HKstars

Milník čínských bojových filmů. V roce 1979 konečně čínská vláda trochu popustila uzdu a dala svolení k natočení film s prvky bojových umění. Z celé Číny se tedy seběhli mistři bojových umění (resp. byli pochytáni producenty) a natočili jeden z nejlepších akčních filmů všech dob. Ačkoliv má Klášter Shaolin velice slabý příběh (typická zrada/pomsta je tu sice obalena vládními intrikami a výcvikem v Shaolinu, nicméně se jedná jen o prachbídné berličky ;) a filmový štáb tenkrát točil spíš metodou pokus-omyl, jsou tu věci, které snímku neodpářete a které z něho činí naprostou klasiku. Ať už jsou to báječné lokace nebo důvěryhodní mistři bojových umění (aby taky ne, když jde o pravé mistry... v tomto filmu nebylo použito kaskadérů ani choreografů... všechno zvládli herci sami, měli k tomu ty nejlepší dispozice), předvádějící neuvěřitelné kousky nad kterými se i dnes tají dech. Film se točil téměř dva roky (!) a bojové scény byly dovedeny do naprosté dokonalosti. Ve filmu nenajdete "herce", který by nedokázal zlikvidovat dveře od latríny pouhým pohledem, ovšem byl tu jeden, který nezůstal u meditací a po úspěchu Kláštera Shaolin se u filmu uchytil. Tedy přesněji řečeno, stal se jednou z největších filmových hvězd současnosti. Mluvím samozřejmě o akční ikoně jménem Jet Li. Produkce ho vybrala jako talentovaného mladíka a obsadila ho do hlavní role - Jet prokázal nejen herecké schopnosti (i když těch pár scén, ve kterých bylo vyžadováno "hraní", je dnes spíš pro smích), ale hlavně neuvěřitelnou fyzickou připravenost - bez drátů, speciálních efektů a kaskadérů, tu Jet předvádí to nejlepší ze své výbavy a samotný jeho výkon je dostatečnou pozvánkou ke shlédnutí tohoto filmu, který následovaly ještě dvě pokračování. 100%

Běloši to v hongkongských filmech nemají jednoduché - buď hrají idioty, záporáky nebo maso na porážku. Právě tu poslední variantu si střihla parta Evropanů v úvodu Peacock Kinga, když coby skupinka vědců poslouží pro prezentaci síly dvou démonek, fanatických příslušnic Greenpeace, které si usmyslely, že lidé jsou hříšníci a tak je třeba vzkřísit krále pekel, aby nad tím zemským holubníkem převzal velení. Naštěstí je tu ale tibetský a japonský mnich a jejich žáci - Lucky Fruit (Hiroshi Mikami) a Peacock (Yuen Biao) - zástupci absolutního dobra. Jedině oni dva mohou společnými silami peklo porazit. Vyrážejí tedy do Tokya, kde se otevřely dvě z pekelných bran a navzdory tomu, že si zpočátku příliš nerozumí a kočkují se při každé možné příležitosti, když se začnou modlit a jejich firebally sekají nestvůry na malé nudličky, je jasné, že tihle dva se hledali. Během první půl hodiny stihne novopečené duo ztrestat oživlé dinosaury, čínský klon českých Chobotniček, démona ve formě za kterou by se nemusel stydět ani Gigerův Vetřelec a to je jim ještě v patách pekelnická jednotka vedená Gordonem Liu. Takové trhlosti se dějí jen ve filmech Ching Siu-Tunga a anime, a jelikož hongkongský mág v obsazení nefiguruje, musíme za původní předlohou až do Japonska. Peacock King je v zemi vycházejícího slunce docela populární manga sérií (vznikly tam podle ní i tři filmy) a režisér Lam Ngai Kam (Story of Ricky) se zjevně snažil zaútočit adaptací právě této látky na nová území (o průniku hongkongské kinematografie do japonských kin by se dal napsat samostatný článek - zkoušel to i Jackie Chan (City Hunter)) a proto snímek není ani tak moc hongkongsky ujetý a humorný, jako spíš japonsky "podivný". Což je problém, protože kapka humoru a akčních scén (je tu jenom jedna, zřejmě proto, aby Biao jen tak nezahálel. Koneckonců mít ve filmu Biaoa a Liua a nepostavit je proti sobě, to by byl hřích) by snímek podržela ve chvílích, kdy hercům dojde dech a Ngai Kam naivně spoléhá na vizuální efekty. Těch je tu nepočítaně a některé jsou skutečně převratné (malé potvůrky, dinosauři, král pekel, vetřelčí stvoření) - na svou dobu. Šestnáct let po premiéře už většina trikových záběrů působí úsměvně a i když Ngai Kam často dovede navodit až hororovou atmosféru, k udržení vašeho zájmu to stačit nebude. Biao je zoufale nevyužitý (ostatní hrají o dvě třídy hůr, takže je snad ani nebudu kritizovat ;), veškerá magie a náboženská "ying&yang" moudra začnou brzo otravovat a samoúčelně použité triky přivádějí tempo k teplotám při kterých mrzne rtuť. Stačilo trochu víc akce a adrenalinu a mohla to být druhá Legenda o zlaté perle nebo Princ slunce, jenže Ngai Kam uhodil hřebíček na hlavičku až ve Story of Ricky. Peacock King byl jen takovým nesmělým pokusem, který dnes zaujme jen kvůli originálním trikovým sekvencím (a to ještě musíte mít náladu na něco tak švihlého). Příliš málo na klasiku, příliš málo i na průměr. 40%

