jemine

Pamatuje-li někdo z přítomných pop music osmdesátých let, patrně si vybaví Michala Davida i Josefa Melena. Zatímco Michal David byl považován za vzor nevkusu, písně pro Josefa Melena šly mnohem, mnohem hlouběji, mnohem dál do hniloby a bahna komerce a podbíziovsti. Prvního, a snad i druhého Hellboye bylo možné považovat za neurážející a vcelku zábavné zástupce popu, ale tento, nový a a vymakanější díl, patrně počátek nové série, je Josef Melen, dokonalý a nekompromisní. Laciný, barevný, hřmotný, a hloupý. Film nemá vtip, švih, šmrnc... Nic. Není ani vtipný, ani cynický, jen hloupý. Barevný, akční, hlučný, plný efektů.... A hloupý. Herci se mohou snažit, co jim mentální i fyzické síly dovolí, ale přes limity dané scénářem se nedostanou; nemohou. Stávají se vlastními karikaturami, a v příběhu plném klišé nemají šanci přehoupnout film, snad míněmý jako áčkový, do oblasti, v níž vládne dobrý vkus. Klopýtá tu příběh, scénář, střih, a snad i hudba... Promarněný čas...

Je-li vám deset, je svět okolo jednoduchý a přímý, i když ne vždy pochopitelný, dobro je dobré a zlo zlé; není snadné připustit si, že skutečnost je jiná. Taika Waititi, můj nový oblíbenec, jemuž jsem na chvíli odpustil i Thora: Ragnarok, natočil hořkou tragikomedii o počátku dospívání jednoho malého nácka na vrcholu agónie Třetí říše. Asi není jednoduché se v deseti letech přátelit s imaginárním Hitlerem, okolo sebe mít Hitlerjugend, otce kdesi ve válce, milující matku vídat s lahví vína a v přístěnku pokoje mrtvé sestry potkávat živou židovku. Třebaže výchozí situace je dost bizarní, film z toho vyšel skvělý, báječně vybalancovaný na hraně absurdity a dobře vypočítaných emocí, částečně bláznivý a vcelku uvěřitelný. Chvíli se na apokalyptický svět roku 1945 díváte optikou desetiletého chlapce, zažívajícího stav zmatku z poznání, deziluzí, smutku, hrůzy a počínající erotické (nejenom) lásky. Pět hvězd, s malilinkými výhradami, ale přece jen pět.

Koláž, ne film. A prvoplánově hnusná koláž, stejně jako románová předloha, která s perverzní touhou lidí po odporných prožitcích stojí a padá. Nelíbila se se mi ani předloha, ani Marhoulův filmový přepis; ostatně, Marhoul filmy ani neumí, jen skládá vizuálně dokonalé scény do kostrbatého a nehomogenního celku. Nabarvené ptáče není ani zdaleka hluboce dramatickým příběhem, není to nic než pouťově laciná podívaná, panoptikum zrůd. Dvě hvězdy za kameru.

Muž je muž a žena je žena, muž má pindíka a žena pipinku... Třebaže nikterak netoužím po tom, být za šovinistu, po shlédnutí tohoto filmu, který měl být navratem ke sci-fi klasice, se jím cítím být. Páchne tu syntetika, ba i nitro, a chřestí tu papír. Návrat ke kořenům se koná tak nějak napůl, postavy prvních dílů nevyspěly, jen sešly, a podle všeho i tak trochu zešílely; možná ve snaze vyrovnat se s genderovou korektností dneška. Nelíbil se mi ten film, byť přesycený neviděnými vulvami. Tak trochu paradoxně bezpohlavní, tak trochu nelogický, tak trochu hloupý. Asi už se nelze vrátit do osmdesátých let. Je to škoda, zvlášť pro ty z nás, kdo na vlně filmů jako byl Terminátor, Predátor či Vetřelec vyrůstali. Vizuálně poutavý, ale myšlenkově chudý pokus zemřel na oubytě scénáře, který, lapaje po všem, neulovil takřka nic. Příliš mnoho žen, příliš málo myšlenek, deformovaná logika.

