bart_

bart_

Jakub Barták

okres Třebíč

34 bodů

Moje oblíbené filmy

  • poster

    Vykoupení z věznice Shawshank (1994)

    "V Shawshanku jsou všichni nevinní, tos nevěděl?" ... Euforická Bible všech cinefilů a zároveň ta nejintenzivnější filmová katarze, jež je v rámci kinematografických dějin pomyslnou BEST OF deskou #1 bez jakékoliv evidentní konkurence, a která je s pomocí neodmyslitelného a neskutečně famózního soundtracku Thomase Newmana nezapomenutelnou extází evokující nesmazatelný obdiv. Zároveň se také jedná o vzorný učebnicový příklad o martyriu a následném očistci lidské duše. Neznám nikoho, kdo by se po závěru netopil v kaluži slz anebo neměl zhola otevřenou chlebárnu - mne samotného nevyjímaje... Na světě totiž existují pouze dva druhy lidí: ti co Shawshank Redemption milují, a ti, co toto mistrovské dílo prozatím neviděli. Ignorace na prestižní ceremonii při předávání Oscarů je dodnes nepochopena.... Doporučuji sledovat v kolektivu přátel, jelikož friendship je jeden z předních motivů tohoto neuvěřitelného příběhu - přičemž finální satisfakce je kategorií samou o sobě. Jenom mě štve fakt, že jde o nejvíc bagatelizovanou adaptaci neméně kvalitní předlohy od majstra Štefana Krále.... Jedním slovem: nepřekonatelný! :)))

  • poster

    Léto (2018)

    "Co zrovna posloucháš?" "Svý kámoše jak chlastaj." ___ Co se týká ruský kinematografie, tak pokud neberu v potaz impresionistická díla Andreje Tarkovského, jsem naprosto neznalý laik. O to víc mě uhranula tato evidentně nenápadná černobílá artovka, která dřímala v mém nemalém hledáčku prakticky od dob, kdy brázdila česká kina - tedy již necelý dva roky. Takže jsem se k ní konečně dokopal, a k úvodu mého nadšeného komentáře mohu dodat pouze jediný: konečně někdo natočil hudební film, který se neobává překračovat svý zábrany a naprosto se vymyká stanoveným zákonitostem a žánrovým stereotypům!... Jakožto milovník muziky, média který je alespoň dle mýho subjektivního úsudku nedílnou součástí života, jsem byl unešen způsobem, s jakým jsem se doposud nesetkal. Krom toho, že příběh vypráví pozoruhodné počátky undergroundové rockové kapely Kino vně kruhu seskupení Zoopark které kráčejí ve šlépějích takových božstev jako Ziggy Stardust, Lou Reed, The Who, Stouni, či T-Rex, využívá také princip genius loci, neboli ducha místa, který tkví ve zdánlivě gotických ulicích Leningradu let osmdesátých, je Léto především podmanivou chameleonní anomálií - než o příběhově celistvě kompaktní celek se spíše jedná o schematicky rozmanité a optimisticky laděné feel good leporelo, které z vysoka kašle na nějaké striktní žánrové mantinely a konvenční normy. Léto je nejenom euforickou ódou která oslavuje nejvíce horkou etapu roku, ovšem z hlediska narativu se jedná o neskutečně poutavou a vizuálně pestrou rozprávku o pochybách láskyplného pouta a uvědomění si konfrontace ohledně stanovených mezí přátelství, která satiricky paroduje střet ideologických ideí a neukojitelného mladí - kupříkladu se zde cynicky cenzurují vulgarismy (což šokuje a baví zároveň) a celkově zesměšňuje nátura totalitního režimu jako takového - především pak ve třeskutě zábavné videoklipově koncipované sekvenci ve vlaku, kde chábři groteskně bojují s KGB při skladbě 'Psycho Killer' od Talking Heads, s čímž se pojí i další muzikálové pasáže, které perfektně variují ikonické rockové šlágry - kupříkladu ta odehrávající se v šalině, v níž cestující náhle začnou sborově zpívat Passenger od Iggyho Popa. Snímek taky disponuje geniálním running jokem s 'Tohle se nestalo', a zábavnou formou hravě implementuje punkově stylizovanou kresbu. Vše je samozřejmě libozvučně doprovázené kultovními šlágry obou kapel... Léto by se dalo symbolicky přirovnat k harmonickému říčnímu toku, v němž divák ladně plave, a při jeho cestě jej tak doprovázejí nehorázně charismatické ústřední postavy - z Tae-oh Yooha sálá sympatie jak radioaktivita z uranu, Roman Bilyk je notorický demoralizovaný rocker, Irina Staršenbaumová je okouzlující femme fatale jež z oka Dakotě Johnson a Mary Elizabeth Winstead vypadla, no a nesmrtelný Alexander Kuznetsov je krom průvodce příběhem naprosto identický klon Lukáše Hejlíka. Příběhem krom disponibilní žánrové variability rezonuje nadšená kreativní spontaneita - a přesně v tom tkví onen onen entuziasmus: v té nekonvenční nápaditosti - což se nejvýrazněji podepsalo ve fenomenální scéně s oživováním ikonických hudebních desek v níž zazní melancholická variace na 'All the Young Dudes' od Mott the Hoople.... Někomu ona dramaturgicky bezstarostně lehkovážná koncepce nemusí striktně padnout do noty, ale i přes minimum negativ se jedná o náramně komfortní a slastně komediální zážitek, poněvadž Léto má fakticky všecko totálně u řitě - a to je jeho nejvíc senzační deviza, která se právě mně perfektně trefila do vkusu jako málokterá filmová libovka. Takže pokud tuto spanilou jízdu vezmete všanc, synteticky se poddejte a oddechově sjeďte na vlně absolutní euforické bezstarostnosti... Ve výsledném resumé jde o svobodomyslnou, částečně fiktivní, hudební par excelence ódu která je exemplárním příkladem energické mozaiky o bohémské nespoutanosti a vášnivé lásky k hudbě, která je určitě o úroveň libozvučnější jak z hlediska kvalitativní pestrosti, žánrové flexibility, tak celkové atraktivnosti, že takové velkorozpočtové západní hudební filmy v čele s BoRhap z předminulého roku lehce strčí do kapsy... Verdikt: 10 elpíček z 10 - více takových pohodově svobodomyslných a inovativně progresívních východoevropských pecek! Enormní respekt a obrovské спаси́бо pro Kirilla Serebrennikova, který zde fenomenálně pracuje s estetikou a kompozicí desaturované mizanscény, a v neposlední řadě také implicitními konotacemi z hlediska nostalgické melancholie. Určitě jedna z nejlepších voleb z rozmanité nabídky na Aerovodu - aneb co také čekat od Aerofilms, nejlepší filmové distribuční společnosti naší tuzemské produkce UwU.... Léto je prostě nespoutaný odvaz jaxviňa a jakýsi pomyslný etalon svého subžánru, který dokonale kloubí všechny prvky které prozatím nabídl - a proto se taková delikátní porce neskutečné originality, která se nevidí ze dne na den, prostě musí láskyplně cenit. Láska na první pohled, kterou mohu bezprostředně doporučit všema dvaceti✌️💞

