van Lumineux

Jsem si jist, že tento svět už lepší reklamu na kabelku nikdy nespatří. Není to ale příliš konkureční prostředí, taková kabelková tvorba - kinematografie ženských příslušenství. Zbytek veleděl tohoto původu se většinou ani nesnaží nabídnout nadsnovou ambientní hudbu, která skrytě chmuří v táhlém vytržení, ani hypnotické mazanice barevných světel technocentrické metropole. Prostě efektní kraťas, mlhavý styl a osudové gesto. Těším se, až natočí reklamu na vložky.

Nejvíce se bojím toho, že je to vlastně nijak nepřehnaný obraz skutečnosti, jaká je. Naznačuje to i fakt, že Lynchovi před započetím prací na Eraserhead podle jeho vlastních slov zapadl poslední kamínek do tvůrčí mozaiky teprve při přečtení určité věty z Bible. Pak se ovšem přestanu bát a začnu si to užívat. To samé doporučuji i vám.

Čekal jsem více dystopicky a vizuálně bladerunnerovsky laděnou scifi, dostal jsem lehký satirický akčňák na hranici sebeparodie s obepnutými elastickými obleky. Chvílemi směšné, chvílemi super. Zajímavé je, že film pod zvětšovacím sklem kritizuje něco, čeho je vlastně sám součastí, protože lze jen těžko tvrdit, že sám nestaví na požitku z násilí (byť hraného) a na něm stojící části filmového průmyslu. Zato ve filmu jsou diváci lačnící po krvi běžících mužů vykresleni jako opovrženíhodná a zmanipulovaná chátra, nevědomá pravého stavu věci, tj. heroických činů Arnieho. -SPOILER- Když ke konci všechna lež praskne a happy end diváky (ty ve filmu) postaví do jiné pozice, film nijak zvlášť neřeší fakt, že jsou to pořád stejní fanatici a poskoci, jen začali velebit někoho jiného. -KONEC SPOILERU- Jinak se mi to se všemi rozpačitými hláškami řečenými srandovním přízvukem líbilo, děj v dobré tradici schématu hrdina vs. záporák umí vtáhnout a nabízí ztotožnění i zadostiučení. Měl jsem rád dva Arnieho sidekicky a všechny narážky na jó hrozně vyhrocenou neonovou totalitu budoucnosti, jak reality show Running Man funguje víceméně na politickou objednávku filmové obdoby ministerstva spravedlnosti. Prostě příjemné béčko, pokud vás neuráží cíleně jednoduché dějové schéma; mimochodem nás nemine ani konfrontace německého a španělského přízvuku.

Film o zdeformovaném světě, ve kterém se v životě zkaženého a nesympatického chlápka začnou halucinogenně deformovat i základy biologické a hodnotové - to když se namísto pána situace stane nedobrovolným vykonavatelem a mutujícím nástrojem sil v pozadí, který je odsouzený k záhubě. Temná, zneklidňující a úchylná hudba lepší než zbytek aspektů filmu, který přesto nabídne několik skvělých scén. Pouze se nemohu zbavit dojmu, že mohla obyčejná "reálná" část děje být lepší, např. vizuálně zajímavější.

Něco jako melancholická hymna, která vane vánočním vzduchem. Náhle se ve sněhu objeví mihotavý plamínek vydlabané dýně a víme, že vzniklo cosi jedinečného. I nějaké to poučení by se našlo, třeba jako "svůj k svému" nebo cosi o záhrobní lásce a přátelství, ale kostlivý elegán to stejně řekne, předvede a především zazpívá líp než já. A my to prožijeme s ním jako ve vozíku halloweenské horské dráhy v makabrózním zábavním parku, každý nadšený vrchol i pád do kryptických temnot. Ba co víc, budeme to rádi prožívat znovu a znovu, i když už víme, že se v náručí sochy anděla v útulném, provizorním úkrytu osamělého malého hřbitůvku vše ukáže jako příliš velké sousto pro marného snílka: přesto však největší lekce lidskosti pro kostlivce - začátečníky.

