HKstars

Na druhý díl Battle Royale jsem se dost těšil... režisér jedničky Kinji Fukasaku sice pár dní po začátku natáčení zemřel, ale hbitě za něho zaskočil jeho syn, scenárista obou dílů, takže to vypadalo, že není nic ohroženo - film se podařilo natočit a 5. července 2003 měl v Japonsku premiéru. Japonci rozhodně nenatáčí sequely hollywoodským způsobem a mohlo se klidně stát, že dvojka bude úplně, ale ÚPLNĚ jiná než první díl... byl jsem na to v koutku duše připraven, ale to co mi Kenta Fukasaku předložil, mi doslova podrazilo nohy. A zas jsem na lopatkách a ti žlutí ďáblové do mě nemilosrdně vrážejí své šílené vize. Děj dvojky se odehrává tři roky po prvním díle a změnilo se mnohé. Ze Shuyi se stal celosvětově hledaný terorista, který vyhazuje do vzduchu výškové budovy (tenhle film v Americe neprojde a nejen kvůli záběrům bortících se mrakodrapů) a po zkušenostech, které načerpal v zemích třetího světa, kde se skrýval, má ve všem jasno a tak se opevní na jednom z opuštěných ostrovů, odkud přes internet vysílá zpravodajství. To se samozřejmě japonské vládě nelíbí a tak vyhlásí další Battle Royale - 42 školáků znovu nasedá do autobusu a znovu odjíždí na ostrov, s novým (nicméně ještě fanatičtějším) učitelem a s novým posláním - zabít Shuyu a všechny jeho přívržence, kteří čekají na ostrovní pevnosti. V první půlhodině film připomíná doslovnou kopii originálu a jakousi neurvalou reminiscenci na první díl - všechno se odehrává takřka identicky, snad aby nás Kenta Fukasaku trochu poškádlil nebo nám zamotal hlavy. Rozdíly se ovšem brzy začnou vybarvovat - jsou tu sice obojky i jejich propojení do páru (aby se kolektiv nerozptyloval po okolí), ale protože cílem je tentokrát vyhladit dobře vyzbrojené teroristy, dostává každý školák moderní útočnou pušku. A běžte bando, ti co na vás čekají venku, zabili vaše rodiče v explodujících mrakodrapech. Zabte nebo buďte zabiti... A teď to přijde - Kenta Fukasaku evidentně vymodlil trochu větší rozpočet a rozhodl se ukojit svou touhu po válečném filmu. V jedničce se bojovalo komorně ve stylu pánvička proti mačetě, úvodní scéna dvojky, kdy se školáci přibližují v člunech k ostrovu víc než připomíná úvod Spielbergova Ryana - školáci zmateně střílí na stíny ve vzdálených budovách a jejich hlavy jsou ustřelovány na stovky metrů s chirurgickou přesností, ve chvíli kdy nohy přeživších došlápnou na pobřeží, nasadí teroristé těžkou techniku a rázem všechno vybuchuje... Tohle je válka po japonsku, je sakra dobře natočená a velice sugestivní (digitální krve je tu mnohem víc než v jedničce a počet mrtvol jde postupně do stovek). Ale je tohle to, co jsme chtěli? Battle Royale 2 je natočen až děsivě podobným stylem jako jeho starší bratříček, ale stojí na úplně jiných základech. Zatímco o první půlce filmu bychom mohli říct, že jde o posun na další úroveň (školáci vraždí přeživší ex-školáky a za všechno mohou dospělí) a snad bychom zapomněli na menší prohřešky proti logice (proč tu nikdo nenabíjí? proč rovnou ostrov nebombardují? jaktože sakra ti studenti umí tak dobře střílet?), jenže pak se oba týmy spojí - Shuya a spol. srdceryvným vyprávěním o utrpení v zemích třetího světa přesvědčí zbytky studentů, aby se přidaly na jeho stranu (a je mezi nimi i Kitanova dcera, tedy dcera učitele, jenž padnul Shuyovou rukou v prvním díle). Načež se japonská vláda odhodlá k poslednímu kroku a vyšle na ostrov opravdu HODNĚ vojáků... Tahle druhá půlka už se v mé mysli ospravedlňuje a vysvětluje velmi těžko a to i přesto, že Fukasaku dělá ve svém příběhu řadu chytrých odboček a kryje svůj cíl řadou osobních vztahů mezi jednotlivými studenty. Myšlenka kritiky americké strategie vůči terorismu byla nakousnuta už v jedničcce a Kinji Fukasaku ji chtěl v sequelu dovést do konce (první díl vznikl před osudnými událostmi 11. září), bohužel to nestihl a Kenta má na celou problematiku trochu jiný, dá se říct svéráznější názor. Shuya je ve filmu vyobrazen jako odhodlaný teroristický fanatik, který je schopen za lepší zítřky bojovat do roztrhání těla, do poslední kulky, posledního dechu. Kenta se bohužel moc nenamáhá vysvětlit, v čem vězí jeho odhodlání - je to jen hromada prázdných slov podpořená uslzenými záběry na smějící se arabské děti. Ano, my diváci víme čím prošel v prvním díle, ale to nemá s jeho současnou motivací nic společného. Zatímco první díl předhazoval poměrně obecnou myšlenku, dvojka jde až do krutě nesmyslných a konkrétních důsledků. Už to nelze aplikovat nijak mnohoznačně - ve chvíli, kdy učitel na tabuli píše jednotlivé státy Osy zla, ve chvíli kdy se bortí mrakodrapy, v momentě kdy Shuya zasvěceně hovoří o svém poslání, drží v ruce AK-47... už nelze hovořit o různých významech, o mnoha pohledech na jednu věc... Kenta Fukasaku nám nabízí ten svůj a ten je jaksepatří subjektivní, i když některé věci analyzuje do hloubky a já se neodvážím ho po jednom zhlédnutí filmu nějak definitivně hodnotit. Nutno však říct, že ideologická masáž je tu nepřehlédnutelná. U Hrdiny můžete nad politickým podtextem mávnout rukou, u Černý jestřáb sestřelen se můžete hrdinství a patosu Američanů zasmát, ale Battle Royale II je především "o tom" a ve chvíli, kdy přemýšlíte jak to vlastně Fukasaku myslí, tuhne vám úsměv na rtech. Jakkoliv ale s jeho pohledem nebudete (nebo budete souhlasit), je jisté, že Battle Royale II není zbytečným filmem - donutí vás k zamyšlení, protože je provokující, nadmíru dobře zahraný, ve svých akčních scénách (pokud pominete, že banda přeučených studentů může zabíjet desítky trénovaných vojáků) nechutně brilantní a v celku kvalitně natočený. Odpovědi nebo rozřešení vám však nedá, jenom vás k nim dokope. 60%