Létáme do kosmu, žijeme s technikou, kterou by naši pradědové označili za čáry a kouzla, hrabeme se v genomu rostlin, zvířat i lidí, hromadíme bohatství vědomostí, a přesto tu existuje ohromné množství lidí, věřících v kouzelnou hůlku, neviditelnou čepici a létající koberec. Já zrovna nechápu proč, ale pro ně jsou duševně a téměř i fyzicky  kastrovaní muži zaštiťující se vírou v Semitu v bederní roušce visícího na dvou dřevech, autoritou. Inu, tenhle podivný vztah vede k deformitám, o kterých skvělým způsobem hovoří tento film. Je dobré ho vidět, je dobré nechat ho někde hluboko v mysli uzrát.  Je dobré vědět, co dokáže moc.

Ukřičený a plochý film, barevný a hlasitý, plný provařených hitů. Bohemian Rhapsody stojí za podívání, ale ne kvůli příběhu, film stojí a padá s písněmi Queen, a bez nich by nebyl nic, neznamenal by nic a shlédnout jej by znamenalo ztratit drahocenný čas. Jen škoda, že autoři opominuli skutečnost, že Queen nenatočili jen ve filmu použité hity. Možná by ještě stálo za připomínku, že vidět film stojí za to jen v původním znění. Český dabing je otřesný, na zvracení, strašný, stvořený patrně někým, jehož slovní zásoba a stylistické schopnosti nepřevyšují schopnosti usychající kapradiny.

Možná to byl úkol pro Herkula, natočit hold Jiřímu Grygarovi, ale tým v čele s Martinem Petráskem a Leošem Kyšou se jej zhostil na výbornou. Vznikl film, který diváka plynule seznamuje s košatým životem člověka takřka renesančního, vědce, popularizátora vědy a předního českého skeptika. V necelých devadesáti minutách asi nebylo možné každé z nahozených témat vyčerpat, ale jedno, doublethink věřícího astronoma a astrofyzika, vyčerpáno být mělo, už jenom s ohledem na činnost Jiřího Grygara ve spolku Sisyfos. Možná by to pomohlo utlumit vzteklé štěkání a zavilé vytí nejrůznějších esoteriků, biomatek a lesan, alternativců, antivaxerů a plochozemců, kteří všichni, nemaje jiných argumentů, vrhají se vztekle na křesťanství této ikony skepticismu. PS: Maně mne poškádlila myšlenka, jak asi by tento film pojal jiný dokumentarista, třeba takový Viliam Poltikovič... :-D

Lidé se dopouštějí jedné obrovité chyby v úsudku: domnívají se, že mají právo na život a na zdraví. Není to pravda, ale tohle ohromné volání po vysněné spravedlnosti zvedá celý oslizlý a hnilobou páchnoucí organismus alternativní medicíny z nezasypaného společného hrobu  pověrečnosti, čar, kouzel a New Age zpět na výsluní. Tam, kde skutečnost nenabízí řešení buď vůbec, anebo žádné příjemné, snadné a optimistické, vždycky se najde stín, z něhož vykoukne mrchožrout skrývající zažloutlé zuby plné hnijícího masa za usmívající se karnevalovou škraboškou a nějaké to řešení za úplatu slíbí. Jsem rád, že tento dokument vznikl a říkám si: jen houšť a větší kapky.

Podivně pouťový sled barevných obrázků, z nichž vyzařuje režisérovo okouzlení možnostmi počítačové grafiky. Dívat se na to dá, ale jen jednou, jedinkrát, všechno ostatní už je masochismus. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že sleduji putinovskou reinkarnaci vcelku stravitelného filmu Skřivánek, (https://www.csfd.cz/film/236133-skrivanek/recenze/), bohužel pokaženou patosem a heroismem střihu takřka Emmerichova. No, opravdu, dívat se na to dá, milovníci WW II ocení spoustu prokreslených detailů, znaleckým okem ohodnotí dokonalé ztvárnění tanku T34/76  a jeho soupeře  Panzerkampfwagenu III s padesátkou, ocení i bitevní scény a svižný děj, ale to je z pozitiv asi všechno. Zbytek je hnis z bolavého palce vytažený...

Bídou scénáře postižený film, který nahoru táhnou především herecké výkony pánů  Steva Coogana a Johna C. Reillyho. No, ale zatímco scénárista i možná i režisér by za trest zasloužili povinné sledování posledních děl Víta Olmera, oba herci v hlavních rolích divákovi vše bohatě vynahradí, třebaže film se dotýká nepříliš veselého závěru kariéry Laurela a Hardyho. Coogan i Reilly  jsou  dokonalí, komičtí i dojemní, uvěřitelně  lidští ve smutku i veselí, a ti z diváků, kteří mají grotesky Stana a Ollieho v oblibě, v nich své pošetilé hrdiny okamžitě spatří.