HKstars

Další andílkovský klon? Správně, tentokrát ten úplně první, televizní. Kdysi jsem o něm možná někde psal, ale to už je hodně dlouho, takže si to zopakujeme... V Americe vzniká celovečerní remake seriálu Charlieho andílci a v Asii samozřejmě chtějí mít svou vlastní verzi (tahle posedlost je typická nejen pro Hong Kong, Thajsko se může pochlubit kopírákem Nezvratného osudu (999-9999), Korea zase mírně přepracovaným Dnem poté (Dragon Head)). Takže vzniká pilot k televiznímu seriálu (žádné troškaření) pod taktovkou Clarence Foka (Naked Killer, Dragon from Russia). Nutno říct, že kvalita pokulhává a seriál je nakonec po několika epizodách zrušen, ale všechen "odpad" je k něčemu dobrý, Corey Yuen se nechává inspirovat a o rok později natáčí So Close. Ale zpátky ke Clarencovi, jehož filmy mají velice rozeznatelný styl a řadu společných prvků. Pěkné herečky, většinou jen nezbytně oblečené, samoúčelnou brutalitu a mizerně natočené akční scény (to proto, že Fok se při výběru herců řídí jejich účesy, ne schopnostmi, malou výjimkou je Dragon from Russia, kde měl alespoň schopného choreografa). To všechno najdete i v Martial Angels, ovšem navíc uzavřené v proklatě úzkých mantinelech televizní tvorby, což předznamenává nízký rozpočet, nijaké kulisy a převážně neznámé seriálové tváře. Výjimku tvoří Shu Qi a Sandra Ng, ta první je tu kvůli svému vzhledu a popularitě (a asi to funguje), ta druhá zas exceluje v humorných okamžicích (moc jich bohužel není) a občas snímku doslova zachrání krk (i když spojit ji před kamerou s Wong Jingem to mohla být umělecká sebevražda). Zbytek Asiatek tvoří velice, velice pohledné herečky, které však kromě svých půvabů nedisponují vůbec ničím, takže na ně rychle zapomenete. A chlapi? Buď jsou beznadějně zamilovaní nebo nadržení (specialista na výbušniny masturbující při návštěvě dvou hrdinek ve věznici se vám nechtěně vryje do paměti ;). Tak probrali jsme tedy věci, které byly pro Clarence při natáčení zjevně nejdůležitější (tudíž se je snažil neodfláknout) a můžeme se směle vrhnout na ten zbytek, počínaje scénářem. Tady scenáristka Sharon Hui (Fok s ní spolupracuje dost často) selhává v plné polní, protože se chce americkým andílkům podobat, ale zároveň se od nich i co nejvíc lišit. A to prostě nejde - proto je příběh podivnou míchanicí o zamilovaném zloději, nerozhodné Shu Qi, jejích divokých kamarádkách a ruské mafii, která chce data z hranatého CDčka. Film používá oslí můstky téměř neustále, když je potřeba, posune děj o rok dopředu a na jakýkoliv vývoj postav můžete zapomenout (celé je to pak ještě směšnější, když se nás Martial Angels v posledních pěti minutách snaží dorazit pointou). Akce je tu i na střízlivou stopáž málo, resp. Fok by chtěl, aby jí bylo hodně, ale žádný z četných pokusů netrvá déle než třicet vteřin. A možná je to dobře, protože kung-fu se tu sice snaží být bleskurychlé a drátované, nicméně herečky opravdu neumějí lautr nic, takže z předčasných střihů vás brzy začne bolet hlava. Neodvratným důsledkem je, že díky Fokově bezpohlavní režii, která se tentokrát nemůže opřít o atraktivní téma (Naked Killer) nebo už hotové a známé charaktery (Dragon from Russia), se velice rychle přestanete zajímat o to co se děje s postavami, hranatým CDčkem (čert ví co na něm bylo) a při ubíjejícím tempu bych se hodně divil, kdybyste to vůbec dokoukali. Důvodů pro takové utrpení je hodně málo (ani Shu Qi to nesluší tak jako jinde) a to i přesto, že si budete dokola opakovat: Je to pilot, je to pilot, je to pilot. Věřím, že na půlhodinové ploše funguje dobrodružství těhle koček líp a dokázalo by utáhnout průměrný seriál, "celovečerák" se ale na videotrh raději stěhovat neměl. 40%

Popravdě řečeno, příběh je jen tenká niť, na kterou je nabalen zbytek. Oba hlavní hrdinové už od začátku zapluli do škatulek vytvořených prvním dílem a krom toho, že si občas prohodí role (většinou v kombinaci s křečovitým odkazem na jedničku), se nic dramatického na poli vývoje charakterů nestane. Možná je to dobře, protože divák si hned po prvním vteřinách vzpomene na "staré známé" a s nadšením očekává nové gagy, propracovanější akční scény a nečekané zvraty. A ono to jde, Tucker opět hláškuje, Chan kope jako o život, ale... dvojka má místy sakra problémy s tím, aby udržela tempo. Jako by se snažila zuřivě předběhnout jedničku a za každou cenu se snažila být akčnější. V druhém díle skutečně najdeme víc akce a je rozhodně víc "chanovská", o to víc však vyniká kontrast dialogových scén americké školy. V jistých okamžicích prostě děj nečekaně zpomalí (nejvíc asi, když se Tucker "ztratí", ale to bych napovídal moc) a na fandu přivyklého nepřetržité akci, známé z HK filmů, začnou padat mrákoty. Někdo si možná bude stěžovat i na mírný pokles úrovně humoru, který se občas omezí jen na Carterovy brilantní anglicko-čínské překlady, myslím si ale