weekndův herecký výkon, který ve své roli tajemnem opředeného dominantního vůdce kultu nevzbuzuje kýžený respekt, ale nežádoucí pobavení u jeho mrtvolných pohledů a otřepaných hlášek, jejichž hloubka je spíše dno. HBO mělo šanci vytvořit satirickou studii nejvyšší hudební smetánky, místo toho dodalo produkt, který stejně jako jeho hlavní hrdinka má za úkol vypadat sexy a nespoutaně, čímž bohužel ztrácí na své atraktivitě a autenticitě.

plakát

Deštivý den v New Yorku (2019) 

Při sledování tohoto filmu jsem se nemohl zbavit dojmu, že se jedná o Allenův legendární Manhattan, akorát horší a natočený s mladými pro mladé. Stejně jako v Manhattanu Allen opět samotné město nevnímá jako pouhé prostředí, kde se film odehrává, New York působí jako postava, která má vliv na charaktery a osudy dalších postav, což typicky allenovský neurotický intelektuál s názory v podání Timothéeho Chalameta sebeuvědoměle akcentuje jako součást svého světonázoru byť New York upřímně miluje. Důležitou roli tu také hraje jakási starosvětskost, děj je sice situován v současnosti, jenomže na tuto skutečnost co nejméně upozorňuje. Postavy sice používají mobilní telefony, jezdí moderními auty, avšak tyto prostředky jsou co nejvíce upozaděné, čímž Allen dává prostor k navození kýžené atmosféry lásky ke starému, jako prožívá hlavní hrdina Gatsby, když se prochází svými oblíbenými místy, mezi které nepatří modernitou přetekájící Times Square, ale spíše zapadlé kouty, kde se zastavil čas. V Manhattanu černobílá sloužila primárně jako prostředek ke zkrášlení New Yorku a to stejné platí pro déšť v tomto filmu, díky němu získává město specifickou působivost, na kterou se dobře kouká. Deštivý den v New Yorku je typický Allen, všechno sice řekl a ukázal dřív a lépe ve svých největších dílech, ale svůj ostrovtip a smysl pro napsání zajímavých postav přes znatelné ochabnutí v sobě stále má, proto film baví a naštěstí není jen pouhým vyčpělým derivátem tvorby velkého režiséra, který s přibývajícími roky čím dál více ztrácí směr (a že se tak o Allenovi v kontextu jeho současné tvorby přesně takto mluví).

plakát

Hon (1959) 

Björnova píšťalka je to nejotravnější, co jsem za poslední dobu ve filmu měl možnost vidět a slyšet (kromě Tomáše Magnuska).

plakát

Bastardi 3 (2012) odpad!

Na začátku tohoto filmu jsem dostal rakovinu, která po deseti minutách začala rychle metastázovat. Autorský film, jehož genialitu nikdo nechápe, těším se na čtvrtý díl :)

plakát

The Doors (1991) 