Odhoďte ovladače a ruce vzhůru, budeme tančit, protože Steven Seagal se vrací. Už zase... Tentokrát ale poslal obálku s tučným šekem přímo do Hong Kongu a rozhodl se, že zas jednou všem ukáže zač je toho zlomená ruka. A ono to nemá špatné předpoklady - odehrává se to v Thajsku, režíruje to Ching Siu-Tung a hraje v tom ten maník z Ong-Baku, který jako by vypadl ze sci-fi podle Eda Wooda (ano, ten s tou dírou v krku). Takže? Steven hraje opět klon mezi Rambem a pánem Bohem, nicméně po úvodním flashbacku je neustále zdůrazňováno, že už je "deset let mimo akci", což ostatně kopíruje i hercům stav v reálném světě. Jeho posledním dobrým filmem byl Glimmer Man, pokud nepočítáme nadopovaného Lovce policajtů, který se nesl ve znamení doublů). Při tehdejší akcičce v Thajsku jeho kolega zastřelil nechtíc nějakou civilistku (matku s dítětem) a tak odpádloval do kláštera, zatímco Steven se vrátil k rodině, začal vychovávat dcerku a sem tam si bokem střihnul nějakou infiltraci. Pohoda. Všechno se změní, když se jeho dcera vydá na dovolenou do Thajska (u podobných postav se snížená míra inteligence jaksi očekává) a je zajata radikály (teroristy... no však vy víte), kteří chtějí mír na světě a jsou při tom ochotní jít přes mrtvoly. Spolu s Jessicou je unesena i dcera senátora Thorpa, takže se do celé akce zapojí CIA a speciální jednotky. Nikdo z těch mužů v černém ale nemá lepší výcvik než zavalitý Seagal, který stihne během prvního dne v Thajsku sbalit nejhezčí prostitutku, ukecat kolegu, aby vystoupil z kláštera a ještě získat požehnání od samotného opata. Nestane se to přesně v tomhle pořadí, ale důležité je, že jsme v Asii, což Ching Siu-Tungovi dává dostatečný počet důvodů pro rozpoutání několika akčních bitek, v nichž mají hlavní slovo kung-fisti, meče, zpomalené záběry a Seagalovo Aikido. Těžko říct jestli Siu-Tung dělal nějaký průzkum, ale v jeho podání se ze Seagala znovu stává smrtonosná zbraň první kategorie - není to o zlomeninách (těch je tu bohužel minimum), ale po úderech, které pošlou protivníky na oblet Zeměkoule - těla létají vzduchem jako kousky papíru a protože Seagal je doublován přibližně 80% času, dovolí si Siu-Tung i náročnější wushu legrácky o otočky a podmety nebude nouze a komu by to nestačilo, pro toho je tu supermanské finále v němž Seagal uhýbá šípům líp než Xena, princezna bojovnice. Odhlédněme od faktu, že doubleři jsou narozdíl od samotného mistra (který nás obdaří svou přítomností v záběrech na detail) obrovsky mrštní a ač je vše brilantně sestříháno, jen málokdo by věřil, že to všechno odkopal sám Seagal (jeho nejistý krok je prostě poznat a ve chvíli, kdy v nástřihu udělá otočku o 360 stupňů do podmetu, začne mít pochybnosti i vaše naivní babička. Doublování je nicméně provedeno pečlivě, takže "Steven" proskakuje okny, háže rybičky v přestřelkách a je skutečně akční, možná akčnější než kdy byl). I když překousnu tyhle "nesrovnalosti" (docela mě mrzí, že Siu-Tung a Seagal se nesešli někdy v polovině devadesátých let, to mohlo být něco), je to kromě stáří Seagala ještě jedna podstatná chyba a to stáří scénáře - celý ten příběh o unesené dceři, tajné pomstě, osamělém hrdinovi je vystavěn na klasických prvcích 80. let, které prostě v dnešní době nefungují už ani v béčkových vodách. Publikum chce trochu víc, resp. pokud si dovolíte příjít s něčím takhle naivním, musíte to okořenit humorem nebo diváky zatlouct do země prvotřídní akcí. Humor tu chybí a o akci už jsme mluvili, jakkoliv se Siu-Tung snaží a zasypává díry svými originálními nápady (akrobatická bitka ve skladišti, souboj s transexuálem, voodoo), ze Seagala a scénáře prostě víc nevymáčkne a navíc je vidět, že co se týče přestřelek, místy trochu tápe. Fanoušky Seagala film jistojistě potěší, protože víc už toho Steven zřejmě do smrti nepředvede (rád bych se mýlil, ale to je prostě fyzika ;), skalní fandové režiséra a jeho osobitého stylu naopak odejdou mírně zklamání, stejně jako u předchozího filmu Vyvolené. Siu-Tung kombinuje až příliš mnoho prvků, ve snaze dotáhnout symbiózu mezi východním a západním modelem do dokonalosti, ale přestává se tak soustředit na detaily, které dřív určovaly kvalitu jeho filmů. Belly of the Beast by s delšími akčními scénami (není tu ani žádný trademarkový objezd kamery, ostuda!) a trochu uvěřitelnějším hrdinou mohl pomýšlet i na vyšší příčky hodnocení, takhle je to sotva průměr. Seagalovi prospěl nový venkovní nátěr, ale uvnitř už je přeci jenom zrezlý, je čas uvolnit místo mladším, Stevene, kdy už to pochopíš? 50%

Čína, rok 700, vláda dynastie Tang... japonský vyslanec Li Zai, který do Číny přicestoval ve třinácti letech a naučil se od místních expertů všechno od bojových technik až po přípravu kuřete ve sladkokyselé omáčce, by se rád vrátil do rodné vlasti, ale císař má pro něho ještě poslední úkol: najít a zabít kapitána Laie, který před několika lety neuposlechl přímý rozkaz (pozabíjet skupinu neozbrojených žen a dětí) a dostal se spolu s hrstkou svých mužů do nemilosti panovníka... Tohle intro vám sdělí medovým hlasem dcera mrtvého generála Wen Zhu, kterou Li Zai opatruje a režisér He Ping nemarní čas, takže hnedle jak jste vybaveni základními informacemi, jde tvrdě na věc. Takže sledujeme dvě různé dějové linie - Li Zaie, kterak uklidí Wen Zhu do města ovládaného proradným Anem (který má především muzikální talent, své bojové schopnosti si, vyjma jedné exhibice, nechává až na závěr) a Laie zachráněného před písečnou bouří strážcem karavany. Čest ho nutí, aby karavaně zajistil bezpečný průchod pouští a tak se cestou staví u svých starých kamarádů, těch vojáků se kterými byl před lety při onom nešťastném incidentu. Jenže překvapení, objevuje se Li Zai, jenž aspiruje na titul Sherlock Holmes roku a rozhodne se to skoncovat, aby mohl zabalit kufry a jet do Japonska. Kouknete na hodinky, ještě není pryč ani třicet minut a oni už by se chtěli porcovat na kusy? He Ping to ale zachraňuje sázkou, kterou Li Zai prohraje - neporazí Laie do pěti vteřin od začátku souboje a musí za to pykat trpělivostí, tedy počkat než Lai odvede karavanu na místo jejího určení. V tu chvíli už pozornější zvednou vodítko nastražené He Pingem a dojde jim, že ta karavana asi