  • poster

    Život je krásný (1997)

    "Máme šedesát bodů! To je sakra hodně! Koukni, támhle jde Bartolomeo. Tak co Bartolomeo, jak to šlo?" "Nic horšího než tahle sešitá ruka. Mám jich tam dvacet." "Máme tedy víc bodů než on?" ___ Je až k nevíře, co se zde Robertu Benignimu dokázalo povést z postu půvabně režijního a šarmantně hereckého zároveň. Život je krásný je z hlediska narativu vskutku geniální a náramně hravý filmový opus s asertivním nádechem absurdní tragikomedie, pod jehož abstraktním rouchem se skrývá neuvěřitelně čistý lidský příběh, který vás zve na nepředvídatelný emocionální kolotoč... Krom elegantního kontrapunktu malebné poetiky zde Begnini opěvuje lásku vzkvétající mezi mužem a ženou, a taktéž pěje ódu vůči neobyčejným krásám života - ať jsou symbolizovány jako obyčejné malichernosti či významné události v oné rozmanité mozaice. Benigni zde taktní formou sarkasticky zesměšňuje nacistickou ideologii z jejichž primárních ideí vytváří naprosto triviální komické banality (ekonomický příklad, rasové sentimenty apod.). Čím ovšem pan Roberto nejvýrazněji opulentně vyniká, jsou doposud nebývalé herecké kreace a nevídaná expresivní výřečnost (viz. naprosto geniální zužitkování running joků). Nelze opomenout podmanivou nápaditost a z hlediska explozí vaší bránice nesnesitelnou humornost (pasáž s číšnickým úklonem, kázání zásad rasistických odborů anebo překlad fašistických pravidel mě pokaždé totálně rozsekají).... Snímek v polovině příběhu ovšem prodělá jednu z nejobdivuhodnějších a rovněž nejvíce šokujících žánrových transformací co jsem jaktěživ viděl. Dodnes nepochopím, jak Benigni dokázal s takovou elegantní něhou a pokorou k danému tématu stvořit něco tak půvabného a děsivého zároveň, a přesto dokázal tak esenciálně zachovat diverzifikaci žánrových nálad. Poněvadž zatímco Spielberg na danou tématiku hleděl z nepřikrášlené naturalistické perspektivy, Benigni sofistikovaně využívá poetickou alegorii a pitoreskní humor. Prim zde totiž spočívá v pluralitě lyrických antonym, protikladných antitezí a výrazných kontrastů se značnou konotací oxymóronu - hrůznost vůči grácii, surovost vůči sentimentalitě, hrubost vůči kýčovitosti, smrt vůči kráse - aneb v naivní jednoduchosti spočívá intelekt... Ač snímek diváka doslova citově vydírá, nelze mu upřít fakt, že se bez jakýchkoliv debat jedná o jeden z nejlepších kinematografických počinů, které kdy spatřily světlo světa, a jímž by se ani zdaleka nemělo opomíjet, poněvadž La Vita è Bella je klenot filmového řemesla, definice uvědomělé tvůrčí geniality a posléze i absolutní povinná četba nejen v rámci italské kinematografie.... Nebudu ani zakecávat, že mi z očí pokaždé náležitě teče nezastavitelný vodopád slané vody - nic jiného při emotivně vypjatém závěru také nepřišlo v úvahu. Tyto zmíněné aspekty se posléze pojí v ojedinělý a jen tak nezapomenutelný humoristický zážitek, který nabízí jeden z nejoriginálnějších a také nejkrásnějších filmových počinů v dějinách evropského kulturního dědictví, který reflektuje senzitivní askezi o tom, že byť položit oběť je nelehké, zato častokrát nezbytné.... Nepustit si tento fascinující klenot v původním italském znění je navíc hřích nejvíce neodpustitelného kalibru! Smekám klobouček a klaním se. Aplaus prosím! ___ "Hra právě začíná. Vaším úkolem je získat tisíc bodů. Pokud tak uděláte, vyhrajete tank. Každý den oznamujeme výsledky z tohoto reproduktoru. Do té doby bude každý z vás hrát na schovávanou. Ten, kdo má nejmenší počet bodů, bude muset nosit na zádech nápis osel. Body lze ztratit třemi způsoby. Za prvé: budete plakat. Za druhé: budete ječet, že chcete vidět svou mámu. A za třetí: budete žadonit o chleba s marmeládou!"

  • poster

    Pelíšky (1999)

    "Na mě si s nějakým nokem nepříjdeš děvenko!" ____ Svatý Grál a zároveň nejmilovanější evergreen české kinematografie. Jednoduše: co scéna to legenda (kodiak, nasávání, Vyděržaj pioněr apod.), co hláška to perla ("Co vidíš?" "Kuře." "Tak vidíš.").... Nesmrtelná vánoční 'pohádka' na níž naše rodina nedá dopustit - kanonádu absurdních hlášek jsem si vzal k srdci, páč sám je v životě používám neustále ("Vynikající Vilmo!" anebo "Přitom taková blbost."). 116 minut české dokonalosti čisté jak panenská blána - další pozitiva nehledejte, je to totiž zbytečné. Doporučuje 16/10 Gagarinových bratrů. A brečet smíchy a podléhat konstantním explozím bránice je u této groteskní legendy neodmyslitelnou povinností. Tragikomická výpověď o životě v té nejkultivovanější formě!