Japonsko, rok 2001 - věznice se staly majetkem soukromých firem a stát již nad nimi nemá žádnou kontrolu. Jsou vybaveny nejmodernější technikou a za jejich zdmi se dějí šílené věci. Do jedné z takových zprivatizovaných "továren" přichází i hlavní hrdina příběhu - Ricky. Je odsouzen za vraždu (nebyla to sebeobrana, ale Ricky jednal "správně" ;) na patnáct let a brzy se seznamuje s pravidly vězeňského života. Celý komplex je rozdělen na čtyři oblasti, každé velí jeden správce, nad správcem je zástupce ředitele a nad ním samotný ředitel. Platí tu staré známé "ruka ruku myje", což Ricky zjistí ve chvíli, kdy ve sprchách pomůže utlačovanému spoluvězni. Brzy se dostává do křížku s celým systémem a likviduje nepřátele arkádovým způsobem (hezky jednu šarži za druhou). Všechno mu to žerete, protože při tom stříkají galony krve a vy se náramně bavíte. Jak by taky ne, když se jedná o jednu z nejstylovějších adaptací japonské mangy. Pokud jste už někdy nějaký japonský comics četli (nebo viděli nějakou anime), víte, že i nemožné je možné. Comicsový Ricky má nadlidskou sílu, nepřátele trhá na kusy, holou pěstí jim rozráží hlavy, popř. je v nestřeženém momentě narve do megamlýnku na maso. Ani ostatní postavy nejsou žádná ořezávátka, ale prozrazovat další metody likvidace by bylo vůči budoucím divákům značně nefér, protože právě originalita mortalit je spolu s dokonalou atmosférou jednou z hlavních předností filmu. Málokdy se najde někdo tak šílený, aby adaptoval mangu v celé její zrůdnosti. Hongkongský režisér Simon Nam se o to pokusil a dokázal do necelých devadesáti minut našlapat ducha předlohy, aniž by se snížil ke klasickým filmovým ústupkům. Jeho dílko velmi rychle zkultovnělo a díky své brutalitě si vysloužilo i řadu alternativních (více či méně ořezaných) verzí... I na nejdelší (88 minut) stopáži je však vidět až příliš překotné tempo, které se snaží postihnout většinu situací z comicsu. Film se tak stává jakýmsi záznamem dlouhé bitvy s jednotlivými "bossáky" věznice, který je jen sporadicky přerušen vtipnou scénkou (i když japonský humor, zahrnující mentolky uschované ve skleněném oku jedné z postav, je hodně svérázný). Comicsová minulost vyhřezne na povrch i v mírně absurdních situacích (dřevěný vláček), ale to jen dokazuje klíšťoidní následování předlohy, které filmu ve výsledku určitě prospělo. Co však přehlédnout nelze jsou slabší triky. Film měl maličký rozpočet a i když v roce 1991 triky zřejmě vypadaly působivě, o dvanáct let později se, až na drobné výjimky, jedná o důvod k pousmání (což je velká škoda, protože některé originální scény sráží k zemi právě okaté použití figurín)... I to se však může obrátit v plus. Ptáte se jak? Ricky je celý šílený a pokud ho začnete brát v celé jeho zvrhlé poetice, možná zjistíte, že některé slabší triky a pseudokung-fu (Yukari Oshima jako jeden z bossů věznice a Fan Siu-Wong jako Ricky, by určitě zvládli víc) prostě "patří k věci" a doplňují výsledný koktejl absurdity, zbytečného násilí a přehnaných situací... Pokud nejste důchodce, těhotná žena nebo ředitel Společnosti pro pořádání čajových dýchánků, určitě Rickyho zkuste... a mějte po ruce něco ostřejšího k pití. Třeba to budete potřebovat. A možná by bodnul i steak... Pořádně krvavý ;). 80%

Film je navzdory drsné zápletce spíše akční komedií, zvláště komik Eric Tsang (hraje např. s Jackiem v Accidental Spy) tu obstarává verbální a situační humor (Jet Li je v této poloze trochu prkenný). I přes trochu pomalejší tempo (které rozvlní jen pár precizních akčních scén) film příjemně ubíhá, nebránil jsem se ani papírem šustící romanci mezi Jet Lim a Tsangovou dcerou (ve stylu tatínek je sice podvodníček, ale vlastně hodný, dcera okouzlující a chytrá). Jet Li je samozřejmě slušňák a navzdory svému povolání během filmu nikoho nezabije... Všechno samozřejmě spěje k explozivnímu finále ve kterém se Jet, Anděl smrti a syn oběti (kterého hraje Keiji Sato - mistr meče, šampión v kendo) proplétají mezi sebou a v báječné choreografii dělají věci, které se jen tak často nevidí (ani v hongkongských filmech). Všechno samozřejmě skončí dobře a tak můžu tenhle netradiční mix akce a komedie (který místy trochu skřípe a trochu nudí) s klidnou duší doporučit. Není to majstrštyk, ale dobrý standard... 70%

