Ještěřák

Snímek, kde kameraman nesleduje na pětatřicátou klapku umělecké zájmy pintlich režiséra v křesílku opodál, nýbrž sleduje, aby primárně nedostal hedku od talibánce, bude asi vypadat trochu jinak, že? Armadillo je tak syrové, neučesané a nevypointované, že vysvětlí obsah hlášky "ty se asi moc díváš na americké filmy" lépe než tisíc slov. Armadillo má nulové umělecké, kreativní a morální vize, jediný záchvat občasné kreativity jsem zastihl ve střihu, na který měl kolega kameraman bratru více klidu. Často je všední a nudný, asi jako pobyt v zachlustané pouštní základně. V Armadillu nikdo neřeší žádné cool situace, nesype z rukávu žádné cool hlášky, u kterých předtím tucet lidí ze štábu řešil, jestli budou správně artikulovány a dost cool. Hudba je naflákána dost záhadně. Mrtví talibánci vypadají nervózní low-res kamerou jako beztvará hromda sraček, že to nikdy ani deset Spielbergů takhle odporně nenaaranžuje. Nejsou to pro mně žádný životňáky, ale vážím si - snad z logiky, že jich fakt moc neni - všech komorních válečných filmů, kde se podrobně řeší každá možnost smrti, každý zdánlivě bezvýznamný, ale optikou jednotlivce pro někoho zásadní, krok, jako to ukazuje třeba Umírání za dlouhého dne, nebo zdařilé vykreslení frustrace v logicky trochu nudném Jarhead, a myslím si, že úžasně daleko k jádru pudla zašel v deseti hodinách fanastický Band of Brothers, jenže jsou věci, které se filmem prostě ochcat nedají (70%).

Alerta, alerta, spoiler-fascista! Sexy čarodka s chlupatou frndou se záhadně vyspawnuje do 21. století, aby robila lidem, co se s ní nepářou a klidně ji rozpářou, problémy jak cyp. Od začátku bylo jasné, že nevyholená kočka s vosím pasem asi nebude žádné moderní děvče :-) První racionální přízemní půlka, kdy se řeší "co to kurwa jest", popř. "co prozradí vnitřnosti", jednoznačně lepší, já moc nežeru takové ty horory, kdy se vědecky pojatý horor na pětníku změní v céčkovou paranormální chujovinu, triky jako oheň, nebo otevřená Janička, a teď opravdu nemluvim o její frendly povaze, ba ani přístup děvčete k mužskému plemeni nedostává se na přetřes, vypadají jakoby také přišly ze 17. století. Na druhou stranu práce se světly a stíny je velmi dobrá, celkově jde o takový čtyřhvězdý v klidu horůrek, co ve vás probudí cinefila, nekrofila, úchyla a amatérského vymítače ďábla...

Jeden z nejzajímavějších Oscar bullshit 2016 nominees, od kterého jsem na základě obsazení, obrázků a recenzí mylně celkem prd očekával. Nicméně Villeneuve, a teď nemluvim o Jacquesovi, ba dokonce ani o Gillesovi, skvělým způsobem drží závodní tempo. Už předposledně ve Zmizení z nějakého důvodu předstíral, že je Coppola nebo Scorsese, a kroutil velmi prvoligově. Přičemž nyní stvrzuje, že to nebyla náhoda, že tam ty rejžovský buňky budou vrozený. Nejpříjemnější je na filmu Emily Blunt coby osvědčená ale naivní agentka. Existuje myriáda filmů, sledujících počínání novýho zajíce v revíru, který si rychle udělá voko, zaznamená několik rokenrolových výkonů a zcela si získá partu (poctivá naivní emotivní sračička, tak jak to všichni máme rádi). SICARIO není ten případ. Je o holce, která stáhla gatě kurva daleko před brodem. Už za tu zajímavou změnu si film nějakého plešouna zaslouží.

