whitas

Na rozdíl od Paříže je NY velice kompaktní dílo, které nepůsobí dojmem skládačky nesourodých krátkých snímků. Naopak jsou všechny příběhy dobře provázané, čímž se zahlazují přechody mezi jednotlivými částmi. Ty spojuje prolínání některých postav mezi příběhy a zejména postava mladé dokumentaristky, která natáčí obyčejné lidi, při obyčejných událostech přímo na ulici. Na americké půdě se tak konečně (po všech těch záchranách světa) objevuje kouzlo banality. A stejně jako u Paříže je i u NY nejsilnější stránkou ta jedinečná atmosféra města, ve kterém se příběhy odehrávají.

"Film o Terezíně, který nacisti vyparádili pro komisi Červeného kříže, a o tom, jak ho viděla ta komise. Čekali koncentrák, a najdenou tohle. Docela lidské zařízení: lidé tu hrají divadlo, organizují koncerty, (...) děti zpívají ve sboru. Ten sbor skutečně existoval, a když odvedl svou práci před komisí, šel do plynu, děti i sbormistr." Alfréd Radok -------- Cenzůra ponechala z tohoto záměru ve filmu jen některé náznaky, těžko mohla v roce 1949 nechat Radoka, aby odhaloval zrůdnost ideologické propagandy. ------------- "S Hitlerovým jménem se mi vybavuje v mysli obraz: Děvčátko jako cukrová panenka podává Hitlerovi kytici divokých květů. Hitler se k ní naklání a laskavě se usmívá. Tenhle obrázek je spjat s vědomím, co nacismus znamenal, protože něco skrývá. (...) Kdo vidí jen Hitlera a holčičku s kyticí, nevidí vlastně vůbec nic." Alfréd Radok

Na půl zábavné sci-fi a na půl sofistikovaná kritika rasismu, vykořisťování, mediální moci, dogmat, masového myšlení a touhy po penězích. Blomkamp si vyzkoušel hned několik filmařských postupů, začátek připomíná dokumentární film, konec zase válečnou řežbu. Dohromady tento guláš ale tvoří velice komplexní dílo.

Vynikající sebereflexivní dílo, dlouhé záběry navozují optimální náladu a neustálé přeostřování nahrazuje rychlý střih. Film nepotřebuje rychlé tempo aby byl strhující.

Kritika lidské pasivity a neustálého oddalování důležitých úkolů. Zároveň také citlivý romantický příběh, který je mnohem víc ze života než kterýkoliv jiný film tohoto žánru natočený za velkou louží.

Camino je velice inteligentní film, který nabízí velmi neotřele různé pohledy na otázku víry a náboženství. Zpočátku je zobrazen život mladé Camino jako jedna velká idylka, hlavní hrdinka vypadá jak z reklamy na zubní pastu a i náboženství se nejprve jeví jako rozumně fungující instituce. Později se však objevují nové kontexty, které samozřejmě staví náboženství do nového světla. Ani dogmaticky věřící matka už na konci filmu není tak sympatická, jak se na začátku zdálo. Pro mě největší překvapení 44th MFF KV.

Bože tohle žeru, minimum prostředků a maximum výsledků. Na dobrý film člověk potřebuje originální nápad a pak už jen kameru. Nejdražší na filmu bylo snad jen ukázat balík peněz, který Eva (Eszter Balint) dostala od neznámého dealera. Nic se tu neřekne přímo v dialogu, všechno je schováno jakoby pod povrchem. Pobavil mě i John Lurie, který neustále připomíná jak se mu nelíbí píseň I put a spell on you od Sreamin' Jay Hawkinse, kterou pro film sám vybral. Možná ne náhodou film svou atmosférou připomíná o deset let starší Alici ve městech od Wima Wenderse.

Prudké změny tempa v rychlém sledu, třesoucí a otáčející se kamera spolu s rozmanitým užitím hlediskové vzdálenosti ve mě vyvolaly pocit, že mi v kině něco strčili do popcornu. Po tomhle bych si nevzal ani placebo.

Povedená ukázka toho, jak dokáže politika/systém změnit lidské charaktery. Morální rozklád společnosti v jedné vesnici prolíná poetická Kučerova kamera svými záběry okolní přírody. Dialogy mají velkou hloubku, přesto ve mě zůstává pocit, že v posledních minutách mohly být některé věci řečeny i beze slov.

Tento film je tak mnohovrstevnaté dílo, že se dá jen stěží shrnout do krátkého komentáře. Je to skvěle propracovaná skladba, která má hned několik vrcholů. Kromě autobiografičnosti a sebereflexivity bych hlavně vyzdvihnul propojení humorné složky s tragickou, které se nejen střídají, ale i prolínají a splývají spolu. V některých situacích se zkrátka neubráníte smíchu, i když víte že scéna je smutná a váš smích je trochu bizarní. Kaufman tvoří velice propracovaná a složitá díla, což může jít spoustě lidem proti srsti, na druhou stranu však máte jistotu, že i při druhé nebo třetí projekci budete mít stále co objevovat, a to se cení.