Faidra

No... ehm... jak jen to říct... tak tohle byla hotová Rocky Horror Picture Show, vážení!

Jo, láska je opravdu běh na dlouhou trať, ovšem když jí ještě na startovních blocích zarazíte do paty takový trn, jakým je scénář utíkajícího tlusťocha, tak nepomůže ani doping v podobě dvojky Pegg-Moran. Popravdě, ono by k řádnému tempu nepomohlo nejspíš ani zapití hrušky kefírem. Soukromý dodatek: při scéně, kdy Dennis v panice prchá od oltáře, jsem si vzpomněla na přípravy na mou vlastní svatbu. Na chvíli jsem osaměla jen ve společnosti zrcadla, dívala jsem se do něj na tu divně vyšňořenou ženskou a hlavou mi běžely myšlenky typu "tohle se přece nemůže dít mně," když tu budoucí navlékač prstenu zpoza dveří zahlásil: "Já jenom, že jestli se ti taky chce se na tuhle volovinu vykašlat, tak můžem vzít roha mým autem, natankoval jsem, než jsme vyrazili."

Lidi, já jsem pro každou špatnost, ale všechno má své hranice. Prvnímu dílu trilogie přiznávám jistý díl snesitelnosti i zábavnosti, druhý se dá s jistým sebezapřením přežít, ale v případě odrazové plochy ke Kameňákům, jakou je trojka, si Troška už netrošku naběhl na vlastní a notně zahnojené vidle. Po tomhle mi bude jako vrchol vtipnosti připadat i scénka z našeho řeznictví, když tam naklusala jistá dáma a na čistě mužský personál vyblafla bez předchozího varování: "Máte prsa?"

"It's a strange world..." Taky mám ten dojem, byť to ani omylem není nejvíc strange film pana Lynche. Ale zato to je čarokrásná pohádka, kterou svým dětem určitě pouštět nebudu, o předměstském rytíři zachraňujícím dámu v nesnázích a při té příležitosti zjišťujícím, že jeho zdánlivě zářivé brnění není zdaleka prosté trhlin. Možná právě tady a tehdy si budoucí agent Cooper uvědomil, že idyličnost malých městeček není nic jiného než beránčí roucho skrývající vlčí tesáky, a rozhodl se strávit svůj příští život bojem proti všem Frankům tohoto i jiných světů, ale já jsem se docela určitě tehdy, kdy se poprvé před mýma pubertálníma očima zavlnil modrý samet, přestala svých nočních můr obávat a místo toho jsem jimi začala pohrdat, protože ani náhodou nebyly tak podmanivé jako ty naservírované šéfkuchařem Lynchem. P.S. Ten umělý ptáček byl tak úděsný, že mi to chtě nechtě přijde jako úmyslný kýbl ledové vody chrstnutý do tváře všem happyendům, které kdy byly napsány.

"Co jste čekal, zvracení hrachové kaše?" Chtělo by se mi odpovědět, že vyvrhování obsahu útrob si u filmů kolikrát dokážu zajistit sama, o kroucení hlavou o 360 stupňů a lezení po zdi ani nemluvě, ale s těžkým srdcem se tentokrát pokusím nešaškovat a seriózně odpovědět, že jsem především nečekala hlavního hrdinu tak matného, že splývá s kulisami, a jedno klišé za druhým (ačkoli jiný konec to asi ani mít nemohlo). Holt si zase jednou tvůrci řekli "ále co, lidi, hoďte se do klidu, máme Tonyho, takže vy se rovnou přestaňte ztrapňovat nějakejma pokusama o herectví, tyhle prázdniny v Itálii nám studio protentokrát ještě zacvaká, tak piánko a cinzánko," a je z toho žlučníkově dietní hororový průměr s několika povedenými lekačkami, obstojně sešlým Hauerem a výborným sirem Anthonym vládnoucím scéně, ať už telefonuje během exorcismu nebo vyjevuje jméno Pána much. Zbytek je jedno velké What the hell... doslova. Nicméně po doběhnutí závěrečných titulků mě pohled na manžela s hřebíky v puse lehce zneklidnil, ovšem bylo mi sděleno, že jinak obraz na zeď prostě nepřitluče.

Za dobovou atmosféru to máte za jedna, pane De Palma, pánům halí ramena baloňáky a tváře stíní krempy, dámy třímají cigarety v proklatě dlouhé špičce mezi křehkými prstíky, černé káry si to šinou po bulvárech a kouř se elegantně vine přítmím za marlowovského monologu hlavního hrdiny. Herecky rovněž víc než slušné, tak kde máme tu černou fenu zakopanou? Nejspíš v zamotaném, kostrbatém a zdlouhavém scénáři, který i ze slibného námětu nikdy nevyřešené vraždy mladé krásky udělal místo drsné noir krimi o odvrácené straně města snů nudnou a zapomenutelnou záležitost, v níž hledat souvislost a smysluplnost má asi stejnou šanci na úspěch jako pátrání po dámských záchodech v gay klubu. Navíc se i castingová agentura krapet sekla, protože Hartnett se svůj image kalifornského sunny boye snaží odvrhnout tím, že se celou dobu tváří tak zdeptaně, až to u chlapa, o kterého střídavě usilují Scarlett a Hilary, působí dost nepatřičně. Tak celkově za tři, pane De Palma, a můžete si sednout. Osobní poznámka do žákovské: fakt miluju, když je ve filmu ukázáno rozřezané a vykuchané tělo v celé své kráse, ale chlapi vyskakují z postele po sexu v nátělníkách a trenkách. A za toho trestuhodně nevyužitého Eckharta bych to viděla na dvě hodiny poškole.

