Pražské blues

Pražské blues udržuje poetický rytmus novovlnné estetiky. Poezie filmového výrazu je sice občas z mladické nezkušenosti neohrabaná, přesto osvěží ve víření not Karla Velebného a v estetickém uspořádání. Řecký režisér Georgis Skalenakis se s příběhem mohl částečně identifikovat pro vlastní čerstvé dokončení pražského studia a národní minulosti a dirigoval své poetické okouzlení Prahou. Na scénáři Vladimíra Kaliny je znát fascinace africkým kulturním temperamentem, nakonec je mu přizpůsobena i okolní umělecká dekorace. Bohužel se film nevyhnul ideologické rozepři doby, kdy východní blok využil africkou dekolonizaci k šíření svých osvětových myšlenek a do afrických srdcí zasel bratrskou rozpolcenost. První osobou poezie čar je Omar (příjemný Sissoko Woandioun), africký student, dokončující svá pražská studia medicíny. Budoucnost, domovina, nitro, nejistota, rozervanost, a hudba je lékem na šrámy duše. Nakonec je to láska, co donutí k rozhodnutí, jež je sice v kontrastu s intimní podstatou, přesto důležitější ke vzájemné úctě. Hlavní ženskou postavou poezie je tu Mariama (příjemná Amina Hasci), africká studentka, začínající svá pražská studia geologie. Neznámé prostředí, nejistota, matoucí okouzlení a nevinná důvěřivost ve zlepšení budoucnosti lidu. Z dalších rolí: Omarův spolužák, vracející se ihned po studiu domů, Amadu (Orlando da Costa), k Africe nostalgický lékař, profesor Bouček (Radovan Lukavský), pro pěveckou kariéru hořící servírka Dana Ouředníčková (zpěvačka Jarmila Veselá s hlasem Evy Klepáčové), ženich povinnosti Rudla (jazzový hudebník Karel Velebný), bezprostřední sochař Pepi Kobliha (scénárista Vratislav Blažek), ještě nevinný knihovník Darek (jazzový hudebník Jiří Stivín s hlasem Václava Sloupa), velmi všímavý vrátný na koleji (maskér Gustav Hrdlička s hlasem Vladimíra Hrubého), Rudlova mladá nevěsta Eva (Julie Juhanová), či další spoluhráči Omara ze studentské kapely (Míša Polák, Alan Vitouš, Emanuel Hrdina a Jan Konopásek). Pražské blues, to je filmová poezie estetického uspořádání Nové vlny. A do toho vehementně břinká jazz, obrazy Jana Němečka ho absorbují a pod Skalenakisovou taktovkou se modeluje poezie. (16.01.2021)

Propagandistická sračka, kde chodí medik černoch po Praze a kouří. Všichni ho maj rádi. Vzhledem k vychcanosti pražáků tomu lze i věřit. Ani v našem městě už není zubař. I černou hubu bych bral. Pořád čumí a děj to nemá. Žasnu, jak toto může nějaký idiot nazvat novou vlnou. Co mě zaujalo, byly autobusy RT jezdící po praze a mrňavé letiště, dnes blázinec. A všichni fšude mohli hulit..... (09.07.2022)

Dosud pro mě neznámý film neznámého režiséra vyniká originálním jazzovým soundtrackem, a především výraznou černobílou kamerou Jana Němečka, jenž klade důraz na kontrasty. Určitým nedostatkem by mohla být zdánlivá vytrženost z dobového kontextu, tu však dostatečně ospravedlňuje specifičnost situace zahraničních studentů a univerzální poselství. (12.02.2021)

Film mne neoslovil. Začalo to už zimními záběry starého Ruzyňského letiště, i když jako dokument byly velmi dobré,, připomněly mi školní zájezdy z oněch let. Lyrický příběh dvou černošských studentů v prostředí zimomřivé Prahy - Sissoko byla skutečně půvabná dívka - byl provázen klasickým džezem, tak oblíbený v těch letech a tak neoblíbeným mnou samým po celý život... Na druhou stranu mě zaujala role Jarmily Veselé, kterou si Gustav Brom skutečně vychovával jako džezovou zpěvačku, ale pak byla známá spíše svými popovými písničkami. Jako herečka ovšem nic moc. Spousta známých tváří tam měla doslova štěky... Dvě hvězdičky. (15.11.2017)

Už během prvních deseti minut jsem se kousal do palce u nohy. Netuším komu zase bylo třeba lézt do zadku, aby podobný paskvil vznikl. Zpočátku něco jako němý film, pak hnusná džezová hudba kterou nesnáším, a do toho spřátelení cizinci. Hnus na hnus. Chvilkami jsem si myslel že sleduji dokument. Dialogy nemá smysl opisovat, někdy skutečně švihlé, jak u zamilovaných no. Prostě film na nic a k ničemu. (21.06.2018)