Bagis

V jednoduchosti je síla. Mádl přišel, postavil sebe, resp. Tomia a Harise před kameru, zavzpomínal na léta, kdy ještě spolu s Kokotkem nedosnowboardovali do čela kopulárních teenagerů a projevil své sympatie vůči Formanovi. Zároveň však nechtěl, abychom zažili Ameriku, nechal tedy boty na nohou a stvořil nadprůměrně originální i originálně nadprůměrný český snímek. Byť se svým způsobem jedná o ódu na slovanství, nečekejte žádnou vidláckou sračku ala Troška. Také je fajn, když člověk tu a tam narazí na film, jehož dialogy nejsou prkenné jako bezruký slepec hrající na kytaru. Podobně jako zeď mého pokoje to sice má své mouchy (ne vždy stoprocentní logika děje, bizarní product placement apod.), však vzhledem k celkovému výsledku rád zůstanu shovívavý jako Alláh a poblahopřeji - Mádlovi k ne neúspěšnému režijnímu debutu a švarným jinochům k zástupu obdivovatelek, které nepochybně získali.

Vážený soudružky, vážený soudruzi. Co vám budu povídat, prostě. Voni ty umělci pobíraj úplně jiný platy, než my a podle toho to taky vypadá, tak nějak. Ta dvojka těch živlů s bouchačkou, teda myslim toho černýho a toho bílýho, hlásí takovym způsobem, že z toho mám prostě orgasmus málem. Když jsem to prostě pouštěl Květence, smála se takovym způsobem prostě, že jí tak nějak kleplo a už to nerozdejchala. Je vidět, že i ve Státech se dá pětiletka plnit vysoko nad poměry, prostě. Tarantýno kdyby sem přijel, tak se mu prostě dostane větších poct, než Gottovi a Zagorový dohromady. Kult jako Kléma, prostě.

EIN VOLK, EIN REICH, EIN FUHRER! Takhle nějak si představuji sociální drama inspirované skutečnou událostí a převedené do filmové podoby. Charismatický a nekonvenční kantor, zpočátku bizarní mix Matonohy v Gymplu a Igora Hnízda, který se postupně mění v to, oč bude Vandas marně usilovat, dokud bude živ. Bezprizorní árijec s matkou - šlapkou a jeho přítelkyně, jíž alternativní výchova darovala bezbřehý smysl pro nehumor a šarm vosího hnízda. Zbohatlický ultraárijec a jeho banda stokárských přisluhovačů, včetně nejlepšího německého bodyguarda-kšiltovkáře roku a "uvědomělého", asi milovaného Turka, jenž si od nového třídního řádu slibuje méně špatných známek a domácích bitek. Dealer-beatník, skrz naskrz milá a přítulná duše, které kdyby se dostalo pohlazení od fotra, třeba by na konci nerozrostla a zároveň nezredukovala komunitu sebevrahů. Vševědoucí levičácká pizda, z jejíhož ksichtu má člověk užírající chuť nadělat masokostní moučku. Jarně-letní kulisy, které výborně zesilují kontrast mezi kvetoucím mládím / blýskáním se na lepší zítřky a rostoucí fašizací študentstva, nevyhnutelně ústící v průšvih typu Zemanovy návštěvy korunovačních klenotů. Precizně zpracovaná gradace děje. Takhle bych mohl pokračovat, dokud by moje potěšená stať nedocílila 1488 slov. Podle Churchilla stačil pětiminutový rozhovor s voličem, abychom získali jasný protiargument k demokracii. Podle mě stačí 105 minut tohoto snímku na pochopení, že i ty nejtemnější dějiny se mohou (a dříve či později budou) opakovat. PS: Líbí se mi, jak i ti největší třídní sígři bývají ve filmech často vykreslováni jako osoby s poměrně slušně vyvinutým kulturně-geopolitickým povědomím. Kéž by tomu tak frekventovaně bylo i ve skutečnosti.

V dobách, kdy naši zemi ustavičně, bez ohledu na roční období sužovali přemnožení komáři a kdy získat povolení k letnímu výjezdu do Jugoslávie byl větší vojeb, než čekání třináctiletého milovníka střelby na zbrojní průkaz, bylo důležité získat si přízeň plebsu jinými prostředky, soudruzi tedy vsadili na teorii římských satiriků a rozpoutali kolotoč chlebu a her (a pár sociálních jistot). Ne všichni herci a režiséři se díkybohu stali placenými opicemi a navázali na odkaz Vlasty Buriana či Voskovce s Werichem takovým způsobem, že i dnes, téměř 26 let po převratu a 41 let od vzniku Jáchyma, může 95% komediální produkce akorát tak leštit boty personám typu Zdeněk Svěrák či Luděk Sobota (abych nevybočil z kontextu filmu) a dělat si poznámky, jak bavit bez všudypřítomných vulgarismů (ne, že by někdy nedokázaly okořenit pointu) a často i bez jakéhokoli verbálního vkladu. Neděle se ksichtí a hláškuje jak o život, Svěrač trénuje na Cimrmana a výsledkem je řachanda jak kdysi v Drážďanech.