neveze jenom modlící knížky, jak se snaží všem namluvit jediný přeživší mnich celé výpravy. S Laiem se samozřejmě vydávají na cestu i jeho přátelé, z dálky sledovaní Li Zaiem. Do hry se také zapojí An, podporovaný Turky, který se dozví, co karavana převáží a neváhá nasadit všechny síly, aby to získal. Li Zai tedy vyzvedne Wen Zhu a přidává se k Laiovi, čímž jsou naši Warriors of Heaven and Earth kompletní a konečně mohou někoho pořádně zřízkovat... A v tomhle momentě, ve chvíli kdy jsou takřka všechny karty vyloženy na stůl, se snímek doslova mění před očima. He Ping jemně přechází od "kovbojského" systému (Anův test Li Zaie ve městě připomíná klasické duely ala Divoký západ, stejně jako první souboj Li Zai vs. Lai) k pouštním útrapám ala Musa. Radikálně se také mění měřítko bitev, které gradují od přepadení hrstkou banditů v kaňonu až k obrovské bitvě v pouštní pevnosti. A jsou to opět především akční scény, které formují postavy, protože během pochodovacích scén se k nám dostávají jen poněkud polopatické voice-overy Wen Zhu, které scenáristovi pomáhají hledat dějové zkratky (a že jich tu není málo, např. konec první bitvy v poušti je doslova "řešení shora" ;). Ale je to šumák, protože se k nám dostávají už hotové charaktery, s nimiž se rychle ztotožníte. To že Lai a Li Zai se nakonec pochopí navzájem je stejně jisté jako smrt Ana, ale když s těmihle klišé žónglují kvalitní herci, uvědomíte si až po závěrečných titulkách, že na to jak to bylo jednoduché, se vám to líbilo až příliš. He Ping vypiplal výpravu k dokonalosti (jen občas mu do těch krásných obrázků šlápnou neohrabané CGI triky) a dal si moc a moc záležet na bojových scénách. Filmy z dob dynastie Tang u nás příliš neletí, takže vás možná překvapí, že Turci mají rytířské brnění (Číňané jen helmy a kožené hrudní štíty) a že obléhání pevnosti připomíná největší hollywoodské blockbustery. He Ping zapřáhl čínskou armádu a tak mu kolem hořící sutiny pobíhají tisíce lidí a šijou do sebe bodnými zbraněmi. Ke slovu přijdou i katapulty, šípy se střelným prachem, olejové granáty a spousta dalších věciček. Není to ale jen o technice, válečná taktika vytáhne drápky např. při soubojích v poušti, kdy musí naši hrdinové bojovat o každou kapku vody. Pouštní scény jsou mimochodem zajímavě podbarveny etnickou hudbou indického skladatele A.R. Rahmana, která některým připomene Zimmerovy chorály z Black Hawk Down. Jenže co je to platné, když se He Pingovi do děje připlete kus sci-fi/fantasy a začne bořit pracně vybudovanou atmosféru. Nevím jestli to byla scenáristická lobby, snažící se do filmu dostat něco náboženského, nebo pokus producentů, kteří chtěli dokázat, že čínské filmy zvládnou osedlat kvalitní počítačové triky, ale výsledkem je nezadržitelná dělová koule ničící strukturu celého děje. Ono překvapení a vše co se od něj odvíjí, jde proti celému zbytku filmu. Proč proboha ta karavana nemohla převážet něco jiného? Všem by se ulevilo. ;) Poslední odstavec berte jen jako lehké povzdechnutí, které bude mít pro každého jinou váhu. Je smůla, že se na jedno jediné scenáristické zaškobrtnutí nabalilo několik dalších chybiček (zdrobněliny možná nejsou na místě, protože křečovitost finále snímku nelze nazvat mírnou), jinak by totiž Warriors of Heaven and Earth atakoval nejvyšší příčky hodnotící stupnice. Je to mimořádně vyvedený čínský příspěvek do studnice velkofilmů, jehož tvůrce se nebojí míchat dohromady westernové motivy a čínskou kulturu, zároveň však i smutná ukázka toho, že jedna špatně zvolená ingredience může zkazit chuť celého pokrmu. 80%

Korejské historické spektákly posledních několika let byly fajn. Plné záběrů, které by šlo bez okolků zarámovat, hudby, která je zimmerovštější než celá současná Media Ventures tlupa a solidních mečovic. Vždycky jste věděli, že od nich můžete očekávat kvalitu a jen málokdy jste šlápli vedle. Sword in the Moon má stejný kořínek, dneska mu to ale bude houby platné. Korea se totiž v tomhle žánru evidentně zastavila na mrtvém bodě a produkuje film, které jsou si podobné jako vejce vejci. Už při zběžném pohledu na děj si můžete fixkou označit klíčové body a po prvních patnácti minutách doplní zbytek tajenky i ti největší zelenáči. Dva kamarádi, příslušníci elitní vojenské jednotky Sword in the Moon, spolu po nástupu nové vlády bojují na život a na smrt. Yun si myslel, že Choie kdysi zabil, když se do hry bělostných ideálů zamíchali politici a několikanásobné intriky postavily dva odvěké kamarády proti sobě. Jenže Choi přežil a přísahal pomstu všem, kteří zapříčinili smrt jeho přátel. To znamená novopečenému králi a několika vysoko postaveným oficírům. Díky svým schopnostem tak ministři s tradičními korejskými cylindry padají jako mouchy a Yun pokaždé přijde pozdě, takže mu Choi (pro změnu s raydenovským kloboukem) neustále uniká. Režisér Kim Ui-seok táhne děj tím nejpomalejším způsobem, takže dlouhé pohledy do zdí, vodopádů a mrtvých protivníků jsou pravidelně prokládány flashbacky, ve kterých se Choi zmůže na dřevěnou figurku lososa a tradiční moudro, které v závěru dojde svého naplnění. Je tu zkrátka všechno, včetně bambusového pralesa, až otravně dokonalých kamerových jízd a filtrů, snad jediné, co se dá filmu vytknout jsou akční scény, které připomínají spíš mihotání stínů (v detailech si naopak režisér pomůže vyhozením několika frameů, viz úvodní bitka) a technicky jsou dost nezvládnuté, což nezachrání ani necenzurovaná brutalita a řada odkazů na hongkongské klasiky od Shaw Brothers (závěrečný masakr na mostě). Sword in the Moon tak až příliš zapadá mezi konkurenci a dokonale se v ní ztrácí, bez ohledu na to, že jeho příběh je zajímavý a pokud přímo nevyžadujete pravidelné dávkování akčními scénami, hravě překousnete i pomalejší tempo (tolik typické pro Bichunmoo... tyhle korejské filmy, ve kterých se toho za 90 minut stane víc, než v amerických tříhodinovkách, jsou mi záhadou ;). Jenže... politická hrana scénáře