Režie:
Denis VilleneuveKamera:
Greig FraserHudba:
Hans ZimmerHrají:
Timothée Chalamet, Rebecca Ferguson, Oscar Isaac, Jason Momoa, Josh Brolin, Javier Bardem, Stellan Skarsgård, Zendaya, Dave Bautista, David Dastmalchian (více)VOD (3)
Obsahy(2)
Kultovní sci-fi dílo vypráví o mocenských bojích uvnitř galaktického Impéria, v nichž jde o ovládnutí planety Arrakis: zdroje vzácného koření - melanže, jež poskytuje zvláštní psychické schopnosti, které umožňují cestování vesmírem. Padišáh imperátor svěří správu nad Arrakisem a s ní i komplikovanou těžbu neobyčejné látky vévodovi rodu Atreidů. Celá anabáze je ale součástí spiknutí, z něhož se podaří vyváznout jen vévodovu synovi Paulovi a jeho matce, kteří uprchnou do pouště. Jejich jedinou nadějí jsou nedůvěřiví domorodí obyvatelé fremeni, schopní trvale přežít ve vyprahlé pustině. Mohl by Paul Atreides být spasitelem, na kterého tak dlouho čekají? (Vertical Entertainment)
(více)Videa (5)
Recenze (1 579)
Duna přišla z hlediska filmového průmyslu v pravý čas, aby podpořila živořící kina a zvedla zájem o velkolepé výpravné podívané určené primárně pro velká plátna. Pro tuto kategorii je volba kanadského vizionáře na post režiséra ideální a nutno podotknout, že Denis (nejen) má očekávání naplnil do puntíku. Film vypadá a (ne)funguje přesně tak, jak jsem předpokládal. Můj vztah k předloze formovalo setkání s Lynchovou Dunou, která byla velmi problematická už v době natáčení a odstupem let vypadá bolestně brakově a směšně. Motiv bezmála půlkilometrových červů brázdících písečné duny a pohlcujících obří těžební stroje je pro mě neskousnutelný v jakkoliv vytříbeném podání a především - obecně nemám v oblibě fantasy kombinované s karikaturou sci-fi žánru. Kosmické lodě a důmyslné stroje ve spojení s mystikou a magií, které infikovaly a znehodnotily podstatnou část sci-fi žánru, mě iritují a prapůvod téhle degenerace spatřuji právě v Duně. Za to zkrátka Herberta pochválit nemůžu. Pravda, Duna není Star Wars, aspoň ne v tom smyslu, že svět SW je určený dětskému a dětinskému publiku, kdežto Duna má ambice oslovit především odrostlejší teenagery, ale díky Villeneuvovu špičkovému řemeslu je možné ji považovat za ideální rodinnou podívanou současnosti. Jak jsem už předeslal, když na mě scénárista vyrukuje s "hlasem" či "silou", dělávám čelem vzad, nemám rád používání náboženských motivů a la příchod Spasitele. Duna je navíc zřetelně ovlivněna islámskou apokalyptikou. A poslední výtka, nelíbí se mi filmový svět, kde dojde k útoku elitních superbojovníků, aby byli v počtu několika desítek následně v osobním souboji zmasakrováni hrdinou, který chápejte je ultrasupercool bojovník, zkrátka neskutečný borec. Zač tedy slabá 4. hvězdička? Protože mám rád spojení Villeneuvova smyslu pro monumentální obrazy a stejně monumentální soundtrack a jsem Villeneuvův velký fanoušek. Protože chápu, že Dunu světová kinematografie potřebovala. Protože návštěva kina pro mě tentokrát byla společenskou událostí v podobě přítomnosti mé dcery, jejíž okouzlení snímkem se trochu přeneslo i na mě. Celkový dojem: 70 % s tím, že pokračování Duny bude bez mé přítomnosti. Už mi nemá co nabídnout, ani mě čím překvapit. ()
