J*A*S*M

Až na pár výjimek byly iksfajlácké mytologické epizody vždycky celkem opruz a nejinak je tomu u první epizody Revivalu. Problémem je především totální nepřehlednost, já jsem upřímně přesvědčen o tom, že zcela pořádek v těch konspiracích nemají ani samotní scenáristé, ani Chris Carter. Všichni pořád o něčem žvaní, mluví v hádankách, nikdo nikdy na nic jasně neodpoví, všechno je zpochybňováno ... a nikdy to k ničemu pořádnému nevedlo a nevede. Přesto je to nostalgie jako sviňa, ten feeling devadesátek je úplně hmatatelný, Mulder je Mulder, Scullyová je Scullyová, Skinner je Skinner ... prostě jsou to Akta X. Těším se na samostatné epizody, tohle je svým způsobem "nutné zlo".

Pozitivum: Není to nudné. Negativum: Všechno ostatní. Kdyby se děj My Struggle II odehrával na ploše všech šesti dílů minisérie, tak by to možná bylo fajn, ale takhle je to tak uspěchaný chaos, až je to směšné. Zvraty se tahají z rukávu, o světové apocalypse informuje Jeff z Community, Scullyová něco kutí v laborce s nesmypatickou prudou, nikomu ovšem myslím nemůže být jasné co přesně (jasně, protilátku ...). Úkrok od dosavadní mytologie bych odpustil, ale to s Monicou Reyesovou neodpustím. A ten závěr, to není pečlivě vystavěný cliffhanger, to je prostě utnutí v půlce, jak kdyby najednou vypadl proud. Cartere, nasral jsi mě, fakt.

Konečně pravá hororová monster of the week epizoda? Tak zčásti. Začíná být totiž zřejmé, co je největší problém revivalu - tvůrci toho chtějí stihnout příliš moc. Chtějí připomenout všechny odstíny původního seriálu, ale šest epizod prostě není dost, aby se to dalo stihnout. A proto je i tento strašidelný thriller s potenciálně kultovním monstrem naředěn rodinným dramatem agentky Scullyové. Což o to, emoce to zvlášť v závěru ždíme docela působivě, ale samotný případ se odsouvá na druhou kolej, odehrává se jako kdyby mimoběžně, a to je rozhodně chyba. V závěru jsou obě linky provázány společnými motivy, takže se to tak nějak ucelí, ale přesto se nemůžu zbavit dojmu, že z toho mohly být dvě pětihvězdičkové epizody, ale místo toho máme jednu čtyřhvězdičkovou.

U předtitulkové sekvence jsem si říkal "ajaj, tak tohle mi nesedne". Humorné epizody Akt X nikdy nebyly mými nejoblíbenějšími a už se mi na mysl vkrádal pocit, že jaké to zklamání, že i na omezené ploše šesti dílů Revivalu musí jedna takováto zabírat cenné místo. Nicméně po chvíli to na mě fungovat začlo a pobavil jsem se výtečně. Celé rozuzlení počínající setkáním na hřbitově je totálně "hilarious" a předčilo očekávání.

Měl jsem veliké štěstí, které pravděpodobně potká jen velmi málo lidí - vůbec nic jsem o Lesson of the Evil před zhlédnutím nevěděl. Takaši Miike není zrovna režisér, kterého bych sledoval a na jehož filmy bych se dopředu těšil, jeho styl mi zatím nikdy moc nesedl. No každopádně tohle je překvapivě civilní film (žádné míchání humoru, žádné WTF scény, násilí je hodně koncentrované, ale nikdy ne splatterově přehnané), který mě překvapil a potěšil především svou závěrečnou třičtvrtěhodinou. Že se snímek podívá do tak čistě hororových (slasherových) vod, to jsem vážně nečekal.

Proč skoro žádný začínající filmař, který má omezený rozpočet, nechápe, že cesta k úspěchu je kvalitní, originální, netradiční scénář? Na tisící tuctovou nízkorozpočtovou verzi námětu studenti vs. zmutovaní vidláci přece není nikdo zvědavej.

(49th KVIFF) Nebojte se nevděčného, nežánrového experimentálního artu, který nadchne spíš jen uměnovědně vzdělané diváky. Tohle je chytrá, netuctově natočená, emotivní, lehce úchylná a především krutě černohumorná hříčka, která mě nečekaně totálně odzbrojila. Jakmile po poměrně normálně dramatickém začátku došlo k prvnímu zvratu, začal jsem se bavit a smát se ... a až do konce jsem nepřestal. Du Welz at his best.

Když v pohádce působí hlavní záporák nejsympatičtěji ze všech postav, nemůžu se ubránit pocitu, že se něco sakra nepovedlo. Alice in Wonderland je ve všech směrech tuctový film, pro někoho může být plusem alespoň přítomný, i když vykastrovaný Burtonův rukopis. Pro mne bohužel ne. Dětem se to ale nejspíš líbit bude, vyložená špatnost to není.

Zfilmovaná fantazie zastydlého puberťáka. Vykrádá to všude možně a jede to jen na efekt, vlastní esenci to nemá zhola žádnou. Jestli na tom byla obdobně i původní japonská manga netuším, seriál nicméně působí jako jedna z těch prázdných netflixáren, které se pouze bez vyšších ambicí chtějí hlavně zalíbit svému cílovému publiku. Dokonce je tu i místo zvané Pláž, jakože aby tam postavy mohly chodit v plavkách a vypadalo to tak pro cílovku víc sexy. První tři epizody mi to krev ještě tak úplně nepilo, s naprosto debilní epizodou čtyři jsem ale ztratil zájem jít tomu naproti. Gró celého seriálu, tedy ony hry, co jsou hrdinové nucení hrát, jsou v lepším případě banální, v horším případě úplně nesmyslné a jejich řešení z prstu vycucané. V závěru jsem nevěděl, jestli se spíš smát kvůli tomu, jak trapně jsou podána ta rádoby dramata mezi jednotlivými postavami v resortu, anebo brečet nad tím, jak zoufale neochotní jsou tvůrci říct k smyslu toho všeho něco konkrétního. Plácáme, plácáme, do operačního střediska tam na monitory mrdneme nějakou afektovanou bábu, a jedeme dál v druhý sérii. Tak jako prosim, beze všeho, ale beze mne.

Pokud zrovna sháníte svou pravidelnou dávku surrealistického hnusu, koukněte se na Alicii a máte tak na týden vystaráno. Je to opravdu hodně depresivní a úchylný kraťas. Jsem docela rád, že Jaume ve svých pozdějších hororech úchylnost vypustil a zapracoval ještě víc na atmosféře a depresivnosti. Je to lepší, na tohle bych v celovečerní podobě asi neměl sílu :D