je sice neokoukaná, ale omezuje se víceméně jen na kostýmové orgie (díky nimž všichni s cylindrem a bradkou vypadají stejně ;). Proč sakra ze dvou hlavních hrdinů, kteří jsou opakovaně označováni za nejlepší swordsmany na světě udělal režisér cool oblečené, ale trestuhodně nevyužité týpky? Yun řekne za celý film asi deset vět, Choi tak možná dvě, zbytek času oba sedí v sošných pozicích a mlčky kamsi koukají. Proč tedy neobsadit dva řezníky a nedat akčním scénám šťávu, která jim tolik chybí. Bože, vždyť spousta masakrů se odehraje dokonce mimo zájem kamery a je nám poskytnut jen majestátný pohled na hromadu těl. Takhle by to halt nešlo, machři z Koreje. Uctívají vás miliony lidí (většina z nich až nezdravě, když projíždím hodnocení některých uživatelů na ČSFd a vidím ty chvalozpěvy, směřované obecně na korejskou kinematografii, občas přemýšlím nad tím, jestli někdy nahlédnuli dál, než za úspěšné tituly, které to dotáhnou do celosvětové distribuce) a pokud si to chcete zasloužit, musíte se snažit trochu víc. Podesáté stejně leštěné zlato už zkrátka začíná nudit a jeho třpyt není co býval. 50%

Nedotýkejte se mečů do země vražených... To bylo tak - před tisícem let se po korejských houštinách potulovaly tajemné kmeny, které byly trnem v oku šlechtě, takže zrovna když jedna z kmenových poletuch praktikovala rituál za krvavého zatmění měsíce, spustila se z nebe sprška šípů a z několika hrudníků byl rázem cedník. Jediný přeživší guru pak s ledovým klidem pronesl proti objevivší se stohlavé armádě (nepočítám koně, jen lidi ;) kletbu, načež se generál armády naštval a vyměnil si s ním pár megapráskových kouzel úrovně číslo pět... a vyhrál na body, když po Artušovském způsobu vrazil do země svatý meč a odsoudil tak svého soka k věčnému přebývání na dně jezera. "Dokud tento meč bude uvězněn v zemi, nedočkáš se osvobození", pronesl a šel si po svém. Prostě jen tak... Taková nedbalost musí být potrestána a tak i když se o tisíc let později ve stejném místě řeší úplně jiné věci a meč je tři metry pod zemí, stejně na něj dojde řada. Nejdřív ale sledujeme generála Biharanga, ověnčeného nejen slavnými výhrami na bitevním poli, ale i přízní královny. Ta po něm doslova jede, ale on má oči jen pro skromnou vesničanku Jaunbie a požádá ji o ruku. To samozřejmě nezůstane bez odezvy, i když je královna rozumná žena, její rádce začne spřádat intriky, na jejichž konci stojí uchvácení trůnu (země se už tak zmítá v nepokojích, malá výměna na nejvyšších postech nikoho nevzruší) - prvním krokem k narušení rovnováhy je odstranění loajálního Biharanga a to vede přes vraždu jeho milé. Takže zatímco je náš hrdina povolán na bojiště, umírá Jaunbie po marném souboji s hradní stráží, nicméně aby to bylo zajímavější, stihne ještě před posledním vydechnutím vyrvat ze země meč a skočit do jezera. Těžko najít lepší shodu okolností - vytažením meče dívka probouzí démona v jezeře a pak mu rovnou skočí do náruče. Ideální záležitost, s níž bude mít plné ruce práce nejen rozlícený Biharang, ale i otec Jaunbie - přímý následovník bojovníka, který démona kdysi v jezeře uvěznil. Začíná tak všem dobře známý ultimátní souboj dobra se zlem, lemovaný zkouškami lásky i velkými souboji, v nichž se rozhodně nešetří usekanými končetinami a hlavami. "Legenda o jezeře zla" je jakýmsi mixem klasických korejských wuxia filmů a hongkongských vymítacích snímků (ala Mr. Vampire), to všechno v nejmodernějším kabátě (který místy až překáží, např. počítačová animace poletujících listů působí dost nepřirozeně). Vizuální stránce ale jinak nelze nic vytknout, stejně jako bojovým scénam v choreografii Yuena Taka (bojová umění v pravém slova smyslu tu nenajdete, jen pár brutálních bitek na meče a spoustu poletování a supercviků, díky nimž posedlá Jaunbie háže desítky stráží do několikametrových vzdáleností jen malým pohybem ruky). Abych se přiznal, všechno mi to připadalo až moc dokonalé, Lee Kwan-Hoon má neuvěřitelné vizuální cítění a rád bych od něj viděl nějaký další film. Pokud možno film, který má srdce a jde trochu do hloubky. Legend of Evil Lake má všechno - vizuální nabušenost, solidní herecké výkony, osudový příběh, ale servíruje to velice opatrně a v malých dávkách - připadáte si jako byste koukali na dlouhý díl nějakého seriálu, jako byste četli jednu kapitolu velké knihy. Po skončení filmu ve vás zbude neidentifikovatelný pocit, jakási obava o to, že na tenhle film, jakkoliv byl krásný, rychle zapomenete, že se vám příběh Biharanga a Jaunbie rychle slije s jinými podobnými filmovými osudy. Ale čert to vem, pár desítek hodin po zhlédnutí mi v hlavě koluje dost příjemných vzpomínek na to, abych usadil dostatečně vysokou číslovku tam kam patří. Jestli to bylo správné rozhodnutí ukáže až čas. 80%

Ultrasmrtící komando, jehož členové se trumfují v tom, kdo má zlověstnější přezdívku, jen tak neodpouští a když se jedna jeho členka, Černá mamba, rozhodne seknout s prací a šťastně se provdat, udělají z ní, ženicha i svatebčanů pořádně krvavý flek přímo ve oddací síni. Černá mamba leží na zemi s průstřelem hlavy od bývalého šéfa Billa a pomalu v ní dohasíná život. Její i jejího dítěte. Když říkám pomalu, myslím tím čtyři roky, které stráví v kómatu na jednotce intenzivní péče. Bill se nesníží k tomu, aby jí zabil ve spánku a tak se po letech Černá mamba probudí (k neradosti jednoho nadržence, který si po nocích užívá s pacientkami v bezvědomí) a kdo viděl Zradu a Pomstu už asi ví, co bude následovat. Hlavní hrdinka si udělá list smrti (Kill Bill) a ze všeho nejvíc chce zabít Bill (Kill Bill). První díl dobrodružství, které Miramax hodně necitlivě rozetnul vejpůl, se odehrává převážně v Japonsku, takže se máte na co těšit... Kolem Quentina Tarantina se během deseti let, co nás oblažuje svými filmy, vytvořila až nebetyčná aura kultovního tvůrce. Natočil čtyři filmy. Jeden se mi líbil velice (Pulp fiction), jeden se mi "jen" líbil (Gauneři) a jeden jsem neviděl (Jackie Brown). Teď přichází Kill Bill, o kterém sám tvůrce prohlašuje, že je poctou asijským akčním filmům, klasickým old-schoolům na kterých kdysi ulítával. V příběhu o pomstě Černé mamby tak najdeme řadu odkazů, několik vizuálních narážek a hlavně se tu všichni ohánějí samurajskými meči a prohlašují nadživotní moudra jako by se nechumelilo. Problém je, že tentokrát to Tarantino kapánek přehnal a utrhl se z řetězu divácké tolerance. Trochu za to mohou i bratři Weinsteinovi z Miramaxu (za co dneska nemůže Miramax? ;), kteří film sprostě přestřihli v půlce (naprosto zbytečně, navíc "ona pointa" na závěr, kvůli které nebudeme pět měsíců spát, je... no ano řeknu to, je trapná). Tarantino totiž opět, jak je jeho zvykem, zpřeházel jednotlivé kapitoly, nicméně v "polofilmu" je tato skutečnost poměrně frustrující, protože nejen že dostáváme jen půlku střípků, ale ani si je nemůžeme dát logickým způsobem dohromady. Člověk by taky čekal, že Tarantino v první půlce alespoň vykreslí postavy, ale krom vizuálního odlišení se dočkáme jen plochých charakterů, které žene buď pomsta (Černá mamba), nenávist (Oren-Ishii) nebo záliba v životních moudrech (Bill, z něho však v prvním díle uvidíme jen ruce a nohy ;). Jediný u koho se dočkáme zásadnějšího prokreslení je Oren-Ishii, které Tarantino věnoval několikaminutovou vložku, která je kompletně animovaná (aneb... "nějak jsem tam to anime musel vrazit"). Nevím jestli mám použít slovo prvoplánová, zbytečná nebo nehodící se, ale do hraného filmu se podobný experiment nehodí a i když věřím, že tím Tarantino ušetřil nějaký ten dolar, tohle diváci prostě "nevychytaj". Stejně nepochopí Tarantinovy střihy do černobílé barvy. Celý film je totiž až přehnaně krvavý (ona tekutina tu stříká na všechny strany a rychlostí, která vás přesvědčí o tom, že Tarantinovy postavy v sobě mají mnohem víc než pět a půl litru krve ;) a závěrečná bitka v japonském baru (Mamba vs. všichni členové yakuzy Crazy 88 (kdo hádá, že jich je 88 ten vyhrál lízátko)) je karnevalem létajících končetin, přeseknutých mečů a hektolitrů krve, takže Tarantino v okamžiku nejbrutálnějším přepne do černobílého módu, aby trochu poškádlil cenzory. Stojí mu to za to? IMHO ne, drtivá většina (no dobře, všichni) diváků to nepochopí a Tarantino tak degraduje povedenou akční scénu. Proč říkám jen povedenou, když na ní pracoval Yuen Woo-Ping a když se většina recenzentů předhání v tom jak ona bitka připomíná (někteří si dokonce přisolí ve stylu, že "trumfuje" a viděl jsem i hlášky označující Kill Bill za nejlepší akční film roku) Burly Brawl z Reloaded? Nuže, Uma Thurman zkrátka není Keanu Reeves a některé pohyby jsou až příliš drátované. Nehledě na to, že Tarantino občas stříhá na příliš velké detaily (v podobných scénách není kovaný, tak mu to odpusťme) a ve spojení s tou černobílou vložkou, ve které krev "není vidět" se vám scéna zaručeně degraduje. Navíc nesmíte čekat žádné kung-fu, jsme v Japonsku a tady se zásadně bojuje jen katanami. Mamba si pro jednu takovou zajede na Okinawu k mistru Hattori Hanzovi, což je další šance, aby postavy prohodily pár životních mouder. Narozdíl od jiných filmů tu totiž hlášky v pravém slova smyslu nenajdete (čestnou výjimkou je Hattoriho bar a scéna objednávání saké). Quentin se rozhodl dialogy využít pro četné odkazy a tak se postavy chovají a mluví jako japonští filmoví hrdinové semdesátých let. Jediný komu to uvěříte je Hattori Hanzo v podání Sonnyho Chiby, protože on je skutečně tím japonským hrdinou sedmdesátých let. Když mluví o tajemství meče nebo smyslu pomsty, prostě mu to "žerete". Když o podobných věcech mluví Uma Thurman a snaží se to ještě odříkat v japonštině, ani krásná tvář ani herecké schopnosti zkrátka nestačí k dotvoření atmosféry a vzdání pocty se zvrhne v neobratnou citaci. Smutné... Ano vím, pořád buzeruju, ale to jsou výtky hardcore fandy, který možná čekal úplně jiný druh filmu. Možná jsem měl vědět, že Tarantino zůstane navždy Tarantinem. Tím který šokuje, který experimentuje a kterému jsou masoví diváci úplně někde ;). Tentokrát to ale skutečně přehnal. Anime vložka, černobílé pasáže, problikávající červené tečky (o jejichž smyslu nemá tušení vůbec nikdo) a poloviční zážitek za plnou cenu, to je podraz, který možná většinou normálních diváku odradí od návštěvy druhého dílu. Vzhledem k tomu, že se pojede do Pekingu a otěže plně převezme Yuen Woo-Ping, dám Tarantinovi ještě jednu šanci, ale Volume 1 mě zklamalo. Budu asi trochu ojedinělým úkazem, protože všem se Kill Bill líbil, takže budu rád, když mě z mého "omylu" vyvedete v komentářích ;). Zatím zůstanu na své průměrné padesátce. Musím Tarantinovi přiznat neobyčejnou snahu, cit pro vizuální složku, nápady v soubojích a pečlivou stylizaci a samozřejmě Go Go Yubari. P.S. V argumentacích se často objevují výtky, které jsou však přebity hláškami jako "však on to ten Tarantino ve dvojce napraví, postavy vykreslí, scénář narovná, hlášky přidá a pamětihodné situace nabídne". Ano, první volume nenabízí ani cool postavy, ani hlášky, ani nic (krom přehnané spousty krve, ale to najdete v každém béčkovém splatteru) zapamatováníhodného a přesto všude dostává maximální hodnocení. Jen proto, že ho natočil Tarantino a že to na první pohled vypadá jako neuvěřitelně cool nářez? Nevím... 50%

