Ramanam

Takové podivné to bylo. Příběh dle šablony použité již tolikráte, že to až hezké není. Skupinka lidí, uzavřený areál, lékařský experiment, který se zvrtnul a stvořil prvního zombíka. Jak se jejich řady počnou rozrůstat, tak naopak počnou řady lidských postav řídnout a vám je to jedno, protože jsou vám všichni ukradení. Jejich chování je mnohdy nepochopitelné a u mnohých otravné. Když navíc čekáte, kdy se již začnou aktivně bránit, kdy hlavní hrdina, jinak mistr v kung-pao stylu, již konečně použije násilí i na nemrtvé, tak se nedočkáte. Jediná klasická písnička se objeví až při závěrečných titulcích, ale klidně bych ji oželel. Dvě neslavné hvězdy za snahu.

Totální srajda! Sledovat skoro dvě a půl hodiny partu dementních muslimů mi způsobovalo vážné nervové pnutí. Jenže tam byli pošahaní dementi snad všichni. Ne, toto jsem vážně nedával. Co nám to jako mělo říci? Měl jsem se bavit? Souznit s tím co vidím? Ani náhodou! Příběh sestavený z útrpných zpětných ohlédnutí a z útrpné přítomnosti vůbec nefungoval, ale jak by mohl, když nám předkládal šíleně prázdné nic pro publikum po naprosto zpackané lobotomii. Film jsem si našel kvůli herečce K. Priyadarshan, která byla také jediným světlým bodem a pozitivem. Hudba korespondovala se vším okolo, takže bídná. Dát více než jednu hvězdu není možné.

Inu, nebylo to úplně ono. Indický západní muzikál, který vypráví o tom, jak skupinka dětí vedená učitelkou hudby Mary (S. Saran) a učitelem dramatiky Manojem (S. Joshi), nacvičuje představení podle amerického divadelního muzikálu „The Sound of Music“ (1959). Jak miluji indické filmy a jejich hudbu, tak nemám rád styl západních muzikálů (až na výjimky typu Pomáda), takže jsem se v pravdě příliš nebavil. I příběh sám o sobě toho mnoho nabídnout nedokázal. Nebýt mé oblíbené herečky S. Saran, velkého příslibu do budoucna v podobě sličné G. Goswami a klasika P. Raje, tak by se jednalo o jasnou ztrátu času. Hudba mě příliš nezasáhla. Tři hvězdy.

Akční podívaná s trochou komedie, s kterou tu mají mnozí, jak vidno, problém. Jejich boj. Rozjezd byl parádní a vyvražďovačka muslimských teroristů byla výborná, až mi jich bylo líto (ba ne, kecám). Celkově se mi akce velmi líbila. Nemilosrdná, stylová a vedená s radostnou hravostí. Problém nastal v momentě, kdy se zápletka v obchodním centru počala již citelně natahovat a skýtala mnohé nesrovnalosti. Závěrečné oživení ve vzduchu potěšilo kvůli dobrému provedení. V. Chandrasekar jen potvrdil svůj status mezi mými nejoblíbenějšími herci, stejně jako půvabná P. Hegde. Hudby bylo pomálu a za řeč stála jen píseň „Arabic Kuthu“. Čtyři slabší hvězdy.

Kousek na způsob západního „Seznamte se, Joe Black“ (1998). Takže ne úplně pohodový život (ač zdánlivě ano), narušený „náhodnou“ nehodou a dohodou, že za nějaký čas, který bude dotyčnému přidán k dobru, se bude snažit napravit své chyby vůči rodině a svým blízkým. To je téma, které prostě funguje, ačkoliv v tomto případě zpracování není nijak vyjimečné a až toliko srdcervoucí. Dovedl bych si ho představit v stokráte lepší formě, ale i to málo stačí k malému zamyšlení nad životem a k místům plným dojetí, což chválím. Potěšující shledání s Yuvalakshmi a charizmatickým „smrťákem“ Samuthirakanim. Písně? Tam nějaké byly? Bída! Čtyři slabší hvězdy.

