tlesk

Ježek Sonic 2 je naprosto pohodovou, nenáročnou rodinnou zábavou, která zkrátka pobaví jak děti, tak dospělé. A to ve všech významech toho slovního spojení. Je to zkrátka a jednoduše více než sympatická sázka na jistotu, od které víte co přesně očekávat. A právě to také dostanete. Akce, humor, spousta odkazů na kultovní herní předlohy a opět dokonale démonický a ztřeštěný Carreyho záporák jsou příčinou toho, že tuto podívanou o jednom proklatě rychlém ježkovi a jeho rozšiřujícím se ansáblu jednotlivých souputníků si užijí jak malí, tak větší diváci. Tails a Knuckles jdou v Sonicových stopách a jsou tak velmi věrní svým videoherním předobrazům, přičemž ve filmu nepůsobí nikterak na sílu a byť by jim prospělo lepší příběhové pozadí, mají zde své místo a nehrají druhé housle. Jde tak celkově o povedenou popcornovku, jež ctí své kořeny a moc dobře ví, jak s nimi naložit. Vzato kolem a kolem se jedná o jeden z těch povedenějších snímků podle videoher a naprosto nenáročnou podívanou, která sice tolik nepřekvapí a vrcholně nenadchne, ale svůj účel – a to především pobavit, plní na jedničku. Jde o jeden z těch filmů, u kterých se dá krásně vypnout a prostě se těšit z povedeného blockbusteru.

Fantastická zvířata: Brumbálova tajemství zůstávají další částí ze série, která potěší jen ty nejskalnější a nejméně náročné fanoušky světa Harryho Pottera. Jedná se o průměrný vysokorozpočtový akční blockbuster, který v mnoha ohledech předčí druhý díl, přesto velkou spoustu diváků pořádně zklame. Sice má třetí část lepší scénář (skutečně jsou zde řešena Brumbálova tajemství, i se příběh soustředí okolo zvířat, což minule chybělo – aby dění odpovídalo názvu) a spád, celé sérii však zatím chybí nějaký výraznější moment, nebo hmatatelnější dějový oblouk, který by k sobě více táhl diváckou pozornost. Jde zkrátka zatím o filmy, které sice leckoho potěší, ovšem kdyby nevznikly, asi by nikomu vyloženě nechyběly. Problém jsou pak opět některé scény a vedlejší linky, jež jsou zde tak nějak „na sílu,“ a tedy zbytečně. Ať už jde o návrat do Bradavic a řadu eastereggů, celou linku s Jacobovou hůlkou, nebo bezpočet momentů, kdy jsem byl zmaten a nevěděl, zda se to, co jsem viděl právě odehrálo, nebo šlo jen o jakousi snovou sekvenci (figuruje tu kupříkladu kouzelnický souboj, který se odehraje snad jen v mysli obou protagonistů, protože nikdo okolo na něj nereaguje a oba se posléze rozejdou a film pak pokračuje jako by se nic nedělo). Pokud se vám tak jako mně jednička i dvojka vcelku líbily, neváhejte, budou se vám Brumbálova tajemství líbit možná ještě o fous víc. Pokud ne, vyhněte se jim širokým obloukem. Nebo koštětem…

