RathuVSoak

Abych se já podíval na romantickou komedii, musí sehnout vesmír. Třeba tak, že donekonečna vídám citáty a memes z filmu na facebooku. Tak jsem tedy podlehl a zkoukl to. Rozhodně mě bavil způsob narativu. Film si plyne a nenuceně rozebírá otázky duševní spřízněnosti, neopětovaných citů a vůbec ten maras, co člověk prožívá v nešťastný lásce. Jedna z mála výjimek, kdy na romantickou komedii nemusím házet trash talk.

Pro pitvání traumatizovaných myslí budu mít vždy slabost. Chlapi nepláčou se dokázal i přes svůj minimalismus dotknout tam, kde bylo potřeba, a tak jsem ochotný přehlédnout i těch pár nedostatků.

Protože už jsem se dostal do bodu, kdy si vůbec nepamatuji, že jsem některý film viděl i hodnotil, rozhodl jsem se přidávat i krátké shrnutí dojmů právě sem, aby se především moje chátrající paměť měla o co opřít. Tak tedy...Kataklyzma v Běžných selháních vnímám jako alegorii na rozpadající se svět (nejen) hlavních hrdinek procházejících těžkou životní etapou. Futuristický nádech, hudba i povětšinou slušné efekty povedeně vytváří chladnou, tíživou atmosféru, která za mě reflektuje neklid postav a zároveň nabízí příhodné prostředí pro vyprávění jinak vcelku prostých (avšak neméně závažných) příběhů.Celkový dojem ovšem kazí mdlé herecké výkony, jejichž emoce nedosahovaly zdaleka takové hloubky, jako je celkové vyznění filmu, nepůsobily na mě autenticky a je jich velká škoda. Mohlo by to být i za čtyři*.

Kromě Tildy je na filmu nejlepší příběh, který je však podle knihy, a to nejhorší na něm je jeho scénáristické zpracování a režisérsky se s tím taky moc nepatlali. V klíčových scénách jsou emoce chladné jako Jackovo mrtvola. Ale nutno uznat, že tempo je pěkný...než jsem se rozhodl jestli jsou ty díry ve scénáři nebo ve mě, půlka filmu byla pryč. S čistým svědomím bych to nedoporučil, ale když není co, proč ne.

Monstrózní toulka mezi realitou a vizí.

Atmosférický porno.

Než jsem začal psát tento komentář, vyhledal jsem si jak o filmu samotná N. Kampushová a jak se dá předpokládat, je jen slabším odvarem toho, co skutečně prožívala, ať už kvůli divákům či z úcty k Natashe. Avšak právě z toho důvodu nepůsobí tak emotivně, jak by skutečně mohl. Samý ostrý střih, jen sporadicky užitý hudební podkres - celé to působí jako dokumentace určitých epizod celého období - zjednodušené převyprávění bez snahy duševně divákovi přiblížit její pocity. Asi už jsem uvnitř moc dead, ale aspoň trochu víc toho psychického vypětí by to chtělo. Nejvíc se mojí představě blíží scéna z hoby marketu a sem tam, když se vše chýlilo k závěru - ale jinak?

Chladné jako čerstvé sushi, otravné jako fugu. Svébytná japonská kinematografie je skvost. Bohužel tato napodobenina Ameriky mě úplně míjí.

Jakoby pochopil bych, že to má působit jako studentský dokument, ale míra neprofesionality úplně zabíjí jakýkoliv pocit realističnost a podkopává snahu se jakkoliv do toho vžít. Zlehka, ale nikterak dostatečně, to zachraňuje pokus o překvapivé rozuzlení, které však bohužel působí podobně jako zbytek filmu. Neuvěřitelně uměle a přehnaně. Konspirační klišé bez invence a atmosféry a nesympatickými postavami.

Jihokorejský filmy mě neskutečně baví a mě nezbývá nic jiného než panu Chan-Wook Parkovi závidět jeho virtuózní cit pro absurditu.