že je to čistě subjektivní věc, já osobně jsem se bavil u obou dílů stejně, hlavně proto, že navzdory pár hrbolům, je i dvojka ohromně pohodovým filmem, což je vlastnost, kterou mohou "chanovkám" mnohá hollywoodská áčka závidět. Většinu nespokojenců navíc ukojí perfektně zvládnuté finále, které posouvá moje hodnocení ještě o stupínek výše. Jackie Chan to prostě opět dokázal a tentokrát svým stylem konečně dobyl i americké publikum. Rychlá akce a rychlý humor, který se střídavými úspěchy stíhá zakrýt chatrný scénář - pohodový Chan a ještě pohodovější Tucker v souboji s mocnými triádami v čele s Ricky Tanem a jeho sličnou a nebezpečnou pomocnicí, Zhang Ziyi. Hodina a půl vysoce koukatelné akční pohody, která vás sice nezařízne do sedadel a nenabídne hluboká poselství, ale zvládne jiná "kouzla"... na těch devadesát minut vás nechá zapomenout na svět tam venku a královsky vás pobaví (když se necháte :-). A to myslím není málo... 70%

Vysoko převysoko nad naším světem (kam ani MIR nedohlédnul) je další svět (s všeříkajícím jménem "Zu"). Zde krom jiných žijí i strážci, kteří chrání náš svět před zlými silami. Jsou to mocní čarodějové a každý z nich ovládá zvláštní síly (něco jako postavy v bojových hrách, každý strážce má takové speciální kombo (supersilný úder), který se musí naučit). Zlo ale tentokrát udeřilo nečekaně silně a navíc je schopno strážce dobra zmást a přetáhnout na svou stranu. Ani velemocný Sammo Hung (jeho postava se jmenuje "Bílé obočí", až ho uvidíte, pochopíte) si neví rady, a tak nezbývá než zkřížit dvě komba a udělat superkombo. Zlo číhající v tajemné jeskyni ale nebude nečinně přihlížet... ehm, posloucháte mě ještě? ;) Legend of Zu je remakem stejnojmenné HK trikové klasiky od Tsuie Harka. Už v roce 1983 se Hark rozhodl natočit svou vizi fantasy světa v asijském stylu, kde postavy metají firebally, máchají všemocnými holemi a mění osudy nás smrtelníků v ultimátním souboji dobra a zla. A už tenkrát se mu povedlo natočit skvělý film (přineseme brzy minirecenzi), s, na svou dobu, převratnými triky, skvělými akčními sekvencemi a slušnými hereckými výkony. Triková bajka se na čas stala etalonem, který se Hark rozhodl po necelých třiceti letech oprášit. Dnešní možnosti počítačových triků se přímo nabízely, a tak každý čekal, jak si Hark poradí při překračování vlastního stínu... Neškolený (rozumějte neškolený v hongkongských filmech) divák si bude prvních třicet minut filmu připadat jako v blázinci... Odevšad se valí spousta nových postav, z nichž některé jen přijdou a umřou, popř. umřou a reinkarnují se do jiných postav... Hark prohazuje realitu s flashbacky jako zkušený skořápkář, aniž by dodatečně vysvětloval. Děj se prostě neohlíží a je jen a jen na vás, jak rychle se v novém světě zorientujete. A že je to potřeba - Zu Warriors nejsou akčním filmem a na příběh se klade velký důraz. Tsui Hark vám sice poskytne dost oddechu při pestrobarevných a trikově excelentně zvládnutých bitvách (ve kterých to skutečně "lítá"), ale na druhou stranu vás nehodlá vracet na správnou kolej, kdykoliv se ztratíte, což je docela riskantní krok, protože některé scény jsou i v hongkongské verzi jen obtížně srozumitelné... Zu Warriors jsou rozhodně zajímavou cestou do hlubin vizionářské duše Tsui Harka - jeho představivost jako by nebrala konce a díky skvělým trikům se před vámi otevře úplně nový svět. Svět, který ale není pro každého... Při tomhle filmu se nevyplatí dobíjet kredit, otevírat popcorn nebo umývat nádobí - vražedné tempo způsobí, že chvilka nepozornosti vás bude stát drahocenný střípek mozaiky, kterou už nedáte dohromady. Americká verze z této "mozaiky" vytrhnula pořádný kus (skoro by se to dalo přirovnat k rozbití hodně těžkým kladivem) a Miramax si pořádně naběhl, když se dočkal rozhorčených reakcí a velmi špatných kritik (takže film, nebo spíš to co z něj zbylo, raději vydá ke konci léta na videotrhu). My se možná dočkáme také (zřejmě jen na videu), ale šance, že by se k nám dostala ona hongkongská verze, je hodně (HODNĚ) mizivá. Škoda... 60%

A o čem vlastně tahle ninjovská technoromance (neberte mě vážně, jen improvizuji ;) pojednává? Zkuste si na chvíli představit fiktivní Japonsko, kterému vládne monarchie i v 21. století. I když bych měl vlastně mluvit v minulém čase, protože rebelové už se postarali o to, aby režim padl. Klan Takemikazuchi tak přichází o dobře placenou práci nájemných vrahů, kterou zvládá dokonale díky dědictví samurajských praktik. V elitním týmu zabijáků je i mladá bojovnice Yuki (která kulkám uhýbá výhradně dobře švihnutým saltem a stihne mezitím olovo odpinkat čepelí meče... inu Hong Kong, i když je snímek "Made in Japan", choreografie Donnieho Yena se nezapře), jediná pokrevní dědička jména Takemikazuchi. V klanu je za šedou myšku, ale protože se blíží její dvacáté narozeniny, které jsou jakýmsi předurčeným