elle

Velmi volné zpracování. Tedy děj více méně a chvílemi zpracováná předepsanou látku a dějové linie, ale z více než jednoho pohledu je to výpravná parodie románu. Přesto mám Gary Oldmana ráda a je to dobrý herec aCoppola patří mezi mé oblíbence.

Žádné zfilmování se ani nepřiblížilo tomu strašidelnému mrazení při čtení knihy. Většinou se při adaptacích opájejí erotickou přitažlivostí hraběte, takže i zde se (stejně jako Copolla později) nechává vykvést hloupoučký románek mezi Draculou a zde tedy místo Míny Lucy. V románu mě fascinoval rytířský boj proti vraždícímu zlu - zde -stejně jako u Copolly- románek a fascinace hrdinky Draculou devalvuje tento boj jako malicherné žárlení anglických gentlemanů, kteří neunesou, že dámy propadají Draculově kouzlu. Jejich motivace tak působí směšně a malicherně. Dnešní adaptátoři se bojí patosu jako moru a tak se zaštižují nadsázkou a zhumornění scén. Nechápu proč zde byla prohozena postava Lucy a Míny...brrr. Scény příšery za oknem a jiné nutné žánrové prvky jsou však patřičné a mají atmosféru. Není to ale má oblíbená adaptace a spíše mě zklamala - a to i před lety když jsem ji poprvě viděla a i dnes, kdy jsem se sama v noci klepala (nebo chtěla klepat) strachy. A když na mě nezabere ani Olivier....

Nepropadla jsem ani původní verzi, ale té nemůžu upřít vtip, šarm a výborné herce.Mimoto je to klasika jako Vinnetou nebo Fantomas. Steve Martin a Kevin Kline jsou přímo symboly toho, jak někdo bez vkusu a míry(jen s talentem pro exhibici) může přežívat ve světě filmu, ač neprodukuje filmy ani dobré, ani ceněné a vlastně ani zvlášť oblíbené. I jejich nejlepší filmy jsou průměrné anebo vyjímečné kvůli někomu jinému. Jean Reno je naproti tomu herec dobrý a zajímavý, ale někdy je schopen se upsat prapodivným podnikům, takže jeho účast zdaleka není zárukou kvality. Co se týče tohoto filmu celkem - škoda času (diváků a některých herců v menších rolích) a materiálu.

Pro mě bezpečně vrchol této série adaptací biblických příběhů. Autoři této verze se věrně drželi příběhu Josefa (ačkoliv některé peripetie pochopitelně zkrátili), tak jak ho zachytila Bible a přitom dodali velmi osvěžující pohled na vztah Josefa a Putifara (úžasný Kingsley). Velmi pěkná je i scéna setkání Josefa s bratry.

Postava Leny v podání Cate Blanchett se střídavě tváří křehce, tajemně a cynicky, tyto polohy bez zjevnějšího vývoje střídá a její postava Leny šlape vodu. Není to, dle mého, vinou Blanchettové, ale nemožného scénáře a bezradné režie, jež nás nenechá s postavou souznít nebo ji alespoň fascinovaně sledovat. Její závěrečné doznání už je jen nudnou a všeobecně předpokládanou tečkou. George Clooney jak je výstižně řečeno v jednou dialogu neustále šlape vedle a není jasné proč mu to moc nevadí. Tobey Maguire si zahrál milého amerického hajzlíka, jehož motivace (vzhledem k Leně) zůstala otazníkem. Prostě nepochopím proč angažují hvězdy, když nezaplatí za dobrý scénář. Nestačí se jen opájet formou - zde to navíc je pouhá nápodoba filmů, které i v době jejich největší slávy přežily do naší doby jen, když disponovaly silně vykreslenými charaktery či nápaditým a zajímavým scénářem, který se nevleče.

Beethoven má v sobě něco tak velkého, co se nějak brání vmáčknout se do literární nebo filmové podoby, aby to bylo věrohodné. Každý se toho nějak lekne a natočí kompromis. Obsadit postavu protihráče Beethovena ženou je už samo o sobě riziko, protože se celý film bojím, jestli z toho nebude laciná romance, ale obsadit zamýšlený umělecko-platonický vztah nudnou Dianou Krugerovou je smrtící. Není to první film, který tato herečka kazí ne nedostatkem snahy, ale pouhou přítomností. Modelky prostě nemohou být opravdu zajímavými herečkami. V dokonalosti jejich tváře, která tak dobře vypadá s tím pravým nalíčením na fotkách, je něco, co se filmovému prachu přímo vzpírá a nechce na nich ulpět. Chvílema jsem se opravdu snažila si ji představit jako to, co mi Hollandová servíruje - jako děvče na začátku 19. století, posedlé hudbou, jež musí neustále snášet odpor a předsudky mužá i žen a nešlo to. Nejvíc jsem jí věřila, že nesnáší krysy. Není ani dobrá jako kostýmní herečka. Doufám, že to je její poslední kostýmní film. Ed Harris je o mnoho pater lepší herec a chvílemi mi jeho interpretace sedla, ale příběh nešel daleko a já s ním taky ne. Ed Harris je navíc pro mě příliš známá tvář, Takže Polka natáčí anglicky mluvený film o německém skladateli, tedy lépe řečeno o modelce, která hraje ženu, která ho obdivuje, inspiruje a chce být Beethovenem.

