elle

Nechci hodnotit logiku či uvěřitelnost zápletky - šlo by s úspěchem rozmetat (ale proč?), ale z poslední doby (posledních let) jedna z mála českých detektivek, kde jsem byla napjatá až do konce, kde se pokoušeli a udrželi žánrovou jednotu a styl. Filmová Šifra Mistra L. , na niž bylo patrně odkazováno, byla mnohem horší ukázkou profesionální práce, což mě pro naše hřiště mile překvapilo, protože udržet zájem tři večery je těžší než jeden amít k tomu rozpočet a marketing jak....Ukázky pro seriál byly odpudivé, ale seriál byl mnohem lepší než z nich bylo možné usuzovat, což si vysvětluji buď záměrnou mystifikací/humorem či hloupostí, která mě málem odradila.

Velmi příjemná oddechová komedie, která připomíná styl 50. let. Rovnátka Jodie Foster fakt nesluší, ale s obtížnou rolí děsné holky a pak mamkovského nemehla ve škole se pere dost slušně, ale opravdu mě překvapila Barbara Harris jak jako elegantní mamka a pak hlavně jako cáklá, sportovní holka v těle třicátnice. Něco v příběhu snad zestárlo, ale přesto je to milé, svěží a disneyovsky rodinné (v dobrém i ve zlém).

Je obrovské úleva vidět podobný film o manželství. Komorní příběh, který se dotýká bolestných ran našich intimních vztahů, ale přitom není chladně hodnotící, není cynický, ani nesoudí. Nicméně....potěšilo mě, že navozuje tezi, že normání je zůstat spolu, bojovat. Možná to manželství není tak marné.

Dech beroucí rekonstrukce barokního divadla. Dech vám nevezme rychlost děje, ale hravost, vtip a pečlivost provedení tohoto představení, tak jak se dnes jen některé náročnější barokní inscenace zdaří - gesta, svíčky, líčení, dikce. Pro francouzštináře zážitek. Většina herců tohoto uměleckého souboru (Le Poeme Harmonique) vystupuje ve více rolích a i v tom osvědčují svoji neuvěřitelnou všestrannost - ženy hrají muže, muži ženy, mladí starce i milovníka. Původně jsem inscenaci sledovala hlavně kvůli Lullyho muzice, protože jsem se domnívala, že Moliéra snad znám dost, ale au....neznám. Není to jako být u toho v 17.století, ale přibližuje nás to způsobu myšlení a tvorby tehdejších umělců. Navíc to rekonstruje tehdejší náhled na toto dílo. Bylo to králem zadané a mělo to spojovat balet, hudbu a divadlo - divadelní stránka byla pro publikum (tehdy dvůr, šlechtu) druhořadá a těžko věřit, že by se jim obsah zamlouval (šlechta přiživující se u bohaté šlechty, umění ve službách už ne šlechty, ale měšťanů). Pro ně to tehdy byl balet, do kterého byl vymyšlen děj a balet a muzika bylo to hlavní. Dle dobových zpráv si král často nechával provozovat baletní tureckou scénu samotnou.

Formálně moc pěkné. Dokonce jsem velmi pěkně reagovala na Penelopu Cruz, kterou rozhodně nevyhledávám. Velmi pěkný, dokonce obdivný film o ženách, ale méně střelený děj by na mě působil emociálněji. Asi v polovině děje jsem odhadla vývoj, tak jsem jen s klidem a odstupem sledovala, jak rychle se to podaří dotlačit k závěru.

Excelentní televizní zpracování podle románu Gaskellové Cranford, na které se prý můžeme/te brzy těšit v televizi - zakoupeno "snad" na listopad. Hlídejte...snad tomu dají slušný čas. ČT se konečně odvažuje zakoupit z Británie něco jiného než britskou detektivku či čistě humoristický seriál!!!!! No na ČT asi sledují Emmy (ač se bohužel neřídí zajímavými BAFTA cenami).Cranford vyhrál 2 kategorie z asi 7 nominací. Adaptace je to dobrá, přestože či protože se odvažuje (jako každá dobrá adaptace) být místy jiná než předloha. Jedná se o televizní seriál, který dojme, pobaví, mě i ohromil. Kdo má jako já rád Judy Dench - nutnost.