  • poster

    Soumrak mrtvých (2004)

    "Volala tvoje máma kvůli tý zítřejší návštěvě. Pak volala Líza kvůli tý dnešní večeři. No a pak znovu volala tvoje máma, jestli bych ji nevylízal." ____ Aneb pokud někdy vypukne apokalypsa nemrtvých, rozhodně se neinspirujte touto kultovní rom-zom-com žánrovkou, v níž se Edgar Wright vyřádil jako démonem posedlý zvíře, poněvadž taková opulentní audiovizuální hříčka se jen tak každodenně nevidí.... Nelze také pofidérně polemizovat o tom, že jde o extrémně zábavnou ódu britského humoru, který vůči skrupulím či cenzuře striktně vztyčuje prostředníček - přičemž všechny hlášky ("Oh my god. She's sort of drunk!"), narážky a reference ("We're comming to get you Barbara!"), odkazy a scény ("Srazili jsme něco, nebo někoho?") jsou jednoduše všeříkající symbolikou z hlediska zřejmýho faktu, že britský národ je v rámci ekvivalentní originality a autorský inovace mílovými kroky před tím americkým - házení s hudebními deskami budiž exemplárním důkazem! (zde se taky geniálně zužitkovává relevance Wrightova vytříbeného hudebního vkusu).... Avšak bez dvou ústředních protagonistů, nerozlučého dua charismatem oplývajících sympaťáků Simona Pegga a Nicka Frosta kteří holdují filozofii mámvpičismu, by tato mistrovská libovka, k prasknutí narvaná bizarními situačními gagy, jejichž komediální absurdita nezná jakýchkoliv mezí, nebyla tak třeskutě zábavná. 'Soumrak mrtvých' je jednoduše nejen kulervoucím variabilním mixem několika subžánrů a nekonvenční nápaditou atrakcí - kombinovaný princip hekticky střiženého hororového akčňáku a groteskní romantické komedie je jedním slovem ženiální - ovšem v neposlední řadě jde o mou celoživotní srdcovku, která u mne každým rokem zraje jak neodolatelný vínko - a to už od předškolních let! .... Fakt, že jde o etalon moderní britský kinematografie a nejkvalitnější díl ikonické Cornetto trilogie, je víc než evidentní. Jedinou výtkou je, že zde chyběl Bill Bailey, aby se tak uzavřel kruh maniakální ztřeštěnosti - jelikož british stuff rules! 120% ... "Mami oni tě pokousali?" "Ne mě ne, jen Filipa." "Oh, skvělý." "Co se děje? Pokousali ji?" "Ne jen Filipa." "Oh, skvělý." ... LMFAO!

  • poster

    Švýcarák (2016)

    "Manny, jestlis neviděl Jurský park, tak víš o životě pěkný hovno." ____ V poslední době jsem často přehlcen dotazy ze strany mých drahocenných kamarádů, kteří ode mne požadují kvanta filmových doporučení, poněvadž se klasicky vymlouvají na evergreen 'Nemám na co kurva koukat.' - a právě Švýcarák je vždy tím nejžhavějším kandidátem, který právě nejčastěji skloňuji... Mezi populárními 3Áčkovými tituly a nezávislými indie artovými snímky vždy zela vzájemná hluboká propast - právě proto v útrobách filmového průmyslu dlí studio A24, které si za svou poměrně 'krátkou' dobu své věhlasné existence právoplatně vydobylo všeobecné uznání kritiků, celosvětové renomé a dnes již divácký status kultu, aby tuto pomalu se zužující průrvu svými projekty zaplnilo. Díky své unikátní tvorbě, absolutně se vymykající všem reálným svízelům současných kreativních konvencí, nám totiž přivedlo nemálo opravdu chvályhodných a kvalitativně brilantních filmových počinů - přičemž Švýcarák do onoho uměleckého ohýnku filmového odvětví přidává onu dávku hořlavého oleje doslova po hektolitrech... Jakožto milovník experimentálních artovek, které si atraktivně pohrávají se svým originálním konceptem, jsem se již od první scény - stejně jako porota a diváci na festivalu v Sundance - doslova vznášel v sedmém nebi.... 'Švýcarák' je velice specifická melancholicky flegmatická a sangvinicky cholerická, jednoduše temperamentně esenciální, nekorektní parodie na životní pravdy, která s neobyčejně uvědomělým intelektem implikuje základní lidský řečnický otázky do víc jak hodinu a půl trvajícího existenciálního tragikomického majstrštyku, a zároveň si s nima vytírá svou prdel z bezpečnostních důvodů zašpuntovanou tryskovým svěračem - ať jde o polemiku na téma problematiky lásky, dekoherenci šoustání, či intimní úchylky v čele s onanií. Na čem snímek ovšem primárně staví, je vzájemná chemie ústřední dvojky Dano/Radcliffe - a zatímco Paul se zhostil pesimistického trosečníka Hanka v němž plamínek naděje stále plápolá, tak Harry Potter si střihnul dysfunkčního nebožtíka Mannyho, jehož herecká mimika je bizarně komická a přesto mistrovsky fascinující, a v neposlední řadě disponuje pestrou variabilitou - jen se přiznejte: kdo by nechtěl do party polomrtvého kámoše, který je jetpackem, skútrem, kulometem, harpunou, motivačním řečníkem a nerozlučným kamarádem do deště za každé situace v jednom?... Děj nejenom krom využití modus operandi klasické robinzonády filozoficky polemizuje o tom, že prdění, erekce a kadění jsou naprosto přirozený a neodmyslitelný součásti nespoutaného života, avšak zejména na diváka pálí kulometnou kadenci humoristického optimismu vystřiženého jak z fekální variace na Monty Pythony ("Ty brďo, proč máš tak velký oči?" "Tomu se říká strach, Manny." "Ty máš strach z toho hovna?" "Ne, Manny, mám strach z toho, co má to hovno na svědomí.")... Leč patrná majorita diváků (viz. zdejší hodnocení) jaksi iracionálně nedbala na motivující a inspirující spirituální poučky umocněné bezbřehou fantazií, uhrančivě neposkvrněnou environmentální vizuální stylistikou a v neposlední řadě fenomenálním meditativním vokálním soundtrackem, které v podstatě bilancují nad tím nejbanálnějším teorém celého lidského pokolení: že i přes jistou odtažitost by jsme měli oslovit ty dívky z autobusu, které nám tak láskyplně padly do oka, a jak napovídá název ústřední skladby snímku, ponouká k empatickému poselství: život je jedna velkolepá rozmanitá montáž všech možných strastí, radostí a neskutečných pestrostí.... Švýcarák je jednoduše komfortní zážitek hodný kolektivního sledování, neskutečný konceptuální úlet který nabourá váš dosavadní pohled na stereotypy, předsudky a generalizaci lidského života. Zapomeňme tedy na fakt, že jsme nepotřebnými pytli hoven čekající na smrt, a raději začněte věřit v zázraky.... Verdikt: jeden z nejpůsobivějších autorských zářezů této dekády - alespoň co se samotné absurdní bizarnosti a rozmanité originality týká. Určitě jedna z nejlepších cynických komedií tohoto desetiletí - navíc s podmanivým vizuálem a naprosto omamujícím existenciálním podtextem, jež je nápaditou alegorií o nejupřímnější výpovědi života, která si nebere jakékoliv servítky, co jsem kdy viděl. Totální špica as fuck, která vám na rtících vykouzlí nezměrně široký hořko-sladký úšklebek... nechť žije nadýmání! 10 nekrofilních prdů z 10. Daniel Radcliffe je prostě bůh! 💚💚💚💚 ____ "Ahoj, jsi moc hezká, mohl bych ti dát pusu na pusu?" "Tomu se říká polibek, Manny. Ale na to ještě moc brzo." "Tak mohl bych místo toho do tebe strčit svůj penis?" [#A24RULES]

