tlesk

Hororoví experti, strčte si svou absenci smyslu pro humor a okázale samozvanou rádoby erudici do vánoční punčochy! V základu vánočnímu filmu vytýkat neoriginalitu je docela kumšt... Terry Pratchett ve svém Otci prasátek (fantasy příběh ve kterém se obdobou Santy Klause stane Smrt) píše: „Ale ještě předtím, než se stalo tohle, většina lidí zapomněla, že ty nejstarší příběhy vždycky vyprávěly více či méně o krvi.“ (citace z překladu Jan Kantůrka) A tento snímek se svým pohledem na Santu Clause je toho důkazem. A co víc – Šílená noc se prostě povedla. Pokud máte rádi krvavou akci, černý humor a oddychovou zábavu, která rovněž doručuje ono obligátní vánoční poselství a vyzdvihuje význam rodiny, je tohle film pro vás. David Harbour coby unavený, cynický a překvapivě lidský Santa doručuje jedno z nejzábavnějších pojetí postavy a dokazuje, že dobrý žánrový film se dá vykřesat opravdu z čehokoliv. Snímek norského režiséra Tommyho Wirkoly se stává jedním z nejpříjemnějších překvapení závěru roku, vánoční jednohubkou a nesmírně zábavným, chytře uchopeným akčním béčkem, ze kterého v záplavě vánoční dobrosrdečnosti a sladkobolné kýčovitosti rozhodně nechytnete cukrovku.

Na západní frontě klid je dobrý válečný film, ale špatná adaptace. Pro čistokrevně filmového fanouška je tak možná událostí, pro čtenáře však víceméně zklamáním. Zatímco předešlá filmová zpracování se snažila věrně držet knihy, rozhodli se tvůrci současné adaptace jít trochu jinou cestou a dodat dílu nového kontextu v podobě další dějové linky. V příběhu se tak skáče ze zákopů mimo ně, kde zatím generál toužící po hrdinském vítězství bilancuje nad „rozlitým mlékem“ a zašlou slávou, a k německým a francouzským politikům jednajícím o kapitulaci a příměří. A právě tato snaha spolu s kýčovitým koncem rozmělňuje sílu poselství knihy a jen potvrzuje, že se opravdu nevyplatí spravovat něco, co není rozbité. Kdyby se místo generála a hlavounů věnovalo víc prostoru vývoji postav, bylo by to lepší.    Kniha je citlivou výpovědí o válce pohledem obyčejných mladých mužů. Nepotřebuje přidávat novou, vnější perspektivu. Změny zásadních a ikonických scén, či rovnou celého jejich vyznění jsou naprosto neopodstatněné.   Namísto citlivě osobního komorního příběhu o prostém kamarádství a anonymní hrůze války, která zničila celou jednu generaci a o její zbytečnosti a marnosti v mrazivém poselství, se nám dostává možná až příliš odosobněný válečný film, který je krásně natočený, ale postrádá tu sílu a výpovědní hodnotu předlohy. Pokud by se snímek nejmenoval Na západní frontě klid, nešlo by o nic výjimečného nebo vybočujícího z řady. A to je prostě škoda. Zůstává tak sice nadprůměrný, ovšem ne skvělý snímek, který zhlédnete a časem možná zapomenete že jste jej viděli. Což by se u podobné tematiky zkrátka stát nemělo.   Chcete-li dobrý film, mohu vám tento i přes všechnu kritiku vřele doporučit. Pokud však chcete věrnou adaptaci románu, sáhněte spíše po jednom z dřívějších zpracování, které zub času neohlodal zdaleka natolik, jak by se mohlo zdát. Stejně jako knihu...

Ačkoli jsem byl vzhledem k tématice před zhlédnutím mírně skeptický, nakonec jsem byl mile překvapen. Namísto laciné agitky se k nám dostává silného, morálně nejednoznačného počinu, který si určitě zaslouží pozornost. Oběť je komorním, ale kvalitně natočeným a zahraným dramatem, které se nebojí vybrat si opravdu citlivé, ba možná místy až kontroverzní téma a zpracovat jej neméně citlivě. Spolu s výborným hereckým obsazením v čele s Vitou Smačeljuk to z filmu dělá opravdu zábavnou podívanou, vedoucí k zamyšlení. Film v sobě nezapře ani prvky krimi, což je v tomto případě rozhodně vítané. Děj je pak velmi poutavý a zároveň dávkovaný pomalu a s citem pro detail, aby na nás nevysypal vše na jednou. Všední realita a šeď českého maloměstského sídliště se slévá s ambicemi Iriny, toužící po jediném: normálně a důstojně žít v nově nalezené druhé vlasti. Vzdor překážkám, které jsou jí na její cestě kladeny a tomu co na své cestě za cílem udělá se jedná o lidský příběh. Takový, který místy působí až moc skutečně na to, že se jedná o film. Film, který rozhodně stojí za to vidět…

