shawoman

4.7.1919 v Toledu tekla krev. Spousta krve. Muselo být; dva metry vysoký šampion těžké váhy Jess Willard bolestně a hekavě rodil nový sportovní symbol poválečné Ameriky, o hlavu menšího Jacka Dempseyho, od něhož schytal možná nejbrutálnější nakládačku v historii barbarského sportu. Před samotným zápasem varoval, že za případnou smrt "toho chlapce" neponese žádnou odpovědnost. Brzy měl však hlavně problém odnést své habánské tělo do rohu, protože hned v prvním kole šel sedmkrát k zemi. A protože tehdejší pravidla umožňovala stát nad sraženým protivníkem a pokračovat v řežbě, jen co znovu povstane mezi lid, po třetím kole shrbený Jess Willard na židličce v rohu zmateně i zděšeně blábolil, "I've got my farm in Kansas, I've got my farm in Kansas!" Jinak již se svým okolím komunikoval pouze skrze krev, která doprovodila zrod první hroudy zlaté éry sportu. Dempsey měl v rukou kuní kop, ale spekulace, že 4.7.1919 v Toledu měl taky nějaký vylepšovák v rukavících, dodnes neutichly. K tomu dopomohl manažer Jack Kearns, který na Dempseyho výhru v prvním kole vsadil deset tisíc dolarů (Willard přitom do té chvíle nikdy nešel na zem, natož aby byl knokautován), navíc sám Kearns na smrtelné posteli řekl, že Dempsey měl naložené rukavice (neměli však spolu skvělý vztah a Jack mu poslední pomazání nedal). Jedno je jisté, 4.7.1919 Dempsey skoro dal poslední pomazání Jessi Willardovi, kterému řádně naložil, v Toledu, Ohiu, kde Willard neměl farmu, ale jatka.

Není to tak dávno, co lidstvo žilo ve fyzickém světě a rohování patřilo k populárním sportům -- některý z vašich pradědů a dědů jistě boxoval. Pak přišel ústup do kanclu. Tam někde začíná Rocky -- v době našich fotrů, kteří už o boxu vědí prd. Rocky teda nemaká v kanclu; je víceméně smířený vymahač dluhů a -- mimo jiné, ekch, ekch -- BOXER, kterého si z katalogu zoufalců vybere rozmarný mistr světa v těžké váze -- americký sen v plné teplákové parádě. Jenže -- navzdory životní šanci Rockyho -- autentická syrovost filadelfských ulic konce sedmdesátých let budiž promarněna. K čemu přesvědčivě zdařilá narativní část filmu, když je jasné, že Rocky není žádný boxer, jakmile vleze do ringu i s těmi svými tuhými vzpěračskými svaly, a hlavou počne třískat o pěsti nemotorně tančícího Apolla? Najednou se první část filmu jeví stejně zbytečná jako chlemtání vajec před ranním joggingem, syrovosti navzdory. Důstojnost bijáku zachraňuje Apollovo vítězství, ale na druhou stranu právě Rockyho prohra předznamenala další pokračování, na nichž je zajímavé pouze jediné: Rocky se nikdy nenaučil ani předstírat, že umí boxovat. Naši dědové a pradědové by to poznali. My ne.

Další z dokumentů, který nás má přesvědčit, že bydlet u maminky, kouřit spoustu marjány, futrovat se sladkým, malovat obrazy a být kultovní postavičkou je mnohem horší, než kočovat s panem Watersem po světě coby součást ekvipáže zvané Pink Floyd a pomilionté hrát všechny ty děsné songy, které architekti vystavěli poté, co ze svého středu velmi chytře vykopali jediného talentovaného umělce, o něhož se při své důsledné ignoraci lidí z branže otřeli. Chudák Syd -- ne proto, že dožil jak chtěl, ale že s těmi pablby strávil 3 roky.

Svědectví části lokální subkultury z LA začátku osmdesátých let dokládá, že správně znevýhodněná a izolovaná může tvořit i ta nejhnusnější pakáž. A to, čemu se dnes říká „punk“, byla v počátcích jen šmejdská (a svépomocná) lokální kultura delikventské pakáže. Scény v LA, DC, NY, Chicagu nebo Seattlu sice byly propojené, ale ne unifikované. Takhle krásná odporná imbecilita, jejíž šarm ještě navyšuje, že někde v tomtéž městě najdeme Beverly Hills, nutně přitahovala blazeované obrýlené intoušky z univerzit a zástupce velkovýroben snadno stravitelné zábavy, takže sice nakonec nevyhnutelně padla, ale aspoň vznikla. Dnes? Máme youtube.