zlomovým okamžikem jejího života, začne se dozvídat informace, které ji doženou na cestu pomsty... Šéf klanu by se totiž rád zbavil všech tradicí a podobných "kravinek" a dělal práci tzv. na volné noze. Sám ale ví, že hlavní slovo bude mít Yuki, pokud si uvědomí, že právě ona a jen ona má dědičný nárok na šéfování. A navíc by ta holčina mohla zjistit, že jí právě on před lety... no vidíte, skoro bych to prozradil. O příběh tu sice pod nabušenými vizuály a Donnieho řáděním (nejen že navrhnul samurajské bičování meči, ale odmlátil i značnou část soubojů za hlavní hrdinku, která je pohledná, ale to je asi tak celé) až v poslední řadě, ale tu romantiku si můžete docela užít. Polomrtvá Yuki totiž uteče z lesní základny a náhodou se ocitne na na korbě dodávky jednoho z rebelů, který má zrovna krizi identity. Když najde v dodávce pohlednou dvacítku s mečem, rozseknutou rukou a obsesí pro blýskavé kamínky, rozhodne se jí pomoct. A dál už se jede podle klasických patníků... láska, krev, ninjové, další krev a poměrně chmurný konec, což je celkem odvážná věc, ale když si uvědomíme, že Princess Blade vychází z comicsu, na jehož stránkách neplatí žádné "PG-13", je celkem jasné, že debutující Shinsuke Sato jen vkusně vysál nápady ze stránek comicsu. Což je víc pokus o kompliment než cokoliv jiného, protože Princess Blade prostě vypadá moc pěkně a i když akčním scénám bych asi jedničku s hvězdičkou nedal (Donnieho klasické zrychlovačky, kombinované občas s přílišným maskováním toho, že polovina lidí na place potřebuje doubly ;), dá se u film strávit příjemných devadesát minut. Jen nesmíte požadovat příliš mnoho emocí a logiky a spokojit se s tím, že představitelka hlavní role Yumiko Shaku byla vybrána podle jiných než hereckých kvalit (nic proti tomu ;). Možná stačilo jít trochu víc do hloubky, možná si občas můžeme dovolit pochválit i tyhle nijak neurážející průměry. I z těch je konec konců člověk živ. 50%

Na počátku třetího tisíciletí se podaří vědcům kompletně zmapovat lidský genom a začnou tak fušovat bohu do řemesla. Brzy je na světě projekt zvaný Power Glove a přináší první výsledky - zázračná rukavice dokáže "odemknout" nevyužité oblasti mozku a propůjčuje svému držiteli neobyčejné schopnosti. Každý rub má ale svůj líc a tak si hraní s geny vyžádá i vedlejší účinky. Jednomu z účastníků experimentu, jménem Combat 21, užívání rukavice trochu vleze na mozek a rozhodne se ukrást tenhle magický artefakt a ovládnout s ním svět... Taková myšlenka se líbí i jeho kolegovi Thunderovi (Yuen Biao) a ke všemu odhodlané duo nezastaví ani Dark (Sammo Hung). Oba i s rukavicí mizí v hlubinách vesmíru a nad aférou Power Glove se na dvacet let zavře voda... Nikdo, včetně Darka, netuší, že měl Thunder děti, kterým odkázal speciální soubor bojových technik zvaný "Avenging Fist". Jejich matka se je snaží držet daleko od potíží a zakazuje jim používat bojové umění. Ani Combat 21 ještě nemá o svých budoucích nepřátelích ponětí, protože Thunder, který je okolním světem považován za mrtvého, trpí díky účinkům Power Glove ztrátou paměti. Pořád však ovládá všechna tajemství Power Glove a tak ho Combat 21 používá jako věrného loveckého psa. Děti jsou samozřejmě od přírody nezbedné a tak se Kong a Belle zapletou do jedné rvačky na diskotéce a nepřímo prozradí svůj původ. Jednotlivé dílky skládanky do sebe začínají zapadat a na scéně se pomalu formuje partička superhrdinů, kteří si to ve finále rozdají ve stylu, který jste zaručeně ještě neviděli... "Uff, to zní jako z nějaké počítačové hry", říkáte si a nejste daleko od pravdy. Avenging Fist byl totiž původně projekt, jenž měl za úkol adaptovat pro filmové plátno jednu z nejslavnějších konzolových legend - samotného Tekkena, krále bojových her. Bohužel producenti se neshodli s tvůrci hry na autorských právech a tak se ambiciózní snímek musel na poslední chvíli kompletně celý přepsat (ve filmu jsou však patrné odkazy na Jina a Hwoaranga (ať už vizuální nebo příběhové)). Obávám se, že právě tento fakt mu zasadil smrtelnou ránu, jejíž následky budete ve formě scenáristova "krvácení" pociťovat v průběhu celé stopáže. Z původního konceptu bojového filmu s množstvím charakterů (které fandové hry znají) se totiž stala sci-fi báchorka o ultimátní zbrani, ve které se řeší vládní převraty, božský hněv, geneticky vylepšené spermie, bestiální příšery a samozřejmě láska vítězící nad zlobou a nenávistí. Nejsou to špatné přísady, ale scenář je míchá ve špatném poměru a je na něm znát, že je slátaný horkou jehlou. Najde se tu pár scén, které fungují, ale všechno padá se snahou scenáristy dostat do filmu co nejvíc různých motivů a postav (které jsou příliš sexy než aby potřebovaly nějaké pozadí. Prostě existují a obávám se že jejich charakterizace by se vtěstnala i na barový tácek (v těch lepších případech)). Tenoučký příběh brzy začíná podrážet