  • poster

    Červená želva (2016)

    Nehledě na současnou epidemickou krizi bych se teď hned nejradši bez sebemenšího váhání vydal do Londýna vypátrat Michaëla Dudok de Wita a zlíbat mu nohy k nepoznání, poněvadž jeho celovečerní debut mne usvědčil v tom, že jsem temperamentem rozený stoprocentní melancholik - jelikož 'Červená želva' mne pohladila po duši tak líbezně rozkošným a vzala dech tak uhrančivě bezelstným způsobem jako žádný jiný žánrový oponent, že je až neuvěřitelný, kolik symbolický alegorie bylo interpretováno na příběhovém pomezí 'pouhých' 80 minut. 'Červená želva' je totiž magicko-esoterický emocionální zážitek o komplexním příběhu jednoho lidského pokolení, který fenomenálně využívá modus operandi poměrně jednoduchý premisy klasické robinzonády, a následně ji implementuje do dechberoucí existenciální epopeje vypovídající o nezlomné vůli člověka a jeho regeneraci, o smíření s nevyhnutelným koloběhem života, neoblomné solidaritě láskyplného pouta, noetickém poznání sebe sama, či mírumilovném souznění s dominancí neochvějné přírody. Snímek mistrovsky kloubí to nejlepší z japonské a francouzské animace v neskutečně pestrou vizuální škálu, jejíž impozantnost primárně tkví v podmanivé paletě akvarelových barev. Taky klade důraz na malebnou poetiku jak od Miyazakiho, a až komiksově vyhlížející minimalistickou kresbu jak od Hergého. Snímek umně komunikuje s divákem skrze úchvatnou lyrickoepickou obrazotvornost, čímž utváří impresionistické scenérie tak stylisticky a esteticky čisté jak panenská blána. Vše posléze umocňuje famózní hudební podkres Laurenta Péreze del Mara, bez nějž by onen unikátní prožitek nebyl kompletní.... Smekám jak tvůrcům tak samotnému studiu Ghibli, že nám poskytlo takový harmonický balzám na duši a meditativní revitalizaci nejen v rámci animovaného žánru. Tato intuitivní odysea skrze lidské smysly je jednoduše synonymem nespoutané tvůrčí svobody neznající jakýchkoliv kreativních mezí - jelikož ve fantazii se jednoduše meze nekladou. Absence dialogů či monologů je pouze pomyslným pozlátkem vně tohoto kognitivně pragmatického kumštu. Již jen záleží na divákovi, jak sémanticky bude číst v oné existenciální intertextualitě, a následně si tak intimně vezme k srdci ono spirituální poselství o tom, že každý v životě nutně potřebuje svou Červenou želvu, neboli spřízněnou duši... Verdikt: absolutní povinnost pro všechny cinefily a fanoušky artových animáků. 10 želvích ovulací z 10

  • poster

    Roma (2018)