Denis sprintuje od události k události, aby se mu tam všechno vešlo a aby stihl "odvyprávět" to potřebné, a nějak se zapomněl věnovat těm slovy nepopsatelným věcem. Jednu hvězdu navíc ubírám za soundtrack, ze kterého jsem byla extrémně zklamaná. Už dlouho jsem si neříkala, že by snad bylo lepší, kdyby k filmu nehrálo nic, než taková série rušivých pazvuků. --- A víte co, ještě jsem nad tím trochu přemýšlela a rozhodla jsem se být o něco naštvanější. Někteří herci jsou opravdu špatní (hlavně Rebecca, z toho jsem vážně smutná) a jiní museli být na place tak dva dny, nic nemá svůj vývoj ani konec, o postavách nic nevíme a ani se nic nedozvíme, ale je čas je sledovat skoro real time, jak nečinně prosedí noc ve stanu. Nechápu. A není to takový ten druh filmu, který by byl vyprázdněný naschvál. Nic se tam neodehraje navzdory tomu, jak moc se všichni snaží. I filmy, které mají naplánovaný větší příběh přes několik dílů, by měly mít svůj vlastní oblouk s koncem na konci. Takhle je to doslova pointless. --- A po nějaké době mám ještě potřebu dodat, že izolovaně od filmu soundtrack poslouchám a tam mi má co říct (hlavně Song of the Sisters, ke zbytku skladeb mám taky rozporuplný vztah), jen mi přijde extrémně nevhodný k nátuře této Duny (a zejména jistým konkrétním scénám). Některé pasáže mi přijdou hodně podobné tomu, co Hans napsal pro Dunkerk, jenže k Dunkerku ta hudba přilnula natolik, že by nešla bez zjizvení odstranit. Tady bych si přála jiného skladatele. ()
"Dreams are messages from the deep." Již při prvním hrdelném zadunění jazyka Sardaukarů v temnotách, skrze nějž se dovídáme základní koncept tohoto příběhu, jsem byl okamžitě přenesen do Villeneuvovy temně futuristické a zároveň jaksi až pravěky divoké vize Herbertovy feudální space opery ze vzdálené budoucnosti, která se stala kultovním dílem a inspirovala masivní počet následovníků. A v následujících pár minutách během prologu, téměř na úrovni prologu Pána prstenů, jsem byl touto vizí a jejím zpracováním absolutně pohlcen. Režisér v dokonalé symbióze se skladatelem a kameramanem na ploše dvou a půl hodin vytvořili mistrovsky vytesanou antickou mramorovou fresku, prvotřídní monumentální melodrama o vzestupu a pádu jednoho rodu na pozadí brutálních galaktických tahanic o moc a bohatství, nadějných a zlověstných proroctví a začínajícího osudového příběhu jednoho mladíka, který do toho všeho byl nedobrovolně vhozen. Vzhledem k fyzické i myšlenkové obsáhlosti předlohy mi přišlo jako velmi chytrý kompromis přistoupit k celému pojetí adaptace tímto způsobem, kdy jsem měl více než jednou pocit, že sleduji soubor obrazů, fresek - ukazuj to zásadní, zdlouhavě na ničem nelpi, nevysvětluj a nevyprávěj. Nefungovalo by to ale do takové míry, kdyby adaptaci vytvářeli méně talentovaní tvůrci. Naštěstí byl tento projekt zcela srdeční záležitostí zrovna pro někoho jako je současný největší mistr sci-fi Villeneuve a ten si k spolupráci na něm vybral další podobně talentované tvůrce. Bylo proto radost sledovat tu extrémní úspornost a přesto vždy přesnost a soudržnost dramaturgie a děje, plného náznaků a obrazového vyprávění. Jak mystiku, tak na mnoha jiných místech velkolepost dění a příběhu po celou dobu v rámci zmíněného přístupu velmi silně podporovali Greig Fraser a Hans Zimmer, oba znovu na vrcholu svých tvůrčích sil. Kameramanův ohromující cit pro kompozici a nasvícení záběrů, ikonické scenérie a scénografii v součinnosti s fenomenálním designem a celkovou estetikou prostředí (exteriérů i interiérů), budov a kostýmů vytvářely takový pocit nádherné, výrazné a nezapomenutelné propracovanosti a monumentálnosti světa, jaký člověk vidí možná tak jednou za deset, dvacet let. A skladatelova hypnotická, mimozemsky znějící hudba, plná chorálů, kreativně použitých a futuristicky/orientálně znějících rychlých bubnů, dud, pouštního ambientu nebo podprahového šepotu neuvěřitelně dotvářela celkovou atmosféru a pomáhala s absolutním pohlcením. Přes všechny tyto pozitiva a zatraceně velké nadšení, které cítím, bych ale našel i několik problémů. I když jsem napsal, že zvolený přístup úsporného vyprávění byl proveden výborně a byl víceméně