Točit filmy o upírech je dneska v módě a po velkém úspěchu amerických filmů o Bladeovi dorazila tato "nová vampire vlna" i do Hong Kongu. Dante Lam dal dohromady místní popové komando (sestávající se z Ekina Chenga, dívčího dua The Twins a Edisona Chena) a do akce povolal i Donnieho Yena, který měl s upíry čerstvé zkušenosti (zajistil choreografii u Blade 2). Tahle nadějná partička stojí za vznikem filmu Twins Effect, který měl být hongkongským trumfem na poli krvežíznivých akčňáků... Děj se točí kolem upířího lovce Reeva (Ekin Cheng) - je nejlepší, nejhezčí a má nejlesklejší vlasy, což obdivuje i jeho nová parťačka (bůhví kolikátá, Reeve má velkou spotřebu a tak se zařekl, že už se do žádné ze svých kolegyň nezamiluje. No a co myslíte, jak to dopadne tentokrát? ;). Ačkoliv Ekin Cheng dělá co může, aby pro sebe utrhl co nejvíc stříbrného plátna, film se soustředí především na hlavní představitelky ženských rolí (členky dua The Twins, podle kterého je pojmenovaný i celý film). Jedna hraje Reevovu sestru, která se zamiluje do posledního upířího prince (Edison Chen), druhá zas novopečenou parťačku, jenž však svému idolovi spíš škodí než pomáhá. Na upíří film je tu překvapivě málo klasických upírů (savců) a během filmu pochopíte, že krvelačné pozadí je tu jen kvůli atmosféře, popř. gagům s bananovým olejem a opalovacím krémem. Skrze sérii naivních vtípků, které film neomylně přesouvají do žánru romantické komedie (ne, nedělám si legraci) a vrcholí šílenostmi typu "tančící upíři zfetovaní pomocí prášků pro duševně choré", se dusivým tempem posouváme blíž a blíž filmovému finále. Jde to proklatě pomalu, protože Dante Lam, ačkoliv nerežíruje poprvé, působí dojmem zoufalého amatéra, který neví kudy kam. Kamera zběsile rotuje, stříhy ztrácí kontinuitu a scénář nachází netušené zkratky nad nimiž mi zůstává rozum stát (zvláště humorné situace občas gradují naprosto nečekaně, a to i v měřítku hongkongského "zvrhlého humoru). Film se neuklidní ani ve chvíli, kdy na plac nastupuje Jackie Chan a Karen Mok v cameo roli svatební dvojice. Scénka opět končí poměrně "zvrhle", ale ve chvíli, kdy si myslíte, že Jackieho ztrapňování skončilo, nastupuje akční část jeho maličké role... Bohužel ani Donnie Yen (který je v titulcích zapsaný jako spolurežisér) si nevede uspokojivě. Pár kreativních triků bezpečně likviduje zběsilá kamera, špatné triky a slabé výkony všech zúčastněných (i Jackieho "umění" je zruinováno chybějícími nebo naopak přebuzenými zvukovými efekty, které mění tempo celého souboje. Podivné pseudovokály raději nezmiňuji. Jako kulisa k romantické večeři jsou možná fajn, ale během akce kašlou na tempo udávané obrazem a vesele tak posílají Donnieho úsilí do věčných pekel). Někde v půli recenze jsem zmínil žánr romantické komedie. Zapomeňte na něj, protože tenhle film jen tak někam nezařadíte... Komedie, thriller, lovestory... Ani z toho Twins Effect neslepíte, protože dějová linka se spolu s nevýraznou akcí, slabými triky (které díky malému rozpočtu zůstávají někde na půli cesty mezi trapným pokusem a překvapivou kvalitou ve stylu např. Shaolin Soccera) a "divným" scénářem, jehož povrchnost symbolizují "přebarvičkované" filtry kamery, rozpadá do děsivě nudných scének a nemastných akčních scén. Herci se pak ani nesnaží odporovat hloupoučkým dialogům, které do děje vpalují jednu díru za druhou. Logika si bere oddechový čas a ke slovu se dostávají bezduché orgie s efekty a kamerovými "ala Matrix" jízdami, díky čemuž se film pohybuje na hraně nechtěné parodie (smát se ale nebudete). Jen těžko po shlédnutí držím na uzdě vztek a snažím se být objektivní... Twins Effect přicházel s velkou pompou a je namířen především na zahraniční trhy, ale pokud tohle "veledílo" uvidí hollywoodští producenti, začnou se dobrovolně vrhat z oken svých kanceláří. Scénárista, režisér, střihač a autor hudby - nevím co tahle čtveřice chtěla dokázat, ale společným "úsilím" z filmu udělala rizikový materiál pro všechny fanoušky hongkongských filmů. Až uvidíte kam je ochotná hongkongská kinematografie klesnout (a to ještě s tichým souhlasem Donnieho Yena a Jackieho Chana), mohlo by to s vámi praštit. Nadobro. 20%

O pohledu českých filmových distributorů na asijské trhy jsem si vždycky myslel to nejhorší. Ač je jistě chvályhodné, že se k nám občas nějaký hongkongský film dostane, většinou jde o metodu "vybereme něco náhodně", popř. "jéé to má hezký název, berte to". Právě do druhé z těchto škatulek patří nedávný produkční počin Tsuie Harka - Vampire Hunters. Od Bontonu to byl hned dvojnásob nešťastný tah, protože nejen, že Vampire Hunters patří k tomu nejslabšímu co Hark vyprodukoval (poslední dobou to začíná být pravidlo a z Harka se stává hongkongský Luc Besson), ale Vampire Hunters navíc diváka konfrontují čínským pojetím upírů, oživlých mrtvol a rituálů, které člověk neznalý Mr. Vampire nebo alespoň jednoho dílu Chinese Ghost Story prostě nezná. Zapomeňte na česnek, stříbro - čínští upíří umějí létat, mají nadlidskou sílu, jejich dech dokáže zabíjet, jejich ruce vystřelují lana a firebally a jejich majstrštykem je porod náhradních hlav nebo rychlé přesuny pod zemí... To je ještě relativně v pohodě a i běžný divák by zřejmě takovou ultimátní potvoru zkousnul (kdyby její schopnosti nebyly doprovázeny smutně levnými triky), ale až na scénu napochodují oživlé mrtvoly se svým poskakováním (takhle se mimochodem zombie chovají v čínské kinematografii úplně normálně), budou zadržovat smích jen ti neotrlejší... Nové vychytávky typu upířího "predátor-like" vidění, které lze vyrušit namočením do vody, to už bylo docela silné kafe i na mě... To všecho se ale při troše štěstí dalo využít ve prospěch výsledku, kdyby režisér Wellson Chin (který točí až nebezpečně "Harkovsky". Skoro se mi vnucuje myšlenka, že je to Harkův pseudonym... pokud ano, Harkovy schopnosti od dob OUTC nebezpečně zeslábly) nesáhnul po tak stupidním scénáři... Příběh party upířích lovců je totiž naivní a prázdný jako sto let vyhlodaná mrtvola. Není tu nic co by zaujalo a to jsem ochoten filmu odpustit dost asijských úletů nad kterými bude běžný evropský divák kroutit hlavou. Děj je předvídatelný na deset minut dopředu a postavy jsou tak nudné, že jim přímo přejete smrt. U většiny se dočkáte, protože pro HK kinematografii typická přehuštěnost postavami je tu velice rychle řešena pomocí akčních scén. Jedině díky nim letí hodnocení tak "vysoko", protože Chi Chuen-Hua choreografuje bitky postaru a z neznámých herců ždíme maximum, aby filmu alespoň trochu zachránil kožich. Jeho wushu exhibice jsou vítaným osvěžením (a není jich zas tak málo), ale snímek od průšvihu nezachrání... Jakýmsi příslibem naděje je poměrně dlouhé a dynamické finále, jenže levné počítačové triky a chaos organizovaný kameramanem a střihačem pohřbí i ty zbytky dobrých nápadů, které v Harkově scénáři zbyly. Takže? Tsui Harkovi přičteme další čárku na cestě do tvůrčího pekla, Wellsonu Chinovi bych pro příště doporučil točit jen domácí video (popř. trochu popustit uzdu fantazii a nesnažit se dělat takhle sucharské filmy) a vám všem bych doporučoval, abyste se tomuhle filmu zdaleka vyhnuli. Kvůli těm pěti minutám slušných akčních scén to nestojí za to a pokud chce někdo dobrovolně trpět jen proto, že má rád netradiční horory, ať si radši půjčí Twins Effect... Když mučit, tak pořádně ;) 30%

