tlesk

O výjimečných dílech se píše docela obtížně. Jsou filmy, u kterých dochází dostatečně barvitá slova. Tady by se mi chtělo jen napsat: „Je to skvělé, zajděte si na to! Do IMAXu. Povinně.“ Protože jestli existuje nějaký film, na který se vyplatí jít do kina, je to tenhle. A troufám si říci, že letošek bude maličko smutný v tom, že všechny nadcházející blockbustery budou trpět srovnáním s tímto mistrovským dílem. Zde si totiž brilantně sedlo úplně všechno. Dokonalý casting. Přichází řada nových postav, které nemohly být typově lépe obsazeny. Staří známí pak dostávají více prostoru a prohlubují se jejich charaktery a motivace. Dokonalý soundtrack Hanse Zimmera, jenž jen obratně rozvíjí motivy zminula. Svébytné efekty a celkový vizuál, které jsou naprosto jedinečné. Akce, jež vás napěchuje adrenalinem. A všudypřítomná osudovost, pocit, že sledujeme něco opravdu velkolepého. A v takových superlativech by se dalo pokračovat ještě dlouho. Pokud jsem první Duně vyčítal, že šlo o emočně lehce prázdný počátek sci-fi opusu, zde se vše bohatě vynahradilo. Protože byla víceméně předehrou k tomuto finále. Jako většina sequelů je i tento větší. Ale ve smyslu toho, že se jedná o veliký, významný film, který má pro sci-fi žánr potenciál být podobně určující, jako byl svého času Jacksonův Pán prstenů pro fantasy. Vzhledem ke knižním předlohám obou zmíněných sérií se pak dá už jen suše poznamenat, že Duna legendárnímu stejnojmennému dílu Franka Herberta rozhodně nedělá ostudu. Po stránce efektů, vrstevnatého příběhu, soundtracku, osudovosti, hloubky a propracovanosti světa jde o jeden z nejkrásnějších vědeckofantastických opusů, co jsem kdy viděl. Skutečně přelomová podívaná, jaká si v posledních letech jen obtížně hledá srovnání…

Guilty pleasure, zdroj bezpočtu hlášek a kuchařskýho gastroporna. Miluju to.

Je to jako TOP Gear, ale o vaření. Ústřední trio má skvělou chemii a jasně rozdělené role. Vyloženě se mi to trefilo do nálady.

Takhle má vypadat filmový zážitek. Čas od času oblaží kina svou přítomností TEN film, jenž nám zase pro jednou ukáže, proč máme rádi pohyblivé obrázky. Nápaditý a geniální žánrový veletoč, který prostě musíte vidět! Oppenheimer je naprosto pohlcujícím a dechberoucím zážitkem, který mi v kině při projekci v IMAX sále doslova a do písmene uhranul. Bylo to jako dívat se na několik skvělých filmů v jednom. A parádní na tom je, že to nepůsobilo jako nějaký slepenec, ale jako opravdu ucelené dílo. Jeho největším a asi i jediným problémem je kadence, s jakou na vás sype přehršel jmen, událostí a zkrátka informací.   Je to hodně upovídaný film, kde se toho v propletených linkách řeší opravdu mnoho. Přesto jsem při tříhodinové stopáži neměl pocit, že by tu bylo něco navíc. Celý počin má pak takový spád a působí natolik osudově, že vám to celé uteče jako voda. Cillian Murphy v čele opravdu hvězdného obsazení předvádí uhrančivý výkon ve své životní roli. Nejinak je tomu i u zbytku hereckého obsazení, kde jsou výrazní snad úplně všichni, na velikost role nehledě. Vypíchnu ale jednoznačně Roberta Downeyho Jr., jenž coby politická figura, tahající v pozadí za nitky, září zrovna tak jasně, jako Murphy. Krom výborného soundtracku a jedinečného filmového vyprávění, které opět posouvá hranice toho, nač jsme zvyklí, vypráví poslední Nolanův počin především silný příběh. Příběh, který je tím spíše působivý, že se zakládá na skutečných událostech…

Nové Mission: Impossible je více Jamesem Bondem v moderních kulisách, než Bond sám. Již třetí díl ze série, který vznikl pod režijní taktovkou Christophera McQuarrieho ukazuje, že pokud nelze dříve stanovenou laťku překonat, minimálně ji lze už poněkolikáté dostat alespoň stejně vysoko. Šedesátník Tom Cruise nikterak nezpomaluje a jeho (pravděpodobné) loučení se s ikonickou filmovou sérií se nepřekvapivě stává jedním z nejlepších akčních filmů, co jsme měli v kině možnost vidět. Jeho Ethan Hunt se vrací v staromilsky plnokrevné akční zábavě, která působí jako menší zjevení. Po lehce rozpačitém úvodu chytá nesmírný spád a veškeré obavy, aby první část dvoudílného projektu nebyla jen nezbytnou předehrou k většímu finále berou za své. Naštěstí snímek nejen, že obstojí sám o sobě, ale ještě se budete modlit, aby jen tak nekončil. A když se tak stane, budete otevřeným koncem zanecháni v natěšení na pokračování, které přijde brzy. Celá Odplata tak mnohem víc působí jak samostatný projekt, než snímek rozdělený na dvě poloviny. Slabší příběh je sice jen prostředkem k velkolepé akci, je ovšem dávkován poutavě a vůbec ne hloupě. Díky čemuž rozmístění postav na šachovnici zvratů funguje a dává smysl. Žádná revoluce, ale po všech stránkách na maximum dotažený adrenalinový zážitek. Přesně to, co od filmu čekáte a ještě kopa navíc.

