mcleod

Po dlouhé době zase zajímavý, hluboký a poeticky laděný film, nad kterým se může člověk zamyslet a který není prvoplánově negativní (dnes velmi výjimečný úkaz i podle filmových ukázek artových filmů v kině Světozor, kde jsem film viděl). Čím víc o tomto filmu přemýšlím, tím geniálnější mi připadá... a to díky spoustě neustále se odkrývajících rovin, které nemusí být na první pohled patrné. Tak jak jsou stíny jednotlivých listů vždy stejné, ale společně vytvářejí každý okamžik zcela odlišné obrazce, tak i naše rituály rámují životní situace, které se každý den významně odlišují a mění (a tak i náhled na tento film může být každý filmový i reálný den jiný). Tak jako se hlavní postava Hirajama snaží zachytit koruny stromů, které jsou na fotkách neustále jiné, tak se i život mění a není možné ho zastavit a jasně zachytit... s tím se neustále mění a mizí i naše plány, které nám uhýbají tak jako stíny, když se na ně pokoušíme šlápnout a dosáhnout svého cíle. Hirajama si zvolil jednoduchý život, který může žít jako novodobý mnich a ve kterém je zcela šťastný... nebo možná zdánlivě šťastný podle různých náznaků i podle poslední scény (kterou nebudu spoilovat), která spíše poukazuje na něco, před čím utíká, na nějaký ten nesplněný plán či sen. Wimu Wendersovi se povedlo neskutečně povedeně představit ve filmovém obraze japonskou tradiční životní filosofii (jak jsem se dozvěděl i z výborné diskuze dvou architektů s vazbami k Japonsku po skončení filmu). A přesně takové neobvyklé filmy, které dokázaly zfilmovat nezfilmovatelné, mám hodně rád. A když jsou navíc doplněné o skvělou hudbu... nemám slov :-)

Geniální, nekonvenční, nádherné, impozantní, nadpozemské... zase se mi připomnělo mrazení v zádech, které jsem měl při vstupu do tohoto neuvěřitelného prostoru :-) Na světě se narodilo jen několik architektů, kteří byli schopni postavit něco tak nadčasového a zcela se vymykajícího všem současným i budoucím představám. My jsme měli Santiniho, Katalánsko mělo Gaudího :-) Snad se povede chrám dokončit... v nějakém rozumném čase :-) ...ty nápady docilující i vnější působivosti mi zase vyrazily dech.

Herci byli výborní, Štěpán Kozub zvládl svoji roli opravdu skvěle. Ale jinak byl scénář postavený na uřvaném řešení neustále stejných problémů. Celé se to zkrátka točí v kruhu, film je bez zajímavějšího příběhu. Navíc obsahuje poměrně zásadní chyby a nedostatky, které jsou ale klíčové pro děj celého filmu. Takže pozor na SPOJLER! V první řadě opravdu není v Česku možné na někoho převést opatrovnictví pouhým podpisem nějaké smlouvy. O tom výhradně rozhoduje soud... asi právě proto, aby se neděly takové věci, že ano. Dále je podle mých informací autismus vrozený a projevuje se již ve velmi raném věku dítěte... pochybuji, že by ho (podle slov matky) úplně zdravé dítě mohlo získat zraněním při pádu ze schodů (ale odborník nejsem, možná se mýlím). Navíc úplně nechápu, proč matka nehledá svého autistického syna v jeho oblíbeném domečku, když o něm podle následných scén moc dobře ví. Ale zrovna dceru to okamžitě napadne, přestože si ho pamatuje jen z dětství... chápu, že pro někoho může být film důležitý nebo zajímavý z hlediska jeho tématu, ale mohlo to být scénáristicky o dost lepší.

Už jsem viděl (většinou přetrpěl) hodně filmů od Tarantina, ale tento byl snad nejhorší. Po první hodině, která byla absolutně nanicovatá, jsem ho chtěl vypnout, ale hned následující scéna s jakýmsi zvratem mě nahlodala, že by film mohl přece jen o něčem být. Bohužel se ale dostavilo jen zklamání, absolutně k ničemu to nevedlo. Pokud se zpětně zamýšlím nad tím, jestli ve filmu byl alespoň náznak nějaké kvality (za který bych mohl dát alespoň tu jednu hvězdičku), vůbec nic mě nenapadá. Scénář, který by napsal student prvního ročníku filmařiny (dialogy mizerné, příběh žádný, postavy ploché, včetně alespoň trochu zajímavé postavy Landy, jehož zvrat ale také není podpořen žádným vývojem), a režie nevýrazná (herecké výkony v pohodě, ale nevytěžené, kamera zcela obyčejná, o budování napětí ani mluvit netřeba). Jde zkrátka jen o velmi násilné blikající obrázky, které masu neunaví potřebou přemýšlet (zkrátka to, co vzhledem k vysokému hodnocení od Tarantina nejspíš všichni očekávají)... od režiséra, který podle mého názoru nemá absolutně co říct.