Trénovaný boxer je schopný napráskat kdekomu. Jack Johnson napráskal rasistické Americe, když navzdory nevoli bílých coby první barevný vyhrál titul mistra světa těžké váhy a stal se pravzorem sportovních celebrit moderního střihu. Sečtělý, chytrý, oprsklý; dělal si co chtěl, ale hlavně; nikdy neměl mindrák z toho, že je černý. Na předsudky bílé i černé mainstreamové společnosti zvysoka prděl. Alespoň nějakou dobu -- gravitaci neunikl nafurt. Dokument o vzletu a pádu jaksepatří zbytnělých koulí mimo jiné poskytuje i vysvětlení, proč se box tak dlouho nacházel za hranici legality i legitimity, přestože vévodil panteonu svatých sportů -- trénovaný boxer byl nebezpečný zjev, obzvlášť pokud byl černý. Problém chytlavě zpracovaných obrázků doby, kdy Amerika byla vitálním kouskem planety plným rozporů a problémů, ale zároveň s nedozírným potenciálem, je, že z Johnsona přece jen dělá oběť a delegáta utlačených černochů. Jack byl přitom sólista -- rozhodně ne oběť. Je úplně fuk, zda se coby dvanáctiletý skutečně na vlastní neotřískanou pěst vypravil z Texasu do New Yorku jen proto, aby potřásl rukou Stevu Brodiemu (Irovi, který skočil s brooklynského mostu), nebo si zkazku později vybájil -- je jasné, že chtěl, ale hlavně: s nikým jiným než se sebou nepočítal. Dokument vůbec neřeší, odkud se vzal Jackův neochvějný svéráz (Johnson vyrostl v osvícené části Texasu, kde bílí i černí žili pokojně promíseni. Rodiče bílých kamarádů s ním nejednali jinak než s vlastníma dětma. Proto později věděl, že je zbytek Ameriky mimo.) Taky se zcela vyhýbá spekulacím ohledně férovosti zápasu Jeffries-Johnson a mnoho prostoru nevěnuje ani faktu, že Johnson -- stejně jako běloši před ním -- žádnému černochovi nedal šanci boxovat o titul, a ještě celkem vtipně argumentoval tím, že by to nejspíš americká veřejnost těžce nesla. Narozdíl od bílých šampionů zděšených možností, že by titul skončil v černých rukou, Jack coby černoch nevytyčil rasovou, ale čistě výkonnostní hranici. V černé divizi totiž na vlastní kůži poznal, jak dobří jsou McVey, Jeanette nebo Langford (I don‘t wanna fight that little smoke! -- prohlásil, když se Sam ozval, že by chtěl boxovat o titul) a dobře věděl, že s bělochy to alespoň nějakou dobu bude o něco snazší. Dokument má zkrátka jinou agendu; víc prostoru než úplné historii Johnsona dává bílým čtyřicetiletým historikům zdůrazňujícím, jak fujtajbl ohavně rasistická společnost před sto lety byla. To je škoda. Přesně takhle totiž mrtvému Johnsonovi upírá totéž právo, které živému Jackovi rasistická společnost upřít nesvedla: být plnohodnotný člověk, v dobrém i zlém. A to Jack byl. Sám na sklonku života řekl, „...I was a man“. Narozdíl od tohoto jinak velmi zdařilého dokumentu -- s koulema.

1927: Džezový zpěvák započal konec němého filmu, Lindbergh přeletěl Atlantik, přišly počátky televize (CBS) i rádia, Babe Ruth trefil 60 homerunů a Gene Tunney s Jackem Dempseym si střihli odvetu o titul mistra světa v těžké váze, který Dempsey rok předtím Tunneymu odevzdal prohrou na body. Gene Tunney byl sečtělý intoušek s vědátorským přístupem založeným na precizní obraně, díky níž jeho ksicht skoro neprozrazoval, že je boxer, Jack Dempsey naproti tomu vynikal rváčským stylem a klasickým přerovnaným nosem, ale hlavně zosobňoval „Roaring Twenties“ -- divokou americkou éru poválečné prosperity a předkrizových let. O rok dřív nikdo nepochyboval, že Tunneyho semele. V roce 1927 nikdo netušil, jak to dopadne, ale v jednom měla Amerika jasno: Tunney (neposkvrněný intoušek) byl ten špatný, Dempsey (nanejvýš pochybná existence, která se vyhnula válce) ten hodný, který měl z toho pozérského, čtoucího, s literáty diskutujícího snoba konečně vymlátit duši ve prospěch opravdových Amíků. Samotný Al Capone Dempseymu nabídl, že uplatí rozhodčího, ale pochybná existence Jack uctivě odmítl (ať vyhraje ten lepší). Dva vězni v San Quentinu toho dne jdoucí na popravu měli stejné poslední přání: poslechnout si přenos mače, který vstoupil do historie coby „Long Count Fight“. První klání v historii, v němž boxer, který srazil protivníka, nemohl čekat nad ubohou obětí a pokračovat v řezničině, ledva se malátný žok postavil na nohy, ale musel ustoupit do neutrálního rohu (teprve pak rozhodčí začal odpočítávat). Ono pravidlo si prosadil Dempsey. Jak to dopadlo?