nohy i těm povedeným scénám (pravda, moc jich není) a z herců dělá neškodné figurky, marně se snažící zalapat po divákově pozornosti. V některých momentech jsou rozpory mezi snahou herců a scenáristy přímo hmatatelné. Věřím, že Stephen Fung a Wang Lee-Hom, ale především Gigi Leung a Kristy Yang, nepředpokládali, že se stanou jen nesvéprávnou dekorací, která čas od času dostane privilegium pronést nějaký ten text... Inu, hlavně že vypadají jako z katalogu... Ani režisér Wai Keung Lau (Storm Riders) nezachrání situaci, protože jeho fascinace počítačovými efekty (které až na několik výjimek vypadají docela "cool") je natolik nestydatá, že zatlačuje všechno ostatní do pozadí. Nemám nic proti vykrádačkám Pátého elementu a dalších západních sci-fi filmů a musím ocenit i několik vydařených experimentů ve stylu "jak by to jednou mohlo být" (asi nejlepší je romantická scéna s Erikou a jejími virtuálními klony), ale Lauova posedlost zpomalováním, trháním a přebarvováním záběrů je nesnesitelná a nejvíc útočí v akčních scénách... Je pak úplně jedno jestli Corey Yuen na place odváděl perfektní práci nebo jen podřimoval, protože veškeré jeho snažení přijde vniveč, když se režisér rozhodne natočit akční scénu inovativně. Na to, že popové hvězdy jen máchají rukama ve vzduchu už jsem si jakž takž zvyknul a nerozhodí mě ani, když se celý souboj navzájem nedotknou a místo toho se věnují střílení fireballů, ale... abych musel trpět naprosto šílenou kameru a střih, který eliminuje víc než půlku technik (provedení, rychlost, reakci - na co si vzpomenete), to už je moc i na mě. Co se týče akčních scén, čeká vás neuvěřitelné peklo. Po prvních patnácti minutách (a to skutečně nepřeháním) jsem se už bál, aby nějaká ta větší scéna nepřišla, protože bych musel opět litovat jako Coreyho, tak všech zúčastněných. Nejvíc mě ale mrzí účast Yuena Biaoa (který je celý film lišácky schovaný pod maskou) a Sammo Hunga (neuvěřitelný počet narážek na jeho váhu. Že by nějaká scenáristova pomsta? ;) - tihle dva si určitě zasloužili víc a vůbec bych se nedivil, kdyby Coreymu a Lauovi dodnes posílali výhružné dopisy. Já bych to na jejich místě udělal ;). Filmům Wai Keung Laua zřejmě nikdy nepřijdu na chuť. Nadužívání superlevných počítačových triků v nich supluje za solidní scenář a akční scény jsou pro Laua asi něčím, co by se mělo vyhubit. Možná nejsem úplně spravedlivý, ale je mi smutno, když vidím, kterak se hongkongská kinematografie bortí pod náporem těchto hloupoučkých trikových podívaných. Tím spíš, že Avenging Fist měla se svým nadějným obsazením (ve kterém figuruje řada nastupujících hvězd) slušné šance na úspěch. Velká očekávání, velký rozpočet a velké zklamání. Hlavním průšvihem filmu zůstává nedotažená dějová linie, která praská ve švech pod náporem příliš brzy utnutých motivů, jenž trhají atmosféru na kusy a doslova divákům brání, aby si nějakou postavu oblíbili. Většina hrdinů je příliš jednoduchá nebo naopak nepřístupná, než aby si získala vaše sympatie... Lau možná dokázal posunout hranice triků o něco dál a vytvořil působivý svět budoucnosti, ale jeho dílo zůstává jen křehkou skořápkou, která při zevrubnějším pohledu praská. A věřte, že tyhle střepy vás budou pěkně bolet... p.s. Ekin Cheng tu má cameo ve kterém hraje "mladší verzi Sammo Hunga". To je rachot ;). 30%

Shaolin Soccer je bláznivou komedií na téma shaolinští mniši a fotbal. Fotbalista s přezdívkou Golden leg býval kdysi slavným hráčem, když ale zkazil penaltu, rozvášněný dav se na něho vrhnul. Nyní o dvacet let později je z něho mrzák. Na své fotbalové úspěchy si vzpomene až když vidí fotbal v televizi na jedné z rušných ulic. Ke kvalitě předváděné hry má ale za ním sedící mladík pár výhrad. Po chvilce se ukáže, že je to Mighty Steel Leg, Ocelová noha Shaolinu... na důkaz svých schopností odkopne plechovku, kterou po něm Golden Leg hodí. Ta zmizí v oblacích. Za pár minut se ale Golden Leg přesvědčí, že přelétla šest bloků a zapíchla se do zdi. Brzy se přesvědčí, že shaolinské kung-fu je pro fotbal jako stvořené, pro svou myšlenku získává i další shaolinské mnichy, bývalé kamarády z kláštera a dávají dohromady fotbalový tým. Ze začátku to není lehké, ale nakonec stanou ve finále národního šampionátu, přímo proti trénérovi Hungovi, který zavinil zranění Golden Lega. Ultimátní zápas může začít.... protivníci si ale trochu pomohli a pomocí prášků a bobulí vylepšili své schopnosti. Bude to ještě zajímavé... Tenhle film, krom toho že je šíleně praštěnou komedií (= velice zábavnou), obsahuje jedny z nejúžasnějších akčních scén, je to ideální skloubení triků (pravda vypadají levněji, ale jsou kouzelné) a wire (drátů) technologie. Už na začátku herci létají, odkopávají auta apod. v posledním zápase (trvá tak 20-25 minut) se ale dělají brázdy do trávníku hřiště, míče se trhají v nadsvětelných rychlostech a branky se vylamují ze země. Je to opravdu spektakulární podívaná, kterou by měl vidět nejen každý příznivec sportu. Buď to budete milovat nebo nenávidět, ovšem shlédnout byste to měli určitě. 90%