Točit filmy o upírech je dneska v módě a po velkém úspěchu amerických filmů o Bladeovi dorazila tato "nová vampire vlna" i do Hong Kongu. Dante Lam dal dohromady místní popové komando (sestávající se z Ekina Chenga, dívčího dua The Twins a Edisona Chena) a do akce povolal i Donnieho Yena, který měl s upíry čerstvé zkušenosti (zajistil choreografii u Blade 2). Tahle nadějná partička stojí za vznikem filmu Twins Effect, který měl být hongkongským trumfem na poli krvežíznivých akčňáků... Děj se točí kolem upířího lovce Reeva (Ekin Cheng) - je nejlepší, nejhezčí a má nejlesklejší vlasy, což obdivuje i jeho nová parťačka (bůhví kolikátá, Reeve má velkou spotřebu a tak se zařekl, že už se do žádné ze svých kolegyň nezamiluje. No a co myslíte, jak to dopadne tentokrát? ;). Ačkoliv Ekin Cheng dělá co může, aby pro sebe utrhl co nejvíc stříbrného plátna, film se soustředí především na hlavní představitelky ženských rolí (členky dua The Twins, podle kterého je pojmenovaný i celý film). Jedna hraje Reevovu sestru, která se zamiluje do posledního upířího prince (Edison Chen), druhá zas novopečenou parťačku, jenž však svému idolovi spíš škodí než pomáhá. Na upíří film je tu překvapivě málo klasických upírů (savců) a během filmu pochopíte, že krvelačné pozadí je tu jen kvůli atmosféře, popř. gagům s bananovým olejem a opalovacím krémem. Skrze sérii naivních vtípků, které film neomylně přesouvají do žánru romantické komedie (ne, nedělám si legraci) a vrcholí šílenostmi typu "tančící upíři zfetovaní pomocí prášků pro duševně choré", se dusivým tempem posouváme blíž a blíž filmovému finále. Jde to proklatě pomalu, protože Dante Lam, ačkoliv nerežíruje poprvé, působí dojmem zoufalého amatéra, který neví kudy kam. Kamera zběsile rotuje, stříhy ztrácí kontinuitu a scénář nachází netušené zkratky nad nimiž mi zůstává rozum stát (zvláště humorné situace občas gradují naprosto nečekaně, a to i v měřítku hongkongského "zvrhlého humoru). Film se neuklidní ani ve chvíli, kdy na plac nastupuje Jackie Chan a Karen Mok v cameo roli svatební dvojice. Scénka opět končí poměrně "zvrhle", ale ve chvíli, kdy si myslíte, že Jackieho ztrapňování skončilo, nastupuje akční část jeho maličké role... Bohužel ani Donnie Yen (který je v titulcích zapsaný jako spolurežisér) si nevede uspokojivě. Pár kreativních triků bezpečně likviduje zběsilá kamera, špatné triky a slabé výkony všech zúčastněných (i Jackieho "umění" je zruinováno chybějícími nebo naopak přebuzenými zvukovými efekty, které mění tempo celého souboje. Podivné pseudovokály raději nezmiňuji. Jako kulisa k romantické večeři jsou možná fajn, ale během akce kašlou na tempo udávané obrazem a vesele tak posílají Donnieho úsilí do věčných pekel). Někde v půli recenze jsem zmínil žánr romantické komedie. Zapomeňte na něj, protože tenhle film jen tak někam nezařadíte... Komedie, thriller, lovestory... Ani z toho Twins Effect neslepíte, protože dějová linka se spolu s nevýraznou akcí, slabými triky (které díky malému rozpočtu zůstávají někde na půli cesty mezi trapným pokusem a překvapivou kvalitou ve stylu např. Shaolin Soccera) a "divným" scénářem, jehož povrchnost symbolizují "přebarvičkované" filtry kamery, rozpadá do děsivě nudných scének a nemastných akčních scén. Herci se pak ani nesnaží odporovat hloupoučkým dialogům, které do děje vpalují jednu díru za druhou. Logika si bere oddechový čas a ke slovu se dostávají bezduché orgie s efekty a kamerovými "ala Matrix" jízdami, díky čemuž se film pohybuje na hraně nechtěné parodie (smát se ale nebudete). Jen těžko po shlédnutí držím na uzdě vztek a snažím se být objektivní... Twins Effect přicházel s velkou pompou a je namířen především na zahraniční trhy, ale pokud tohle "veledílo" uvidí hollywoodští producenti, začnou se dobrovolně vrhat z oken svých kanceláří. Scénárista, režisér, střihač a autor hudby - nevím co tahle čtveřice chtěla dokázat, ale společným "úsilím" z filmu udělala rizikový materiál pro všechny fanoušky hongkongských filmů. Až uvidíte kam je ochotná hongkongská kinematografie klesnout (a to ještě s tichým souhlasem Donnieho Yena a Jackieho Chana), mohlo by to s vámi praštit. Nadobro. 20%

