FilipStinef

Je to fresh, vypadá to skvěle a mezi postavama lítá neuvěřitelná chemie. Problém nastává v tom, že je to, paradoxně, zkratkovité. Sedlák se někdy moc zahledí v absurdních dialozích (který jsou ale často fakt geniální, skoro k zalknutí smíchem), až zapomene na smysluplné vykreslení charakterů a jejich vnitřních problémů, na nichž to ve finále celé stojí. Z toho neviním jen scénář, ale výjimečně i stopáž, na komediální seriál s osvětovým přesahem o tolika postavách je 6 epizod po půlhodinách prostě málo. Zkratkovitost kromě toho taky v některých momentech vede k tomu, že seriál trochu balancuje na hranici parodie (což je nejlíp vidět hlavně na postavě Jelínka). Když z toho ale na začátku a ke konci lítají emoce a energie, šlape to neskutečně. I přes mezery díky za to, že u nás vzniknul nápaditý seriál, který si jde po svém a který dává prostor talentovaným mladým hercům. Druhou sérii prosím delší a s menším klouzáním po povrchu, pak to bude nářez. Vynasmaž se prosím, Adame.

Cením, že si s tím Raimi hodně hraje, má spoustu skvělých nápadů a kliček a to ostatně celý ten film táhne. Často ve mně to létání snovým multiverzem vyvolávalo ty nejlepší vzpomínky na Inception a další podobné záležitosti. Je evidentní, že se vší silou snaží dostat z generické šablony, posunout to trochu jinam a být hlavně co nejvíc originální. To mu ale dost ztěžuje scénář, který občas sám neví, co od které postavy nebo situace chce, a tak kombinuje nesourodé motivy a atmosféry. Za mě to tedy bylo "šílené" docela dost, ale je pravda, že to mohlo jít ještě o kousek dál. Možná by to pak byl skutečně nezapomenutelný tah na plátně komiksovek.

Nikdy by mě vlastně nenapadlo, že něco takového vznikne, celkově Inside jako takový se špatně pojmenovává. Je to stand-up, muzikál nebo dokument? Bo Burnham zvládá na malém prostoru převádět své pesimistické myšlenky do chytlavých, hudebně a hlavně textařsky propracovaných písní a krátkých mluvených sketchů a gagů, kterými vyplňuje zbylá místa. Některé písně jsou naprosté gemy a vryly se mi do paměti na dlouho (Welcome to the Internet, Sexting, White Woman's Instagram). Po celou dobu si speciál udržuje satirický rýpavý tón, který občas vyvolává silné pochybnosti nad mentálním zdravím protagonisty, nicméně s ním funkčně nechává diváka sympatizovat, protože většina z nás zažívala v uplynulých dvou letech něco podobného. Vlastně je až fascinující, jak jednoduché technické a vizuální kličky speciál využívá a jak z nich dokáže Burnham vytěžit absolutní maximum svých možností, aby dosáhl komické nebo naopak dramatické peripetie. Sem tam přihodí trefnou úvahu nad stavem společnosti nebo tradičně levicovou kritiku kapitalismu, samozřejmě aniž by nabízel vhodnou alternativu nebo, nedej bože, řešení. S přibývající délkou a s přibližováním se k pointě se Inside pokouší o dramaturgii a dochází na vrchol dramatického oblouku, což je vzhledem k formátu opravdu úctyhodné. Nejen proto ho považuju za zdařilý kousek lyrického umění, obdivuju ho za náklonnost k divákovi a za největší možné využití podmínek k natočení, což z něho dělá pozoruhodné dílo.

Asi tak vteřinu před koncem jsem byl přesvědčený, že tomu dám 5 hvězdiček. Jenže pak ten film skončil. Hodinu a půl člověk čeká na nějakou pořádnou filozofickou hloubku, scénář chytře přehazuje pointy mezi příběhovými rovinami, a nakonec dostane "jenom" konec. Na to, jak celý film nahrává na velmi hlubokou myšlenku a já už byl připravený na to se zas pár dní v hlavě brodit autorským záměrem, je nakonec vyústění docela jednoduché. A to je vážně škoda, protože prostor na zamotání hlavy tu byl, a bylo ho hodně. Takhle zůstáváme "pouze" u neskutečné estetiky, skvělých hereckých výkonů, perfektní hudby, střihu a režie. Přijde mi vtipné, že když má tyhle všechny kvality film, který vás 90 minut tahá za nitky směrem k přemýšlení o smyslu života, nakonec je i tohle všechno přece jen trochu málo.

Nečekaně mě to bavilo. Mouchy to má - CGI občas hapruje, příběhové schéma je na 4 hodiny jednoduché a plot twisty jsou občas až hloupé, někdy jsou dialogy trochu cringe (hlavně ty Flashovy). Stylizace mě ale kupodivu bavila, na 4:3 kompozici se dá po chvíli zvyknout a film s ní pracuje obstojně, takže se Liga spravedlnosti i dobře sleduje. Herci fajn, hudba skvělá, akce našlapaná, 4 hodiny překvapivě utečou. Popcornovka jak vyšitá, nejlepší Snyderův film za dlouhou dobu (což je asi trochu smutný).

Šílenej přepálenej kýč. A hlavně Snyderovo nutkání brát každý záběr z ruky a buď ho desaturovat, nebo do něj narvat západ slunce, je až moc unavující na sledování.

Asi bych byl o něco spokojenější, kdyby ten film měl nějakou lepší dramaturgickou strukturu a nepůsobil na mě jen jako slepenec náhodných, byť skvělých, nápadů. Jako túra do fantazijního světa je to ale opravdu nádherný.

Když se oprostíte od toho, že je to brutální konspirace, a necháte si vyhučet díru do hlavy, je to opravdu brilantní filmařina.

Moc milý film. Vlastně mi to přišlo strašně příjemné a všechny prvky příběhu, jako by do sebe dokonale zapadaly. Kristen Stewart je perfektní (nečekal jsem, že to někdy řeknu) a celé to její melodrama mě donutilo s její postavou silně soucítit. Přidejme k tomu pár neobvyklých režijních prvků a až pohádkové styčné příběhové body, zkombinované s psychologicky depresivními momenty, a máme z toho okouzlující nenuceně působící film. Hned po skončení jsem měl chuť prožít pár dní s princeznou Dianou znovu, což je samo o sobě skvělá věc.

Možná kdybych se nenechal navést na štítek akčního žánru, jaký se všude kolem filmu Sicario váže, užil bych si ho ještě víc. Akční film je to totiž dohromady asi 5 minut. Zbytek je pomalá intenzivní nálož situací, které byť ze začátku vypadají jako už tisíckrát omílané, nakonec je dokáže neskutečná Villeneuvova režie pořádně vrýt pod kůži. Každý dunivý tón soundtracku a každá promlčená vteřina vytvářejí pro diváka unikátní syrovou zkušenost s drogovým prostředím bez jakéhokoliv idealistického rozměru. Fascinující záležitost.