Marvel Studios po Avengers: Endgame až na pár světlých výjimek servírují jedno zklamání za druhým a kvalitativně jsou jejich snímky přinejlepším průměrné. Když už by si jeden byl zvykl, že ho prostě už superhrdinský žánr nemá příliš čím překvapit, přijde velmi dobrý film. S velkým překvapením tak mohu říci, že nový Black Panther je nejzajímavějším a dost možná i nejlepším filmem čtvrté fáze MCU. A to je vzhledem k tomu, že mě první díl tolik nenadchl a působil na mne jako průměrná marvelovka v hezkém prostředí a od dvojky jsem velká očekávání neměl, opravdu překvapení. Zvědavost, jak se tvůrci popasují s úmrtím představitele hlavního hrdiny, aby film nebyl jen jednou velkou poklonou, ale i se příběhově dál rozvíjel, vystřídalo velmi záhy čisté nadšení. Wakanda Forever (český podtitul odmítám použít) je spektákl, kde je sice kopa akce, zdaleka nejsilnější je ale po stránce příběhu a hereckých výkonů, kde se nebojí poskytnout zajímavou mytologii okolo Namora (která je oproti komiksům mnohem zajímavější a lépe zapadá do celkového pojetí děje), ale i skutečně silné  a přitom citlivé drama o ztrátě blízké osoby a hledání sama sebe. Zároveň nám snímek představuje i nové charaktery a lokace, které budou mít v budoucnu rozhodně velkou roli. A co víc – všechno to dělá výborně a nesmírně šikovně i v kontextu celého univerza, které rozšiřuje o poutavý zážitek. Podtrženo sečteno, máme před sebou překvapení roku a jednoznačně nejlepší letošní komiksový film, u kterého vám ani nebude vadit bezmála tříhodinová stopáž.

Dobrý šéf je spíše dramatem než černou komedií, která se z velké části opírá o charisma Javiera Bardema, jenž zde exceluje v roli ředitele rodinné firmy na výrobu vah, co svou práci bere smrtelně vážně a jeho důraz na rodinu a vliv na podřízené v mnohém jako by připomínal ne podnikatele, ale přímo nějakého mafiánského bosse. Vtip filmu spočívá v ironických momentech a drobnostech, které spíše než hurónské záchvaty smíchu vyvolají lehké pousmání. Přesto počinu rozhodně nechybí cit pro detail a svižné tempo, které z něj rozhodně dělají nadprůměrnou podívanou. Sice vypadá spíše televizně a svou vážností se přitom zejména v druhé polovině oddaluje televizním velikánům žánru, jako je třeba The Office (Kancl), kde je vidět, že to celé jde udělat přeci jen lépe. Přesto si tento španělský film rozhodně zaslouží pozornost zejména jako portrét bezskrupulózního muže, který si za svým vytyčeným cílem dokáže jít nehledě na překážky. A přitom skrytý za maskou milého a ohleduplného nadřízeného…

Neurazí, ani nenadchne. Válečnice je film, natočený podle klasického hollywoodského mustru a nenabízí proto v rámci scénáře nic nového nebo nepředvídatelného. Upoutá především krásným prostředím, líbivým sountrackem a hereckými výkony, které jsou špičkové. Nohy mu ovšem podráží přepálená stopáž a slabý příběh, který bude leckoho nudit. Pokud pomineme vedlejší motivy, jde o plnokrevný akční blockbuster, natočený dle reálného základu, přetvořeného však v genericky černobílou hollywoodskou podívanou bez překvapivé či zapamatovatelné scény. Viola Davis coby generálka Nanisca je z celého obsazení pochopitelně nejvýraznější, přesto jsou skvěle ztvárněné i vedlejší postavy. Je velká škoda, že se nedočkáme výraznějších antagonistů. Podtrženo sečteno, jedná se o ten druh filmu, který zhlédnete a už jej nikdy vidět znovu nepotřebujete…

Tom George ve svém celovečerním debutu přináší detektivku, jež zároveň stíhá být i komedií, utahující si z tradičních žánrových vyprávěcích postupů. To korunuje i fakt, že se příběh točí okolo skutečné divadelní hry od samotné královny detektivek Agathy Christie. Film je ve své první polovině příslibem opravdu velkolepého filmového zážitku, který svou dekonstrukcí detektivního žánru dává vzpomenout kupříkladu na výborný film Na nože, jen aby v polovině druhé ztratil dech a tak trochu se ztratil i sám v sobě. Zůstává tak slušná retro komediální detektivka, kterou do nadprůměrných výšin vynáší zejména excelentní herecké obsazení.