Žili byli thajští domorodci a v klidu a míru osívali rýži, dokud se v nedaleké Barmě nerozhodli, že jejich zemičku srovnají se zemí. V roce o kterém se toho v českých učebnicích dějepisu příliš nedočtete se tak dvě statisícová vojska vydala na hlavní město Thajska (tehdy to ještě nebyl Bangkok). Jedno severně, druhé jižně. Nikdo tehdy nepočítal s tím, že se statisícový kolos zdrží, kvůli jedné pidivesničce s několika stovkami obyvatel. Zapadákov jménem Bang-Rajan byl poslední pevností thajské svobody. Vesničané odmítli jen tak složit zbraně, dokonce i poté, co jim vláda odmítla poskytnout děla na obranu svých obydlí. Postupně se do vesnice sjížděli další Thajci, kteří chtěli bojovat za svobodu své země a z téhle válečné historky se nakonec stala legenda. Režisér Tanit Jitnukul (jedno z těch vyslovitelných thajských jmen) se v roce 2000 chytil příležitosti, když dostal trochu zajímavější rozpočet, než bývá v Thajsku obvyklé a vyšlápnul si k historickému velkofilmu, vyzbrojen zkušenostmi z hollywoodských eposů. Bang-Rajan je samozřejmě trochu komornější, ale využívá to ke svému vlastnímu prospěchu. V úvodu se "nasytíme" přepadovkou barmské vojenské jednotky a zjistíme dvě věci - všichni představitelé mužských rolí mají muskulaturu jako Tony Jaa a umějí seřezat sto Barmanů (sorry, tenhle vtip jsem si nemohl odpustit) na posezení. Nic jiného jim ostatně nezbývá, protože přesila je obrovská. Nečekejte příliš Muay Thai, v začátku vás naopak překvapí, že Thajci disponují o poznání větší palebnou silou a když už dojdou koule, tasí svoje meče a sekery, díky nimž se akční scény mění v naprosto necenzurovaná jatka a nebýt příliš mihotavých "ručních" záběrů, zřejmě by tenhle film zakázali. Jitnukul se nebojí ničeho - usekané nohy, hlavy rozťaté vejpůl nebo les plný visících dětí a žen. Válka je prostě svině a tahle byla extrémně špinavá, což dokazují krvavé poprašky bojovníků, vracejících se z bitvy. Americká "cenzurovaná" verze filmu má 71 minut, tj. takřka polovinu původní stopáže. Můžete dvakrát hádat, co se vystřihlo. Jitnukul se ale nespokojí jen s vizuálně dokonalými jatky, prostřednictvím několika flashbacků se soustředí především na život ve vesnici a vybrané hrdiny. Máme tu věčně opilého válečníka, který si ve vesnici léčí svou dávnou depresi, nového vůdce, který vylezl z pralesa s pečlivě pěstěným vousem, aby vedl poslední zbytky thajského odporu a pak řadu zajímavých pěšáků, kteří mají většinou starosti se svými ženami. Během četných bitev (většinou útočí Thajci ze zálohy, tak nějak mi není jasné, že barmské vojsko až po pěti měsících obléhání uznalo za vhodné zaútočit plnou silou), se stihnou vyřešit všechna typická válečná klišé, ale ve spartánsky vypadající vesnici a v podání herců-neherců to nepůsobí nijak vlezle nebo agresivně. Občas se budete nudit, protože Jitnukul rozvádí určitý motiv až příliš polopatě, ale náhle useknutá hlava letící přímo proti objektivu vás vždycky vrátí na správnou kolej. Násilí tu možná působí trochu samoúčelně, ale po PG-13 hollywoodských "válečných" filmech, kdy je vše střiženo ještě předtím, než by to teenagerům způsobilo psychickou újmu, je to příjemné osvěžení. Bang-Rajan se v mnohém podobá Válečníkovi (Musa), i když jeho vzdálený korejský bratranec je na tom ve většině ohledů trochu líp. Nelze ale porovnávat neporovnatelné. Bang-Rajan vzniknul s relativně nízkým rozpočtem a Jitnukulovi se musí zatleskat, protože dokázal z toho mála vyrobit poctivě vypadající válečnou podívanou. Pár počítačových explozí v závěru nemůže zkazit tu nádhernou atmosféru, která vás bude filmem provázet. Žádné extrémní přehrávání nebo příliš ambiciózní scénář. Ačkoliv bylo natáčení zcela jistě náročné, všechno působí přirozeně, snad jen vypiplané barevné filtry vám v dialogových scénách důrazněji připomenou, že nekoukáte na hraný dokument - postavy zůstávají uvěřitelné, zřejmě právě proto, že bych k jejich hereckým výkonům mohl mít tisíc připomínek. Během několika minut si prostě zvyknete na úsporné thajské "herectví" a o to víc z mysli vytěsníte, že vám někdo podstrčil motiv nenaplněné lásky... Thajci na to zkrátka jdou od lesa a Bang-Rajan tak zavádí trochu nedefinovatelnou škatulku a já ani nevím, jestli ho chválím za nevinnost a čistotu filmových postupů, nebo dokonalou manipulaci s divákem, při které se nedostatky obrací v klady. Nakonec je to vlastně ale úplně jedno. Celek je v tomhle případě lepší, než součet jeho částí a kdo chce vidět necenzurovanou guerrilovou válku, která si půjčuje odevšad, ale zůstává "svá" a nezdržuje vás sáhodlouhými dialogy, ten by neměl dlouho váhat. 70%