Po nečekaném úspěchu Bohemian Rhapsody v roce 2018, kdy lidé byli schopni opakovaně navštěvovat kino a nechat se dokola ukájet ve své době bezpochyby funkční, z dnešního pohledu však na jistotu hrající naleštěnou podívanou, vznikl hlad po dalších životopisných filmech o hudebních ikonách. V reakci na queenovskou mánii začaly rychle vznikat další tituly a ty předešlé se z dobrého důvodu začaly po mnoha letech vracet do kin, což je případ i The Doors. Film, který na počátku 90. let velký potlesk nesklidil, kritiky ho přijaly ve většině případů vlažně a výdělek se dá označit za tragický, v dnešní době je to však velmi potřebné zrcadlo všem současným biopicům a možný popud k tomu, aby tvůrci dané látky začali pojímat trošku jinak (což se naštěstí děje, Rocketman a Elvis tomu prokazatelně dostáli). The Doors je totiž naprosto unikátní průnik do duše Jima Morrisona stylem, který je pro Olivera Stonea typický, tedy specificky stylizovaný, na všech frontách dráždivý a naprosto osvobozený od všech nároků, které diváci po těchto filmech vyžadují. The Doors je jedna velká hypnotická výprava do fantazijního světa podobnému USA v druhé polovině 60. a začátku 70. let, jehož všepohlcujícím maskotem je Jim Morrison, rockový bůh, ješteří král, bohémský básník, následník dionýsovského učení a bytost, jejíž životním posláním je nebezpečné balancování na hranici mezi světskou existencí a přitažlivou smrtí. Cílem tohoto filmu není obecné ztvárnění dnes už přežité trojčlenky sex, drogy a rokenrol, ani pravdivé pojednéní o životě a díle jednoho hudebního velikána, ale ve stylu dávných kronik a tisíce let starých příběhů je jeho úděl převyprávět a co nejvíce posílit mýtus o člověku, který se svou kapelou tvořící zvukově nenapodobitelnou hudbu vnesl svěží závan temnoty a vše požírajícího charismatu do dobové komerční sféry definované populární sytými barvami oplývající psychedelie. Pro tyto účely Stone přesně věděl, jakými prostředky toho dosáhnout a ne nadarmo to působí jako jeden nekončící fever dream, který diváka může v mnoha situacích srát svou účelovou sebezahleděností a přehaností. Všechny ty nekomfortně působící záběry v nichž si (jak Jirka Flígl ve svém komentáři trefně shrnul) kamera hraje s různými úhly a rychlostí ještě intenzivněji zkresulíjící realitu v kombinaci se snovými pasážemi a temporytmickou neposedností dávají za výsledek nesnadno stravitelnou epopej o jinak archetypálním příběhu turbuletního vzrůstu a pádu člověka, jehož doba semlela k nezastavitelné sebedestrukci. The Doors těmito prostředky dokáže naprosto dokonale pochytit samotnou podstatu hudby skupiny a ještě posílit všechny pocity, které posluchači už tak sama předává (celá sekvence s The End je fenomenální, Stone jen v ní ukazuje, že pochopil, o čem tvorba The Doors je a jak nejlépe jí divákovi audiovizuálně naservírovat). Fascinující pro tento jinak silně přikrášlený film je z mého pohledu práce s autentičností a to na úrovni ztvárnění konkrétních osobností. Samozřejmě že si všichni nejvíce pamatují strhující výkon démonického Vala Kilmera, jehož vzhled a pěvecké schopnosti se dokážou vyrovnat samotnému Morrisonovi, ale chválu si zaslouží mimo zbytek kapely také další dobové osobnosti. Mám na mysli třeba Nico, okouzlující německou femme fatal, která na debutové desce The Velvet Underground sekundovala svou atypickou barvou hlasu chrapláku Lou Reeda a stala se i svými sólovkami jednou z předních tváří dobové alternativní scény nebo světoznámý Andy Warhol, už ve své době kultovní umělec, jehož výtvarný styl, vizáž a až vizionářské myšlení a tvorba se stala nedílnou součástí a pomyslným mostem mezi mainstream popkulturou a undergroundovým podhoubím. Autentičnost filmu u osobností však nekončí, The Doors také perfektně vystihuje atmosféru důležitých míst jako prestižní hudební klub Whisky a Go Go, v jehož zakouřených zdech a na rozvrzaných pódiích se budovala hudební historie západního pobřeží, v New Yorku se nacházející Hotel Chelsea, který ve svém zlatém věku ubytovával spoustu kulturně důležitých osobností od umělců po filmaře (včetně Miloše Formana) a hudebníky, či v neposlední řadě Warholovo umělecké zázemí The Factory, místo držící si auru svého zakladatele, v níž mohli umělci přetvářet své sny v realitu a plně popustit uzdu své nekončící kreativity. Aniž bych to zpočátku čekal, tak The Doors je pro mě bez sebemenšího přehánění skutečně zásadní film, který mě po dlouhé době neskutečně pohltil, v každém okamžiku fascinoval a působil na každé moje smysly a vjemy, což ještě umocnila možnost vidět ho na velkém plátně (kde dle mého skromného názoru funguje nejlíp a divák ho díky němu dokáže docenit tak, jak si zaslouží). Je to film, který je přesnou definicí mé lásky k hudbě, který zcela perfektně dokázal otisknout na plátno to, jak nepopsatelně na mě hudba působí, jaký nekonečný přísun těžko popsatelných emocí a myšlenek ve mě vyvolává, co pro mě znamená a jak tvoří asi nejdůležitější součást v mém jinak všedním a nudném životě, což se žádnému jinému filmu zatím nepovedlo a mám takové tušení, že se to žádnému dalšímu ani nepovede.

plakát

Menu (2022) 