jedinou logickou odpovědí na to, jak adaptovat něco takového jako je knižní Duna, na některých místech bych nebyl vůbec proti tomu, kdyby scénář nechal postavy vydechnout, dal do nich přes nějaké intimnější společné momenty či dialogy více života, o něco větší hloubku. Samozřejmě, oproti knize tu chyběla taktéž ta mnohem komplexnější psychologie postav, v knize podávaná jednoduše skrze jejich niterné hloubání a přemítání (čti myšlenky), což tam tvořilo docela důležitou/velkou část. Na druhou stranu, v tomto ohledu režisér často velmi umně vytahoval právě ty nejzásadnější momenty, repliky a myšlenky a v mnoha jiných případech zase skvěle vyprávěl, to co prostě nešlo odříkat, skrze obrazy, sny a vize. Tady právě ten zvolený přístup ukazoval svoje přednosti možná nejvíce (protože se nerozbíjelo celkové vyznění, styl vyprávění ani dramaturgie). Kromě výše zmíněného bych taky nebyl proti, kdyby jsme se dozvěděli více o životě, lidech a hlubším fungování společnosti na Arrakisu (resp. viděli aspoň jednou život v hlavním městě - stačilo do filmu třeba přidat tu scénu slavnostní večeře z knihy), nicméně chápu, že to by už mohlo natáhnout stopáž filmu až přespříliš na neúměrnou, nezvladatelnou délku (jako teď asi natahuji můj komentář... zase :). Limity převodu z jednoho média do druhého, no. Co se dá dělat. Každopádně jsem si do značné míry jistý, že ústřední témata, které v prvním filmu byly pouze naznačeny (mimochodem znovu - ta brilantní úspornost, kdy scénáři stačilo např. pro předání zásadní myšlenky pouze pár slov a jedna, dvě krátké scény), budou výrazněji rozvinuty v druhé části adaptace. Největší chybou této žánr definující, obrovské, dospělé a zřetelně s láskou natočené space opery tak zůstává její prozatím neuzavřený konec. 9/10 PS: Naštěstí dnes k 4.3. 2024, kdy jsem viděl první část potřetí, již uzavřený. Do jisté míry. "The mystery of life isn't a problem to solve, but a reality to experience." () (méně) (více)
Denis Villeneuve je určitě režisér, který má, co nabídnout do filmového průmyslu, ale Duna mě bohužel neuhranula.Neznám knihu ani originál, takže jsem nevěděl, co čekat, ale s výsledným materiálem nejsem příliš spokojen.Zpočátku se Duna jevila atraktivně. Představuje zajímavě vymyšlený svět ( ale rozhodně to není další GOT, ani LOTR) spíš další Star Wars, jen více sofistikovanější.Vizuálně je Duna působivá, dokud nepřišla na scénu akce, bohužel, ale v tomhle ohledu jsem nic horšího neviděl. Osobní souboje vypadají jak z Power Rangers ( ty červeně-modro blikající štíty u postav) byl pro mne silně rušivým elementem, který už tak nevýraznou PG-13 akci dělal ještě rušivější. Druhý díl, že má slibovat velkolepou bitvu ? No pokud to tam bude blikat jak tady, tak to ať se raději věnují politice, protože ta byla daleko zajímavější. Písečný Červ vypadal hezky, ale vzhledem k tomu, že se na něm dělalo 2 roky, tak jsem očekával víc, než 30 sekundový záběr jak na Modelku .Pochválit musím herecký cásting, ikdyž do druhého dílu jich moc nezbylo. Hudba mě příliš nezaujala ( Při bitvě tam hrály Dudy?), tempo je velmi pomalé, především ve druhé půli se film až nechutně vleče, emoce chybí, dějově to není úplně hloupé, ale pobrat všechny ty rody, názvy a jména bez znalosti předlohy je téměř nemožné a znova se na Dunu dobrovolně opravdu koukat nebudu.Bojím se, že tohle budování nového světa půjde mimo mě, jelikož zde nebyla ani jedna WOW scéna, kvůli které bych si rád Dunu pustil znova, ba nemám, ani moc co ukázat přátelům. Zůstanu na neutrálních nenadšených 3 hvězdách za vizuální stránku a herce, kteří si odehráli své. Příběh 4/5, Akce 1/5, Humor 1/5, Násilí 0/5, Zábavnost 3/5 Hudba 3/5, Vizuál 4/5, Atmosféra 4/5, Napětí 2/5, Emoce 1/5, Herci 4/5. 6/10. ()
