jemine

Hezké obrázky. Báječná podívaná. Ale není to Herbert. Tak trošku, trošičku, vizuální porno, monochromatický Avatar... Barevné, napínavé, ale ne tak zcela Duna.

Ani snad ne tak dokument, jako mrazivá výpověď o utrpení obyčejných lidí. Mordor na východě se nadechl k první velké expanzi, učí se, cvičí svá vojska, své propagandisty, zkouší, co kdo snese, kolik krve lze beztrestně prolít a co všechno ještě svět dokáže nevidět, a tým dokumentaristů o tom podává bezprostřední  a syrové svědectví.

Asi nejlepší z predátorů; třebaže srovnávat osmdesátkovou Arnoldovu pecku s touto navoněnou akcí je poněkud ne zrovna košer, obrazově i vypravěčsky Kořist vládne.

Strašný zvratek, leč bohužel vizuálně velmi přitažlivý. Je na divákovi, čemu dá přednost, zda barevným obrázkům, zachycujícím převážně krev, či obsahu, který vlastně neexistuje.  Existuje smajlík pro rozpačité krčení ramen?

Dlooooouho jsem neviděl takovou s*ačku. Neexistuje snad film, který by trio Casey, Miller a  Wirkola nevykradlo; Sám doma, Rambo, Smrtonosná past 2, možná i Mrazík, Otec prasátek..., cokoliv vás napadne, ve filmu najdete, a to v nevkusném koktejlu, který by byl hoden gangbang párty Suchánka, Genzera a pošťáka Ondry.  Není mi, bohužel,  třináct, abych hýkal smíchy nad zvratky, nejsem, snad, ani natolik primitiv, ani natolik Ortel, aby mne těšilo samoúčelné násilí, nejsem spirituálně laděná lesana, abych se dojímal nad duchem Vánoc, nejsem ani dostatečně pedofilní křesťan, abych věřil, že všechno zachrání upřímná víra rasově neurčitého dítka ženského, možná, pohlaví... Takže bych byl možná raději, kdyby se Santa dřív, než zasáhne do vánočního setkání jedné obzvláště nechutné rodiny, udusil vlastními zvratky. A jakožto ctitel glam rocku trpím, když závěrečné titulky provází píseň Merry Christmas Everybody skupiny Slade...  Kdyby Noddy Holder ten film viděl, možná by se i jeho zmocnilo berserkerovské vražedné šílenství.

Laciné, a dobře ochucené, jen ta pachuť na patře po shlédnutí fimu svědčí o malililinko větším množství soli, cukru a koření, než by bylo přiměřené a vhodné. Americky patetické, což je pro mne o půlcoul za hranicí stravitelnosti, ale já nejsem divák, na něhož Kosinskiho film cílí; opravdový konzument je ten, kdo na hýždě upadá před největším z Američanů, Němcem Rolandem Emmerichem. Těžko tu definovat, o co tu jde, osobní drama stárnoucího amerického patriota a hrdiny navzdory protivenstvím, nenápadná  love story míšená nápadným vlastenectvím, hrdinský příběh plný klišé a bojová hra, která, aniž je jasné kde a kdy, přechází v poněkud mlhavé válečné dobrodružství. Ano, dívat se na tento film lze, vcelku dobře navazuje na původní Top Gun, ale asi těžko je možné dnes přijmout naivitu, která z filmu z roku 1986 přímo čišela.

"...popel popelu, prach prachu..." Z bible to není, ale i tak to vcelku vystihuje můj názor na marvelovky. Papír papíru, film filmu. Nemíchat, prosím. Co snese papír, film nemusí, a tady se přenos komiksového námětu do áčkového filmu znovu příliš nepodařil. Příliš barevné, příliš křiklavé, příliš hlučné, příliš bezduché... Příliš mnoho výbuchy podkreslené akce, příliš mnoho žen snažících se vyhlížet zároveň drsně heroicky i vyzývavě  žensky. Nic proti genderové korektnosti, ale na to, aby ty holky utáhly celý fim, prostě nemají koule.

Vizuálně fantastický, leč vypravěčsky klopotný a klopýtavý pokus o převedení Herbertova takřka geniálního díla do obrazu. Hudba je naprosto skvělá a výtvarník musel nad návrhy scén nutně prožít mnoho orgasmů, ale příběh sám tu trpí, a to především nemožností transformovat košatý svět Duny do smysluplného filmového příběhu. Co snese psané slovo, obraz zvládnout nemusí, a mnoho tedy zůstalo divákovi utajeno, snad s příslibem vysvětlení v dalších dílech. Kdo se z filmu dozvěděl, co zač jsou mentati? Kdo věnoval pozornost tomu, proč zradil doktor Wellington Yueh? Zaslechl někdo jméno Piter De Vries?

Poněkud exotická Hra na oliheň mírně nabourala mé, možná apriorní přesvědčení, že poslední dobrou televizní sérií byli Sequensovi Hříšní lidé Města pražského. Jihokorejský seriál pro Netflix se ukázal být peckou, která se strefila do doby a vkusu a oslovila kdekoho, třebaže   k realitě má daleko. Hra na oliheň chytne a nepustí, a tu divák rád odpouští poněkud nepravděpodobně vystavěný příběh i chvílemi neobvyklou expresivitu korejských herců. Podařená vizuální stránka série je podtržená báječně depresivní hudbou, což jen umocňuje divákovy emoce ze  skvěle napsané i interpretované hry o život, přerůstající od infantilního očekávání v nekompromisní, brutální a stále překvapující umírání. Není to ale hloupé SAW, založené na hnusu, tady autoři staví na psychologii, a staví velmi dobře.

Tak tohle se nezdařilo. Postupně slábnoucí trilogie Matrixu byla nastavena čtvrtým dílem, na němž není snad dobré vůbec nic, scénářem počínaje a kamerou, lze li vizuál v době počítačové grafiky tak nazvat, konče. Vznikl klopýtavý, ezotericky užvaněný, nudný a zmatený snímek, jehož kvality není snadné, a snad ani možné nalézt. Matrix Resurrections kanibalizuje původní trilogii velmi nechutným způsobem, aniž by však dokázal z kadáveru vyhryzat to kvalitní. Není ani mystický, ani napínavý, ani akční, není snad ani sci-fi, je jen nudný. Toporní herci, kteří nevědí jak hrát, režie bezpohlavní stejně jako režisér(ka), nenápaditý střih, občas až směšná výprava… Dvě hvězdy jen z úcty k minulosti.