EFGrimm

Zbloudilá smečka českých lvů ////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////// Snímek o laskavém, veselém člověku se složitou duší. Takový film by si Jan Masaryk zasloužil, bohužel ho však nedostal. Ani smečka dvanácti českých lvů neznamená, že Ševčíkovo ztvárnění Masarykova příběhu je výjimečné. Spíše naopak. /// Jediné, co se tomuto filmu nedá upřít je poměrně slušná kamera. Nutné je ovšem dodat, že ani ostatní snímky v soutěži o skleněné sošky nejsou, co se týče obrazu, nijak špatné. Nicméně akademikové se rozhodli ocenit Masaryka a této jejich volbě nelze v podstatě nic vytknout. Vážnější námitky nelze mít ani k ceně za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli, scénografii, zvuk, hudbu, kostýmy, masky a do jisté míry ani k ceně za střih. Jelikož nic z toho nebylo v Masarykovi vyloženě špatné. /// Horší už to je s oceněním za scénář a režii. I poměrně bystrý a vzdělaný divák totiž může mít problém zorientovat se v častých přechodech z jedné časové osy do jiné. Tvůrci také kladou nepochopitelně velký důraz na scény, ve kterých se v podstatě nic důležitého neděje a zdání akce v nich vytváří jen hudební doprovod. Navíc jsou některé z nich až příliš dlouhé. /// Opravdu podivné už začíná být i udělení Českého lva za nejlepší herecký výkon v hlavní roli Karlu Rodenovi. Jakkoli se mu jiné role vyloženě povedly, v téhle rozhodně diváka, který o Janu Masarykovi něco málo ví, viděl ho na fotkách a slyšel jeho mluvený projev, nemůže Karel Roden oslnit. Ba ani přesvědčit, že na plátně vidí právě Jana Masaryka a ne jen namaskovaného herce. Viktor Fischl, jenž měl tu čest pracovat po boku Jana Masaryka na exilovém ministerstvu zahraničí, o něm ve své knize napsal: „…sotva lze nalézt člověka, který byl laskavější ke každému, s nímž se setkal. Jeho usměvavá bodrost dovedla přesvědčit každého po prvních deseti minutách, že smí Masarykovi říkat prostě Jan a pokládat ho za přítele na život a na smrt.“ Rodenovo ztvárnění však jakoby onu laskavost a bodrost postrádalo a místo toho ji herec nahradil zatrpklostí a jistou ušlápnutostí. Jistě, Jan Masaryk byl složitou osobností, která byla svým způsobem rozpolcená, ale tak nějak jinak rozpolcená než postava Rodenova. Je opravdu veliká škoda, že snímku o osobnosti českých dějin se tuto osobnost naprosto nepodařilo vystihnout. /// Nelze však říci, zda za způsob ztvárnění hlavní postavy může jen její představitel, protože velký vliv na to má samozřejmě i režie a scénář. Právě tato trojice utváří vyznění celého snímku. Vyznění, které je poněkud nemastné neslané, především kvůli tomu, že děj filmu končí již za druhé světové války. Zbytek života Jana Masaryka se tak na plátně odehrává jen v několika větách skromného textu před závěrečnými titulky. Příběhu v podstatě chybí pozadí i konec, za to je však toto vše nahrazeno scénami s tancem a souložením, což podle tvůrců pravděpodobně představuje důležitou a z filmu nevypustitelnou složku životní cesty syna prezidenta osvoboditele. Koho by zajímalo jeho dětství, cesta k dospělosti, vývoj vztahu k otci, uvědomění si povinnosti k vlasti a řešení poválečné situace, když místo toho může sledovat trhajícího se Karla Rodena při zvuku saxofonu. /// Tvůrci Masaryka natočili snímek, který chtějí diváci vidět, což se odráží i v počtu Českých lvů, mezi nimiž se nachází i ten za nejlepší film. Na konci snímku mi však málem ukápla slza, ne z dojetí nad příběhem, ani nad tím, jak tento příběh jeho tvůrci dokázali zbabrat. Bylo mi opravdu smutno z toho, že v této zemi nikdo nedokáže natočit krásný, laskavý, ale přesto neidealizující film o českých dějinách. Který se nebude zaměřovat na to, co potřebuje divák, ale na to, co potřebuje a zaslouží si naše vlast.