Batman je rozhodně parádní podívanou, jež nám servíruje zase trochu jiné pojetí jedné z nejznámějších komiksových postav ze stáje DC. Vše je řemeslně dotažené k dokonalosti a šlape jako ten nejlepší stroj. Jenomže… Chybí tu moment, ze kterého se posadíte na zadek s vědomím, že jste viděli něco, co jinde ne. Místy si film možná ukousává příliš velké sousto, řeší moc věcí najednou, přičemž některé linky skoro tříhodinového spektáklu zdaleka nejsou tak zásadní. Akce a vlastně celý film jsou značně komorní a soustředí se primárně na detektivní linku, což je obrovské plus. Snímek má prostě skvělý soundtrack – ať už je to celým filmem se linoucí silný a přitom nenucený úvodní motiv, který si budete chtě nechtě broukat, cover na Nirvanu, nebo celkový instrumentální podkres, obratně podtrhující už tak hutnou atmosféru. Batman je zde ve svých začátcích. Silný, nekompromisně brutální a přitom křehký. Teprve definuje sám sebe (což se daří v ikonické scéně při záchraně Gothamu), Bruce Wayne jako by tu přitom skoro nebyl. Celý film skládá poctu dobovým kriminálkám a nejednou si při něm vzpomenete třeba na Sedm od Davida Finchera. Poněkud zdlouhavé krimi s mnoha odbočkami rámcuje výborné a překvapivé finále, které rozhodně zabrnká na nervy a může působit i jako společenské varování. Jedná se o výborný počin, který sice má své chyby a rozhodně nejde o nejlepší snímek s Batmanem, přesto (a i přes všechna klišé a nějaké ty dějové nesrovnalosti) si jednoznačně zaslouží návštěvu kina. Nebudete zklamáni. Teď nezbývá než se těšit na pokračování. Protože ho vzhledem k jako vrata otevřenému konci potřebujeme!

Povedený a přímočarý akčňák, který slavné sérii nedělá ostudu. Ve víc jsem nedoufal a právě to jsem v kině dostal. Uncharted je výpravným dobrodružným filmem, jenž si bere to nejlepší z herní předlohy a přenáší to na plátno. A vlastně nic víc nedělá. Což není nutně na škodu, protože to stačí. Protentokrát. Tvůrci prostě vsadili na jistotu, a krom castingu hlavních postav (který prostě někomu sedne a někomu ne – rozhodně však mezi sebou mají Mark Wahlberg (jenž byl původně zvažován na roli Nathana Drakea) s Tomem Hollandem tu potřebnou chemii) nám servírují jeden velký fanservis, který je zábavný, přepálený a jednoduchý. Nepřináší sice nic revolučního, ale je rozhodně nadprůměrnou akční dobrodružnou podívanou, která dává vzpomenout na Indianu Jonese či Lovce pokladů a rozhodně se zařadí mezi ty lepší adaptace populárních herních značek. Jako někdo, kdo si hry zahrál a užil mohu vlastně říci, že bych v tomto případě opravdu rád pokračování, jež závěr filmu přímo naznačuje – a co víc, rozhodně by se v něm mohli ovšem filmaři trochu více odvázat a nehrát tolik na jistotu. Návštěvu kina nelze v tomto případě jinak, než doporučit jak fandům (berte to jako origin o začínajícím Nathanu Drakeovi), tak divákům předlohou nepolíbených.

Roland Emmerich se z krále stal pěšákem. Rozhodně si v tomto případě vybral svou nejslabší možnou chvilku. Problém je, že někdy, pokud natočíte poměrně hodně snímků stejného žánru, už prostě není kde brát (a hlavně vaše nové počiny trpí srovnáváním). Moonfall v rámci katastrofických filmů jede podle stejné, předvídatelné šablony a nejen obecně, ale i v rámci toho, co už Emmerich v minulosti předvedl prostě bolestně zapadá do průměrné šedi, která má mnoho příběhových děr. Celé závěrečné vysvětlení působí jako nějaká hodně špatně napsaná konspirační teorie. Režisér měl možná dostát tomu slibu, který dal před deseti lety, a sice že po svém počinu 2012 žádný další katastrofický film nenatočí. Snímku chybí hravost a jakákoli tvůrčí invence, či povedený vizuál. Prakticky vše, co se tu odehrává působí okoukaně a unyle, režisér nepřekonal ani svá předchozí díla, natož konkurenci. Přitom třeba loňské akční sci-fi béčko Válka zítřka od Amazonu ukázalo, že se pořád dá přicházet s novými nápady a při tom bavit (ne unudit) diváky. Jediné, čím možná Moonfall upoutá, je hvězdné obsazení. Víc ani nemůže nabídnout. Bohužel…