Popravdě řečeno, příběh je jen tenká niť, na kterou je nabalen zbytek. Oba hlavní hrdinové už od začátku zapluli do škatulek vytvořených prvním dílem a krom toho, že si občas prohodí role (většinou v kombinaci s křečovitým odkazem na jedničku), se nic dramatického na poli vývoje charakterů nestane. Možná je to dobře, protože divák si hned po prvním vteřinách vzpomene na "staré známé" a s nadšením očekává nové gagy, propracovanější akční scény a nečekané zvraty. A ono to jde, Tucker opět hláškuje, Chan kope jako o život, ale... dvojka má místy sakra problémy s tím, aby udržela tempo. Jako by se snažila zuřivě předběhnout jedničku a za každou cenu se snažila být akčnější. V druhém díle skutečně najdeme víc akce a je rozhodně víc "chanovská", o to víc však vyniká kontrast dialogových scén americké školy. V jistých okamžicích prostě děj nečekaně zpomalí (nejvíc asi, když se Tucker "ztratí", ale to bych napovídal moc) a na fandu přivyklého nepřetržité akci, známé z HK filmů, začnou padat mrákoty. Někdo si možná bude stěžovat i na mírný pokles úrovně humoru, který se občas omezí jen na Carterovy brilantní anglicko-čínské překlady, myslím si ale že je to čistě subjektivní věc, já osobně jsem se bavil u obou dílů stejně, hlavně proto, že navzdory pár hrbolům, je i dvojka ohromně pohodovým filmem, což je vlastnost, kterou mohou "chanovkám" mnohá hollywoodská áčka závidět. Většinu nespokojenců navíc ukojí perfektně zvládnuté finále, které posouvá moje hodnocení ještě o stupínek výše. Jackie Chan to prostě opět dokázal a tentokrát svým stylem konečně dobyl i americké publikum. Rychlá akce a rychlý humor, který se střídavými úspěchy stíhá zakrýt chatrný scénář - pohodový Chan a ještě pohodovější Tucker v souboji s mocnými triádami v čele s Ricky Tanem a jeho sličnou a nebezpečnou pomocnicí, Zhang Ziyi. Hodina a půl vysoce koukatelné akční pohody, která vás sice nezařízne do sedadel a nenabídne hluboká poselství, ale zvládne jiná "kouzla"... na těch devadesát minut vás nechá zapomenout na svět tam venku a královsky vás pobaví (když se necháte :-). A to myslím není málo... 70%

Křižovatka smrti 3 sice hned v první scéně nabídne pár odkazů na první díl (čínský velvyslanec je zpátky a jeho dcera vyrostla, tak trochu jako Lucy McClaneová), ale když je klíčová osoba postřelena (můžete hádat o koho se jedná, nápověda v předchozí závorce ;) a inspektor Lee honí přes celý New York maskovaného ninju, aby během honičky náhodou narazil na pochůzkáře Cartera - ano, i tohle město je občas malé - scvrknou se Chanovy schopnosti na pár přeskočených laviček a proběhnutí skrz dálnici v plném provozu. Těžká nuda, kterou nevytáhne nad průměr ani identita uprchlíka - je to Leeův bratr, s tváří Hiroyukiho Sanady, kterému Ratner seškrtal výdaje na make-up, takže vypadá zhruba o deset let starší než v Boyleově Sunshine. Ale počkat... Leeův bratr? Kdo psal sakra scénář? Aha, Jeff Nathanson - autor druhého dílu a také scénáře k Nebezpečné rychlosti 2. Za třetí Křižovatku dostal tučný šek, ale jeho zápletka jako by se zasekla v éře blaxploitation. Asiat a Afroameričan jedou do Paříže, kde se má vyskytovat seznam třinácti šéfů čínské mafie. Na letišti potkají sadistického šéfa místní policie (Roman Polanski s rukavicemi připravenými k anální sondě!), zakomplexovaného taxikáře žijícího s vlastní matkou a se skrytou touhou stát se akčním hrdinou, a samozřejmě Leeova bratra, který je tím klíčovým záporákem a rozhodne se vše skoncovat přímo na vrcholu Eiffelovky. Jak originální! Promíchejte to s tuctem tuctových postaviček a nebetyčně hloupou epizodkou ve škole bojových umění, kterou jste v podstatě viděli už v traileru - scéna s přerostlým Asiatem a zřejmě nejpovedenějším, byť takřka