Carthorias

Taková slabá korejská tarantinovka bez dialogů a s dietní porcí vtipu.

Předem upozorňuji na možný spoiler. Moje hodnocení stoupalo strmě spolu se stopáží filmu. Nejdřív opatrný rozjezd, zbytečná etuda na radnici apod. Následně Cesar, napětí začalo trochu stoupat. Honička do blázince a listování deníkem - to už byla solidní atmosféra. No a závěrečný twist, který postavil na hlavu celý film, to byla prostě paráda. Aby člověka film donutil k hlubšímu zamyšlení, nebo mu pointou vyrazil dech, to dneska není až zas taková výjimka, ale aby to uměl fil z roku 1920(!), z doby kdy největším filmovým majstrštykem byly grotesky, kde člověk uklouzl na slupce od banánu, to už je něco.

LFŠ 43 (Film 16): Když jednou z nejsympatičtějších a nejnormálnějších postav ve vašem filmu je retardovaný vepřomrd, buď jste úchyl nebo génius. U De Welze bych to viděl spíš na to první. Hlavní hrdina Mark je sympatický kluk s lehce nezvyklým zaměstnáním, a to zpíváním kupletů v domovech důchodců. Kdyby byl Mark postavou ve filmu od Jarmusche nebo Andersona, strávil by větší část stopáže bezcílným bloumáním po francouzském venkově, přičemž to nejhorší co by ho mohlo ohrozit by byla nuda. Bohužel pro Marka, si ho nevymyslel ani Jarmusch ani Anderson, nýbrž edgy a cool anti-establishmentový Belgičan De Welz. Údajně měla být Kalvárie proti-Sarkozyovským filmem který podkopává limity hororu. Opak je pravdou. Celý film se dá brát jako krásná ukázka toho, kam dovedly francouzské hospodářství socialistické dotace (scéna v hospodě, kde dementní incestní rodinka jediného farmáře s IQ nad 40 hopsá na mlácení do kláves jak partička lobotomizovaných chovanců ústavu pro choromyslné mluví za vše), najdeme tu i klasický twist ke konci (našli jsme ji tati, můžeme jít, ahoj glorie) a tvrzení režiséra, že jsme měli fandit či snad dokonce soucítit s hlavním záporákem (takový shnilejší Paul Giamatti) je absurdnější než nezisková organizace Gays for Palestine. V průběhu filmu pak vidíme i několik obrazů, které cyničtějším jedincům připomenou i některé české scény (Stříhali dohola malého chlapečka, To je dost žes nás taky někam vyvez) a pár nezbytných a směšných obrazových metafor (mysleli jste si, že se to Kalvárie jmenuje pro nic za nic?). Pokud neberete film vážně a berete ho jako odpočinkový gore-fest, budete se bavit. Jestli v tom ale chcete vidět něco víc, budete zklamáni.

Jakmile Katka sestupuje více a více do hlubin závislosti, vytváří se už stereotypní šablony, které si asi dokáže představit každý. Nepřekvapí ani neustálé ukončování léčby, zhoršování zdravotního stavu atd. Jsou to ty scény, kdy Katka provádí mundánní úkony, které jsou nejtragičtější, například vaření knedlíků, nebo focení se na průkazku. Je to totiž nejblíž tomu co Katka kdy bude moct nazývat normálním životem.

Jednotlivé řady survivora hodnotím podle dvou kritérií: Zaprvé, kolik je ve hře zajímavých hráčů nebo figurek a za druhé, kolik momentů si z řady pamatuji (například z Thajska si nepamatuji nic). Co se týče castu, na straně navrátilců to vyšlo tak půl na půl (Cochran, Andrea, Corinne, Phillip, v jistém smyslu i Hantz, i když to je kapitola sama o sobě), na straně "fanoušků" byl jediný použitelný Reynold. Tady Caramoan body nenažene. Na druhou stranu, celá sezóna je plná nezapomenutelných momentů (Francesca a její kámen, Phillip a Stealth r Us, ten strašidelný meltdown, Malcolmovy čachry na kmenové radě). Hlavní téma bych ale osobně popsal jako: "The Ultimate Survivor Underdog Story". To jak moc se vám líbí tenhle příběh ovlivní váš pohled na celou sezónu, mě tedy strhnul a proto dávám 5, ale chápu i ta nižší hodnocení. Co nechápu, je přirovnávání této řady k těm nejhorším řadám typu Fiji, Thajsko nebo One World. Možná že už nemám tak vysoké nároky na kvalitu a Survivor stagnuje, ale Caramoan mi přijde jako nejlepší řada od HvV.