Za kameru.

Obsahem zaslouženě úspěšného australského seriálu je rekonstruovaný příběh trestanecké kolonie, kterou Austrálie pro Anglii byla a zejména přběh irského děvčete Mary Mulvane, která je tam na několik let nucených prací poslána za rebelii proti britské koruně. Do potíží se dostala spíš proto, že chlapec, do kterého byla v Irsku zamilovaná ji do nich zatáhl a nechal se při tom zabít. Z toho pramenil Mariin odpor proti násilnému bouření proti nespravedlnosti v kolonii ovládané vojskem. Ačkoliv se chtěla vrátit domů do Irska, provdá se za jiného osvobozeného trestance Jonathana. Populární zpěvák Jon English (zvláštní tvář s hluboko hluboko posazenýma očima) si zahrál samorostného Jonathana Garretta a dodnes si pamatuju, jak se krásně styděl, dokud neuměl číst a psát. Ale i pak ke své ženě vzhlížel s láskou a neutuchajícím obdivem. Jeho Mary ho měla malinko pod láskyplným pantoflem, ale vlastně jsem málokdy viděla tak hezky zkombinovaný pár. Další skvělou figurou byla hubatá Polly s pestrou minulostí a její protřelý dobrák Will Price nebo tragická postava rebela Dinnyho. Jon English a Mario Milo se spolupodíleli na muzice a Englich napsal překrásnou ústření píseň Six ribbons. http://www.youtube.com/watch?v=akIVjTFd-Zg

Další zajímavá adaptace známé klasické knihy. Obsahuje některé opravdu úžasné momenty, jiné bych však klidně škrtla. Janino dětství mě příliš nepotěšilo, ač nápad s oživlou knihou byl slušný začátek. Vždycky uvažuju, proč mě vyprávění o ústrcích malé Jany tak nudí. Vždycky je to pouhý sled výstupů obludně zlých dětí (Janiných sestřenic a bratrance) a absurdně zlé tety a často přiznejme si vzteklé malé Jany. Zde mi přišla zajímavá volba relativně mladé Tary Fitzgerald (osudová žena z Tmavomodrého světa), ale její pojetí paní Reedové je natolik karikující, že z ní opět není živoucí postava, ale jen figurka. Janiny sestřenice totéž v dětské i dospělé podobě. Malý Jan Reed je malé tlusté monstrum. Kdy už někdo natočí tuto etapu (když už jí točí - což by raději neměl), jako osvětlující pohled na rodinu Reedových, kde nejenom Janě Eyrové chyběla láska. Lowoodská škola je opět povinně kruté a chladné místo, ale tentokrát mi přišla poněkud oslabená půvabná postava malé Heleny. Slečna Templová (jako Janin vzor) je zde opravdu do počtu a autoři v ní spojiny jednu kladnou (Miss Temple) a jednu zápornou vychovatelku. Dospělá představitelka Jany (Ruth Wilson) je zajímavá už svou vizáží. Chvílemi je celkem hezké mladistvé děvče plné snů nebo zklamání a jindy mi přjde jako nehezká žena, u které už teď vidíte jak bude vypadat v padesáti. Někdy mi její bledá pleť s nevhodným ulízlým účesem, výrazně červenými křivými rty a věčně zarudnými tvářemi vyrazila dech. Jak může být někdo tak bledý a přitom mít tak červené tváře a ještě si dát kolem krku ten červený - ...hadr ...tedy šátek na ozdobu? Tvůrci se tu dostali hooodně blízko k představám, které se neúprosně Bronteová snažila vzbudit. Žádná estetická porcelánová tmavovláska, jejíž ošklivost tkví jen v přísných šatech. Tahle Jana působila chvílemi opravdu obrněná chladem jako kámen a jindy z ní její vášnivá nátura přímo prosakovala. Jají vztah s panem Rochesterem byl příjemně projasněný humorem a jasnou přitažlivostí, kterou nebyla sto sktrýt. Nejpůsobivější byla ale když ve svém pokoji přemýšlela a snila, tam mi opravdu připadala jako 18-leté děvče, které se poprvé zamilovalo. Toby Stephens disponuje velmi příjemným podmanivým šarmem (chvíli temným, chvíli chlapeckým) a vydal ze sebe maximum. Jeho šarm byl občas režií nadužíván. Například v zde již zmíněná rozlučková scéně, kde jsem pochybovala zda Jana hodná odejít nebo si jen chce užít to přesvědčování -( dala bych přednost předepsané rozmluvě přecházející do hádky) nebo v roztomilém, ale trochu natahovaném závěru. Domnívám se, že je to krásný a působivý příspěvek do kolekce adaptací a no už se těším na další.

Soudní drama plné velkých herců a herckých výkonů. V každém směru a smyslu. Pro mě klíčový film, kde jsem si zamilovala Charlese Laughtona. Domnívala jsem se, že jeho neustálá utkání s jeho zdravotní sestrou mě časem omrzí, ale...naopak. Lehký humor duelů supějícího pacienta s jeho žvatlající dračicí, krásně prosvětlil dějově sytý příběh a vytvořil příjemný kontrast k napětí kolem případu vraždy a zejména ledově-cynické královně filmu Dietrichové. Scénář chytrý, režie obratná.