Každá země musí mít svůj velkofilm, takže poté co i Turci natočili svoje "Muž, který zachránil zemi" (s nezapomenutelným Cuneytem Arkinem a kulisami ze Star Wars), rozhodli se Korejci, že do toho taky praští. Až přestanete zbožně líbat zemi během děkování za tuto jejich prozřetelnost, budete si moct přečíst recenzi... Pohnutý příběh Musy - Válečníka se odehrává v době války čínských dynastií Yuanů a Mingů. Někde hluboko v Korejském království zrovna popravili vyslance Mingů, což pochopitelně netuší výprava korejských diplomatů, která stojí přímo před branami Mingského paláce. Jejich vůdce, generál Choi, je z pěkně tvrdého těsta a ve chvíli, kdy jsou vládou vyhnáni ze země (to ještě dopadli docela dobře), nebere při cestě přes poušť ohledy na nikoho (vyslanci už jsou k ničemu, tak proč se s nimi zdržovat). Poprvé tak přichází do kontaktu s mlčenlivým a bezejmenným otrokem, který chrání svého pána, jednoho z vyslanců. Po několika dnech krušné cesty svitne skupině malá naděje, když jsou Mingové zmasakrováni partičkou Yuanů a Korejci se tak dostanou na svobodu. Čeká je však ještě dlouhá cesta přes poušť, s minimem vody a jídla. Musí se dostat až k moři a tam si stopnout loď do rodné země. Tedy museli. Jejich plány narušili Mongolové sloužící Yuanům, kteří unesli Mingskou princeznu (Zhang Ziyi). Ve chvíli, kdy Choiovi dojdou dvě věci - a) tohle se nedělá; b) ta holka je docela kus, ocitá se malá korejská jednotka ve smrtelném nebezpečí, protože úsudek jejího velitele má k logice na míle daleko. A co teprve, když se princezna rozhodne Choiovy city neopětovat a dá v lásce přednost bezejmennému otrokovi (který získá v průběhu filmu jméno i svobodu, ale nezdá se, že by to vojenskou část výpravy nějak zajímalo, až na rozvážného Jinlipa). A zapomínat nesmíme ani na Mongoly (vedené Yu RongGuangem), kterých je HODNĚ a kteří si krádež princezny nenechají líbit. Tahle poušť (ve které se drtivá část filmu odehrává) má zkrátka na co vzpomínat... Musa - Válečník je film z roku 2001 a do našich videoték se dostával hodně klikatou cestou. Nejdřív byl uveden na filmovém festivalu v Karlových Varech (loni, tj. v roce 2002) a pak si ho vzali do parády Američané (dodnes ho neuvedli v kinech, jak bylo slíbeno a možná i díky tomu přišla Musa o možnost Oscarové nominace. Myslím, že by s přehledem složila k zemi jakoukoliv konkurenci). Naštěstí nemusíme čekat než se pomazané hlavy v Hollywoodu dohodnou a můžeme si dopřát tenhle asijský klenot hned. Stačí dojít do vaší oblíbené videopůjčovny a sáhnout po něm. Zřejmě ho nebude mít nikdo půjčený, protože korejské filmy jsou u nás neznámou veličinou. I když velká fotka Zhang Ziyi na obalu... Raději spěchejte, aby vám ten disk neošoupali ;). Režisér a scenárista Kim Sung-Su dodržel sliby, které dal sobě i divákům a natočil velkofilm jako svi... ne, nemůžu být hrubý, i když tváří v tvář Muse možná každému ujede nějaké to slovíčko. Příběh ztracené korejské výpravy jako by vystupoval z historických reálií (tohle se dost dobře mohlo stát) a i když Kim Sung-Su nabíhá už v úvodu na model skupinky různorodých bojovníků, nepodaří se mu spadnout do propasti plné klišé, protože jeho postavy (a herci) by si raději usekly ruku, než aby vypadaly nevěrohodně. Ať už jde o generála Choie, který je sžírán zodpovědností svého postu a později i láskou k princezně, o moudrého lukostřelce Jinlipa, jenž se nakonec ukáže být tím pravým guru celé skupiny nebo o hlavního hrdinu - mlčenlivého ex-otroka Yeosola. Ten se svou dlouho kšticí a vražedným kopím jako by vypadl z nějaké počítačové hry nebo comicsu. Skutečně toho moc nenamluví, ale jeho činy ho povyšují nad ostatní postavy. Není divu, že vůdce Mongolů (Yu RongGuang konečně dokazuje, že akční škatulka hongkongských filmů pro něj byla až příliš těsná) mu závidí jeho schopnost ohánět se kopím a nejradši by ho měl ve vlastním týmu. Dostáváme se tak do fáze těžké ironie, kdy se nepřítel k hrdinovi chová lépe než členové jeho vlastní skupiny (zvlášť Choi s Yeosolem celkem zametá a to i předtím než zjistí, že o něho má zájem princezna). Ve výčtu těch zajímavějších výkonů figuruje i Zhang Ziyi. Svou nafoukanou princeznu sice odehrává s lehkým stínem role z Tygra a Draka, ale nejen že ona pubertální frackovitost bezvadně sedne do děje, ale Ziyi během dvouhodinové stopáže rozvede svoji postavu a pozvolna ji nechá v žáru bitev dospět... Ehm, řekl jsem bitvy? Ano, od těch rečiček o "character developmentu" se dostáváme k tomu, na co řada lidí čeká od chvíle, kdy otevřela tento článek. Předem bych chtěl jako obvykle zdůraznit, že Musa na bojích nestojí (mnohem víc a důležitěji se tu bojuje pouhými pohledy očí), ale to