Jean-Pierre Ponnelle si mě prozatím nezískal jako operní režisér. Snad mimo Carminu...Některé jeho nápady jsou úchvatné, ale postavit film na obsazení Ingvar Wixell, Pavarotti, Gruberová pro mě není šťastné. Pavarotti si vystřihl na koncertních pódiích slavnou árii vyšperkovanou vysokými tóny (které ani v původní partituře nejsou) mnohokrát, většinou s úchvatnou lehkostí a krásou. Na jevišti už takový úspěch nemíval, protože prostě na jevišti většinou herecky statoval a opera není jen koncertní provedení árií. Ani Pavarotti ani Gruberová nepodávají herecký projev, který by obstál na filmovém plátně. Na jevišti se ještě ledacos odpustí, ale film odhaluje jejich hereckou topornost, kterou neodpouštím ne jim, ale tomu, kdo je tam obsadil. Wixell celkem jde, ale vlastní děj trochu padá už s tím, že podivná Gilda (Gruberová v děsné paruce, která doráží její vzhled dívčí Gildy v nesplnitelný sen) z nějakého důvodu věří, že tělnatý Pavarotti je chudý studentík. Nepravděpodobnost celé situace vyvstává na povrch s brutální směšností. Přesto hodnotím kvalitu zvukové stopy, krásu interiérů a nádheru kostýmů (když odhlédnu jak se vyřádili na "milenecké dvojici"). Jsem zde možná nespravedlivá, možná příliš přísná, ale je to úžasná opera s nádherně prokreslenou barytonovou rolí a oni to prostě zahodili kvůli obskurní exhibici Pavarottiho.

Má oblíbená opera jedinečně inscenovaná. Large si zde nehraje na nějaké historicko-ahistorické aktualizace a nadčasovost příběhu o umělci a umění zakládá na příběhu samém a díky dirigentovi a skvělým interpretům se příběh opírá o bezchybné hudební nastudování. Offenbachova nedokončená opera vypráví příběh reálněho umělce Hoffmanna (spisovatel, hudebník i malíř), který se opíjí v taverně a přítomným vypráví příběh o třech ztracených láskách - umělé dívce Olympii ( Luciana Serra), kurtizáně Giuliette (Agnes Baltsa) a zpěvačce Antonii (Ileana Cotrubas). Celou dobu ho věrně provází přítel a rádce Nicklaus a jeho nemesis Lindorf, který jako by vždy stál za jeho zhacenými nadějemi. Když Hoffman zničeně dovypráví svůj žal, prohlašuje, že všechny tři ztracené lásky jsou nyní zosobněny v krásné Stelle, kterou čeká. Když se ale jeho Stella objeví, dává před zcela opilým Hoffmanem přednost ďábelskému Lindorfovi. Umělcův přítel Nicklaus se v závěru odhaluje jako umělcova můza, jako která ho provází a chrání. Kruté poselství pro umělce: štěstí najdi v umění - ne v lidském štěstí.

Neprávem opomíjená (doufejme v znovuobjevení) mimořádně melodická opera. Domingo ve vrcholné formě. Spolu s ním úchvatně hrající i zpívající Kiri Te Kanawa. Diriguje James Levine. Záznam z MET.

Pěvecky velmi kvalitně obsazené. Inscenace zvláštní. Mě většinou nudila, ale částečně otravovala. Poloreál.... Služebnictvo s panstvem se potuluje (poflakuje) po zanedbaném domě. Možná měl režisér dojem, že postavy opery se příliš koncentrují na svůj milostný život a dům tak chátrá. Všudypřítomnost liství uvnitř domu lze vykládat sníženou péčí personálu či nedostatečným dohledem hraběte a jeho manželky, které také více zajímají jejich partnerské rozkoly než zvláštní stav jejich okolí. Kolem se potuluje něco jako Amorek, který vypadá podobně jako postava Cherubína. "Amorek"( nebo co to je ) jednotlivé postavy různě ošahává a kontaktuje. Významu této figurky občas věnuji svou pozornost, když se chci pobavit nad nějakou tou absurditou. Cherubín i "Amorek" jsou oblečeni v něčem jako byly chlapecké námořnické oblečky (asi chtějí potrhnout možnost pedofilních spádů paní hraběnky). Amorek ma křidélka a nezpívá. Nebo že by v tom byla Cherubínova schizofrenie? Cherubín, hraběnka a Zuzanka někdy naznačují, že jsou sexuálně zmatení. Bisexualita je tam rozhodně v kurzu. S (doslova) zavřenýma očima 3 hvězdy.