FIlm se doporučuje zejména pubescentnímu ghettu, jež za peníze rodičů okupuje značkové butiky a nahazuje přitom gangstersky-povrchní ksichty jako hybrid 50 Centa a soudružky Čížkové. Jejich v jádru citlivé dušičky totiž snadno může na celý zbytek týdne vykolejit příliš pozdní zjištění, že ona kabelka od Gucciho vlastně zas tolik neladí s botami Supra, a to už se vůbec nebavíme o tom, co mezitím provedla větrná eroze s pečlivě nagelovanými vlasy. Já s nimi zcela cítím a proto dovedu pochopit, že je pro ně, stejně jako pro Zahru a Alího problém dostavit se včas do školy (ne, pálení mary-jane v tom samozřejmě není). Abych parafrázoval Ivánka Horníků, ono se to sebevědomí přeci samo neudělá. A víte co, potrati? Radši se na to ani nedívejte, stejně byste nepochopili, co tím chtěl íránský básník říci. A ztratit hodinu a půl života v nudě a totálním zmatení mysli, to, stejně jako Jaromír Bosák, nepřeji ani nejlepšímu příteli své ženy.

"Zařvi si oi oi, držku mu rozbij, s takovym šmejdem nesmíš se srát!" Aneb sonda do duše individuí, jejichž častými kamarády jsou alkohol a Hitler, největšími nepřáteli naopak knihy a kluby, jichž nejsou členy a jejichž výše IQ málokdy překročí dvojcifernou hladinu. Jakožto fanda cca. jednou za rok navštívím letenskou arénu a také vždy po návratu domů ptám: "Proč?" Proč musím sdílet životní prostor s podobnými kokoty? Nakonec se, po vychladnutí a smíření se s neúprosnou realitou Gaussovy křivky, oddávám nekřesťanským myšlenkám (Bůh mi odpusť) na setkání těchto hooligans se svým idolem, dejme tomu roku 1943 v Treblince. Sledoval bych tento rychlý proces s popcornem po ruce a poprvé v životě bych byl Adolfovi vděčný. Ale zpět k filmu, snaží se o realistickou rekonstrukci úpravy interiéru jednoho vlaku během cesty pražské mládeže k našim východním sousedům a pokládá otázku, proč se podobné věci dějí? Protože spousta rodičů nemá na své děti čas / trpělivost a protože vždy tu na jednoho schopného člověka bylo alespoň pět zbytečných idiotů, kteří největší službu lidstvu vykonají, jakmile zemřou. I přes (na naše poměry) hvězdnou hereckou sestavu si nemyslím, že by snímek něčím speciálním obohatil a bylo by lákavé jej vidět podruhé.

Maximalistický terakýč, ideální pro dámy uprostřed periody, jejichž drsná polovička se právě vydala "na jedno". V takové chvíli stačí sada kapesníčků (klidně těch nejlevnějších z tesca, to je fuk), krabicové víno ze sudetských svahů a o denní dávku emocí bude postaráno. Neuškodí ani malá příprava v podobě pár videí na youtube o umírajících štěňátkách. Ne že by Kuba Cameronů nebyl špička ve svém oboru, ale zde je snaha o dobrý vkus tak nevkusná, že by se za ni nemuselo stydět ani Bavorsko. V kombinaci s neskutečně otravnou titulní písní od Celine Dion je pro mě Titanic Kubův největší životní omyl, který si však dříve i později vyžehlil Terminátory, Vetřelci či Avatarem takovým způsobem, že jej manželka jistě nechala celý týden sledovat večerní fotbaly. Dvě hvězdy za efektní potopení lodi a za DiCapria, že zhynul a způsobil záplavy v biografech po celém světě.

Nepamatuji si film, ze kterého by mi po zhlédnutí bylo tak úzko, fyzicky i mentálně. Mads Mikkelsen podává životní výkon a nastavuje tvář nelichotivému vývoji, podle mě spíše degeneraci severských národů, nejen co se týče vztahu k dětem. Skandinávští lidé, u pěti plantážníků, nebuďte labutě a probuďte v sobě hrdé Vikingy! Snímek ostrý jako Breivik, totiž jako břitva.