vás stejně nezajímá, takže jdeme na to... A ještě malou odbočku, nebo spíš předmluvu. Kamera Musy je fantastická. Někomu možná polezou oči z ďůlků nad použitými filtry, které vše zahalují do oranžova a všichni se budou divit tomu, že prázdná nekonečná poušť může být fotogenická. Kamera olizuje duny s hotovou slastí, divoce i jemně najíždí a objíždí hrdiny a občas zachází do takových detailů, až to není duši příjemné. Bitky v Muse jsou totiž skutečné maso (ano, fandové gore-festů, už je to tady). Komu se zdál Tygr a Drak nebo Hero příliš učesaný a tajně doufal po usekaných končetinách a spoustě krve, dočkal se a dostane porci brutality navíc. Režisér nejenže si nebral servítky a nezastavil se před usekanými hlavami, proklátými hruděmi a beznohými torzy, ale navíc respektoval i množství krve v lidském těle, takže do písku se při akčních scénách vsaje hodně moc červené tekutiny. A navíc, musím to hříšně poznamenat, všechno je to skvěle natočeno, takže to i skvěle vypadá. K zvýraznění chaosu v bitvě je použito vynechávání snímků (známé třeba z Gladiátora), díky čemuž působí pohyby trhaněji. Kamera také výrazně zdivočí, ale tento záměr brzy pochopíte, protože záběr se vždy dramaticky zastaví ve chvíli důležitého úderu. Je to trochu experimentální, ale také originální a koukatelné. Během akčních ohňostrojů plných svištících mečů, létajících končetin a prostřelených těl také naplno oceníte soundtrack, který dodává válečnému běsnění pocit jakési majestátnosti. Scén ve kterých mluví zbraně je tu mnoho, ale liší se délkou a jejich funkce je vždy podřízena příběhu (např. finále lesní přepadovky, ve kterém Yeosol zachrání princeznu ze spárů Mongola, takovou atmosféru vytřískáte snad jedině z anime). Ani na chvilku tak neztrácíte kontakt s hrdiny, jejich emoce k vám promlouvají z každého úderu mečem, každého bodnutí kopím, každého šípu, který se zabodne do nepřítelova pancíře... Možná se vám zdá, že plácám, ale to je pokrok, protože bezprostředně po shlédnutí Musy jsem nebyl schopen napsat ani čárku. Korejská kinematografie mnohým fanouškům splnila sen o dokonalém válečném filmu. Žádné zakrývání "reálné" brutality v honbě za nižším ratingem, žádný uměle komplikovaný děj, který divákovi zamotá hlavu. Musa nabízí jen působivý příběh několika vojáků, kteří se v nesprávný čas ocitli na nesprávném místě. Žánrové zkumavky jsou namíchány v dokonale vyváženém poměru, akční scény jsou po stopáži rozesety s chirurgickou přesností ostříleného dramaturga a herci odvádějí maximum, aby vás opravdu vtáhli do děje. Určitě se jim to povede, a to i bez těch osmadvaceti minut, které se cestou z kin na DVD ztratily. Těžko říct, co bylo jejich obsahem, ale když se ohlédnu, nic mi v Muse nechybí, takže s radostí přijmou stotřicetiminutovou verzi, která je velkolepým zážitkem. 100%

Děj filmu se točí kolem dvou bratrů, dvojčat - Tana (Louis Koo) a Tidea (Daniel Wu). Povaha příběhu umožnila do hlavních rolí obsadit dva rozdílné herce a vyprávět o lidech, kteří na první pohled nemají nic společného, ale na konci jsou všichni navzájem spojeni. Tide se po osmi letech, co bratr opustil domov, dozvídá, že jeho dvojče bylo umláceno k smrti při nelegálních boxerských zápasech a vydá se odhalit pozadí Tanovy smrti. Pomáhá mu přítelkyně jeho bratra a bratrův nejlepší kamarád. S postavou Daniela Wu se nakonec vydáme na cestu pomsty, kdy je odhalen vrah jeho bratra. Že je to zápasník o dvě hlavy vyšší a o cca 50 kg těžší, to je předem určeno, stejně jako fakt, že i kdyby šlo o slona, Tide by se nezastavil. Zajímavá může být pro diváka skutečnost, že navzdory právě nastíněnému ději nesledujeme boxerský zápas. V tomto směru film případné fanoušky sportovních klání zklame. Ze samotných soubojů bez pravidel je vidět minimum, jsou rychle střiženy a herci jsou zabíráni častěji zepředu, tak aby museli "jenom" máchnout rukou a protivník pak v detailu dostal rukavicí. Ale ani ty krátké úseky filmové pásky, která ukazují boje z větší vzdálenosti, nejsou moc dynamická. Údery, jakkoli podpořené řádným hutným zvukem, jsou jakoby bez síly. Pokud bych měla hodnotit, kdo byl na tom pohybově lépe (jedná-li se o box), pak se musím přiklonit k sympatickému Danielu Wuovi, který zřejmě mohl, díky znalosti wushu, ukázat víc, než jeho filmový bratr Louis Koo. Naopak, Louis Koo zase prokazuje větší razanci byť fiktivních úderů, což ostatně k jeho charakteru dobře sedne. Protiváhou jeho divokého chování je kupodivu romantické soužití s jeho dívkou (Jo Koo). Osobně mi nedostatek skutečné akce ani tolik nevadil z prostého důvodu, že jestliže nejde o box, jde o něco jiného. A na neakční půdě tvůrci určitě zabodovali. Příjemným překvapením je přesvědčivě zahrané bratrství. Filmu se povedlo na jedničku skloubit jednotlivé partie, které se věnují každému z bratrů. Ačkoliv je scénář postaven na tom, že ti dva se mají k