Dr.Okamura

Mistrovské dílo Pana režiséra a jeden z nejúžasnějších filmů světové kinematografie.

"Give up the halfling, she-elf!" Peter Jackson dostal za úkol přivést na velké plátno knihu, která byla mnoho let považována za nezfilmovatelnou, což dokazují i dřívější nepovedené pokusy o její adaptaci. Režisér nesmrtelných (a také naprosto odlišných) filmů typu Braindead či Meet the Feebles si s tím však poradil více než bravurně a hned v prvním díle, Společenstvu prstenu, dosáhl vrcholu celé trilogie. Narozdíl od dvou pokračování, která sázejí hlavně na velkolepost a monumentální bitevní scény, je ze Společenstva nejvíce cítit láska k předloze. Film po celou dobu neustále zrychluje své tempo, kdy se pomalý a pohádkový začátek v Kraji, ve kterém se divák seznámí s většinou hlavních postav a se zápletkou celého filmu, s přibývajícím nebezpečím postupně zrychluje, je vystřídán útěkem do Roklinky, zformováním společenstva, jeho putováním přes polovinu Středozemě a následným rozpadnutím. Díky tomuto gradování ve filmu prakticky neexistují hluchá místa a i přes svou nekřesťanskou délku dokáže po celou dobu udržet divákovu pozornost. Herci si natáčení očividně užívají a CGI triky Jackson používá pouze na místech k tomu určených a ne v každém záběru (ehm, Hobit). K dokreslení celé atmosféry pohádkové Středozemě slouží záběry nádherné novozélandské přírody, kdy nám v pozadí Howard Shore hraje svou kouzelnou hudbu, která je plná neuvěřitelných motivů - někdy optimistických (Kraj), jindy nahánejících husí kůži (motiv nazgûlů). Existují i místa, kde Shore přebírá otěže filmu a zážitek daných scén stojí pouze na jeho bedrech, jedná se zejména o prolog a útěk společenstva přes Morii. V obou pokračování sice přichází s několika novými motivy, ale komplexnosti a kvalit hudby v tomto díle již nedosahuje. Společenstvo je nepochybně nejlepším dílem celé trilogie. Je nejpohádkovější, nejbarevnější, postrádá sice megalomanské bitvy, nahrazuje je však rozvíjením vztahů jednotlivých postav a celého příběhu. V první polovině neustále přivádí na scénu nové charaktery a právě díky tomuto filmu si diváci zamilují všechny hlavní postavy a zajímají se o jejich další osudy. Vzhledem k putování přes velkou část Středozemě se film neustále mění a vyvíjí, jedna zajímavá lokace střídá druhou a putování společenstva nabírá na své vážnosti a osudovosti. Film jako jediný také funguje samostatně. Zatímco Dvě věže a Návrat krále jsou úzce propojeny a figurují spíše jako jeden sedmihodinový film, Společenstvo má jasně daný začátek i konec. A jako třešničkou na dortu disponuje i nejlepší akční sekvencí celé trilogie, a to Arweniným útěkem k brodu, kdy v pozadí hraje impozantní Give Up The Halfling... uff, ještě teď mi běhá mráz po zádech. Bravo, Peteře, bravo!

Už na Gaunerech Quentin Tarantino předvedl, jak úžasné filmy umí točit. Ale až v Pulp Fiction vše dovedl k dokonalosti. Jeden z nejlepších a nejkultovnějších filmů, jaký kdy spatřil světlo světa.

Nádherná hudba, překrásná animace a kouzelný příběh, tak vypadají filmy Hayao Miyazakiho. Co však Princeznu Mononoke povyšuje nad všechny ostatní, je propojení její pohádkovosti a hlubokého zamyšlení nad vztahem člověka k přírodě. Jeden z nejkrásnějších filmů, jaký jsem v životě viděl.

Ridley Scott na režisérské židli uvolnil místo Jamesi Cameronovi, který obrátil klaustrofobickou atmosféru prvního Vetřelce vzhůru nohama a místo jednoho xenomorpha jich divákovi naservíroval stovky, strach z neviděného se změnil ve strach z mnoha a prolézání ventilačními šachtami nahradila střelba z ikonických pulzních pušek koloniální pěchoty. Pokračování, které se nemohlo více odlišovat od původního filmu, a přesto je kvalitami na stejné, ne-li vyšší, úrovni. A to jsem ještě nezmínil královnu...