Jackie si to zas pěkně podělal. Jeho Medallion provázely desítky záporných ohlasů a tak jsem byl upřímně zvědav, kam až může režisér Gordon Chan při upravování filmu pro americký trh zajít. Příběh o Eddie Yangovi (Jackie), členovi hongkongského policejního sboru, který se společně s Interpolem dostane na stopu padoucha Snakeheada (Julian Sands), aby odhalil jeho plán na ovládnutí světa, je útrpným mixem starších hongkongských filmů (abych nešel daleko) jako Princ Slunce nebo Modrý krystal. Máme tu malého "vyvoleného", jenž má ve své moci rozkládací medailonek propůjčující držiteli nadpřirozené schopnosti a taky nesmrtelnost (to jen v případě, že vyvolený a osoba postižená schopnostmi vlastní obě půlky medailonu). Snakehead a jeho dobře vycvičené komando, jde samozřejmě přes mrtvoly, ale Eddie je borec a navíc ho choreograf Sammo Hung obdařil trochu jinými schopnostmi, než bychom u "standardního Jackieho" čekali. Hlavní hrdina tak bojuje jako Jet Li (především v momentech, kdy mu není vidět do tváře, což je vtipne řešeno tu potápěčským oblekem, tu rychlým střihem), skáče jako hrdinové Tygra a Draka (dráty se tu vůbec nemaskují, hrdinové prostě skáčou vysoko) a i jako normální člověk je schopen své pohyby dvakrát zrychlit (pamatujete si tu prolézačku přes vysoká vrataz traileru? je ve filmu beze změny). Je to podivné, ale docela dobře se na to kouká, jen škoda, že jakákoliv akční scéna (je jich tu... no asi pět) netrvá déle jako čtyřicet vteřin (kdo umí počítat, tomu vychází, že samotné akci je ve filmu věnováno něco málo přes tři minuty ;). Zbytek je rutinně natočená vata (Gordon kameru nedrží v ruce poprvé a tentokrát se naštěstí vystříhal všech excesů), která však ubližuje příliš mnoho věcí. Dialogy jsou otřesné a veškeré vtipy mi vykouzlily na tváři jen dokonalý údiv. Možná nechápu britský humor, ale Lee Evanse (který je ve filmu situován jako divoký klon Jamese Bonda a inspektora Clouseaua) alias "nového Mr. Beana" jsem začal nesnášet během deseti minut. Ten člověk nemá smysl pro humor, pohyb ani načasování a kdykoliv se objeví na scéně, začne systematicky likvidovat výkony ostatních. Ono to není až tak těžké, protože Claire Forlani se pořád jenom směje (naprosto pitomě, nechápu jestli se nestihla během natáčení vzpamatovat z výše honoráře nebo co? Raději přestanu vtipkovat ;) a Jackiemu to nesluší ani s dlouhou kšticí, ani se standardním sestřihem. Možná kdyby se ve filmu alespoň jednou usmál. Jenže když odehráváte rozhovory o teplých policajtech nebo jste nuceni spolupracovat s ženskou, která se pořád přiblble směje a navíc neumí naznačit facku, asi by vás smích přešel. Možná... Pod scénářem je podepsáno asi sedm lidí (včetně Beye Logana) a zpráskat by zasloužili všichni. Vývoj příběhu ve stylu Padouch unese dítě - Eddie zachrání dítě - Dítě zachrání Eddieho - Padouch unese dítě - Eddie zachrání dítě... je proložen snad jen jedinou zajímavostí. Eddie Yang, hlavní hrdina filmu, v půlce umře. Docela překvapení (rozhodně ne pro někoho, kdo viděl trailer nebo četl jen jedinou informaci o filmu), které film párkrát protočí kolem své osy a definitivně z něj udělá druhé Tuxedo. Eddie se totiž po svém znovuzrození stane nesmrtelným a navíc je rychlejší a silnější. Škoda že podobný upgrade nepostihl také scénář, protože jediné čeho se po změně dočkáme je pár nechutných zrychlovaček a avantgardních drátů při kterých Eddie likviduje nábytek, protivníky a nakonec i středověký hrad. Ani klasického finále se tentokrát nedočkáme, tedy pokud vám nestačí přetrikovaná bitva s Julianem Sandsem (který se pro jistotu také nechal předělat na Supermana), v níž ani ti nejbystřejší nic neuvidí. No možná taky proto, že celý závěrečný souboj za Sandse oddubloval Reuben Langdon. Takže zase nic. Když nad tím tak přemýšlím, docela by mě zajímalo kam se podělo těch 35 miliónů z rozpočtu (triky nevypadají špatně, ale i v některých asijských filmech najdete mnohem lepší CGIčko za mnohem míň peněz) a co vlastně dělal na place Sammo Hung (té akce je tu vážně sotva co by se za nehet vešlo). Gordon Chan prohlásil, že musel pro potřeby amerického trhu (tyhle potřeby uslyšíte už od prvních minut, hudba až příliš agresivní a místy dost podivně vybraná) vystříhat celých 20 minut. Obratem mu děkuji (i když bych to před shlédnutím asi neřekl), protože 88 minut je víc než dost. Gordon si navíc určitě myslel, že trikaři udělají špinavou práci za něj, takže část před Eddieho změnou by se nejlépe dala přirovnat k slabším americkým televizárnám a ta část po změně zas k neuřízeným trikovým úchylárnám. Tuxedo nebo Twins Effect jsou po ruce a přirovnání k jejich chybám se přímo nabízí. Sám Jackie si byl vědom, že Medallion nebude to právé ořechové a na poslední chvíli chtěl prosadit alespoň v Asii promítání prodloužené, nesestříhané verze. Osobně si myslím, že by to ničemu nepomohlo (leda by v té verzi byly samé bitky a to by musely být kapku lepší než ty, co ve filmu zůstaly) a po Tuxedu je to další veleskok špatným směrem. Doufám, že Jackie si své prohlášení "Stop trikovým filmům" vezme k srdci. Recenze jako tahle by ho snad mohla přesvědčit ;). Už asi není co dodat, Medallion je ukázkovým příkladem toho, jak se filmy natáčet nemají. Není to jen o tom, že tu nenajdete žádné chanovské souboje nebo humor (tyhle propriety jsou tu poskládány z úplně jiných filmů a je vidět, že to Jackiemu příliš nesedí), ale snímek selhává i v partiích, které Jackieho výkon (ať už fyzický nebo herecký) nijak neovlivňuje. Ostatní herci jsou úplně mimo, scénář je ohavný a Gordon Chan to prostě vzdal ve stylu "však ono to nějak dopadne". Dopadlo to a doufám, že ten tvrdý náraz si bude většina zainteresovaných pamatovat. p.s. I ty outtaky jsou hrozně nudný. Alespoň že Jackie do filmu poschovával pár čestných roliček (Edison Chen, Nicolas Tse, Christy Chung), ale pochybuji že mu za to ti herci po premiéře poděkovali ;). 40%