V podstatě pohádka a rodinný film ze staré školy (já měl v 90s nakoukaného spíš Černého hřebce), normálně bych tento typ filmu asi nedal, ale právě kobyly jsou téma, kde tohle na mě funguje, kde tohle podání s jasným úvodem, průběhem i závěrem snesu asi zhruba jako u sportovních filmů. První půlhodinka škrábání se z hlubin mísy na pomyslný okraj hajzlu, aby pak následoval pád do ještě větších hlubin, věnovaná tomu, co kde Phar Lap zase posral, je dost možná nejzábavnější. Drze pesimistcký závěr stručně cynický, věnovaný tomu, kdo jak kde v bídě nakonec umřel, mě osobně přišel zajímavej, takhle realisticky se toto dneska už netočí, byla jiná doba:-) Následuje SPOILER o velikosti Phar Lapova šestikilového srdéčka, koník je na konci pořád dobrej, načež něco sežere a pak skoro až cynicky rychle umře, žádná povinná plakací patnáctiminutovka, šmik na skandální novinové titulky a závěr, ende. Mě to tak vyhovovalo, film v podstatě vystihl sebe sama a častý konec takovýchto hrdinů, kteří rychle zaplanou a většinou pak stejně rychle taky zhasnou. "Koňácká kavárna" a lidé kolem ořů se motající jsou zde vykresleni řekněme velmi deziluzivně, nesympaťácky a prosti větších příkras, takže jediným čistým tvorem majícím všech pět pohromadě je v podstatě Phar Lap. Pro zajímavost, Phar Lap je skoro tutově potomkem prastarého a skoro bájného koně s anomálním srdcem jménem Eclipse, který se, pokud se dá věřit takovým prastarým drbům, narodil celkem bezprizorně po čas úplného zatmění, jehož krev koluje také v drtivé většině vítězů Velké Pardubické - a dost možná i krev Phar Lapa. Za toto je zodpovědný pijící ale penězomilný vlastník Eclipseho, díky jehož úsilí Eclipse údajně ročně pokryl na 50 klisen, takže se jeho retirement proměnil doslova v jeden velký bordel.

Mladý Shyalamánek musel snad v Indii chodit tam a zpátky z Ahmababádu do Haidarabádu a živit se jako potuplný pletač bičů z hoven, jinak si to neumím vysvětlit. Film vypadá, že měl rozpočet setávající z drobných, co se nějakýmu distributorovi nechtělo rozměňovat ve frontě na kaviárový meníčko, ale pyšní se velkou atmosférou a lvím geniem loci. Zásadně racionální horory nezpíčené nesmyslnýma jevama a příšerama přímo miluju, takže si trochu zatrolluju a vysolím plnou cenu. Navíc z té holky bylo vidět, že fakt chtěla.

Jelikož v mých kulackých žilách koluje panevropská krev německo-polsko-židovská po otci a částečně švédská po mamince, nosnému tématu filmu jsem velmi dobře rozuměl a proto se i "pobavil". Shodou okolností i náš nikoli mlýn, ale grunt, tzv.Southwork pod kaštanem, z útrob jehož masitých a stále nasáklých osmdesátkových zdí píšu všechny své bohulibé komentáře, stojí na severní Moravě a musel k tomu přečkat nejednu fašistickobolševickou kurvárnu (záměrně je píšu dohromady, svině jako svině). Tento náš grunt byl postaven v 60. letech 19. století jistou rodinou Kachlů jakožto jedna z vůbec prvních nedřevjanek ve vsi, kdy velmi jemný písek potřebný pro stavbu usedlosti vozili koňmi až z řek na Opavsku a před domem také zasadili kaštan. Kachel byl ve své době v podstatě drobný živnostník, který ale bezdětný onemocněl, a krátce předtím, než si vzal svoji vlastní velmi pohlednou čeládku (což byl tenkrát docela skandální krok, protože čeledínky se zpravidla pouze šoustávaly), zařval na souchotiny. Ta poté nezaváhala a vzala si jistého Weissmanna, mého prapraněcodědečka, jehož potomek logicky zdědil i grunt. Weissmannovi se postupně stali druhými nejvýznamnějšími kulaky ve vsi, když se do časů největší prosperity narodila moje prabába (1913). Právě v rámci poválečného odsunu Němců (má rodina byla v suchu, neb chodila do českých škol) skýtal grunt s kaštanem již plně rostlým útočiště odsunuté rodině, jejichž potomci hledali moji prababku ještě začátkem 90. let, aby jí poděkovali. (Jinak moje prababi moc proněmecká nebyla, jelikož se po ní na půdě našla ukradená německá cedule a i pytel s háknkrojcem po náccích.) Po vítězném únoru jsou samozřejmě grunty kulaků, jako byli ve vsi Řeha nebo Weissmann, naprostým trnem v oku, celá rodina je zdiskreditována, odmajetněna a potupena. Moje babka (1938) pracuje jako selka, praděda za směšný peníz v lese, (opakovaně) se pokouší o sebevraždu a rozchlastává se, což se v rodině nově tak nějak dědí po generaci (mě to sice mine, ale nechci proto děti). Lidé na gruntu a nejen našem postupně přestávají mít vztah k půdě, ostatně i proto, že to pod komáry vcelku nedává smysl. Nevím, jaké totalitní bláto přesně přinese 21. století, dost možná přivane směrem od olizovačů análu pouštního prasáka mohameda, ale vím, že můj grunt to ustojí!