nepřeložitelným vtipem (Me/Mi a You/Yu), a máte guláš do kterého se nikomu nechce. A Brettu Ratnerovi už vůbec. Třetí X-Meni na něj zřejmě byli takovým výkonem, že ho štáb hned po poslední klapce musel připojit na kapačky a milý Brett odrežíroval Křižovatku vleže. A nebo spíš byl permanentně pod vlivem. Už z dokumentů ke druhému dílu je vidět, že se všichni na place děsně bavili a dopisovali scény takříkajíc pět minut před prvním záběrem. V tomhle případě se muselo dít něco mnohem horšího, protože takhle hloupé ztvárnění čínské mafie nepamatuju ani z parodií od Wong Jinga. A to bylo většinou dost silné kafe. Chan ani Sanada si toho ale zřejmě nevšímali. Oba začínali svou kariéru někde na sklonku 70. let a tak jim o třicet let později už činí potíže před kamerou provádět náročné akční scény. U Jackieho dostoupila artritida a příliš překotné tempo natáčení do té míry, že ve filmu je jediná akční scéna a to prosím až v samotném finále. Do té doby se dočkáte tak maximálně dvacetivteřinových "cintků", které jsou většinou o tom, že Lee někam utíká nebo něčemu uhýbá. V závěru jde také spíš o balancování na ochozech nejslavnější pařížské dominanty a mám trochu podezření, že Tucker toho v té scéně nakopal víc než Chan. A to je velmi smutné. Odfláknutý konec Sanady pak už raději nepitvám, protože by mi zbrunátněla tvář a to se pak hrozně špatně vrací do původního stavu. A za to tenhle film nestojí. Nestojí vlastně vůbec za nic, pokud tedy nechcete vidět definitivní ztrapnění jedné z akčních legend. Je jasné, že většinu trestných bodů můžeme přičíst na vrub scénáře a potažmo režiséra, protože Ratner film režíruje s ochotou a talentem Zdeňka Trošky, ale sledovat bezcílné potácení chlápka, co ještě před deseti (no spíš patnácti) ohromoval svět tím, že dělá všechny kaskadérské kousky sám a vlastně ještě před pěti lety s vypětím všech sil natočil báječné Rytíře ze Šanghaje, to je černý den pro všechny fanoušky dobrých akčních scén. Měls odejít, dokud byl čas, Jackie. Teď máš ostudu jako Brno a jestli si jí ještě prohloubíš v týmu s Jetem, tak tě publikum umlátí rajčatama. Ironie nabývá extrémních rozměrů ve chvíli, kdy se podíváme jen o kousek dál a musíme pochválit Chrise Tuckera, jehož nabroušený jazyk a krkolomné improvizace nezestárly ani o vteřinu. Ten chlápek táhne film dopředu a budí dojem, že by vás pobavil i během videokurzu paličkování. Jeho fóry se sice nemají o co opřít, ale to jim na kvalitě neubírá. A Jackie jen stojí opodál a čeká, až bude moct nahrát na další smeč nebo do něčeho kopnout. Smutné, smutné... vždyť ho přehrává i Yvan Attal jako ten vykulený taxikář. Jak napsal kolega Fuka, jediným pozitivem je stále stejně dobrá hudba Lalo Schifrina. Já přidám ještě jednu hvězdičku za Tuckera a dodám, že pro mnohé bude Křižovatka smrti 3 příjemná i v tom, že si definitivně potvrdí jaký je Brett Ratner loser. A že čeští distibutoři by měli některé názvy skutečně ponechat v originále. Na viděnou v kině, ale rozhodně na jiném filmu! 30%

Jackie Chan se musel ke svému Drunken Masterovi, prvnímu velkému hitu, probojovat přes několik hodně podřadných filmů a rozhodně nebyl jediný. Každá hvězda musela na svůj majstrštyk poslušně čekat, dokonce i Yuen Biao dlouho předlouho dostával jen kaskadérské nabídky a podřadné roličky, až se zjevil jeho dobrý kamarád Sammo Hung a když viděl, že jeho bratři začínají okupovat žebříčky popularity (psal se rok 1979), pomohl na výsluní i Biaoovi. Nutno říct, že zaslouženě, protože hned na první pokus to vyšlo a Knockabout se stal obrovským hitem, který s Drunken Masterem a Young Masterem tvoří jakousi osu, která pomohla old schoolům překonat dobu trouchnivění. Knockabout totiž jako old school nevypadá - samozřejmě odehrává se ve staré Číně, jsou tu žebráci se znalostmi kung-fu i prohnaní obchodníci, ale taky je tu Yipao (Yuen Biao) a Taipao (Lau Kar-Yan), dva bratři a zlodějíčci, kteří mají krom podrazů zálibu i hraní hazardních her. Vždyť stačí vymyslet jen nějakou kulišárnu (většinou s nedobrovolnou pomocí místního šéfa policie (výtečný Karl Maka)) a peníze se jenom sypou. Sammo Hung (zde režisér i herec) se zjevně inspiroval v západnějším pojetí humoru a tak koukáte spíš na velice dobře napsanou buddy komedii, která nešetří hláškami a situacemi. První půlka filmu je až