Nečekal jsem, že budu dojatý. A že namísto nenáročné zábavy mne nová marvelovka skoro až emočně rozhodí. James Gunn platí za někoho, kdo rozhodně dokázal, že okolo prakticky neznámých komiksových hrdinů se dá vystavět filmový příběh, jenž v MCU nemá obdoby. Poslední Strážci galaxie uzavírají trojlístek snímků, které se vymykaly a v mnoha ohledech byly o parník lepší než zbytek komiksové produkce. A jejich třetí dobrodružství za tím dělá úctyhodnou tečku. Nečekal jsem, že budu někdy u popcornovky tak dojatý, jako jsem byl právě zde. Gunn se totiž rozhodl do filmu přimíchat relativně komorní, překvapivě drsnou, temnou a smutnou osobní linku jedné z hlavních postav. A právě ta vás buď totálně dostane, nebo zklame a budete tento díl považovat za nejslabší. U mne platí první možnost. Vždycky když mám pocit, že nad Marvelem a jeho bobtnajícím světem zlomím hůl, přijde jedno světélko naděje. V tomto případě je to spíše bliknutí ojedinělé světlušky, protože jde o rozloučení. A já mám dojem, že takhle povedený komiksový film jsem nejen už dlouho neviděl, ale ani neuvidím. Po dlouhé době zase snímek, kterému opravdu dlouhá stopáž slušela a nic v něm nebylo navíc...

Já nemůžu jít níž. Na tomhle filmu je všechno tak strašně špatně, až je to fascinující. Je to jak dívat se na autonehodu. Víte že je to zlé, ale i tak nemůžete odtrhnout oči... Tady naštěstí znechucení a strach střídají nekontrolovatelné výbuchy smíchu. Wiseau ve svém dětinském neumětelství a egomaniactví nechtěně natočil výbornou komedii. A je to zatraceně skvělá zábava.

Zatím nejlepší Breenův film. A potenciální zdroj bezpočtu memů a hlášek. Má to všechno. Herectví jak z laciného porna, absurdní dialogy, bizarní zápletku a ruku v ruce s tím i tunu nechtěné zábavy. Plus je to takovej nenápadnej remake jeho prvotiny. Zábava zaručena...

Neil Breen je nepochopený génius naší doby. O čemž svědčí fakt, že jeho filmy nemají stejně kultovní status, jako třeba The Room. Breenova amatérská neohrabanost a bezesporu velká láska k tomu co dělá (i když hrozně) jsou až roztomile nakažlivé. Málokdy se tak zasměju, jako u jeho "filmů."

Lee Cronin dokázal to, čemu se Fede Alvarez v Lesním duchovi z roku 2013 jen přiblížil. Vdechl značce nový život. Nejen že je Smrtelné zlo: Probuzení možná jedním z nejfunkčnějších remaků/rebootů všech dob. Ocení jej jak fanoušci, tak noví diváci. On je to především až překvapivě výborný horor, který vás skutečně znepokojí, vyděsí, pobaví a možná i dokonale znechutí. A ještě se budete provinile smát. Možná. Sázka na neznámé jméno se producentům Samu Raimimu a Bruci Campbellovi vyplatila a dá se říci, že žák Lee Cronin v mnoha ohledech překonal mistra. Jeho film je překvapivě komorní (těšit se můžete na skvělé efekty i masky), neplýtvá lacinými žánrovými berličkami a naopak se velmi obratně pohybuje v kulisách moderního hororu. Nevystačí si jen s šikovnými citacemi a převzetím známých motivů. Nebojí se přicházet s novými nápady a osvětlovat a doplňovat zápletku tam, kde minule chyběla. To vše prostřednictvím několika přiléhavě vykreslených charakterů v uzavřeném prostoru rozpadajícího se bytového domu, určenému k vystěhování. A přestože se do onoho lesa taky na chvíli podíváme, změna prostředí funguje skutečně dobře. Odkazy na Evil Dead a jiné horory, ať už formou hlášek, nebo eastereggů nepůsobí jako by byly ve filmu na sílu jen aby si tvůrci odškrtli povinnou součást seznamu, ale naopak fungují i samy o sobě. Zkrátka a dobře: takhle se má dělat remake. Nestačí jen stavět na základech které vybudoval někdo jiný, ale chce to opravdu přijít s něčím, co jednak ctí kořeny a jednak je skvělé separátně. A to se zatraceně povedlo. Můžeme hovořit nejen o příjemném překvapení (že to bude dobré jsem čekal, ale že až tak dobré nikoli) a dost možná nejlepším hororu letoška. Minimálně jsem skoro jistý, že já na poli děsivých filmů nic lepšího v kině jen tak neuvidím. Potřebuju pokračování. Horor roku. Bez nadsázky…