DJ_bart

tohle >>> celá Godfather trilogie

Tenhle hidden gem – jímž Disney nadobro a zcela nepochopitelně zavraždilo kreslenou animaci [a zároveň tak ukončilo svou éru tvůrčí renesance] a dalo přednost komerci před kvalitními příběhy – je tak nezaslouženě underrated, až to bolí.... Za mě (a doufám že nejen za mě) jde o vizuálně podmanivou meta-žánrovou esenci magie kresleného filmu, stylizovanou do neskutečně nápaditýho a poutavě přímočarýho inter-galaktickýho steam-punkovýho vědecko-fantastickýho dobrodružství o daddy issues [navíc zjevně inspirovaný humorem a fikční poetikou Terryho Pratchetta], kterýmu by fakt slušel plnohodnotný live-action remake alá Star Wars kontra Piráti z Karibiku.... jeden z nejoriginálnějších animáků co jsem kdy viděl.

Další z mnoha klenotů z éry Disneyovské renesance, který vyniká svou specifickou animační stylizací, zábavně pojatou motivickou kompozicí cesty hrdiny, vynálezavým využitím řecký mytologie, chytlavými muzikálními songy, ale kupodivu i sexuálními dvojsmysly (hehe) a romantickou rovinou celkově. Co dodat, je to doslova BOŽÍ! .... fakt nechápu, proč Disney v současnosti neprodukuje takhle nápaditý kreslený animáky.

Skvělá komediální romance o pomíjivosti a naivitě lásky na pozadí lidských trapasů, dechovkových zábav, milostných pletich, a šedivosti socialistické éry pod precizní režijní taktovkou Miloše Formana.... Právě za onou oponou typicky lidového českého trapnohumoru se však skrývá Formanova pečlivá práce s vedením neherců [výjimkou je jako vždy excelentní Vladimír Menšík], přirozeností dialogů oproštěných od jakéhokoliv náznaku patosu či kýče, anebo neobyčejně subtilní poetikou, která hledá krásu v obyčejnosti a banalitách lidských úsudků. Příběh má zpočátku několikero rovin či vedlejších dílčích scén, primárně se však zabývá osobní snahou lehce naivní blondýnky Anduly (Hana Brejchová) najít si milence dle svých představ. Andula je v rámci milostných vztahů stále nezkušena a po noci strávené s klavíristou Mílou (Vladimír Pucholt) je snadno přesvědčena o tom, že on je "ten pravý". Tato jednoduchá zápletka však nezaujme jen dívčí část publika, protože nabízí i zajímavou kritickou sebereflexi pro chlapce.... Pakliže se však najdou tací, kterým Lásky jedné plavovlásky nesedne do noty, legendární a čistě improvizovaná postelová scéna tria Ježková - Šebánek - Pucholta [která jaksi definuje specifika humoru novovlnných filmů] je přesvědčí k tomu, aby si tuhle hořkosladkou romanci zamilovali, ani kdyby nechtěli.

Jeden byt, dva milenci, hodně jídla, a jedna "vražda" – tak by se dalo laicky popsat schéma týhle bizarní konverzační komediální anti-romance, v níž se promítá silný tvůrčí důraz a vztah Ester Krumbachové vůči feminismu. Vše zde právě totiž stojí a padá na hereckém tandemu dvou hereckých es – Vladimíra Menšíka a Jiřiny Bohdalové.... On má rád jídlo a rozinky, hodně sladí, ale jeho chování je přes jeho povrchní gentlemanství dosti sobecké. Ona má ráda hřích, dobře vaří, ale je osamělá, a věří, že se inženýr Čert, s nímž se kdysi seznámila, dokáže polepšit. Jejich vzájemná tenze, vznikající v rozdílech mezi mužským a ženským pohlavím, dodává snímku specificky absurdní komediální ráz a chytlavou dynamiku. Onen smysl pro absurdno, který při gradaci děje v podobě jednotlivých návštěv expanduje do až krajních mezí humoru, společně se striktně komorní [ba až přímo divadelní] stylizací, mysteriózně laděným hudebním doprovodem a brilantně vystavěnými [ač mnohdy až nesmyslnými] dialogy, tvoří ve formální synergii geniálně satirickou a přesto trefnou čítanku genderových stereotypů.... zároveň jde o víc než zajímavý manifest o ochraně domácího nábytku.