V Uličce přízraků vítězí forma nad obsahem. Občas se stane, že sledujete film, u něhož si strašně moc přejete, aby se vám líbil. Film, který má všechno. Vtahující atmosféru, barvitý soundtrack, hvězdné a výborně zvolené herecké obsazení, naprosto podmanivý retro vizuál a na oko i velice zajímavý příběh. To vše snímek poskytuje spolu se jménem režiséra za ním stojícím a já vážně chtěl, aby mě to bavilo. Jenomže to nějak nedopadlo. Protože jsem se celou víc než úctyhodnou stopáž, trvající dvě a půl hodiny, kdy od poloviny přinejmenším tušíte, jak to celé dopadne, nudil. Z nádherně zahraného a natočeného snímku, dýchajícího noirovou atmosférou s krásnými lokacemi a výjevy vystupuje do popředí v zásadě banální příběh o muži, kterého doženou vlastní ambice, podvody a zločiny. Příběh, jehož pozvolné tempo vás buď pohltí a budete si jej vychutnávat, nebo vás bude úmorně nudit...

Krotitelé duchů: Odkaz jsou tak trochu vítězstvím formy nad obsahem. Jelikož vše nyní zůstalo tak říkajíc "v rodině," je k výchozí látce přistupováno s možná až přílišnou úctou. Počin se nese jako už mnoho dalších projektů na vlně silné osmdesátkové nostalgie ve stylu seriálu Stranger Things (čemuž lehce napomáhá i obsazení Finna Wolfharda) a byť se místy příliš tlačí na její pilu, u tak silné a známé filmové série to pořád ještě funguje. Reitmanové sice napravili nezdar předešlého pokusu o oživení značky a doručili čistokrevný fanservis, jenž příznivcům originálních Krotitelů vykouzlí nejeden úsměv na tváři (hlavně v závěru a potitulkových scénách), a který má nesporně značnou atmosféru, místy mu ovšem chybí příslovečný tah na branku a dosti se vleče. V rámci série navíc nepřináší nic nového a víceméně recykluje záporáky a vedle vedlejší linky, kde se děti snaží přijít všemu na kloub i zápletku a záporáky prvního dílu. Vzato kolem a kolem tak jde o příjemný, nostalgický film se sympatickými hrdiny, který potěší skalní fanoušky zejména návratem doslova všech starých známých. Protentokrát to zabere. Tenhle odkaz byl naplněn. V případě, že se film dočká pokračování, by to ale chtělo něco víc...

Brilantní satira na současnost. Jak takovou poznat? Rozeznáte v ní současné problémy a ožehavá témata. Byl jsem svědkem toho, že se lidé dohadovali, jestli je prezidentka, ztvárňovaná Meryl Streep parodií na Trumpa, Bidena, nebo Hillary. A ona je přitom tohle všechno dohromady a ještě něco navíc. A to je vlastně důkaz, že ten film skvěle funguje. V ústředním motivu můžeme hledat paralelu ke globálnímu oteplování, ale klidně třeba i k situaci okolo COVIDU. Místy jsem se smál, a místy mě mrazilo jak moc v těch skvěle zahraných karikaturách a scénách poznávám skutečné osoby a situace. Nejvíce válel Mark Rylance v roli sociopata v čele sociálních sítí (ironie, co?). Výbornej film, u něhož jeho největší kritici svým hodnocením prozrazují víc sami o sobě, než o snímku. Nestačím se divit, že tohle na uktrakorektním Netflixu prošlo...