Jan Žižka není průšvih. Ale rozhodně ani filmová událost roku. Petr Jákl si coby režisér a scénárista zaslouží smeknout zejména za to, že dokázal projekt představit zahraničnímu producentovi a nadchnout pro něj herecké hvězdy. Za to, že dokončil blockbusterovou akční řežbu v zemi, kde se s nadsázkou řečeno zřídkakdy natočí něco jiného, než komedie s Jiřím Langmajerem nebo dramata z doby druhé světové války či komunismu a nákladnější snímky končí v lepším případě fiaskem (Saxána a lexikon kouzel). Zatímco v horším případě nikdy nevzniknou, utopí se v soudních sporech a coby dotační podvod skončí tříletou podmínkou pro jeho tvůrce (Poslední z Aporveru). Ve srovnání se západní produkcí se Jan Žižka rozhodně nemá za co stydět a já snímku rozhodně přeji úspěch. Už jen pro naději, že houževnatí srdcaři jako právě Jákl možná vyšlapají cestičku dalším větším projektům českých tvůrců. Ovšem na druhou stranu ani film ničím nevyčnívá a rozhodně neobhájí dvouhodinovou stopáž, v níž příběh místy působí dosti natahovaně a rozhodně by jeho údernosti prospělo, kdyby byl o něco kratší. Přes brutalitu a drsnost zamrzí absence nějaké větší bitevní scény či pamětihodného momentu, akci pak trošku pohřbívá shaky cam a překotné střihy. Pomineme-li tradiční klišé či nelogičnosti, jedná se o poctivý biják, zasazený do drsného a temného středověku tak, jak jsme ve filmech zvyklí se vším dobrým i špatným, co k tomu patří. Pro našince hraje prim prostředí a skutečné, naše historické postavy. Návštěvu kina mohu i přes kritičnost příspěvku jedině doporučit…

Nene je Peeleho návratem do pomyslné první ligy. Bizarní a pro mnoho diváků přinejmenším lehce okoukaný námět přetváří v něco nového, neotřelého. Obratně testuje a ohýbá pravidla žánrů a média samotného. Podobně jako třeba Uteč je celý film mnohem víc znepokojivý než děsivý. Což ale vůbec nevadí – Alfred Hitchcock také nenatočil snad jediný horor. Nutí nás ale o všem, co se v něm odehrává přemýšlet. A právě takto zadumaná podívaná, vyznačující se nesmírným a promyšleným citem pro detail, kde má vše svůj hlubší smysl je důvodem, proč stojí za to mít rád filmy. Jedná se o mnohoznačný počin, který děsí jen velmi sporadicky a spíše staví na dějových i obrazových detailech a perfektně vykreslené atmosféře. Motivace postav k zachycení kvalitních záznamů fenoménu UFO jsou u všech dosti uvěřitelné a dotažené. Snímek rozhodně není čistokrevným hororem. Stojí mnohem víc na naprosto jedinečné atmosféře, skvělé kameře a vizuální podmanivosti nejen onoho záhadného nehybného mraku, v němž jako by cosi číhalo a sledovalo každý váš pohyb. Sympatické herecké obsazení, citlivě zvolený soundtrack, podmanivý příběh a děsivé zlo na obzoru (doslova). To vše od tohoto filmu dostanete a mě nezbývá než zatleskat. Protože tahle podivná, ale výborná záležitost skutečně stojí za to!

Pokud dostal Parazit mimo jiné Oscara za nejlepší režii, Podezřelá si zlatou sošku určitě zaslouží za kameru. Je to tajemný, mysteriózní, krásně natočený a zahraný film, jenž krom neskutečně citlivě a cudně natočeného příběhu lásky dvou lidí, kteří si nebyli souzeni, servíruje i detektivní linku a osobitý humor, který nesedne každému. Podráží mu nohy přepálená stopáž, kdy v poslední třetině snímek ztrácí tempo a celá cesta k finále působí maličko zbytečně. Těžko říci, zda bude tento počin takovým mainstreamovým hitem, jako právě Parazit (který je v souvislosti s ním skloňován tak často, jako by snad ani žádné jiné jihokorejské filmy neexistovaly). Asi spíš ne. Ale je to rozhodně krásný a vizuálně podmanivý film, který je pastvou pro oči. Statut nějakého velkolepého fenoménu si nezíská právě pro poměrně komplikovaný styl vyprávění. A pointu, jež je oddálena ve více než dvouhodinové stopáži prostě neobhájí. Pokud ale toužíte vidět smutnou a přitom hřejivou romanci, u které si místy nebudete jistí co přijde v dalších minutách (nebo budete a ono se to nestane), je tohle podívaná pro vás. Nádherně ujetý snímek, kterému by slušelo být o něco kratší…