Velká Británie je pro motýly zcela zásadní zemí, protože právě tady a nikde jinde byli šupinokřídláci - ponejvíce rukama znuděných, zabezpečených modrokrevníků na vysoké noze - poprvé šířeji podrobeni bližšímu bádání. Zároveň se tady odehrála první dramata vymírání a ústupu druhů (k čemuž ani nepotřebovali kolektivizaci), tolerují se sračky jako Butterfly Weddings... Velmi se divím, že se před kameru nedostal na přetřes ohniváček Lycaena dispar, v Česku potenciálně přítomný na každé zahradě, který byl v UK pravděpodobně zničen dřív, než v ČR začali motýli vůbec ustupovat. Postupně se mapování a ochrana (nejen) motýlů v UK rozkošatila v cosi obrovského, jenž začalo přinášet velmi alarmující data, přičemž je nadmíru jasné, že situace u nás kopíruje po pár dekádách zhusta to samé. _____ Dokument je typicky precizně natočený, až by skoro slza ukápla, a zlubrikovala všechny zatvrdlé šrouby v úchytu entomologické síťky. Jistou popularizační roli skrze nápadné emoce zvládá de facto dokonale. Jestli si má ale nezkušený divák odnést informaci o tom, že UK je na motýly a přírodu obecně vlastně velmi bohatá země (což nikdy nebyla), že pomalu největším významem motýlů je "sexiness" daných tvorečků a hustá ispirace pro tetování nebo tanec, nebo ukazovat jako řešení zpackané přírody skrze každoroční přikrmování lokalit homemade housenkama, pak je s ním bohužel zároveň něco dost špatně. Mnohem lepším a racionálnějším příkladem v tomto byl ten chlapík, vedoucí prťata k osvětě. Někde mě tam prostě chyběla jedna kouzelná minuta s banálním ale naprosto platným tvrzením: motýli jsou významní opylovači a ještě důležitější součást (kořist) ekosystému a vytlačuje je dílem homogenizace a dílem zarůstání jakožto důsledek totální ztráty vztahu moderního člověka s přírodou. Já tyhle změny vídám rok co rok jako mapovatel, každý rok potkávám konkrétní druhy nebo i celá společenstva mizet často jen pouhou leností a zpupností, a přijde mi dobré o takových věcech mluvit, protože nechci jednoho dne vysvětlovat svým vnukům, že žluťásek byl motýl. Britská optika nebo ne, tato témata rozkrýval dokument jen málo. Abych tak parafrázoval Tanec s vlky: Chtěl jsem vidět Divoký západ, pane - než navždycky zmizí.

"If you want to avoid criticism, say nothing, do nothing, BE nothing." _____ Jak už to chodí, stála u zrodu extrému - katarze. Flyers dostali jednoho dnes už vcelku vousatého večera od St. Louis v souboji prvoročáků dost hnusně na budku. Uplyne pár let a zámořská, ale i evropská mužsta se děsí jmen, jako je třeba Bobby Clarke, "mimo led klasa a dokonalý gentleman," jak jednou napsal Wayne Gretzky; legendární bezzubý inzulinek, jehož toothless smile jsem nějakou dobu používal jako avatar, když jsem byl taky pyšně toothless. Co rozhodně nebylo bezzubé, byl jejich hokej, byť vyhráli "jen" dva Poháry, ale ten vliv na hru! Ještě Gretzky přiznával, že v době začátků "představovali vzor pro sestavení týmu NHL Flyers, urostlí kluci a hora svalů", dokud Freda Shera nevystřídal jiný vizionář puku, a sice Glen Sather, který si mimo jiné jistě ne náhodou také liboval v hláškách a jinotajích. ("Dnes nás čeká největší nerovnocenný zápas v dějinách hokeje. Možná nevyhrajeme, ale jsme na prohru lépe organizačně připraveni.") _____ Tehdy, mimo svět pojebaných platových stropů, odosobněných arén, bez pasti ve středním pásmu a extra trestů za odhození rukavic, se rodily skutečné dynastie. Není bez zajímavosti, že určité ledové buranství a vyšinutý zápal pro hru dodnes do velké míry žije v srdcích a očekáváních vždy náročných fanoušků Flyers, dodnes vzpomínajících na tyhle kluky, jakožto i na jejich nástupce, kteří se jim jistou cáklostí, zaujetím a přeháněním blížili. Mluvím tady o hráčích, jako je Eric Lindros, Chris Pronger, nebo Ron Hextall, plejerech, kteří v České republice s poněkud odlišnou hokejovou kulturou nejsou zrovna populární hráčský vzory. Oni by pro takové typy doslova chcípli, protože jim dali něco, co jejich ošklivý město nikdy nemělo, hrdost.

♥♥♥ She's a rainbow. ♥♥♥

Jemně mi to připomínalo nikoli výpravu nadupaných profíků, ale zájmový výlet zvědavých (byť milutkých) koníčkářů, ulítávajících na objevování hustověcí - to vše se slzou ve voku komentováno Hankovo middle-age-crisis-having British šuknou ze třetí série Calofornicationu. Ale chytlo mě to za žlázy - částečně asi proto, že kulky mé jsou recentně kinematograficky neukojené a tedy plné!