Po vyložených průserech a zklamáních, jakými byli Eternals, nebo Black Widow - což jsou filmy, které pomalu signalizují dost možná se blížící konec éry dominance komiksových filmů, je tohle příjemné překvapení. Bál jsem se, že to bude nekonzistentní digibordel. Nestalo se. Konečně jsem z toho filmu měl dojem, jako při čtení komiksů třeba od J. Michaela Straczynskiho, kde je Spidey sympatický právě tím, že schytává tvrdý rány a z těch soubojů vždycky tak tak vyvázne. Je to prostě lidský hrdina, který prakticky nikdy nemá na růžích ustláno, ale pere se s tím a nakonec to s odřenýma ušima prostě dá. Zkrátka obyčejnej kluk odvedle, co má superschopnosti a vždycky se snaží udělat to, co je správné, jakkoli by to mělo být těžký. Protože: "S velkou mocí přichází velká zodpovědnost." ❤️ To z něj právě dělá jednu z nejlepších komiksových postav a dokonalý vzor nejen pro děti, ale pro všechny. A to tady v tom filmu (konečně) v rámci MCU naplno funguje. Je to příběh o Spider-Manovi a Peteru Parkerovi. Bez čehokoliv navíc. Ten film mě normálně dojal. Vyrostl jsem na Raimiho Spider-Manech, líbil se mi i první film s Garfieldem, a tohle prostě bylo boží. Ani ne tak příběhem (který byl jako nadprůměrnější fanfikce), ale tím fanservisem, detaily a snahou zavděčit se fandům, jež je ale upřímná a nepůsobí křečovitě. Pro mě to byl úžasný zážitek, který jsem si neskutečně užil a po posledních (výše zmíněných) zklamáních a průserech co v Marvel Studios předvedli, je to příjemné překvápko, protože jsem se fakt bál, že to bude nepřehledný binec. Jo, a tenhle film je i důkazem, že Tobeyho Spidey měl prostě nejlepší záporáky ever... ❤️ Pokud jste tak jako já na (dnes už) staré Spideyho filmy v dětství koukali, jděte na to. Spider-Man: Bez domova je od dob Tobeyho Maguirea nejlepší hraný superhrdinský film, co v kinech uvidíte. Jakože fakt...

Je s podivem, že film, který mě v minulém roce nejvíce dojal je (kromě nostalgie ze Spider-Mana) tick, tick... BOOM! Romantický muzikál. Což je přesně žánr, který vůbec pro rozmělněnost vyprávění nemám rád. Jenomže! Tenhle film je něco trochu víc. Je to příběh mladého skladatele, co žije v devadesátých letech v New Yorku, píše muzikál, sní o hvězdné kariéře na Broadwayi a zatím pracuje jako číšník. Vztah s přítelkyní se mu rozpadá, jeho nejlepší přátelé ho opouštějí (doslova, protože devadesátky a AIDS), nemá ani vindru a vlastně se mu vůbec nic nedaří. Ten příběh pak lemuje další linka, která je muzikálem, jenž vlastně adaptuje písněmi vše, co vidíme. Pěkně se tak obojí prolíná a je to tak trochu zvláštně nelineární styl vyprávění. A je to hrozně super, protože ty písně vlastně nezpomalují naraci, ale jsou s ní přímo provázány, což ve filmových muzikálech běžně není a je to můj hlavní problém s tímhle žánrem. Snímek kombinuje melancholii, romanci, komedii a biopic. Což pro mě bylo vlastně největší překvapení - že je to založené na reálném člověku. Andrew Garfield tu předvádí herecký (i pěvecký) koncert a některý scény mají neskutečně dechberoucí poetiku. Ostatně prý kvůli snimku rok docházel na lekce zpěvu a hry na klavír. Až jsem sám koukal, jak se mě tenhle příběh o umělci, čekajícím na svůj velký průlom (SPOILER tak trochu jako Vincent van Gogh ten člověk umřel krátce předtím, než byl jeho muzikál uveden na Broadway, kde se hrál deset let a byl mega úspěšný). Má to trochu lehkých faustovských motivů a místy mi to připomínalo komiks Sochař, zejména všudypřítomným tikáním metronomu, které je ostatně obsaženo i v názvu. Top scéna z filmu, je ta, kde se zpívá písnička "Therapy", která tak nějak shrnuje jeho hektičnost, protože je tu emotivní hádka dvou lidí v rozpadajícím se vztahu se vší v frustrací co v ní má být, a zároveň je tam na podkres píseň, která je pro změnu humorná. tick, tick... BOOM! Je výborný, tak trochu artový muzikál, který možná každého bavit nebude a může naoko působit jako tuctová romance, mě ale dostal.