třeskutě vtipná a Hung si velmi jemně střílí i ze samotného žánru (jména vedlejších postav - Rosnička, Malíř, Dohazovač, důmyslné přehrávání ústřední dvojice, zvířecí styly ad absurdum), což sice může být nechtěné, ale v kontextu (a z dnešního pohledu) to dokonale zapadá do atmosféry filmu. Je nezvyklé mít dvě hlavní postavy, ale Biao s Kar-Yanem se neskutečně doplňují a vládne mezi nimi chemie, kterou by místy mohli závidět i Murtaugh s Riggsem... Jenom v kung-fu nám chlapci poněkud zaostávají a tak je třeba potkat někoho, kdo je převeze jak v podvádění, tak v boji. Samozřejmě následuje poslušný stereoprosík a tvrdý trénink, jenže to jsme teprve v polovině a Sammo má pro nás ještě několik překvapení (nepočítám camea ve vedlejších rolích (Chung Fat, Lam Ching-Ying, Mars)). Jednou scénou, pomyslným lusknutím prsty, totiž Sammo dovede přehodit výhybku z komedie na drama (s přimhouřením oka, protože trénink který tuto část uvozuje, je opět až příliš humorný), aniž by to působilo zbrkle nebo neuváženě. Lau Kar-Yan tak ustupuje a na výsluní se dostává Yuen Biao a částečně i Sammo Hung jako další mistr bojových umění (stylu zvaného odpadkový box, jehož hlavní doménou je opičí styl). Ani v závěru si Sammo nebere servítky a zatímco ještě před chvílí se žánru rafinovaně vysmíval, teď už rovnou boří jeho pravidla. Finální souboj to ukazuje v plné šíři, protože tradiční pojetí bojových stylů v podobě ostříleného veterána Liu Chia-Yunga (milý šedovlasý pán) je konfrontováno nejen s šílenými nápady Hungovy choreografie (využití rekvizit, větší důraz na pády a kaskadérské kousky), ale hlavně s Biaovými pohyby, v nichž je někdy až příliš místa pro akrobatické triky. Na svou dobu jsou bojové scény až neuvěřitelně dynamické a i když je tu cítit dědictví "fázovaného" stylu, ve chvíli kdy své protivníky tepe Biao nebo Hung, není už po něm téměř ani památky. Posun v oblasti choreografie je ale jen jednou doménou, ve které film exceluje. Co se týče choreografie bylo na sklonku osmdesátých let na co koukat i u konkurence (a koneckonců i u Hunga samotného), hlavní přínos vidím v implementaci odvázaného humoru, který často nabíhá až do situační komedie a jeho skloubení s klasickou kostrou old school filmů. Hungovi se tak podařil podivuhodný kompromis, jakýsi přechod mezi léty prověřenou klasikou a moderními postupy, které aplikoval v pozdějších filmech. Tenhle "most mezi generacemi" dovedl k dokonalosti o rok později Jackie Chan v Young Masterovi, což však neznamená, že by Knockabout nestál za hřích. Ba právě naopak, je to jeden z filmů, které by si žádný fanda hongkongské kinematografie neměl nechat ujít. 80%

Po těch tunách šíleně kladných ohlasů a nadšeneckých recenzí, kterým jsem se snažil urputně bránit, jsem konečně mohl nejnovější Chowovo dílko zasunout tam, kam patří a mrknout se na "Kung-Fu melu", o které si zjevně bude povídat čím dál tím víc lidí. Kung-Fu Hustle rozhodně má potenciál ohromit a po Shaolin Soccerovi je to další ničivá zbraň, kterou lze dobýt světové trhy. Jenže ačkoliv bylo moje očekávání hodně neutrální a snažil jsem se zachovat odstup do poslední chvíle, stejně jsem celou dobu čekal, kdy přijde Stephen s něčím, co trumfne nebo vyrovná kultovní fotbalové orgie. A nedočkal jsem se. Tak a je to venku, lepší dřív než-li později, teď už všichni víme, o co v téhle recenzi půjde a můžeme se do toho konečně pustit. :) Děj se odehrává ve 40. letech 20. století v jedné z chudinských čtvrtí, která jako jedno z mála městských území není dotčená řáděním gangů, tedy hlavně toho největšího - Axe gangu (je to tak profláknutý název, že ho nemá smysl překládat). Stephen Chow se ale opět představuje jako nenápadný loser s obrovskou silou ničit štěstí a úsilí jiných, takže když se vydá do jednoho obytného komplexu téhle čtvrti jako falešný člen Axe gangu, předznamená tím návštěvu skutečných záporáků. A to je průšvih pro většinu obyvatel, protože i když se z některých vyklubou velmistři kung-fu (snažící se v ústraní žít "normální" život), následná bitevní vřava dost naštve šéfa gangu a ten povolá do akce nejschopnější zabijáky. Od té chvíle se na plátně nikdo nezastaví a odevšad přibíhají stále nabušenější kung-fisti se superschopnostmi, vedle kterých vypadá Chow jako naprosté hovado, což je jednoznačně poloha, ve