Tvář

Pěkné; nemilosrdné i zábavné. Potřebné! Bohužel mi nějak nejde přes prsty ,,originální". Už název je od Bergmana, první scéna je v podstatě Český sen. I ten příběh o muži, co se smiřuje s novou tváří, jsem jistě v nějakém noiru viděl. To je ale jen drobná vada na kráse. Pokud se zeptáte, zda vyrazit na Tvář do kina, odpovídám: určitě ano. Jednak proto, že je dobré tento snímek podporovat (protože bude celá řada lidí, co ho budou nenávidět). A pak také proto, že možná naznačuje, kam by se mohl vyvíjet evropský umělecký film. Artový, a přece srozumitelný. Temný, ale přesto neobyčejně vtipný. Asi jako projížďka na koni při západu slunce za zvuků Gigi D´Agostina. (17.08.2018)

V rámci Polska a tamních tendencí na přepisování historie a snah o uzákonění jediného správného pohledu na domnělou polskou idylu představuje "Tvář" zajisté ambiciózní, odvážný a potřebný projekt. Na druhou stranu si ale přiznejme, že stranou stylových fines to nepřináší zrovna nic objevně obrazoboreckého či podvratného. "Tvář" navzdory řadě podnětných prvků neobsahuje nic co by vyloženě ťalo do jádra společnosti, spíš je to takové zasmušilejší a metalem proložené "Slunce, seno, jahody". Nespočívá ono nadšené přijetí kritikou náhodou v tom, že v dnešní době už člověk ve festivalovém mainstreamu je spíš zvyklý vídat emancipační příběhy, kde hrdinové vzkvétají navzdory svému okolí, než prostě filmy, které by ukazovaly obyčejné lidi jako burany a křupany? (04.10.2018)

V Riu je velká socha Krista, v Polsku je větší, já bych chtěl ještě větší! - Tohle ale není tvář kristovská ani bergmanovská. Tohle je "prasečí tvář" (vždyť prasečí a lidské embryo není delší dobu rozpoznatelné), tvář toho, kdo ztratil svou tvář, kdo ztatil svoji identitu (do počítače se můžete přihlásil už i svojí tváří), přičemž žádnou z postav nelze přesněji identifikovat, snad až na rodinné vztahy. Přestože filmové obrazy nejsou zcela koherentní ani příliš inspirativní, výsledný dojem je celistvý a nelze jej pominout. Čím je Kristus větší, tím menší jsou lidi, které žijí pod jeho dohledem. A tak nakonec jsem rád, že tam nežiju; zpovědi a věčný život jsou v tomto rámci sotva představitelné. - Kamera tu pracuje se speciální funkcí ostření; zajímavé a (raději) neopakovatelné. (03.11.2023)

Počin bez hlavy a paty, bez nadhledu a tedy bez opravdového vtipu a důvtipu - i ta národní sebeironie, je-li to míněno jako nastavené zrcadlo, je bezzubá a bezvýchodná (byť přesná) - protože nic nikam neposouvá, negeneruje žádné překvapivé prozření, vysvobozující čin nebo originální myšlenku. Všechno se v sobě licoměrně utápí, nikam nevede, jen banální utrpení z omezenosti pokračuje. *** Není to ani drama, ani komedie, snímek myšlenkově i žánrově rozplizlý a rozestřený stejně jako kamera - klíčové slovo bezvýchodnost, které si s polskou uměleckou reflexí spojuji nejčastěji, je plně na místě i tu. *** Jenže dokumentace absurdity, bezvýchodnosti, zbytečnosti, malosti, slabosti, licoměrnosti, ubíjejícnosti - pokud vzdor uměleckým prostředkům zůstává pouhou dokumentací, je zkrátka počinem absurdním, bezvýchodným, malým, slabým, licoměrným a ubíjejícím. Z téhle pasti není cesty ven. Amen. (24.09.2018)

Já jsem strašně rád, že Polská kinematografie dostává v našich kinech stále větší prostor, protože má publiku co předávat ať už emoce, smích nebo opravdu skvělé herecké i filmařské výkony. To se týká i filmu Tvář. Nejde ani tak o vyobrazení polské společnosti, ale o způsobu jakým se v tomto filmu společnost vyobrazuje a Jacka mě lidsky hrozně líto, prostý kluk se srdcem na správným místě a dostával to tam dost sežrat. Hlavně mě nikdy nepřestane fascinovat, jak dokážou být ženský chladný a bezcitný. Tohle mám momentálně v hlavě nejvíc, postavu Dagmary je to opět další důkaz, že ženám nerozumím a opravněně se jich bojím. Dal bych asi i pět, ale některé scény si Małgorzata klidně mohla odpustit, jako třeba hádku na hřbitově, to je už dost ohraný téma a i bez ní je jasný, co člověk sleduje za lidi. (19.09.2018)