Prvně jsem se o tomto Carpenterově "fuck you" konzumní společnosti blíže dozvěděl v Žižekově "The Pervert's Guide to Ideology", kde analyzoval některé scény, které mají ve filmu náběh na zkultovnění a už zkultovnět i stačily. Záleží samozřejmě na tom, nakolik s filmem politicky souhlasíte a jestli ho považujete za oprávněný, nebo jen ublížený. S výtkami pro "hloupost" nesouhlasím, protože pod povrchem zcela vědomě hláškujícím a osmdesátkovým se skrývají různé dvojsmyslné nápady a motivy, které se točí kolem manipulace, prozření a změny optiky. Tyto skutečnosti symbolizují sluneční brýle - scifi artefakt, který odkazuje na naprosto nescifi skutečnost, platnou už zhruba od dob, co se vězeň nespokojil se stíny na zdi jeskyně a zatoužil uvidět slunce na povrchu. Sympaticky syrovým a brutálním akčním scénám totiž můžeme přisoudit hlubší význam ve smyslu odkazu na politickou skutečnost a vidět je i jako znázornění zápasů čistě vnitřních (viz wrestlingová bitka), což je v rámci žánru stále nezvyklé: proto tvrdím, že to vlastně ani není jednoduchý akční film, takový ten, který v 80. letech slouží pouze pro efekt a pobavení, ale spíše akcí znázorněný životní postoj a výzva k "boji" - samozřejmě ne doslova s upilovanou brokovnicí - ve skutečném světě. Dalo by se říci, že jde o protiváhu ideologickým akčňákům jako je např. Rambo II. Tytéž věci ale můžeme Carpenterově snímku vyčíst i jako pózerství, což už záleží na vkusu každého soudruha, že ano. Že je film povrchní? Je to akční nářez z osmdesátých let, ne sociologická sonda! Záměrně proto plní odlišnou funkci. Nápad vyzobrazit zcela skutečné škůdce lidstva jako srandovní nepřátelskou mimozemskou rasu, resp. přisoudit klasickému "B" konceptu utajených vetřelců odlišný politický obsah, je výborný. V rovině podobné pointy, v jaké operuje They Live, se o 10 let později pohybuje i Proyas ve vydařeném Dark City, bez politiky a všední reality samozřejmě. Ale nejde o pouhé otočení scénáře "utajení komunisté se snaží infiltrací zničit Ameriku", který vznikl v 50. letech. Spíš jde o to, že se ve světě They Live vysoce postavení, společensky vážení a již stabilně uchycení jedinci, kteří právě jednají a myslí naprosto "americky", odmaskují jako záporáci či jejich kolaboranti a že je jimi vytvářená společnost i zábavní prostředky nástroj určený výhradně k usměrňování a přikazování. Že je to zároveň odlehčené a vlastně nevážné (zlidovělé "I came here to chew bubble gum...", které ukradl, tedy "převzal", i atomový velekněz Duke Nukem) vůbec neberu jako mínus, protože to funguje i jako pocta Bčkům z 50. let, která je ale o třídu výše díky odstupu. Krom toho musím ocenit klidné, často spíše pozorovatelské tempo. Všimněme si např. i toho, jestli jsem dobře viděl, že tulák Nada, prototyp vyrovnaného a spravedlivého sympaťáka, ve scénách těžkotonážních ozbrojených konfliktů likviduje nejen ty záporáky, které brýlemi odhalil jako mimozemšťany, ale také ty, kteří jsou lidé, ale s emzáky kolaborují. Carpenter se toho opravdu nebál! (Nedostatky? Možná přítomnost některých žánrových klišé, bez nich by to však nebylo ono. A chtělo to víc synťáků. Jo a ještě je třeba podotknout, že v reálném světě bohužel nikdy takový artefakt, jako byly v They Live "brýle" mít nebudeme a proto bude vždy problematické, kdo je vlastně emzák otrokář a kdo ještě člověk.)

Kulervoucí nášvih. Ten typ sebeironické, vypiplané a vtipné "kravinky", která potěší lidi s nadhledem. Ti jsou během sledování zaplaveni pocity jako "nejlepší film všech dob" nebo "raptor s laserovýma očima je přesně to, co jsem v tuhle chvíli chtěl vidět" a jsou nadmíru spokojeni. Technicky a esteticky parádní (filtry a celkově i badass prostředí a stylizace temného neonového Miami, kde přežije jen hláškující kung fu zarputilec, podobně i nacistické Německo je schválně stylizované jako nějaká retro-futuristická betonová země mimo skutečné historické pozadí "květináčů a bavorských krojů"). I když to není žádná samozřejmost, Sandberg je v hlavní roli stejně suverénní jako v režii a je tedy vidět, že se ve svém poctivém dílku realizuje opravdu plně. Také nehorázně skvělá synťáková hudba, co si z originálu bere ty nejnápadnější motivy, které v takhle čisté a nahuštěné podobě v těch originálních filmech třeba ani nebyly. S osmdesátkovými odkazy a klišé, které ve skrytu duše všichni milujeme, pracuje Sandberg znalecky a láskyplně, takže sedí a dá se říct, že je úspěšně oprášil a uvedl do formátu, který i přes inspiraci všemi možnými Karate Kidy, Streets of Rage a Hasselhoffy dýchá hlavně 21. stoletím - působí to totiž jako velmi, velmi kvalitně zpracovaná cutscéna z moderní videohry. Samozřejmě se nesnaží imitovat realitu, ale stvořit úplně novou, a proto je to správné, trefné a stylové, narozdíl od filmů typu nadcházející nový Jurský Park, kde je takový přístup od základů nevhodný. A Hackerman je bůh.

Tento nový Gilliamův kousek mě potěšil jako solidní celovečerní "návrat" mého oblíbeného tvůrce, který se rozhodl oblažit nás zajímavou "popcornovou kontemplací". Audiovizuální stránka je dokonalou syntézou motivů nadčasových (chrám páně) s nutným technologickým průpletem, který film reflektuje coby současnou skutečnost lidstva a mírně jej posouvá pro nakopávající efekt. Výborný "creep" Waltz a neskutečně přirozená (našel bych ovšem i jiná slova) Mélanie Thierry. Budou ovšem potřeba i další shlédnutí, jako tomu bylo u Brazilu; potom budeme moudřejší. Komu vadí některé bizarnější části, nechť si vzpomene právě na Brazil - píst kreativity posune několik scén až k limitům vkusu (koukám, že lidé zmiňují scénu rapu), ale já to u Gilliama respektuji a jsem rád, že nepodléhá autocenzuře, krom toho to má své opodstatnění (konkrétně u této sceńy jde ve filmu o vyjádření dětské, módou ovlivněné mysli a z toho plynoucí gag). Mimoto, když už srovnávám, v nejnovějším dílku funguje i love linie dle mého daleko lépe než ve tvůrcově známé antiutopii z 80. let, se kterou má ale Zero Theorem příbuzný asi jen základní přístup k látce. Nesmím zapomenout na detaily v podobě vtipných reklam a nápisů, pozorný divák jistě ocení. Podtrženo sečteno: na další projekci se těším, velmi příjemné překvapení (mám totiž v paměti Imaginarium, které mi nesedlo...)!