aribari

Ztracený čas. Nemůže být každý Tarantino.

Ve světle událostí roku 2021 byla válka v Afghanistánu šílenost. A to vše se podle slov  jednoho přeživšího vojáka dělo „pro bezpečnost Spojených států“? Základna je předobrazem celé nepovedené akce -  situovaná v údolí, nedá se ubránit ani udržet, stála spoustu lidských životů a na konci vyletí do vzduchu.  Na rozdíl od reality roku 2021, kdy po odchodu amerických vojáků USA nevědí, kolik zbraní z dodaných v objemu 83 miliard dolarů přenechali Talibánu. I filmař chápe, že se ze základny nedá vše odvézt, ale že je potřeba to aspoň zničit. Citace z filmu: „Jaká je naše mise? Já vlastně nevím.“  Je to jako kdyby  k protržené hrázi rybníka poslali dva chlapy s lopatami, aby zadrželi vodu. Nakonec je voda smete,  ale jsou odměněni metály. Absurdní z vojenského i lidského hlediska. Myslím, že film je z pohledu roku 2021 prorocký, hodně poctivý a odvážný navzdory propagandě v závěrečných titulcích. Čtyři (a půl) hvězdičky.

Zpočátku to vypadlo, ale pak přestalo.

Čirá hrůza a děs, co ty děti musely prožít. A úplně mě mrazí, když si uvědomím, že ten zrůdný zbabělec má své obdivovatele i u nás, a že za 10 let vyjde z vězení a může něco podobného udělat znovu.

V roce 1971, když jsem byla malá holka, u nás vyšla kniha S písní kolem světa. Prosté vyprávění o životě víry jedné jeptišky. Moc se mi líbila, i když byla trochu jednoduchá a popisná. Tento film použil jen první část knihy, nic proti tomu, ale udělat z toho takový grandiózní kýč, to je příliš.

4 hvězdičky za hudbu a za myšlenku.

Bém měl aspoň tolik vkusu, že o svém výstupu nenatočil žádný dokument. Ale chvála Bohu, že to ta nezodpovědná ženská přežila a děti mají mámu. 1 hvězdička za krásu přírody, které mohlo být víc.

Divný film. Spousta motivů, které všechny vedou do prázdna. Norská filmová nadace má evidentně moc peněz.

Název a anotace je trochu zavádějící. Mertův dokument je ve srovnání s jinými na podobné téma dost poctivý, nedává jednoznačné výklady, naopak nutí nás o obrazech a vyřčeném přemýšlet. Jen místo o široké vrstvě vypráví o těch významných, především o písničkářích, je jejich obhajobou, neb zlí jazykové tvrdí, že kolaborovali. Myslím si, že se obhajovat nemusí. Nicméně dokument vyvolává otázky, kdo je a kdo není morální, jaké jsou možnosti toho, kdo není umělec ani manichejský magor, jaký je význam disidentů, kdo patří do šedé zóny. Líbilo se mi vyjádření J. Nohavici, že šedá zóna není šedá, a že je (byla) hodně barevná. Takže to nejsou významní, obdarovaní lidé v popředí, ale naopak ti obyčejní. Ti se ale jen hodí pro masové scény z Václaváku, pro vynesení těch důležitých nahoru, pak už se zase mění na Hřebejkova pohrdaná rudohnědá prasata. Disidenti se deklarovali jako morální předvoj, budiž, a my jsme je i tak možná brali. Mají právo vinit lidi z kolaborace za to, že veřejně nevystoupili proti minulému režimu a odsuzovat za to, že se nestali součástí elity, která si myslí, že ona jediná způsobila pád minulého režimu? Jsou disidenti špatným svědomím těm obyčejným? Nejsou naopak ti obyčejní špatným svědomím disidentům, protože selhali v okamžiku, když se domnívali, že zvítězili?

Absurdní štrapáce dvou staříků za pomstou, která je ve skutečnosti vysvobozením, Tři hvězdy za herecké výkony J. Schmitzera a L. Mrkvičky, jejich stáří bylo věrohodné.