"Oni způsobili tohle počasí a teď stojí v dešti a říkají ,doprdele, ono prší!' " Když si jeden můj oblíbený a bohužel už neaktivní blogger položil otázku, zda v občanské válce vůbec existují civilisté, možná měl čerstvě za sebou tohle... a možná vůbec ne. Každopádně na otázku, jak se vedlo těm, kteří to prostě chtěli nějak přežít, má Návrat odpověď jasnou. Jen bych docela chtěla vidět ty vékávéčkové fanynky, které se k tomuhle nechaly přilákat nálepkou filmu pro ženy, jakkoli tu láska a touha mají své nezastupitelné místo a v podání nepřekonatelného vypravěče Minghelly (bohužel už vyprávějícího pouze nebeskému publiku) je příběh jednoho skleníkového motýlka, kterému byl násilím setřen pel, aby se pod ním vyloupla silná a odvážná ženská, i tisíc dalších příběhů ve stínu křídel bohyně války jak poutavých tak drsných, protože nouze z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad. Ovšem pokud říkáme, že člověk je člověku vlkem, měli bychom se připravit na to, že nás vlci zažalují o urážku na cti... Herecky bez vady až na to, že mě mnohem víc zaujali představitelé vedlejších rolí než hlavní pár (Ada a Ruby měly větší chemii než Ada a Inman), když holt chcete dokázat, že není malých rolí, zavolejte si na to Ribisiho, Portmanovou, Gleesona a P.S. Hoffmana. P.S. Jeden z těch případů, kdy film právem zastínil knižní předlohu.

Natalie nesporně oplývá mnoha talenty. Ale vybírání scénářů mezi ně určitě nepatří.

Po všech těch Air Force One, Tichých nepřátelích, Firewallech, 48 hodinách v Paříži, Vysokých hrách patriotů a dalších flácích je vcelku osvěžující, když se Harrison Ford, Indiány též zvaný Ten, který chce svou rodinu zpátky, pro jednou nesnaží ochránit svou rodinu před nepřízní osudu a přízní teroristů, ale upřímně řečeno tohle taky nebyla zrovna výhra. Holt když sečtete šest a sedm, vyjde vám třináct a co čekat od takové číslice... Nečekala jsem moc a Ivanovi Reitmanovi jsem ochotná prominout ledacos, ale v případě filmu, který je akčně dobrodružný jako výprodej v Kauflandu a romanticko-komediální asi jako oprava žumpy, mi to fakt nešlo. Oprava: manžel kolegyně nedávno žumpu opravoval a jednak do ní spadl, druhak při té příležitosti našel dávno ztracený náramek své lepší polovičky, takže požadavky na legraci i romantiku naplnil podstatně lépe a podstatně rychleji než za šest dní a sedm nocí. Navíc mi tam brutálně neseděla Fordova opilecká image. Chlap, který je napůl Ir a napůl Rus, přece nemůže takhle neumět pít.

Vždycky, když někde někdo píše o slasherovém žánru a množství vyteklých tekutin a vyhřezlých orgánů v určitém filmu shazuje jako čajíčkovou záležitost, mě napadá, zda by dotyčný v případě, že by se nachomýtl u havárie a měl poskytnout první pomoc, dřív omdlel, pozvracel se nebo vzal roha. Napadalo mě to dávno předtím, než jsem se na svých pracovištích začala přesvědčovat na vlastní oči, do jakého stavu je schopná lidská bytost dostat sebe nebo druhé. Takže se nedá tak úplně říct, že by se jednalo o můj oblíbený žánr, i když bádání, co na tom ostatní vidí, nepostrádá na zajímavosti. Nicméně jsem se snažila nedat předsudkům šanci a atmosféra zoufalství kombinovaného s odhodláním mě u obrazovky držela poměrně dlouho bez reptání. Ovšem pointě musím poděkovat za zprostředkování pocitu bezmocného ležení na zemi poté, co vás někdo půl hodiny kopal do koulí. Ne že by můj smysl pro logiku věci byl kdovíjaký, ale tady dostal výstavní hysterický záchvat, válel se, kopal a ječel: "Já chci nějakej smysl a vysvětlení a chci a chci a chci!" Sakra, scénáristi, ujasněte si už jednou rozdíl mezi šokujícím vyvrcholením a donebevolající pitomostí nebo aspoň svoji nemohoucnost oslaďte dostatečným počtem cukrátek, která tomu nevděčnému rozmazlenému spratkovi zavřou hubu. A ze mě laskavě nedělejte blbce, já to většinou úspěšně zvládám sama. P.S. Jen tak mimochodem, román D. Koontze Intensity, z kterého film volně vychází, podobnou debilní pointu nemá. Možná by nebylo od věci nezkoušet být kreativní za každou cenu...