    "Umění soustředění vděčím za vše. Jako kluk jsem nic neměl. Matka mi umřela, když jsem byl dítě, a pak jsem byl nucen se přestěhovat za tetou do ghetta. Bratranci mě mlátili. Chytil jsem se špatný party. Začal jsem pít a brát drogy. Pomalu ale jistě jsem umíral. Ale pak jsem objevil umění koncentrace a prožití daného okamžiku. A všechno náhle získalo nový rozměr a smysl. Jako třeba teď, když se mi díváš do očí." ____ Alfonso Cuarón je pro mě jedním z nejvýznamnějších filmových vizionářů své generace, který doslova proměnil vše, na co sáhl, v ryzí drahokam - ať už je řeč o senzační tragikomické generační výpovědi a zároveň výborném road-movie 'Mexická jízda', takřka bezchybné adaptaci etalonu fantasy fenoménu Harry Potter nebo-li 'Vězen z Azkabanu', dechberoucím postapokalyptickém dramatu 'Potomci lidí' (které díky své naturalistické autenticitě a emocionální působivosti považuji za nejkvalitnější filmový počin z počátku milénia), anebo nervydrásající kosmické odysee 'Gravitace' - všechny tyto unikátní snímky jsou žánrově zcela diametrálně odlišné, avšak přesto mají jedno identické a velice zásadní pojítko: čímž je doslova revoluční překračování hranic a multidimenzionálních mezí svého formátu, které vůči žánrovým stereotypům a konvencím striktně vztyčují prostředníček - každý z daných titulů je ve své kategorii dnes již kultovní raritkou - což již o Cuarónově genialitě přeci jen svědčí.... Ovšem i přes všechna tato zmíněná fakta se musím přiznat, že jsem ke snímku 'ROMA' zpočátku přistupoval poměrně skepticky - ačkoliv samotný trailer podkreslený ikonickým šlágrem 'Great Gig in the Sky' od mých milovaných Pink Floydů na mě intenzivně dýchl neuvěřitelnou atmosférou. Ale již od pompézního otvíráku, v němž hlavní postava Cleo umývá ornamentální dlažební kostky podlahy průjezdu, byly mé predikce a předsudky smazány z povrchu zemskýho, a já jsem se bezprecedentně zamiloval.... Ačkoliv zde Cuarón retrospektivně vzpomíná na své dětství, nejde o standardní nostalgickou autobiografii - v rámci tohoto subžánru jde o nesmírně atypický milník, v němž vzdává hold své chůvě, která jej vychovala - jde o velice intimní film, na jehož důmyslnou hru musí divák benevolentně přistoupit - na hru, v níž Cuarón oslavně opěvuje bezmeznou tvůrčí svobodu a kreativní svobodomyslnost jako nikdo jemu podobný. 'ROMA' prakticky i teoreticky nemá děj - krom toho, že v narativní kvintesenci jde o arytmickou mozaiku různorodých vzpomínek, jejichž optikou divák sleduje subjektivní perspektivu z pohledu charismatické služebnice Cleo pracující v domovní residenci jedné zámožné rodiny, v níž žijí tři generace, je ROMA zároveň neskutečně komplexní sugestivní sondou do mexické subkultury, která disponuje až exaktní bilancí demografické analytiky.... Čím 'ROMA' právě nejvýrazněji vyniká a je nejčastěji skloňovaná, co se týká filmového řemesla, je sofistikovaná režijní reliabilita majstra Cuaróna, kterou jsem jaktěživ neviděl - jelikož tenhle snímek má snad všecko, co kdy mohlo ono neskutečně pestré spektrum jménem kreativita eventuelně nabídnout - čímž vznikl formativní existenciální zážitek, který se nesnaží být monotematický, a prostřednictvím vášnivého spojení teoretických konotací neorealismu, neoformalismu a strukturalismu prezentuje dosud neviděné estetické aranžmá a predispozici dílčích abstrakcí. Alfonso zde efektivně posouvá percepční meze diváckého vnímání do až neuvěřitelné intuitivní transcendence - a snímek si přesto dokáže zachovat kompaktní synkrezi, zkomponovanou z úchvatné integrace formalismu a zejména pak rafinované hry světel a stínů - především pak co se týká hlediska komplexně strukturované mizanscény - ta stylistická zručnost je jedním slovem unikátní.... Alfonso zde taky perfektně etabluje komplexnost scénografie do dosud nepoznaných kontur - dechberoucí kompoziční estetika a rámování celků disponují doslova revolučními metodami, které fakticky nemají sebemenší obdoby - a poněvadž si zrovna já velice potrpím na vizuální estetice, stále nedokážu slovy vyjádřit, jak mi z té sofistikované implementace scénografické kompozice a dramaturgické proporce moje srdíčko plesalo nepopsatelnou euforickou slastí. Cuarónovy kamerové krasojízdy koncipované z rafinované kombinace kontinuálních panoramatických perspektiv zcela beze střihu a staticky fragmentovaných mikrospektiv jsou jednoduše fenomenální - ten Cuarónův kultivovaný exhibicionismus a něžný cit pro kameru, které se sám zhostil, je absolutně bezchybný - přičemž ona kadence filmovýho půvabu je jednoduše nezkrotná. Totéž platí pro decentní propozici mizanscény, v jejíž mnohovrstevnatém spektru a disponibilním rámu narativního časoprostoru se multifunkčně odehrává několik nuancí a konsekvencí zároveň, tzv. koincidence akce - neboli konání několika multilaterálních mikro-událostí souběžně - viz. esoterická pasáž s kolektivní meditací Los Halcones a spiritualisty Zoveka, extravagantní živost fikčního mikrosvěta městských ulic, anebo scéna u vchodu do kina, v níž je i zastoupeno několik etnických minorit. To vše je definicí exemplárního důkazu lukrativního využití širokoúhlého formátu, která má až fotogenickou esencialitu a doslova na milimetr exaktně přesné rámování celků a polocelků, jejichž impozantnost by si nedokázal ani DaVinci anebo kdejaký ruský impresionista v těch nejdivočejších snech a fantazijních imaginacích představit. Taková nepopsatelně atraktivní krása a líbezný půvab z hlediska estetické obrazotvornosti, z níž jsem nedokázal byť na sekundu odtrhnout zrak, se prostě nevidí každej den - to vše je navíc expozicí na pozadí reálných exteriérů a přirozeného prostředí.... Kompozice příběhové tektoniky, jejíž fázování narativní gradace nemá jakýkoliv kaz, je vypravěčsky mistrovská - jelikož Cuarón si zde rafinovaně pohrává s intenzitou divácké apercepce - snímek totiž lukrativně využívá dvě kombinace: 1) dynamické exponenciality tempa, jejíž prostřednictvím je takové parkování auta, útěk gekona, anebo dětský porod o úroveň napínavější a uklízení psích hoven či soulož labutí zdaleka poutavější než všecky akční blockbustery za poslední dekádu; 2) meditativního intuitivního rozjímání, které disponuje až esoterickou duchaplností - přitom si snímek dokáže implicitně zachovat autentické reflektování dobových reálií a implicitních vztahových peripetií - a zrcadlí jak bezstarostnost let šedesátých - jež je vyobrazena magickou symbolikou, viz. kouzelná pasáž v narvaném kině, v němž se zrovna promítá kultovní snímek 'Velký flám' s Luis de Funèsem - tak jejich obtížnou komplikovanost - viz. počáteční plameny mexické revoluce, tzv. Halconazo. - a zároveň akurátně reflektuje třídní diference z hlediska sociologických či politologických konotací - kdy na jedné straně můžeme vidět okázalý život mexické smetánky, avšak na stranu druhou sledujeme i pravý opak - to vše zcela naturalisticky a bez příkras - narativ tak není nijak monotematický a neodvíjí se dle nějaké schématické šablony.... 