sobě hodit jako jablka k moruši, herci na plátně tvoří povahový celek. Rovnováha mezi scénami tak vlastně vytváří jedinečný základ pro možnost vidět odlišnosti obou bratrů. Ve filmu nejde ani tak o to zdůraznit rozdílnost jejich charakterových rysů, ale o to, že ať už se díváme na kohokoli z nich, ani pro jednoho není život jednoduchý. Možná překvapivě je nejvíce prostoru věnováno jejich vzájemným vztahům až na samém konci filmu. Po závěrečném zúčtování přichází usmíření. Není to usmíření v pravém slova smyslu, jak bychom to mohli chápat my s velkým nosem, ale druh odpuštění. Tečku za celým příběhem potom představuje naděje na nový začátek, vlastně spíše na nové začátky. Takže... jako celek působí film vyváženým dojmem, který zbytečně nevyzdvihuje ani násilí, ani romantiku. Nesnaží se být přímo realistický, ale má v sobě jiskru magie, která vás udrží v křeslech. Ale Born Wild není jen o dvou hlavních postavách. Byla by velká škoda přehlédnout herce Patricka Tama, který oběma - Koovi i Wuovi - skvěle sekunduje. Jeho výkon je přesvědčivý, nenucený a dokazuje, že není malých rolí. Naproti tomu herečka Jo Koo je jistě hezká, ale roli osudové ženy zvládá jen při přimhouření obou očí. Přitažlivost mezi ní a oběma hrdiny sice funguje, nicméně nedokáže působit zároveň jako sex-symbol a křehká kráska se zlomeným srdcem. Smutek jí bohužel není v očích vidět ani jednou. A ještě krátce k hudbě. Součástí snímku je i španělská hudba, která k němu, světe div se, perfektně pasuje. Možná byl pro hudebního skladatele inspirací samotný Patrick Tam, který v jednom okamžiku opravdu připomíná ležérního Španěla :-). Skladba předcházející finálním titulkům je také podařená, zdůrazňuje předchozí zármutek, ale dává pocítit i budoucí radost. Perlička vyloženě pro nás Čechy: rekvizitáři dali do filmu staré československé bankovky :-) (zřejmě to pro ně bylo to nejexotičtější, co našli). Jsou tam pěkně vidět stokorunová a desetikorunová. 70%

Někteří z vás určitě znají populární japonskou show Takešiho hrad. Je to vlastně velká zábavná soutěž s exotickými disciplínami, která se nám snaží (celkem úspěšně) vštípit, že Japonci jsou veselý národ. Celá show je pojmenována podle herce a režiséra Takeshi Kitana. A to už se pomalu dostáváme k jádru pudla. Takeshi hraje i v novém japonském filmu Battle Royale, který má ovšem k mírumilovné soutěži hodně daleko... Vzhledem k tomu, že dnešní mládež už není, co bývala (a stále častěji se na školách opravdu střílí), rozhodne se ve fiktivní budoucnosti Japonsko řešit problém vcelku originálně. Každý rok v loterii vyhrává jeden školní kolektiv (42 žáků) a ten pak za odměnu pošle na opuštěný ostrov. A není to obyčejný ostrov milé děti, což se naše vyvolená třída brzy dozví. Kompletně vylidněná oblast totiž poslouží jako simulované bojiště. Všem jsou na krk zavěšeny explozivní obojky, které jsou navíc zapojeny do dvojic - když se jeden z dvojice vzdálí na víc jak padesát metrů, následuje hlavotrh. Kdo by snad nechtěl bojovat, skončí s hlavotrhem. Kdo bude campovat (tj. vyčkávat stále na jednom místě a odstřelovat ze zálohy nebohé spolužáky) toho čeká hlavotrh. A kdo všechny vyvraždí a zůstane posledním přeživším, tomu vystavíme diplom a pošleme ho domů. Kruté? Věřte, že některé vysokoškolské zkoušky z fyziky bývají horší. ;) Pravidla netradiční "soutěže" Battle Royale, nového zákona, který má vštípit mládeži úctu k "dospělákům", jsou Takeshim rychle vysvětlena a vy, spolu s partou dvaačtyřiceti patnáctiletých hrdinů, začínáte chápat, že to nebude legrace, i když to tak vypadá z televizní instruktáže, odkříkávané roztomilou Japonkou (režisér Fukasaki má asi anime hodně rád ;). První kapky krve ostatně dopadnou na zem už v briefingové místnosti, takže každý raději v zájmu sebezáchovy popadne přidělený ruksak a vyběhne do venkovní temnoty. Překročením prahu končí veškerá přátelství, city nebo lidská sebeúcta. Většině ze dvačtyřiceti kamarádů se teď honí hlavou jediná myšlenka... Přežít. Battle Royale byl posledním filmem tehdy sedmdesátiletého Kinjiho Fukasaky (zemřel loni v lednu). Za svou kariéru natočil přes šest desítek filmů a přesto zůstane Battle Royale jeho nejslavnějším, možná i nejoriginálnějším a nejzajímavějším. Myšlenka nevinných školaků, vhozených do náruče mimořádně kruté hry, která v podstatě nemá vítěze (abyste zvítězili, musíte jako lidská bytost prohrát a někoho zabít - někteří se této "povinnosti" vyhnou sebevraždou, myšlenky jiných přeruší pípání obojku, ale většina studentů nakonec pochopí, že zábrany musí pryč.), pochází z hlavy spisovatele Koshuna Takamiho a pro stříbrné plátno ji přepsal režisérův syn Kenta Fukasaku. Poté co odhodíte za hlavu sarkastické úvahy o tom, že "takhle by se to tedy mělo řešit v českém školství", nemůžete neocenit neotřelost a zároveň zrůdnost takového projektu - dvaačtyřicet nevinných duší se