"Ahój!" __________ Bravurní celovečerní debut Miloše Formana, v kterém jako tehdy jedenatřicetiletý vycházející režisér pomalu ale jistě buduje svůj specifický tvůrčí rukopis, díky němuž je považován za jednu z nejtalentovanějších osobností české nové vlny. Do svého debutu totiž kvůli nedostatku finančních prostředků Forman obsadil neherce, čímž však definoval svou jedinečnou autorskou poetiku. Forman dal nehercům relativně volnou ruku v jejich hereckém projevu, tudíž většina dialogů je čistě improvizovaných, aniž by si toho divák byť povšiml, díky čemuž snímek bezprostředně získává velice realistický a civilní rozměr.... Tyto prvky dělají z Černého Petra nejen autentickou sondu do života šestnáctiletého Petra (Ladislav Jakim), učedníka pracujícího v samoobsluze, ale zároveň skoro až dokumentární studii mezigeneračního (otcovského) neporozumění a maloměštácké povahy, která žánrově osciluje mezi čistokrevnou komedií a konverzačním dramatem. A jelikož jde o snímek o strastech a radostech mládí, vyznačuje se jistou lehkomyslností, jednoduchostí a pomyslnou pubertální nostalgií. Forman přesto jednotlivé nuance mládí nevykresluje čistě idealisticky či bez příkras, a nezveličuje je. Jednotlivý příhody z Petrova života tak mohou zdánlivě působit jako relativně bezvýznamné, přesto jde o formativní okamžiky a životní situace, v nichž se najde snad každej. A to se vyplatí, Horste.

Dnes již kultovní tragikomedie od Jaroslava Papouška, která je unikátním satiricko-kritickým vhledem do problematiky rodinných dysfunkcí, manželských peripetií a generačních vztahů. Příběh sleduje jeden nedělní den ze života průměrné české rodiny Homolkových, mezi jejíž členy patří cynický děda (Josef Šebánek), nekompromisní bábi (Marie Motlová), poněkud hysterická a korpulentní Heduš (Helena Růžičková), ostýchavý Ludva (František Husák), a jejich dva nezbední synkové (Petr Forman a Matěj Forman). Tato šestice zdánlivě nesourodých charakterů tvoří relativně nehomogenní celek, jejichž vzájemná kolektivita je determinována rodinnými vazbami, díky čemuž má snímek naprosto unikátní komediální dynamiku. Krom výrazné teatrálnosti hereckých výkonů a dnes již zlidovělých hlášek ["Tady je smradu jak v Cařihradu."] snímek vyniká i v přirozenosti, díky níž zábavně zrcadlí náturu českého maloměštáctví a rodinné typologie; což okrem platí i o pomyslném hierarchickém konfliktu mezi patriarchátem a matriarchátem [děda a Ludva vs. Heduš a bábi], potažmo komunikativností a nekomunikativností uvnitř rodinného kruhu.... To vše dělá z Ecce Homo Homolka nadčasovou komediální studii rodinných vztahů a čecháčkovské průměrnosti, která je (naštěstí či naneštěstí?) zcela platná i v současnosti.

Absurdní podobenství, které je lehce čitelnou alegorií – a to na rozpor kolektivního nevědomí, iluzi idealismu, vzdor vůči konformismu, ideologický marasmus, či na nesmyslnost rozdílů mezi panujícími a poddanými – a jde tak bezpochyby o víc než zajímavou metaforu na téma dobrovolného života ve lži, která dobovým komunistickým pohlavárům moc nevoněla a tak ji poslali do útrob trezoru.... Jenže režisér Pavel Juráček zvolil příliš abstraktní až enigmatickou formu, která se snaží uchopit neuchopitelné, což zamrzí.... hodně specifický film; v mnoha ohledech až moc specifický.

Anti-komunistická verze Aladina, no neber to.

Zajímavý režijní debut absolventa FAMU řeckého původu, Georgise Skalenakise, který do své prvotiny částečně promítá semi-autobiografické vzpomínání na své životní zkušenosti ze studentských let. Na tyto vzpomínky nahlíží prostřednictvím optiky zaměřenou na subkulturu vysokoškolských imigrantů v Praze, a to skrze perspektivu Omara (Sissoko Woandioun), studenta medicíny pocházejícího z Angoly, který účinkuje v bluesové kapele kde hraje na basu, a který se seznámí s dívkou také pocházející z Afriky. Díky těmto proprietám získává Pražské blues specifický internacionální rozměr, což z něj dělá dost netradiční, ale přesto kulturně pestrý ekvivalent českých novovlnných filmů. Výrazným elementem je zde i jazzový hudební doprovod (typicky černošský hudební žánr), který onomu vzpomínání dodává specifickou hořkou pachuť. Zároveň pobaví i camea hvězd tehdejší české jazzové scény, jako například Karel Vlach, Vladimír Dvořák, nebo Kateřina Trávnická.