'ROMA' je totiž neuvěřitelná ve své uvěřitelnosti - krom autentické práce s rodilými neherci je až k nevíře, jak zde obyčejné životní okamžiky působí jako epické události. Interpretace samotná disponuje subtilní něhou, ale zároveň až opulentní grácií - která je např. symbolizována v dechberoucí sekvenci s lesním požárem - ale i důmyslnou fragmentací dílčích detailů a vzájemnosti kontrastů - a kdo si oněch emblematických referencí (ať již na Cuarónovy předešlé snímky) a detailů bude právě všímat (viz. silvestrovský přípitek), bude posléze náležitě odměněn nepopsatelnou katarzí. Ona pompézní gradace a eskalace dílčích leitmotivů a jednotlivých narativních fragmentů je dokonalá - a kupříkladu nervydrásající pasáž, v níž Cleo zachraňuje Sofi a Paca z rozbouřených mořských vod, je jednou z nejintenzivnějším scén v dějinách světové kinematografie a definice emocionálního kolotoče a dechberoucího klimaxu. O takřka bezchybných hereckých performancích ústředních aktérů, kteří zde předvádějí fenomenální a přesto nepřikrášleně přirozený herecký koncert, ani nemluvě - přitom snímek doslova neměl scénář, a jeho absenci tak Cuarón využil ve formě improvizace a behaviorální přirozenosti aktérů, což je prostě neuvěřitelný.... To vše zmíněné je ladně zahalené pod sametovým závojem malebné poetiky, která vás celých 130 minut bezelstně hladí po srdíčku - a zároveň je i mnohdy humorná, tudíž šance, že se budete jakkoliv nudit, je asi taková, že SPD nastolí v našem moravskobudějovickém mikroregionu striktní aristokracii. Černobílá vizuální desaturace, umocňující emocionální působivost, je pouze nedocenitelným pozlátkem navíc.... A já nadále nevím, co bych dál vznešeně glorifikoval - tahle majestátní vizuální epopej má v sobě tolik uhrančivé krásy, že by tomu každý jiný filmový oponent mohl závidět. Cuarón pojal dané téma s dosud nevídaně pokornou něhou a subtilně křehkým citem, jehož dílčí leitmotivy lukrativně implementuje tak bezelstně inovativním způsobem, že to fakticky nemá obdoby - jde o sporadicky ojedinělý milník, jak díky své unifikaci z hlediska distingovaného obsahu, tak i žánrově variabilní formy - jelikož ROMA plně vyžaduje pozornost, interakci a divácký intelekt - jde totiž přesně o ten typ snímku, jehož primární devizou jsou intuitivní vjemy a pocity diváka, což vyvolává naturalistický dojem, že publikum je doslova nedílnou součástí filmu samotného. 'ROMA' je v podstatě melancholické veledílo, oslava naděje a lidskosti, a v neposlední řadě kinematografický spektákl, který lze doslova přirovnat jedině k nefalšovaný pornografii, jejíž obraz skutečně dýchá a žije - no a v neposlední řadě taky impozantní formalistická epopej, kterou si mainstreamový konzument nevychutná tak jako cinefil, pro nějž jsou filmy srdcem i duší - 'ROMA' jednoduše nemá sebemenší obdoby či konkurenci, a disponuje revoluční výjimečností díky své umělecké renesanci - o závěrečných titulcích, který jsou naprosto nadčasový, raději ani nemluvě! .... Výsledný resumé? Nejkvalitnější a nejpůsobivější filmový počin nejméně za poslední dvě dekády, který lze v rámci intuitivního audiovizuálního zážitku přirovnat jedině k intenzivní konzumaci ayahuascy - zažijete to jednou, a nemáte vůli přestat - zato vzrůstá vaše motivace tuto božskou ambrózii okusit ještě jednou. Tohle je ve zkratce neopakovatelný zážitek pro cinefily a milovníky kinematografie (mezi které se mimochodem hrdě řadím), pro něž jsou filmy srdcem i duší a symbolem satisfakce či eskapismu - no a v neposlední řadě taky nezapomenutelným instantním orgasmem, neodolatelnou audiovizuální delikatesou a láskyplnou katarzí, kvůli níž jsem se nedokázal po celkovou stopáž 130 minut přestat pod nátlakem endorfinů a nepopsatelnýho entuziasmu usmívat a rozplývat blahem - aneb kde jsou ty nostalgický zlatý časy, kdy se do kina chodilo z bezbřehý lásky kochat a čirý radosti bavit, a ne jenom žrát tu nechutnou kukuřičnou mrdku jménem popcorn? .... 'ROMA' je ve zkratce majestátním piedestalem filmových pranostik, bezprecedentní láskou na první pohled, jejíž blahosklonnou adoraci si nedokážu adekvátně vynachválit - již delší dobu jsem totiž neviděl tak emocionálně kompaktní a stylisticky úchvatnou retrospektivní mozaiku, která tak perfektně symbolizuje esenci filmové rozkoše, v níž krása doslova střídá nádheru v takové kadenci, že se s ní nebudete chtít ve finále rozloučit - což jen dokazuje, že superlativa zde dominují, a negativa neexistují.... O to víc mě dodnes (respektive ke konci června roku 2020) neskutečně sere a irituje, že právě 'ROMA' nezískala prvenství z hlediska výhry Oskara za Nejlepší snímek jakožto výhradně cizojazyčný, čímž nechci zpochybňovat kvality snímku 'Parazit', který jen úspěšně dokonal to, co ROMA započala, tedy zboření tabuizování a podceňování cizojazyčných filmů - avšak stěžejní je si tyto mistrovské personifikace autorských vizí láskyplně hýčkat! Takže doufám v to, že Netflix v budoucnu bude srát zvysoka na mainstreamovou žumpu, a raději bude preferovat produkci takových znamenitých nezávislých artovek - když už má takovou produkční slabost pro unikátní příběhy, tak ať prostřednictvím indie projektů. A pakliže někdo vlastní a každý měsíc posílá svý peňáze tomuhle konglomerátu streamovacích služeb, a přesto se dosavadně nenechal oslnit jeho nejzářivějším drahokamem, jímž právě ROMA je, tak ať se jde okamžitě rouhat.... Tenhle strhující magnum opus Alfonse Cuaróna je prostě a jednoduše exemplární vzor velice bagatelizovanýho faktu, že pokud poskytnete progresivnímu tvůrci bezmeznou kreativní svobodu a on tak následně může až po okraj naplnit pohár potenciálu své vize (a také se distancuje od politických režimů, ideologií a dalších populistických agitek a neupíná se k nim), jedná se tak o klíčový prvek k vytvoření famózního autorského počinu který Evokuje nesmazatelný obdiv, jímž právě 'ROMA' je. 4K bedna a Dolby Atmos ozvučení je absolutní nutností! .... VERDIKT: revoluční gamechanger kinematografického umění nejen v rámci této dekády - tohle totiž není jen jeden z nejimpozantnějších opusů v dějinách celuloidového média jménem film - 'ROMA' je ve zkratce panensky čistá esence fillmu - a pakliže vznikne lepší, chci prosím předobjednat sametem vystlanou rakev, poněvadž vám mohu již nyní garantovat, že z něj zemřu blahem. Moje chuťové pohárky byly poznamenaný na doživotí. Jedním slovem: nezapomenutelný! HODNOCENÍ: 120 burrito taštiček s mexickými fazolemi z 10.... EDIT: Viděno již počtvrté - tahle audiovizuální odysea u mě zraje jak lahodný vínko, a celkový zážitek a touha prožít vše opět znovu s každým shlédnutím rapidně roste. Aneb jak já rád neustále podotýkám: jednoduchost skýtá genialitu! 💘💝💖💗💓💞💕💔 ____ "Každý člověk má obrovský potenciál, který lze rozvinout tréninkem a energií. Především rozvojem vaší mysli a ducha. Tento potenciál lze efektivně rozvinout, ale ihned neočekávejte převratné zázraky. Protože jediný zázrak spočívá ve vás a vaší vůli."