Romantic Assasins zůstanou v redakci kultovním a nezapomenutelným dílem, kvůli jedné jediné scéně. Ovšem ne v tom dobrém slova smyslu. Když k nám film dorazil, pouštěli jsme si z něj náhodný úsek a zrovna chytli "asterixovskou" scénu wuxiácké diskotéky, na které byly moderní discoefekty prováděny po oldschoolovsku (nepochopíte, dokud neuvidíte). Deset minut jsme nevěděli absolutně "vo co go", ale bylo to dost šílené. S tím že je to nějaká parodie, jsem to založil a chystal se k tomu někdy vrátit. Uplynulo pár týdnů a na Romantic Assasins konečně přišla řada. Název filmu je odvozen od ňoumů, kteří se potulovali zemí (Koreou) za dob čínské okupace a hráli si na hrdiny/zabijáky, ačkoliv vůbec nic neuměli a byli nebezpeční nejen sami sobě, ale i svému okolí. Náš hrdina a jeho kámoši, tvořící nájemné komando zabijáků, rozhodně patří k téhle sortě. Bojovat neumí vůbec a jeho největším trumfem je rozhození protivníkova soustředění (fakt nechtějte vědět, jak toho dosáhne - figuruje v tom svlékání, divoké taneční rytmy a totální sebedegradace). Všichni do jednoho jsou pak totálně hloupí, zřejmě však ne tolik jako jeden ze zbohatlíků, který si je najme na chycení nevěrné ženy a jejího milence. Tuhle fušku překvapivě zvládnou (aneb když se scenáristovi hodí, aby pětice vypadala jako profesionální ninjové, není problém to tak napsat, diváci už si to nějak přeberou), ale zabloudí v lese a dostanou se do chrámu, ve kterém přebývá pět SEXY duchů (ženského pohlaví). Kdysi je zabil jeden z čínských vojáků a ony teď musí vysát život z tisíce mladíků, aby mohly do nebe. Jedna duše, znamená jednu kapku v posvátné nádobě. Už jich mají 999. Kdo počítá s tím, že naše vražedná jednotka nádobu rozbije, ten se překvapivě mýlí, ty hovada jí rovnou vypijí. Ženštiny nejdřív šílí zlostí, ale pak je napadne, že když ty nekňuby naučí duchařské kung-fu, mohli by je pomstít a zabít jejich vraha. Pak už bude cesta do nebe volná. Pak se toho stane ještě hodně a musím korejské filmaře poplácat po ramenou za odvážné dějové motivy (v Hollywoodu byste těžko přibili dítě letícím šípem ke stromu), jenže ono to celé jaksi nedává smysl. Na to už jsem si zvyknul, nebudu reptat, pokud někdo vezme pilu a prořízne mi pusu od ucha k uchu. U komedií a parodií jsem ochoten vyměnit bezbřehý humor za nedostatek logiky a jsem hodně přizpůsobivý, prakticky se směju čemukoliv od Monty Pythonů přes americké sitcomy až po hardcore hongkongské komedie. Korejský filmový humor (přesto že Sex is Zero se mi např. velmi líbil) pro mě zůstává velkým otazníkem. Narazil jsem u My Wife is Gangster a stejně se mi to povedlo i u Romantic Assasins. Na celém širém světě (internetu) ten film zná málokdo, takže pravděpodobnost, že by mi někdo vysvětlil PROč je to taková sranda. Romantic Assasins mají vedle nevýrazných akčních scén (myslím tím momenty, kdy hrdinové mají vypadat, jako že něco umějí) a divných hereckých výkonů problém především s vlastní identitou. Není to šílená komedie nebo parodie, jak jsem odhadoval podle těch naslepo vyrvaných deseti minut. Kdybych hodně šrotoval, vyšlo by mi jakési melodrama, které má být zábavné tím, že postavy v hlavní roli jsou na hlavu padlí a duchoženštiny jsou roztomile rozhádané. Když se nad tím zamyslíte, musíte oceňit, že je to originální, takhle na papíře. Ale zfilmovat film, který se ve vás snaží vyvolat takhle rozpolcené emoce by nedokázal snad ani Spielberg. Je těžké to vysvětlit, ale film jasně dokazuje, že se chce tvářit vážně a totálně ujetě zároveň. Několika postavám jsou za pomoci flashbacků přisouzena určitá břemena z minulosti, ale jakákoliv vázně míněná scéna absolutně ztratí svojí údernost, když v té následující spolkne jeden z herců prstýnek zabalený v hovně, popř. se dva mužští hrdinové začnou při umělém dýchání zuřivě líbat. Už jsem na podobné věci asi moc starý, jak by řekl seržant Murtaugh ze Smrtonosných zbraní, což ale bohužel znamená, že do korejských bláznivých "dramedií" nedorostu. Abych ten film nějak konkrétně přiblížil těm, kteří ho nikdy neuvidí. Představte si to nejhorší z francouzských komedií (tj. Agenty Nula nula nebo RRRrrrr!), ale přidejte celkem solidní herce, pár slušných vtípků (vizuální stránku nepočítám, Francouzi ji zvládají také a Romantic Assasins hodně ztrácejí při soubojích, které jsou sestříhány do třicetivteřinových bordelů, popř. tříminutových mučeníček). Jen kvůli tomu (a sličným Korejkám v rolích duchů ;) mají Romantic Assasins o dvacet procent (nebo jednu hvězdičku, jak je libo) víc než tyhle francouzské odpady (aby bylo jasno proti komediím typu Taxi nebo Drž hubu vůbec nic nemám). Možná vám to srovnání přijde zvrhlé, ale humor RRRrrrr! je v mnohém podobný tomu v Romantic Assasins, především absolutní absesí pointy na konci vtipu nebo přehráním vtipu do fáze, kde už je jakákoliv pointa zbytečná. Mojí jedinou spásou je slabá paměť, protože na tyhle filmy vždycky rychle zapomenu (je to ale dvousečná zbraň, protože za pár týdnů se vrhnu na další korejskou komedii, snad abych se podvědomě přesvědčil, že to pořád není zboží pro mě). Možná do redakce najmeme nějakého experta na korejské bláznivé komedie. Možná mě to bude i něco stát, ale lepší peníze než nervy. ;) 40%