Adam Genrian má skvělý postřeh, výborné názory a dokáže věci říkat zcela jasně a otevřeně. To samozřejmě vede k tomu, že se především nad jeho pořadem Plus Mínus, který má výhradně tento formát, spousta lidí pozastavuje. A to je dobře. Ačkoli nemusím se vším stoprocentně souhlasit, vždy je to naprostá vlna pozitivní inspirace. Skvěle to ukazuje díl o Smetanově nábřeží, který mě nadchl jak názory autora, tak tím, jak dokázal všechno říct dokonale přímočaře: https://www.mall.tv/gebrian-plus-minus/smetanovo-nabrezi-nejdiskutovanejsi-misto-v-praze-v-souvislosti-s-dopravni-situaci

Skvěle natočený a inspirativní pořad o výborné architektuře v Česku, který je podkreslen perfektní hudbou dokonale sedící ke krásné kameře. Adam Gebrian je výborný průvodce, který dokáže skvěle vypíchnout důležité věci a poutavě okomentovat krásné stavby. Spousta dílů mě nadchla, spousta mi vyrazila dech svou krásou, ale stejně mě jako patriota nejvíc potěšil tento díl... https://www.mall.tv/gebrian-prekvapive-stavby/poutni-kostel-sv-jana-nepomuckeho-na-zelene-hore :-)

Šťastné pondělí představuje jeden z mála příkladů výborného politického humoru, který má příjemný nadhled, je zároveň trefný (i do vlastních řad) a stále i dost originální. Co mě ale definitivně přesvědčilo o kvalitě tohoto pořadu, je nadšení Jindřicha Šídla pro devadesátkovou hudbu... kdo ví, tomu netřeba víc dodávat :-) I když k výběru konkrétních kapel bych asi měl co říct, ale nebudeme si to kazit, že ano :-))

https://youtu.be/CmFQqVIGniw Už první skeče mi připadaly dobré, ale pak jsem narazil na vpravdě přelomové video... které jsem si musel pustit dvakrát, protože jsem od jeho poloviny už přes slzy smíchu spíš jen tušil, co se v něm děje... https://youtu.be/wEwKiVbg-tA Něco takového jsem už dlouho nezažil. V tu chvíli jsem definitivně pochopil, že jsem narazil na něco hodně výjimečného... https://youtu.be/H21lIZkIzsY Na výborný improvizovaný situační a absurdní humor Tří tygrů z divadla Mír... které mi připadá jako výborný důvod, proč začít přemýšlet o přestěhování do Ostravy :-) https://youtu.be/e4V_HlegSDs Ze všech čtyř výborných herců tvořících toto uskupení pak musím vyzvednout především Vladimíra Poláka, který má výborné nápady, skvělý herecký projev i promyšlený styl humoru... https://youtu.be/nKpBUZeUmeA "Na tu prezentaci jsem si připravil tyhlety malé papírky... ale nic jsem si na ně nenapsal." :-D A samozřejmě dodávám i Štěpána Kozuba, který je neskutečně talentovaný "tahoun" každého vystoupení a který mě dost zaujal i svými názory a postoji v několika rozhovorech. Z hostů ve skečích i na vystoupeních mě pak vždy dokáže pobavit především výborný Michal Sedláček... https://youtu.be/gbNICti1n7A

Překvapilo mě, že jde jen o tři krátké a v kontextu celého příběhu ne až tak rozsáhlé epizody, které podle mě jen velmi zlehka naznačují smysl postavy samotného Švejka. První díl dokonce začíná víceméně bez jakéhokoli kontextu, že jsem v prvních minutách zapochyboval, zda jde opravdu o první díl... člověk vlastně ani moc neví, co se to děje, působí to jako nějaké již načaté pokračování. Jinak je to Jiřím Trnkou natočené dobře a Jan Werich k tomu sedí výborně... ale čekal jsem něco jiného. I když film mi (hlavně v zobrazení postavy Švejka) nepřipadá ideální, líbil se mi v tomto srovnání o chlup více.

Nebylo to úplně špatné, film uběhl překvapivě rychle, ale naprosto mi v něm chybělo nějaké větší napětí. Třeba samotný atentát byl vyloženě odbytý... vševypovídající je to, že klíčovou scénu celého filmu se autorům povedlo zvládnout za necelé tři minuty. Přitom právě na tomto místě mohl film zpomalit, věnovat té tísni klidně i čtvrt hodiny a divák by ani nedýchal. Navíc mi naprosto chyběla příprava před atentátem, jak se parašutisté dostali na místo, a především pak dramatický útěk z místa činu. Když se tak koukám na ostatní díla režiséra, ve vší úctě mi to připadalo jako jeden z příběhů Hříšných lidí města pražského... taková sekvence klíčových okamžiků, pár rozhovorů v bytech a navíc několik stříleček. Finále v kostele nebylo vůbec špatné, ale chyběla mi tam ta slavná věta, že Češi se nevzdávají... kdepak, i Britové ve svém filmu dokázali mnohem lépe využít sílu vyprávění tohoto hrdinského příběhu.