  • poster

    Satanské tango (1994)

    "Lidský život je smysluplný. Bohatý, krásný a špinavý. Všechno a všechny navzájem sjednocuje. A pouze zneužívá svobodu. Plýtvá ji, jako by to byl bezcenný odpad. Lidé nemají rádi svobodu, bojují s ní. Zvláštní je, že neexistuje pádný důvod bát se svobody. Ovšem pevně stanovený řád může být na druhé straně mnohdy děsivý." ___ Věhlasný dánský režisér Lars von Trier jednou prohlásil, že kvalitní film má diváka tlačit jako kamínek v botě - přičemž dle této logiky může být sedmapůlhodinové Satanské tango přirovnáno snad jen k valícímu se balvanu, před nímž není pražádná šance uniknout. Již úvodní pasáž s hypnotickým pochodem krav trvající celých 7 a půl minuty předznamenává celkovou stopáž s výraznou konotací pochmurnosti - akorát v disponibilním řádu hodin, což samozřejmě není jediná superlativní deviza. Béla Tarr, ikona nové vlny maďarského neoformalismu, pyšnící se světovým renomé, zde se svými dvorními herci rozehrává důmyslnou hru, ba doslova a do písmene tančí hektické tango se samotným Satanem - leč primitivní kriminální zápletka filmu není primární, poněvadž klíčová proporcionalita tkví v bezútěšném existenciálním příběhu vnucující divákům bezprecedentní kruté poznání: na lidském osudu není nic vznešeného ani dramatického.... Černobílý snímek, vznikající několik let, byl ve své době rázným gestem a majestátnín manifestem na obranu evropské autorské kinematografie. V roce, kdy emblematický film Pulp Fiction Quentina Tarantina definoval filmový postmodernismus, uvedl Tarr do kin svoji radikální epopej, jejíž idea je jasná: takhle má vypadat plnohodnotný snímek, který svou myšlenkou promlouvá k duši publika. Zatímco zbylé snímky trilogie Prokletí (o beznadějné repetetivní tendenci života) a Werckmeisterovy harmonie (o disharmonii lidskosti) analyzovaly svou danou tématiku 'okrajově' - čímž nechci tvrdit, že se nejedná o kvalitní počiny, ba naopak - tak Satanské tango se noří do této existenciální žumpy bez váhání a po hlavě. Béla Tarr na danou problematiku vždy hleděl z diametrálně odlišné perspektivy, a krom toho, že ve svých dílech ctí a pokračuje v tradičních šlépějích odkazu Andreje Tarkovského a Miklóse Jancóse, ponoukal se o snahu vnést do stereotypní kinematografie diferenciální jinakost, a minimálně se tak pokoušel změnit její monotónní přetvářku - přičemž Satanské tango tuto verifikaci zcela splnilo... Zvěsti totiž nelhaly, jelikož se vskutku jedná o monumentální metafyzické veledílo, které je ve své kvintesenci atektonickou mozaiku plnou pragmaticky tíživých záběrů odehrávající se v deprimujícím deštivém surrealistickém bezčasí, které lze rozdělit na 12 kognitivně odlišných kapitol, což přesně odpovídá rytmice tanga (6 kroků vpřed, 6 kroků zpátky). Tarr zde umně implikoval svůj hermetický talent a lásku vůči formalismu a dovedl jej k takřka bezchybnému perfekcionismu, s nímž posléze stvořil nesmírně autentický epitaf který je zároveň elegickým žalmem o lidské beznaději.... Béla Tarr byl vždy znám jakožto snovač inherentních temných kulis, a zároveň velice kreativní člověk zastávající názor, že film je ŽIVÝ OBRAZ - touto nihilistickou ódou ovšem opěvuje formalismus způsobem, jako doposud nikdy a nikdo. Nejenže odmítá devalvovat čas na úkor divácké komunikativnosti, ale především převrací filmovou řeč prdelí naruby. Téměř každá druhá scéna nemá na narativ jakýkoliv impakt - jak již bylo nesčetněkrát zmíněno, jedná se spíš o paralelní sled úzce kontinuálních scenérií s hlemýždí tempomatikou - a i přes tento prvek děj takřka neobsahuje pražádné hluché místo - o to víc vás kupříkladu ona pesimistická pasáž o Doktorově antipatii vůči bezvýchodnosti života intenzivně atakuje do vaší arogantní držky. Nelze také vyvracet fakt, že děj je pásmem hypnotických vizuálních skladeb zprostředkované skrze sofistikovaně distingované kamerové krasojízdy - laicky řečeno: vyprávění obrazem. Tarr navíc provokuje rezignací kriminální zápletky kterou načrtne v první hodině, ba ani doslova spektrálně nerozvíjí děj, jelikož namísto toho dalších 6 hodin bez jakýchkoliv kompromisů bezcitně moří diváka touto ontologickou reflexí o mrzké averzi ze života. V každé scéně také zní znepokojivý zvuk tikajících hodin, jež pouze umocňuje a reflektuje nemilosrdnost plynoucího a stále se zužujícího drahocenného času. Když navíc budete bedlivě sledovat, zjistíte, jak všechny časově paralelní linky vzájemně neodmyslitelně spjatě souvisí. Snímku především nelze opomenout esenciální modus operandi mistrovského neorealismu - ona ikonická, téměř půlhodinová pasáž s chlastačkou, v níž jsou všichni zúčastnění (ne)herci skutečně opilí, budiž příkladným důkazem. Děj také disponuje patrným aspektem nejednoznačného abstraktního střetu mikrosvětů a makrosvětů - ať již křesťanských, etymologických či asketických. Další z mnoha aspektů je excelentní implementace faktoru melancholické sklíčenosti skrze statickou panoramu, díky čemuž vzniká ojediněle tísnivá atmosféra která reflektuje dekadenci lidské demotivace, jež vede k hořké nechuti ze života - což je signifikantní rys pro nátury Tarrových filmů. Diváka v neposlední řadě uchvátí prizmatická práce s precizní optikou šerosvitu, stínu a celkové rámování kompozicí černobílé mizanscény - z hlediska řemeslné zručnosti jednoduše nelze nic vytknout.... Satanské tango je také zaškatulkováno jako jeden z nejméně stravitelných pokrmů a pramálo analyticky vstřícných subjektů filmové teoretiky. Nutno podotknout, že značné paradigma zde zastupuje velice silná etuda čerpající z kombinovaného principu filozofických směrů strukturalismu, minimalismu i naturalismu - a to doslova v každé jednotlivé scéně - přičemž každý dílčí motiv je jako mnohovrstevnaté ovoce - čím víc odstraníte vrstev a jste blíže k jádru, tím je ona specifická pachuť stále více hořká. Divák zde totiž musí sám najít abstraktní intertextualitu a následně vyčíst její skrytou materii - kamera například intimně rámuje obličeje protagonistů a pokouší se tak částečně nahlédnout do jejich tajuplných temných duší. Je tudíž neuvěřitelné, jak Tarr mistrovsky dokáže zobrazit triviální zdlouhavé okamžiky běžného života v nepřetržitých frekventovaných intervalech zcela beze střihu. O pejorativní reciprocitě nesympatických charakterů a celkové atmosférické bilanci bez jakýchkoliv příkras nemluvě.... A já dále nalézám další slova která by exaktně popisovala, jakou emocionální díru ve mne Satanské tango zanechalo, a následně tak vytvořilo pusté vakuum. Avšak jakožto cinefil jsem se rochnil ve filmové euforii, která ve mne stále intenzivně rezonuje. Ve výsledném resumé je Satanské tango nejenom 7 a půl hodiny trvající etalon formalismu, komorní existenciální askezí, lyricky temnou a přesto překrásnou lucidní noční můrou, ale především pak esteticky opojný opus, jehož strhující zážitek musí každý okusit na vlastní kůži aby důsledně porozuměl impozantní sugesci tohoto uměleckého opusu. Co jsem ani v těch nejdivočejších imaginacích neočekával je, že tento kolos změní můj dosavadní pohled na film jako audiovizuální médium, ba opak se stal pravdou - moje dosavadní perspektiva senzibilizace vnímání je od nynějška odlišná: o to víc si uvědomuji, co filmy dokáží vyjádřit, jaký mohou mít na diváka impakt, jakou prioritní myšlenku a poselství v podstatě nesou - samozřejmě, toto uvědomění u mne panovalo již delší dobu, ale teprve nedávno jsem si plně uvědomil, že film je tím nejvíce hodnotným koherentním pilířem reflexe života.... Již nyní plně chápu radikální argument Martina Scorseseho, že MCU není kinematografie, ačkoliv nemohu popřít fakt, že já sám jsem jeho předním fanouškem, sám totiž trpím obsesí ohledně komiksové literatury - jenže Satanské tango je ryzí zhmotnění čistokrevné esence formy a umělecké vize, které určitě nestojí pouze za předpokládánou zmínku - tohle je prostě a jednoduše milník kinematografie a hotová must see záležitost nejextrémnější kadence - zvláštně pak pro ty, kteří holdují mainstreamovým preferencím, ačkoliv těžce pochybuju o tom, že bude touto diváckou skupinou náležitě doceněn - tohle je totiž FILM s velkým F ve své nejčistší podobě, nikoliv však blockbustery, byť mohou být jakkoliv žánrově rozmanité... Momentálně polemizuji nad novým nesplnitelný snem na mém nekonečném bucketlistu: vidět tento spirituální majstrštyk na stříbrném plátně jakéhokoliv kina. Friedrich Nietzsche by byl z toho magnum opusu bez debat nadšen. Určitě nejlepší díl ze symbolické kooperativní trilogie Bély Tarra a Lászlo Krasznahorka. Víc takových sofistikovaných sond do jámy lvové lidského nitra, které divákům na pohárcích jejich filmového jazýčku zanechají nezapomenutelnou hořkou pachuť. ___ Verdikt: doporučuje 20/10 Bartolomějů!

