futuregm

Přiznám se, že mi nebylo vůbec jasné, co tím filmem chtěl autor říct. Jak už bylo zmíněno v předešlých komentářích, bizarní chování maskovaných kvaziseniorů je naprostým vrcholem nihilismu a dekadence, kam se na ně hrabe Jiří Kára se svou partou. Hlavní hrdinové se odmítají řídit jakýmikoliv hodnotami či normami, namísto toho nacházejí zalíbení v oplzlostech, v destrukci a v ubližování ostatním.

Tento na první pohled béčkový akční film je geniální ve své absurditě. V jisté newyorské čtvrti policie nečinně přihlíží tomu, jak mladiství gangsteři za bílého dne terorizují a zabíjejí místní starousedlíky v důchodovém věku. Policie pouze občas zasáhne proti oněm důchodcům, když se doslechne, že u sebe ilegálně přechovávají pistole, jejíchž držení je v celém městě přísně zakázáno. Starousedlíci jsou tedy odkázáni čistě sami na sebe, naštěstí jeden z nich má ve skříni schovaný triumf v podobě kulometu, který si s sebou přivezl z Korejské války. Film lze také chápat metaforicky jako boj staré generace, která reprezentuje americké hodnoty, s nejrůznějšími alternativními subkulturami, jež jsou často spojovány s pouličním násilím, promiskuitou a drogami.

Už dlouho jsem neviděl takto drsný a syrově naturalistický snímek, který se zabývá dětskou krutostí. Svým minimalismem mi už v prvních minutách připomněl Hanekeho filmy, nejvíce asi Bennyho video. Přestože děj je poměrně prostý a přímočarý, vše vyvažuje dokonalá atmosféra, výborní dětští (ne)herci a hlavně závěrečná dlouhá scéna bez střihu.

Jednoznačně nejrealističtější sovětský válečný film, který jako jeden z mála sovětských filmů zobrazuje všechny hrůzy a útrapy Velké vlastenecké války v celé své kráse. Film vnímám také jako jednu z největších filmových obžalob Wermachtu z válečných zločinů vůči civilnímu obyvatelstvu. Čtrnáctiletý běloruský chlapec Fljora se připojuje k partyzánům plný nadšení a touhy po dobrodružství, ale během pár dnů přichází o veškeré dětské iluze a na konci války je z něj pouze vyhasnutá lidská troska.

Tento německý snímek od samého začátku připomíná rakouskou filmovou školu, konkrétně Michaela Hanekeho, především díky statické kameře a absenci hudby. Obyčejný divák tento film bude vnímat jako útok na ultrakonzervativní "heretiky" uvnitř římskokatolické církve, konkrétně na Kněžské bratrstvo svaté Pia X. (zde je přejmenováno na Kněžské bratrstvo svatého Pavla). Nicméně dle mého mínění se tento film věnuje něčemu daleko hlubšímu, než je náboženský fanatismus, a to víře a maximálně možnému lidskému sebeobětování. Stejný motiv se objevuje také ve filmu od Larse von Triera- Breaking the Waves. Tady je ale hlavní protagonistka Maria v porovnání s Bess mnohem více inteligentní a uvědomělejší. Nekoná tak ze zoufalství, ale naprosto promyšleně se chce svou obětí přiblížit Ježíši Kristu a obětovat svůj život za uzdravení svého autistického bratra. Závěrečné "vyléčení" Mariina bratra po její smrti jistě naštve diváky - militantní ateisty, kteří ve snímku hledali pouze prvoplánovitý útok na církev a naopak závěr potěší ty diváky, kteří film vnímali také v jeho nábožensko-mystické rovině.