Letní Filmová Škola 2019, film 11: Už vás nebaví studovat na vaší staré škole? Máte po krk volnosti, absence dress kódu a nedostupné šikany? Tak přijďte k nám, na School College, kde budete dle svého postavení v naší arbitrárně rozvržené hierarchii střídavě buzerováni a buzerovati. Kde každé provinění proti kodexu středostavovské Británie znamená tvrdé mlácení rákoskou. Kde neuvidíte ženské ňadro do doby než vám bude 26. A konečně, kde se o vás budou starat a každým krokem vás provázet naši milí prefekti, kteří chtějí především vaše blaho (protože blaho fakulty je i vaše blaho). Nebojte se, nebude zde z nic z těch oteplelých náznaků z filmů New English Heritage, ani veselé kamarádství a sportovní duch jak v Chariots of Fire. Jen stará dobrá šikana, buzerace, a (dá-li náš pan farář) i trochu toho sexuálního zneužívání. A to vše bez kapky alkoholu, abyste si to pořádně užili. Tak kdo se hlasí? Winslow? Renfield? Cartwright? Poule? No tak, nehlaste se všichni najednou...

Myslím že hnusnější postavu než Bobliga jsem ještě v žádném filmu neviděl, a to včetně sériových vrahů, mutantů, vetřelce a predátora. Ti všichni měli nějaký důvod pro to co dělali, Boblig je prostě jenom čurák. Šmeral si svoji roli vysloveně užívá, ať mi nikdo netvrdí, že to takhle může zahrát morálně čistý člověk, to by byl herecký výkon století. Je trochu paradoxní, že nejlepší film o komunismu, je ze středověku. Tohle bych pouštěl povinně ve školách, místo planého tlachání o tom, že padesátá léta byla špatná, áno.

Letní Filmová Škola 2019, film 31: Pohled do vnitřního fungování polské mafie v kolárcích. Příběh sleduje tři kněží, každý se svými problémy a hříchy, každého v trochu jiném postavení. Máme tu vesnického kněze, kněze střední třídy a konečně moderního high-tech manager kněze s bytem na nábřeží v centru Varšavy, který za celý film nevstoupí do kostela. Během filmu pak, jak se postupně rozplétají různé problémy a klér si přidělává další, se mění i náklonnost diváka k jednotlivým postavám. Člověk, kterého jste před chvilkou nenáviděli, protože si přivydělává církevními odpustky na světské radosti (rozuměj chlast), najednou není tak hrozný, když vyjde najevo že jiný z hlavních hrdinů znásilňuje chlapečky atd. Takovouto sinusoidou projde každý Smarzowskiho hrdina několikrát, a byl jsem nakonec velmi překvapen, který z těch tří chlapů mi byl nejsympatičtější a který byl pro mne naopak póvl. A když už mluvíme o póvlu, Janusz Gajos si zde naprosto geniálně vychutnává roli arcibiskupa, který si s ničím nezadá s Donem Corleone a jeho mluva by šokovala i pouliční kurvy v Katovicích. I jeho zásluhou je pak film plný momentů, kdy se budete smát, ale zároveň kroutit hlavou, jak je "toto kurwa možne".

Koyaanisquatsi se zaměřuje na povrch a nejde do hloubky. Tématicky je to taková enviromentalistická agitka v Moorovském stylu, která totálně ignoruje veškeré krásy a zázraky civilizace a jednoduše ji odepisuje jako vřed na povrchu té "ó tak krásné a panenské" Země. Většina staveb ukázaných ve filmu, jsou buď staré a špinavé továrny, či panelákům podobné barabizny, naopak záběry přírody jsou vždy vycizelované k dokonalosti (není divu že tvůrcům trvalo 10 let tento film vyrobit). Lidstvo jako celek je potom ukázáno jako přemnožená homogenní masa, zkorumpovaná materialistickým stylem života. Nahlížet na to tímto stylem je ale přílišné zjednodušení mnohovrstevnatého fenoménu. Neexistuje nic jako "panenská planeta", "zlý člověk ničící své okolí", nebo "destrukce životního prostředí". Žijeme v androcénu, věku, kdy tvář planety je přetvářena lidmi, jelikož to potřebují k přežití svého druhu a jeho rozvoji. Tento proces je naprosto přirozený a je součástí přírodního vývoje planety. Vytrhnout z jeho kontextu člověka je přinejmenším lehce ignorantní. Hudba Phillipa Glasse mne celou dobu nesmírně otravovala, ale to byl nejspíš i záměr. Co musím naopak pochválit je kamera, která je tedy asi největším kladem filmu. Je pravda že asi 90% políček filmu byste si mohli vytisknout jako reprodukci a pověsit na zeď.

Jo surikaty jsou machři, nejlepší je dominantní samice Mozart.