Žádná velká sláva, ale díky účasti „Mega Prince“ V. Teje a zaměření na box jsem na konci mohl říci, že nelituji času, který jsem filmu věnoval. Opět nic moc nového pod sluncem. Stará křivda, láska, tvrdé údery, trénink, padouch a pomsta, i když ne toliko přímá, jako v jiných příbězích podobného ražení. Občas něco nedávalo smysl, včetně jednání postav, ale což... Obsazení S. Manjrekar do hlavní ženské role mě příliš nenadchlo a T. Bhatia, na kterou jsem se toliko těšil, si přišla jen zatančit v jedné písni, takže je vážně škoda, že si své úlohy neprohodily. Hudba v doprovodu dobrá, ale písně samotné jen průměrné. Lehce naivní a nevýrazné tři hvězdy.

Žádná sláva, ale při posunutí hranice mé tolerance jsem si to i užil. Budižkničemovi s dobrým srdcem Shivovi (T. Gopichand) slovo práce neříká vůbec nic, což dělá jeho otci (P. Raj) velké starosti. Shiva má však velké nadání na mlácení lidí, kteří páchají nepravosti, což se bude více než hodit, když místní padouch Kashi (A. Singh) zatouží po domě Shivovy rodiny..... S T. Gopichandem jsem měl dnes první filmové setkání a dopadlo věru dobře, je to sympaťák. Má oblíbenkyně Nayantara vše krásně oživila a jako vždy potěšil i P. Raj. Nepřesvědčivý a nepříliš výrazný příběh byl evidentně šit horkou jehlou. Hudebně parádní jízda s poutavou výpravou. Tři slabší hvězdy.

Myšlenka byla dobrá (vlastně to tak skutečně mezi lidmi funguje), ale její zobalení do značně nevýrazného příběhu, již takovou zářnou kvalitou neoplívalo. Jinak musím plně souhlasit s Remini. Postavy dosti podivné a ze začátku na nervy lezoucí. To se postupně zlepšovalo, ale když se to konečně „rozjelo“ a objasnily se „tajuplné“ důvody „filosofie krátkodobého zamilování“ u hlavního hrdiny, tak uběhly již dvě hodiny, což je tuze natahovaná a nudící okolnost. Pozitivem tak zůstávají asi jen herci, pár hlubších okamžiků a určitě zajímavý motiv. Prostředí Austrálie je oživující, ale Indii mi nahradit nemůže. Hudba povedená a její vizuální podoba parádní. Tři hvězdy.

Jako celek určitě lepší, než předchozí povídkový soubor z roku 2018. Ovšem tam se mi velmi líbila povídka poslední, na kterou tu žádná neměla. V první dílku nás babička obohatí o jedno „velké“ moudro, na kterém určitě něco je, ale asi jí samotné stačilo v životě málo, když své vnučce kladla na srdce jen toto. Tři hvězdy. V druhém se sejdou dvě ujeté ženštiny a začne „zábava“. Natahovaná nuda. Tři slabší hvězdy. Třetí je jiný. Ničím šokující, ale určitě osvěžující. Tři hvězdy. Čtvrtý a poslední kousek je nejvíce seriózní, vážný a se zajímavým závěrem. Tři silnější hvězdy. S výběrem hereček jsem byl velmi spokojený. Hudba do počtu. Výsledná trojhvězda.

Jeden z nejlepších filmů ze sportovního prostředí, který jsem kdy viděl. Pojednává o vítězné cestě indického kriketového týmu v roce 1983 na Prudential Cupu (Světový pohár v kriketu), konajícího se v Anglii a Walesu. Ačkoliv pravidla kriketu neovládám, jen laicky tuším, tak s tímto u nás okrajovým sportem (v Indii je naopak až náboženstvím) nemám vůbec žádný problém. Příběh je zaměřen hlavně na akci na hřišti, takže žádné velké odbočky nečekejte. Ale to vůbec nevadí. Natočeno je to parádně a bavila mě každá minuta. R. Singh si za svůj herecký výkon odnesl cenu Filmfare. D. Padukone byla jen do počtu. Hudba v doprovodu příjemná. Pět hvězd.