mcleod

Velmi povedený a zajímavý dokument popisující afghánskou společnost i fungování humanitárních organizací působících v Afghánistánu. Suzana Lipovac se vzdala pozice manažerky, tedy jak říká moderátor v úvodní diskuzi práce snů s tučným platem a s autem s řidičem :-) , a aby alespoň jednou v životě udělala něco dobrého, začala pomáhat Afgháncům skrze zdravotnickou humanitární činnost. Dokument tak popisuje tuto záslužnou činnost, její postřehy o afghánské společnosti a o krásách Afghánistánu. Ačkoli dokument možná ukázal i věci, které původně nebyly jeho záměrem. Rozpor kulturních tradic a nutnosti pomoci od Západu se koncentruje do vztahu mullů zvyklých na patriarchální organizaci společnosti a emancipovanou západní zdravotnicí. Tradice sem, tradice tam, když potřebují naši pomoc, musejí nám vyjít vstříc. Chvílemi mi ale přišlo, že se tato zdravotnice tak trochu chová jako slon v porcelánu. Navíc zřejmě přijela bez jakékoliv kulturní přípravy - ani nevěděla, co znamená inšalláh :-) .

Hru uvádí velice dobrý seminář o exotickém tématu Cimrmanovy výpravy do Afriky a jeho vztahu k Vojtovi Náprstkovi (rozený Adalbert Fingerhut) a Josefu Václavu Sládkovi. Následuje výborný začátek hry se seznamováním publika o základních parametrech výpravy vzducholodí do neprobádaných končin Afriky. Válců máme dost, čili kdyby jeden kiksnul, tak to prakticky nepoznáme, protože to klidně poběží na jedenáct válců. Tak můžou samozřejmě kiksnout dva, to by to běželo na deset válců. Můžou kiksnout tři, no a můžou kiksnout i čtyři. - A tak dále Bohoušku. - Ovšem upozorňuju, že kdyby jich kikslo jedenáct, tak to ať se na mě nikdo nezlobí, to ten jeden válec prostě neutáhne. - No samozřejmě, to nikdo přece... - No, to po mě nikdo nemůže chtít, abych já s tou vzducholodí letěl na jeden válec! - To po tobě Bohoušku... - To jsme si nedomluvili! - Ale Bohoušku, to po tobě přece nikdo nechce... - To si ten krám řiďte sami, víte! - Bohoušku, přece nepoletíme na jeden válec. - No, to bych prosil, protože ten jeden válec bude mít co dělat jenom s tím, aby pohyboval těma jedenácti mrtvejma válcema. - Mohlo by se v krajním případě stát, že by kikslo všech 12 válců? - Tohle já nemám zapotřebí! Následuje také výborná pasáž hry z letu vzducholodí. Jak je krásné mít svoji rodinu... - Viďte. - ...takhle hluboko pod sebou. Ale po přistání v Africe začíná být hra poněkud slabší, s velmi jednoduchými vtipy a skoro bych až řekl primitivní jako vystupující africký kmen. Přesto, celkově vzato mi přijde, že oproti Švestce se kvalita trochu zlepšila.

Jeden z nejzajímavějších a zároveň nejodlišnějších příběhů slavného belgického detektiva. Hercule Poirot je celý film velmi vážný, skoro by se dalo říci až naštvaný, což krásně koresponduje s nezvykle výrazně ponurou atmosférou celého příběhu. Svým spolucestujícím (s podle mého pohledu velmi pochybnými úvahami) často představuje své názory na pozemskou (a u Poirota trochu překvapivě také Boží) spravedlnost, vždy když se v rozhovoru dostává k jejímu nějakým způsobem problematickému uplatnění. To vyvrcholí při myšlenkově i v ohledu detektivního napětí úžasném rozuzlení případu... Viděl jsem už hodně adaptací tohoto snad nejznámějšího Poirotova příběhu, ale tato je ve všech ohledech jednoznačně nejzajímavější.

