Vodnářka

Neskutečný. Došla mi slova, Andrew Scott boží, Sam Yates a britský divadlo stejně tak.

Výborný a hrozně smutný. Moc se mi líbí přesah do začleňování lidí s problematickou minulostí zpět do společnosti, na tohle se v dílech s podobnou tematikou často zapomíná.

Jsem ráda, že ČT v poslední době rozšiřuje spektrum svých pořadů a seriálů o tyto skvělé kousky. Intimní, silné a komediální drama ze života dvou třicátníků. Situace a pocity ne úplně vzdálené mnohým ze současných párů (minimálně) evropské společnosti. Se skvělými herci, v rozumné délce a bez zbytečných zápletek.

Boží, mnohokrát vtipnější než původní komiks, skvěle vygradované. Jednoduché a vtipné opakování dějepisu v pár sekundách.

Naprosto boží divadelní představení s úžasným hereckým výkonem Jakuba Burýška jako Zdeny Koubkové, atletky, již mnozí považovali za muže a která mužem vlastně byla. Ostravské Divadlo Petra Bezruče opět nezklamalo a přichází s originálním pojetím tématu přesahujícího osud jednoho sportovce, skvělou režií a výbornou scénou.

Že propustit tisíce horníků spjatých po dlouhé roky s hloubkou dolů nebude jednoduché, bylo snad jasné všem. Co ale s osudy některých propuštěných pracovníků udělá takový kurz programování, si málokdo troufal říct. Média byla nadšená, lidé skeptičtí...každopádně Tomáš Hisem z nedávno zavřeného Paskova do toho šel po hlavě. Zhruba v ten moment začíná dokument sledovat jeho cestu se všemi radostmi a problémy, které jsme my všichni, místem i myšlenkami vzdáleni od Ostravy, při tom fandění ‘programátorskému projektu’ opomíjeli. Že IT start-upy a personalisté nejsou nadšeni z lidí nad čtyřicet, že u pohovorů vítězí sympatie nebo že jeden kurz není a nebude samospásný... Kromě výběru sympatického hlavního hrdiny, který se se svou situací pere s přehledem, oceňuji skvělý výběr scén a hospodských rozhovorů ilustrujících pohledy Tomáše a jeho blízkého okolí. Režisér tak nenuceně vstupuje do několika náročných let života Tomáše Hisema a zprostředkovává divákům ze všech sociálních bublin silné zážitky a nové obzory.

Vlastimil Brodský září v roli sladce bláznivého důchodce Františka, který se svým nejlepším kamarádem podniká naivní klukoviny a snílkovská dobrodružství. I přes svůj věk (a možná právě pro něj) si užívají naplno volnosti a svobody,ovšem k nelibosti Františkovy pragmatické a starostlivé manželky...Zatímco ta se zlobí, že František nechodí na pohřby, nepíše kondolence, ze smutečních oznámení dělá vlaštovky a ona doteď neví, jestli chce spálit, a nebo pohřeb žehem, František po každém svém novém dobrodružství žehlí vše květinami a jako malý ušatý kluk slibuje, že se polepší. Vladimíru Michálkovi se navíc výborně daří vystihnout kouzelné osobnosti všech aktérů i jemné a křehké souznění hlavního páru. To, na nějž lidé po letech zapomínají. František s manželkou se tak i na sklonku svých životů stále učí jeden o druhém a jak spolu být. Snímek se naštěstí nezvrhává do nasládlé hollywoodské pohádky a přichází také střet s realitou - nemocí, smrtí, omezováním a rozdílnými představami rodiny. Což je samozřejmě jen ku prospěchu věci... Herecký koncert Brodského, Zázvorkové, Zindulky a mistrovské dílo Michálka, který si snímkem nasadil hodně velkou laťku.

Poslední ostrůvek nezávislé (tištěné) ruské žurnalistiky? Deník Novaja Gazeta byl za tuto těžce vydřenou pozici sice několikrát nominován na mnoho prestižních světových cen (a mnohé nominace také proměnil), pro členy to však zároveň znamená obrovský tlak, se kterým se každodenně musejí potýkat, hrozby a nejeden útok. Jde o nebezpečnou a přitom zvlášť v ruských poměrech neskutečně důležitou práci, kdy je potřeba vážit každé slovo, aby články byly pravdivé, stoprocentně ověřitelné a nenapadnutelné. I přes přísnost a vysoké nároky kladené na redaktory, musí mít redakce extrémně pevné vztahy a stát každou minutou při sobě. Což se jí daří výborně, i přesto že od roku 2000 bylo zabito 5 jejích členů a její advokát. Askold Kurov se při zachycování každodenní práce v redakci Novaja Gazeta soustředí zejména jejího šéfredaktora, který ztělesňuje všechny kvality nezbytné pro přežití deníku. Pronikáme tak velmi věrně mezi odhodlané profesionály a okolnosti, ze kterých mrazí.

Ach Freddie! Chci se ještě jednou, dvakrát, napořád zaposlouchat do každého tónu tvého hlasu, chci znovu a znovu a stejně intenzivně propadnou rytmu Rogera Taylora, kytarovým sólům Briana Maye a base Johna Deacona! I want it all and I want it now... Brian Singer na nás prostřednictvím Bohemian Rhapsody s každým dalším obrazem na plátně háže novou smršť emocí, do níž padáme bez možnosti přemýšlet, jestli vůbec chceme. I want to break free... A nebo vlastně.. Baví mě to. Baví mě, jak mistrně film převádí sílu kapely Queen do jiného média, než na jaké cílila, a neubírá jí ani kapku na kráse! Baví mě jednotliví členové Queenů a všichni dohromady, kouzlo jejich přátelství i roztržek, drzosti a talentu. A upřímně pak nemám ani chuť vyčítat snímku, že mohl jít příběhem o dost více do hloubky životních krizí a strastí postav nebo si mnohem víc pohrát s jejich charaktery. O to tady vlastně ani nejde. To chvílemi slabé škobrtání po povrchu slibného dramatu totiž dává možnost hudbě rozlétnout se mnohem dál a hlouběji. God knows, God knows I've fallen in love...

Upřímně, ta touha smát se chybám vlastního národa a zároveň si nad jeho neduhy hořce zabrečet, zanadávat, a pak to všechno spláchnout - dle vkusu - pivem, slivovicí nebo zubrowkou, je něco, co máme s Poláky společné. Malgorzata Szumowska se krutě i laskavě vrhá do polské kotliny, v níž si podává jednu lidskou neřest za druhou. V jedné polské vesnici se při stavbě ještě většího Ježíše, než ční nad Riem, těžce zraní Jacek - místní metalista, jenž se tím pádem stanem prvním Polákem s novým obličejem. Operace se sice zdaří, je však jasné, že už nikdy žádným krasavcem nebudem. Což on nese hrdě a statečně, do té doby, než mu jeho okolí nastaví drsné zrcadlo. Jackův život je tak rázem topen v lidské malosti, omezenosti a povrchnosti. Pan farář přestává zvládat vykládat Bibli a poskytovat uvědomělé rady a Ježíš hledí špatným směrem. Szumowská však nekritizuje, nechává diváky se smát, zoufat a poznávat ve filmu svoje vlastní chyby i životy. Ať už jsme z malé vesnice nebo velkoměsta... Až dokumentární záběry nechávají vyniknout geniálním maličkostem, z nichž je celá zpráva snímku seskládána, a výborné herecké výkony všech představitelů jim dodávají jasnou linii. Nechápu, jak se Malgorzatě povedlo všechno takto skvěle vybalancovat, každopádně si za to zaslouží obrovský obdiv.