během boje o život vybarvuje do nejrůznějších odstínů zla, vzteku, nenávisti. Někteří mají své malé tajemství, svá traumata, která působí jako katalyzátor touhy někoho zabít (tedy... když už musím zabíjet, že?). V plné míře se také projevují dobré vlastnosti, ale i nad těmi dovede zvítězit paranoia - scéna v majáku dokáže všechny tyto aspekty vykreslit na ploše několika málo záběrů a sedmdesátiletý Fukasaku dokáže šokovat tím, jak moc je schopen se dostat mladému obsazení pod kůži, jak je schopen z v konkurzu vybraných herců vymačkat maximum. Cítíte jako byste tam opravdu byli a díky hlavnímu hrdinovi celého příběhu - Shuyovi Nanaharovi sledujete vítězství i prohry lidské duše v téhle marné třídenní soutěži. Podrazy, přátelství na život a na smrt, nehody a náhody, to všechno způsobuje řídnutí hráčů a film spěje k nevyhnutelnému konci přeřezáváním jednoho vlákna za druhým, až se pavučina vztahů rozpadne a my konečně vidíme podstatu celého příběhu. Samozřejmě vám nic neprozradím, snad jen doporučím, abyste si sehnal speciální edici, která obsahuje pár scén navíc a hlavně sérii epilogů, které snímku dodávají trochu naléhavější nádech. Někoho jistě potěší, že ve speciální edici jsou vylepšené "krvavé" efekty, ale věřte, že i bez pomoci počítačů vypadají úmrtí jednotlivých aktérů patřičně sugestivně. Ne kvůli množství krve, ale proto, že díky Fukasakově umění a mimořádně šťastné konstelaci všech složek štábu (od výtečné kamery, přes dokonale padnoucí hudbu až po mrazivý výkon ostříleného Takeshiho Kitana), jste je znali a soucítili s nimi jako s lidskými bytostmi. Málokterý film mě dokázal praštit přes nos tak silně, abych o něm ještě dlouho a dlouho po zhlédnutí přemýšlel. Nakonec totiž zjistíte, že ačkoliv námět Battle Royale vypadá jako sci-fi, operuje s obecnými skutečnostmi na takové úrovni, že se až začnete bát, aby vaše třída také nevyhrála v podobné loterii. A začnete přemýšlet nad tím jestli je lidská rasa skutečně tak zvrhlá a jestli byste se pod tlakem zachovali stejně, a nebo to takhle funguje jen v tomhle filmu. Každopádně přemýšlet budete, Fukasaku vás k tomu donutí - i vás, kteří jste si tenhle film půjčili, protože jste od kamarádů slyšeli, že je to pořádná "krvárna" a "teenagerská vyvraždovačka". Pod povrchem se totiž mnohdy skrývá mnohem víc, jen nesmíte být líní kopat... 100%

Bichunmoo mi byl čert dlužen. Několik měsíců jsem se na něj těšil, dva dny před samotným shlédnutím jsem byl varován, že je trochu "složitější" a přesto jsem si na něm vylámal zuby. Asi... Děj téhle legendy o tajemném umění meče totiž diváka nenechá vydechnout ani na vteřinu - příběh skáče z minulosti do budoucnosti jako střelený, některé postavy jsou si k nerozeznání podobné (a ty co nejsou se v jistých fázích filmu začnou chovat podivně (tj. úplně jinak než se chovaly předtím)) a scenárista odpírá publiku i základní polopatost a nečiní mu problémy skočit dvanáct let v čase bez jakýchkoliv vysvětlivek - spoustu věcí si budete muset domyslet (značně krkolomně) a některé vás vyloženě překvapí. Nikdy se vám nepovede být o krok před hrdinou, protože vám to lišácky konstruovaný děj nedovolí. Možná měl někdo košatou comicsovou předlohu prosekat, možná měl scenárista dostat párkrát přes prsty od dramaturga... nevím... Bichunmoo tak velice nešikovně balancuje nad propastí dějové bezradnosti a i když se můžete utěšovat tím, že je to takhle správně a že je alespoň divák pořádně napjatý, já osobně jsem byl z téhle skutečnosti dost rozladěný... Jednotlivé linie příběhu jsou totiž napnuté až k prasknutí a aby divák pochytal všechny drobné nuance, musí buď dávat pozor na každý pohyb (což v důsledku znamená, že se u filmu nedokáže pobavit a uvolnit... ať už si pod tím kdo chce představí co chce ;) nebo absolvovat druhé shlédnutí (to byl i můj případ, protože od veškerého soustředění jsem zapomněl kam patří flashbacková scéna z úvodu). Je to věčná škoda, protože nebýt tak zběsile načrtnutého příběhu, který je osudovou lovestory pro všechny generace, nebylo by Bichunmoo co vytknout - technická stránka je bez chybičky, kamera ladně opisuje hrdiny i krajinu a tajuplný svět vykresluje v líbivých barvičkách... v akčních scénách pak způsobně zrychlí a i když nestihne zdaleka pobrat všechno co by měla, bystré oko diváka si zajisté všimne, že mistr choreografie má nakoukány všechny filmy Ching Siu-Tunga a tudíž se nemá za co stydět. Jeho drátové poezii navíc vydatně pomáhají i nádherné kostýmy, lehce metalová hudba (!) a trikový štáb, který elegantně trhá těla nepřátel na různě veliké kusy... Jak vidíte kolem, mým spolurecenzentům nepřipadá kaňka, ukapnuvší ze scenáristova brka na jinak vzorně vyleštěný štít filmu, tak veliká jako mě. Berte tedy mou kritiku s jistou rezervou, ale pokud stanete Bichunmoo tváří v tvář, vzpomeňte si na ní. Možná si ušetříte zbytečné zklamání... 70%