které ho všichni máme rádi. Vždycky ze všeho vyvázne a se svým věrným kamarádem tlouštíkem se protlouká světem. Kdysi mu nějaký žebrák prorokoval, že se také stane kung-fu velmistrem, ale když ho zmlátila parta děcek při bitvě o lízátko, raději to vzdal a stal se pouličním zlodějíčkem. V tom samozřejmě nesmíte hledat žádné drama, protože Kung-Fu Hustle je praštěnou komedií přesně ve stylu starších Chowových počinů a snaží se vzdát hold klasickým kung-fu filmů s mistry, kteří ovládali nejrůznější styly - v Kung-Fu Hustle s přibývajícími minutami nenarazíte prakticky na nikoho, kdo by kung-fu neuměl a to mluvíme o té nejvyšší úrovni - slepí zabijáci ovládající magickou lyru, mistr stylu dvanácti kopů, domovnice ovládající lví řev a spousta dalších, mezi nimi i pár známých tváří (Yuen Wah, John Sham). S tím přicházejí na řadu akční scény, na kterých se vyřádil sám Yuen Woo-Ping. To je samozřejmě záruka kvality, přesto pro mě byla akce samotná trochu zklamáním. Musíte si předně uvědomit, že tihle mistři nebojují běžnými technikami a když někoho praští, většinou třikrát oběhne Zeměkouli než schytá druhý úder. Proto bylo nutné nasadit počítačové triky, při nichž se boří budovy, ničí vnitřnosti a těla létají až do stratosféry. Rozhodně to vypadá umělecky a občas i hodně cool, nicméně ani se slušným rozpočtem jaký Chow měl, to nevypadá moc fotogenicky. Neříkám, že vyžaduji, aby to vypadalo realisticky (to bych už musel být hodně velký magor), ale je tu vidět obrovský rozdíl mezi hollywoodskými a asijskými triky, samozřejmě v neprospěch těch asijských. Pohyby nejsou plynulé, občas to vypadá, že se polovina frameů ztratila na podlaze střižny a akční scény tak ani zdaleka nemají potřebný drajv. Chow to samozřejmě jako režisér a scenárista zachraňuje kudy může, ať už mimořádně lákavými makrozáběry nebo zpomalovačkami (těch je tu ale na můj vkus snad až moc) nebo samotnou náplní soubojů - když se dobře bavíte, odpustíte spoustu drobných nedodělků, každopádně až na pár ručních výměn mi přišlo, že Yuen Woo-Ping tu zbytečně plýtval svými schopnostmi a spoustu dřiny mu dost táhne k zemi ta přemíra počítačových triků (místy to vypadá, že kompletní scéna vznikla v počítači a míra odcizení od samotného filmu dosahuje vrcholu). I slepý fanoušek hongkongských filmů si všimne, že při natáčení Kung-Fu Hustle počítal Chow už předem se západním publikem a tak velmi chytře zparodoval spoustu filmových klasik nebo na ně alespoň odkázal. To je rozhodně milá záležitost, ale připadá mi, že vedle těch mezinárodně pochopitelných narážek trochu zapadá klasická Chowova virtuozita. Je tu příliš málo gagů, které jsou postaveny na hláškách nebo timingu, skoro se zdá, že bez počítačů by Chow naší bránici už rozhýbat nedokázal. Pokud se ale přenesete přes onu prefabrikovanost prorůstající celým filmem, budete se dobře bavit. Vtipů je hodně a jsou servírovány v ďábelském tempu slušnými herci, tohle samo o sobě, spolu s učesanou vizuální stránkou, stačí spoustě lidí ke spokojenosti a pokud hledáte čistě oddechovou záležitost, není třeba celou věc pitvat dál. Jenže kdo tak učiní, musí chtě nechtě uznat, že do geniality Shaolin Soccera nebo některých starších Chowovek tu prostě něco chybí - scénář sám o sobě prakticky vůbec nedává smysl a neumí pracovat s postavami (viz úvodní trojice kung-fu mistrů, které ospravedlňuje pouze vynikající souboj se slepými zabijáky, ale vůbec nic se o nich nedozvíme a samotný vývoj hlavní postavy, kdy je nám sice naznačeno, k čemu vše směřuje, ale těžko si Singa nějak oblíbíte), kdyby se film snažil byť jen na minutu brát sám sebe vážně, tvrdě by narazil. Chow něco podobného naštěstí nikdy nedopustí, takže v některých ohledech nebudou zklamaní ani ti největší puritání. Vyjmenoval jsem spousty chyb a chybiček, ale žádná z nich by vám neměla zabránit v tom, abyste se u Kung-Fu Hustle dobře pobavili. Schopnost natočit pohodový film by z Chowa nedostal nikdo ani buldozerem a proto se moc těsím na jeho další počiny (klidně i pokračování Kung-Fu Hustle), ale... mohlo to být o dost lepší a je mi skoro líto, že Kung-Fu Hustle se pravděpodobně dočká mnohem větších ovací a slávy než Shaolin Soccer, který přeci jenom kope trochu vyšší ligu. Ovšem jsem ochoten s tím žít a na tenhle film se rád podívám znovu. Někdy. 70%