Výborná Amenábárova kritika fanatismu a náboženského fundamentalismu, který se nedokáže vyrovnat s jinými názory a systematicky ničí vše, co mu stojí v cestě. Vyrovnávání se s jinými názory a novými pohledy na zažité věci je vůbec stěžejní myšlenkou celého tohoto filmu. Na jedné straně stojí lůza, která se přidá na stranu nabízející brutální avšak rychlé řešení náboženského vůdce, který pase po moci v Alexandrii a upravuje si interpretaci křesťanského učení podle svých momentálních potřeb, na druhé straně filozofka Hypatie (parádní Rachel Weisz), která se s jinými názory vyrovnává filozofickým soubojem argumentů. Co je smutným posláním filmu, je fakt, že stoupenci té první strany drtivě vyhrají. Počet přemýšlivých lidí je příliš nepatrný na to, aby mohli obtěžovat svět, jak krásně podotkl kacíř Voltaire. Přestože jde o výborně natočený film plný myšlenek, je z něj až příliš cítit Amenábarův negativní postoj vůči křesťanství a církvi. Nejkřiklavějšími příklady jsou zobrazení biskupa Sysenia jako negativní postavy, přestože za svého života bránil Hypatii (bohužel však zemřel 2 roky před Hypatií, kterou tak již nikdo nebránil proti náboženskému fanatismu), ve filmu pouze přihlíží jejímu zničení... mezi křesťany asi nemůže být žádná pozitivní postava. Druhým příkladem je zmínka o Keplerovi v závěrečném textu, přestože se dílo Hypatie nezachovalo a nikdo tak neví, jestli opravdu objevila ty samé zákony... cíl je jasný - kvůli křesťanství se lidský vývoj zpozdil o stovky let. A tak dále. Ale při odmyšlení těchto idealistických hloupostí jde o pěkný film o podstatném a inspirativním tématu.

Výborný antikariérový seriál, který ale postupně ztrácí na kvalitě. Je to mimo jiné způsobeno nahrazením nejpovedenější postavy Denholma Reynholma (výborný Christopher Morris) méně zdařilou postavou jeho syna Douglase (méně dobrý Matt Berry). Hlavní trojice hraje celý seriál vyrovnaně, scénář seriálu tyto postavy představuje v konstantním pohledu (opačně bývá častým problémem seriálů). Vtipy už od třetí série jsou méně originální, pokud jsou originální, jsou zase málo vtipné. Řešení? Have you tried turning it off and on again? Nejvyšší čas skončit a začít znovu další povedený projekt...

Perfektní scénář, perfektní hra. Vše napsané a zahrané do nejmenšího detailu. Je otázkou, zda ještě někdy vznikla jiná podobně vypiplaná cimrmanovská hra. Tato se v celém souboru her rozhodně řadí (nutno uznat, že podobně jako většina ostatních) mezi ty nejlepší.

Spojení romantická komedie nefunguje ani u Woodyho, a to je co říct. Docela nudný film bez většího nápadu, bez zajímavější atmosféry a bez propracovaných allenovských dialogů. Woody točí perfektní komedie, povedlo se mu už i několik dramatických filmů. Toto ale nebyla ani komedie (okamžiků k zasmání bylo jen pár a většina až v závěru filmu), ani drama (na to byl příběh až příliš nenápaditý), ale docela nanicovatý příběh.

Filmy Wima Wenderse jsou jako melancholicko-poetické obrazy. Vždy je v nich spousta zajímavých myšlenek, ale nic se nezkazí pouhým sledováním a prožíváním umělecky zachycených výjevů. Ani tento film není výjimkou. Během putování dvojice po německých městech se v jejich dialozích objeví rozhodně ne málo podnětného, kdy je vše orámováno nádhernou kamerou, která umí i ze špinavého technického Porúří vytvořit malebné a poetické lidské osídlení.

Chtěl by někdo doporučit ideální ukázku vítězství formy nad obsahem? Potom zcela bez pochybností doporučuji Aloise Nebela. Je to film, který nemá absolutně žádný děj či myšlenku (zobrazení Sudet nemohlo být povrchnější), jehož postavy nejsou nejen vykreslené, ale snad ani trochu představené, a jehož smysl mi naprosto uniká. Snad až na to, že se jeho autoři chtěli pochlubit tím, že se naučili novou animátorskou techniku. Jen nevím, jestli je opravdu nutné tento první krůček tolik chválit. Mně osobně totiž ani forma, jakou byl film natočen, nijak nezaujala... jednak je oproti jiným tvrzením v celosvětovém pohledu neoriginální (byla využita již před deseti lety při natáčení Waking Life) a navíc, což je mnohem podstatnější, nevytváří byť minimálně zajímavou atmosféru. Abych to shrnul, v tomto filmu pro mě není absolutně nic.

Příjemný filmík o náhodách s originálním nápadem. Na můj vkus trochu moc romantické, především v nepovedeném kýčovitém závěru. Originalita ale tuto chybu přebíjí... přesto nápad s nápisy mohl autor trochu víc rozvést.