Hydr0gen

Co dodat k jednomu z NEJ (-lepších, -zajímavějších, -parodovanějších, -nejnapodobovanejších...) filmů 90.let a pro mě asi jednomu z nejlepších filmů VŮBEC. Už nejsem teenager, Matrix jsem viděl cca 5x, ale počítám, že párkrát ho ještě uvidím a opět budu na větvi jako poprvé. Skutečně revoluční a podle mě snad jediný opravdu AKČNÍ film, který kromě extrémně líbivé a dechberoucí formy, přináší i dost propracovanou zápletku a nastoluje spoustu otázek (které pokračování rozvíjí, ale už to prostě není ono...:/) a solidní až nadprůměrné herecké výkony. Kdyby byla desetibodová stupnice, dal bych bez váhání 10/10, kdyby byla procenta, nemohl bych jít pod 100%...

Film, který jsem si v 15 letech postavil (možná trochu pozérsky) na piedestal. Možná proto, že byl to byl snad první nezávislý flim, který jsem shlédl... Ale od té doby jsem ho viděl nejméně ještě 2x, možná 3x a vůbec se svému já z minulosti nedivím. Opravdu zajímavá a neotřelá kombinace hip-hopové hudby, výborných nápadů (francouzský zmrzlinář, cartoons) samozřejmě výkon Foresta v hlavní roli...Krása.

Od prvniho momentu chytne za oci, srdce i koule a nepusti. Neuveritelne, nechapu cim to, ale je to proste magnetizujici podivana bez snad jedineho zavahani, stopy lacinosti nebo klise (snad az na jeden moment - abych nespoiloval - cernoch vezen, uvidite). Krome dechberoucich hercu (sel jsem na to kvuli Heathovi ale perfektni byli vsichni) dela hodne i temna, perfektne sednouci hudba. Bez vahani 5*.

Na podruhé dávám za 5*. Intimní, decentní, vizuálně a hudebně krásný, romantický, provokující, zamyšleníhodný film. Hugh Jackman se předvedl jako nikdy, Aronofosky je bůh a co se týče třetího do tria, Clinta Mansella, 5* by snad šlo dát už jenom za skladbu "Death is the road to awe"...

Síla...Hlavně první půlku neodtrhnete oči od obrazovky... Tak nějak po objevení Elaine film trochu ztrácí tempo, ale tahne stále. Muzika samozřejmě skvělá. Jinak film mě teda dostal, ale přesně tak jak píše Tosim - byla to síla, ale člověk neví, co si o tom má myslet...

Jeden z filmů dekády? Rozhodně bych napočítal asi tak na jeden a půl ruky počet filmů, které mě smetly jako tenhle, nechaly mě sedět s otevřenou pusou a nutily mě o nich přemýšlet ještě týdny po tom. Brilantní!

V jednom jednoduchém přímořském domě španělský režisér Alejandro Amenábar rozehrává briografické drama nejen o jednom odhodlaném, moudrém a duševně krásném člověku. Vzhledem k „jednotě místa“ bylo důležité, aby nás zaujaly . Postav je dost a jsou jako živé. Vzornou a obětavou pečovatelkou je Ramónovi Manuela, manželka jeho bratra. Její syn Javier, Ramónův synovec v pubertálním věku často pomáhá s různými technickými vylepšeními a úpravami např. počítače nebo kolečkového křesla. Samotný Ramónův bratr (starší) José, hlava rodiny, možná nemá ve filmu příliš prostoru, co se týče času (což je možná škoda), ale jeho role má dost zásadní význam, o čemž se zmíním ještě později. Neméně důležitá je sympatická sociální pracovnice Gené a hlavně právnička Julia, která je sama postižena degenerativním onemocněním a o Ramónův případ se začne zajímat z vlastní iniciativy. Právě prostřednictvím postav a silných dialogů režisér pracuje s různými názory a koncepcemi týkající se eutanázie. Většina postav nemá v tom snažení a pečování čas o problému přemýšlet a s Ramónem tiše souhlasí, protože pro něj chtějí jen to nejlepší. Tady nastupují právě charaktery s jiným názorem, hlavně Ramónův bratr. „Víš o čem se tam baví? Víš, co to znamená, když vyhrajou?“ zní jeho hubování synovi, který poslouchal , když se řešil postup při jednání se soudy. José je možná jednoduchý a trochu hrubý, ale tím upřímnější je vyznění, oproštěné od náboženství nebo politiky. Tak nebo tak všechny postavy jsou nejen dobře napsané, ale i obsazené. Javier Bardem jako Ramón pak vede v čele hereckého obsazení plného citlivých hereckých výkonů. Ačkoliv dějem tedy hýbou hlavně lidé a dialogy, rozhodně se nejedná o strohou divadelní hru. Ve filmu figurují krásné přímořské exteriéry ještě zdůrazňující spoutání Ramóna, který byl před zraněním námořníkem. Zhmotněním jeho touhy (a zároveň diváckým zážitkem) je dechberoucí scéna, kdy Ramón ve svých představách vstane z lůžka a skokem z okna se vznese nad lesy, řítí se nad vlnami za svobodou a dokonce za ženou, do které se zamiloval. Tečkou za formálním zpracováním pak může být ještě působivá, etnicky znějící hudba, kterou složil sám režisér.