To jsem se zas jednou nechal internetem namlast na film, který v širších diváckých kruzích vyvolává dojmy další on point společenské satiry, jejíž hravost jí dodává to finální koření, kvůli kterému se vyplatí vidět. Po zhlédnutí se však musím přiklonit spíš k té rezervovanější čášti publika, kterou dobře načančaný pokrm nenasytí tak, jak by chtěl. Menu se mi vlastně líbilo a na povrchové úrovni jsem se také nechal unést kreativní neotřelostí, se kterou na nesmlouvavé pole společenskokritických filmů vstupuje, jenže si na talíř naložilo větší porci, než je schopno sníst. Tento žanrově rozmanitý slalom se tvůrcům nakonec k cíli proběhnout daří, několik nápadů zdárně do konce přeci jenom dotáhnou, jinak je ale stále přítomné viditelné klopýtání, se kterým se musí potýkat a některé na papíře dobře znějící prvky v praxi vychází poměrně vágně až samoúčelně, čímž se Menu samo bohužel degraduje na tu sice zabávnou, ale stále nic nového nepřinášející jednohubku, kterou dle všech indícií vlastně tak úplně být nechce. Tím, že se na to podíváte, vlastně vůbec nic nezkazíte, ale nemůžete čekat velký promyšlený koncept, jinak stejně jako hosté působivé ostrovní restaurace zůstanete zklamaní.

plakát

Miles Davis: Birth of the Cool (2019) 

Minulé léto jsem se v rámci osobního hudebního seberozvoje a z namlsanosti z výborného snímku Whiplash konečně dostal k naposlouchávání jazzu. Ten je pro začínající posluchače celkem nekompromisní, jeho subžánrové zastoupení se vyrovná například stejně členitému rocku, tudíž jsem se musel odevzdat do náručí googlu a hledat, co je pro člověka jazzem nepolíbeného ten nejlepší startovní bod. Internet se jednohlasně shodl, že nejvhodnější je Miles Davis a jeho náramně bohatá tvorba čítající desítky alb. Jakožto důvěřivý hoch jsem přistoupil na tyto rady, pustil jsem si první album a od té doby jsem nepřestal objevovat genialitu, kterou Miles Davis nejen pro jazz, ale pro obecnou hudební kulturu představuje a tento dokument je toho přesným odrazem a v prvé řadě zachycuje tu všude zmiňovanou skutečnost, že byl Miles Davis opravdu výjimečný tvůrce, pro kterého byla hudba tím jediným stálým životním motorem. Na příkladech několika nejvýznamnějších alb jeho bohaté diskografie film ukazuje jeho unikátně uvolněný a na improvizaci založený přístup k hraní, ale hlavně také jaký progresivní a forward thinking tvůrce to byl, nikdy nesetrvával na místě konzervativních hudebníků, pro které vrchol jazzu byl a navždy bude bebop konce 40. letech, místo toho se pouštěl do nových neprozkoumaných vod, zdárně neustále přeskakoval dříve nastavené žánrové mantinely a přístupy, sám ustavoval nové subžánry, které se okamžitě staly standardem a svým pozdějším experimentování s mixováním jazzu s populárnějšími žánry (rock, funk, flamenco, ale i indická klasická hudba, také se nebál přidat i avantgardní prvky)  si udržoval aktuálnost i vysokou uměleckou tvořivost jako nikdo jiný z jeho vážných kolegů. Snímek se naštěstí nezdráhá sice povrchově, ale v rámci stopáže dostatečně rozpovídat o Milesových démonech jako je domácí násilí, alkoholismus a cyklicky se navracející drogová závislost, zároveň i o jeho chladnosti k lidem, cynismu a nedůvěře vyvolanou všudypřítomným rasismem, který ho utlačoval i v době jeho největší slávy. Všehovšudy je Birth of Cool ne až tak detailním, ale slušně odvedeným portrétem člověka, který je představen tak, jak bychom si ho měli ideálně pamatovat, tedy jako tu neskutečně kreativní entitu s nezpochybnitelným kulturním významem a jestli se bojíte, že vás to nebude bavit, protože jazz vůbec neposloucháte, tak vám můžu zaručit, že po zhlédnutí se do té hudby možná ne úplně zamilujete, ale určitě ve vás zakoření semínko přirozené lidské zvídavosti, které vás donutí si minimálně tu bestoffku na Spotify pustit a podlehnout kráse zvuku Milesovy legendární trubky.