  • poster

    Laurence Anyways (2012)

    "Co jsou podle tebe nejlepší věci na světě?" "Kaskáda spermatu a proměna v jednorožce!" ____ Pompézní tříhodinová epopej, která je zároveň komplexní transgenderovou odyseou o hledání sexuální identity, díky níž ambiciózní jinoch Xavier Dolan opěvuje bezmeznou tvůrčí svobodu a kreativní svobodomyslnost jako nikdo jemu podobný. Již famózní videoklipové intro předznamenává, že nepůjde o klasicky standardní storku o krizi středního věku, ale o audiovizuální konceptuální úlet, který vůči žánrovým stereotypům a konvencím striktně vztyčuje prostředníček, a přesto si dokáže pragmaticky zachovat stylistickou kompatibilitu, která má snad všecko, co kdy mohlo ono neskutečně pestré kreativní spektrum eventuelně nabídnout - lehce absurdní hyperboly; optimisticky humornou poetiku z níž váš endorfin-metr praská ve švech; sofistikovanou práci s implicitní formou z jejíž devadesátkový interpretace originalita srší doslova po hektolitrech a symbioticky koresponduje s neméně interesantním obsahem; živost a extravagantní dynamiku fikčního mikrosvěta; atypické rámování celků a polocelků a všeobecně netradiční snímání obrazu; podmanivý retro-neonový vizuál, jehož saturace je buď křiklavě heterogenní anebo monochromaticky homogenní; no a v neposlední řadě existenciální intertextualitu jejíž emblematický syžet musíte sami vyčíst mezi řádky.... Xavík by se měl více angažovat jako režisér videoklipů, jelikož jeho famózní videoklipové sekvence, v nichž se kombinují symfonie klasické hudby a osmdesátkového diska, jsou efektivně pomale frekventované, a emocionálně neskutečně intenzivní. Narativ disponuje melancholickým fázováním a komplexní gradací, díky níž sledujeme vznik, dekompozici, a následné zmrtvýchvstání jednoho vztahu - Dolan zde navíc perfektně kombinuje humornou atmosférickou senzibilitu, flashforward intermezza, ale i subtilní melodramatickou polemiku - ačkoliv musím uznat, že prostřední a závěrečná část značně stagnují - avšak to je pouze zanedbatelná výtka, která zde nemá jakýkoliv impakt na celkovou panenskou dokonalost bez jakéhokoliv kontraproduktivního deficitu, vypravěčského kazu či hluchýho místa.... Xavík je jednoduše génius a výjimečný filmový vizionář, který ve svým poměrně nízkým věku dokázal víc než kdejaký jiný opěvovaný filmař - poněvadž pojal dané téma s dosud nevídanou pokornou něhou a křehkým citem, jehož dílčí leitmotivy lukrativně implementuje tak bezelstným inovativním způsobem, čímž posléze vzniká jeden z nejintenzivnějších character developmentů, co kdy kinematografie nabídla. O takřka bezchybných hereckých performancích obou ústředních aktérů, kteří zde předvádějí fenomenální herecký koncert, ani nemluvě. Celý snímek je zároveň je jakousi alegorickou parafrází na rebelantskou rezistenci vůči konformismu, jejíž příběh je neuvěřitelný ve svý přirozený uvěřitelnosti.... Ve výsledný rezoluci je 'Laurence Anyways' tříhodinová audiovizuální euforická satisfakce pro všecky cinefily, při jehož sledování jsem se nedokázal přestat usmívat - taková nepopsatelná stylisticky čistá krása a unikátní porce originality se prostě nevidí každej den. Xavier Dolan je prostě a jednoduše nekorunovaný král queer kinematografie. Senzační pop-artovka, jejíž originální francouzské znění je absolutní nutností! .... Verdikt: 10 🌈 z 10 [#PRIDE2020]