„ALE ARRAKIS JE ARRAKIS. A POUŠŤ POHLTÍ SLABÉ JEDINCE. MOJE POUŠŤ. MŮJ ARRAKIS. MOJE DUNA…“ /// Tohle bude ten typ filmu a vyprávění, na kterej musíte mít náladu. Nečekat bitvy lítajících talířů či řežbu svítících mečů, ale připravit se na zapojení šedý kůry mozkový, páč ne všechna poselství jsou vyřčena nahlas. Navíc se tady bere všechno a všichni strašně vážně. Čekal jsem, že vizuál zastíní příběh. Zbytečně. Baví mě jak první vypravěčská polovina, tak i ta druhá, pouštní a podivuhodná. Půlku filmu „dělá“ Zimmerova hudba. Hercům zase Villeneuve vtiskl neuvěřitelný charisma. Postavy zbytečně nežvaněj, hodně toho řeknou pohledem a gesty (někdy doslova) a takovej Chalamet je pro mě překvapení jako prase. Pak třeba i to, že Momoa (jako „Duncan“) je lepší než celej Aquaman. Když už jsem u herců – maskéři se kurevsky vyřádili! Taky mě překvapilo, kolik (těch známejch) si tady mírnix týrnix umře. Epickej zážitek, kterej těží z digitálního megalomanství a malejch detailů, jako je třeba „příchod“ červa, Ibadovy oči, Hlas nebo Ornithopter. Po dlouhý době jsem zase chtěl, aby něco neskončilo… /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Stejnojmennou knihu, kterou v roce 1965 napsal Frank Herbert, neznám. 2.) Miluju písek víc než vodu. Proto furt plivu. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE *** NAPĚTÍ ** ()
Galerie (112)
Zajímavosti (96)
- Kyle MacLachlan, ktorý hral Paula v Duna (1984), veľmi podporoval obsadenie Timothée Chalameta do úlohy Paula Atreidesa. Povedal tiež, že by rád mal cameo v pokračovaní. (Pat.Ko)
- Mnohé kusy nábytku rodu Atreidov zobrazujú býka. Letov (Oscar Isaac) otec, Paulus, bojoval s býkmi, aby získal priazeň svojho ľudu, na čo poukazuje jeho vnuk Paul (Timothée Chalamet), ktorý nesie rovnaké meno. Toto je zachytené v knihe "Dune: House Atreides". Paulus bol tiež zavraždený, keď jeho manželka Helena zariadila, aby bol býk omámený. Písmená na Paulusovom hrobe sú v gréckom jazyku, pretože rod Atreides je samotne gréckeho pôvodu. Svoje meno berú z rodu Atreovcov. V trilógii Prelude to Dune je uvedené, že rod Atreidov odvodzoval svoje korene od starovekého rodu Atreovcov, vrátane kráľa Agamemnona. Paulovo druhé meno, Orestes, tiež uctieva tento pôvod. V trilógii Legends of Dune sa zisťuje, že skromný vojvodca si vzal meno Agamemnon a svojmu jedinému synovi Vorianovi dal priezvisko Atreides. (Pat.Ko)
- Pre film bolo vytvorených viac ako dvetisíc vizuálnych efektových záberov. Tieto zábery využívali chroma key proces, ktorý vizuálny efektový supervízor Paul Lambert nazval "pieskovým plátnom"; namiesto použitia zelených pozadí tím vizuálnych efektov použil hnedo sfarbené pozadia, ktoré sa zhodovali s púštnymi zábermi určenými na pozadie. Výsledné zábery pôsobia prirodzenejšie než pri iných chroma key technikách. Pieskové červy boli vytvorené pomocou počítačovej animácie s pôvodným dizajnom, ktorý Lambert považoval za "praveký", bol inšpirovaný veľrybami a sledoval podvodné pohyby veľrýb. Zvažovali, že by použili nálože na zachytenie pohybu pieskových červov, keď sa prebíjajú na povrch púšte, no v Blízkom východe by to bolo nepraktické, a preto namiesto toho použili softvér Houdini na to, aby piesok napodobňoval pohyb vody. Villeneuve nechcel, aby zvuky spojené s týmito špeciálnymi efektmi zneli ako produkcia štúdia, preto zvukoví dizajnéri Mark Mangini a Theo Green použili prístup "falošného dokumentárneho realizmu" na zachytenie prirodzených zvukov a ich manipuláciu pre použitie vo filme, vrátane nahrávania zvukov posúvajúceho sa piesku v Death Valley pomocou hydrofónov. (Pat.Ko)
Reklama